Hrdost

[…] Jestliže však jsme my nyní v celé této své rozpravě zkoumali a hledali správně, nebyla by zdatnost* ani od přirozenosti ani věc učení, nýbrž božím údělem a bez rozumového poznání se jí dostává těm, kterým se jí dostává, ač není-li některý z politiků schopen udělat i jiného politikem. Kdyby byl, skoro by se o něm mohlo říci, že je mezi žijícími takový, jaký je podle Homérových slov mezi zemřelými Teiresias, o němž básník praví, že jediný je při smyslech z obyvatelů podsvětí, ti však jsou těkavé stíny. Tak i zde by byl takový muž co do zdatnosti jako skutečná věc proti stínům.[1]

-          Platón

*Zdatnost, arté

Slovem arté rozuměli Řekové v nejširším významu dobrost, hodnotnou schopnost a výkonnost člověka, zvířete i věci. Z našeho hlediska (! – pozn. Hrdost) jsou v tomto řeckém pojmu sloučeny hodnota praktická a hodnota etická; naše slovo ctnost vystihuje jen tuto jeho druhou složku. Pro občana demokratických Athén byla význačným druhem zdatnosti zdatnost občanská, arté politiké, jíž se jednotlivec uplatňoval v pospolitém životě obce; i ta se mohla projevovat buď jako praktická schopnost řídit obecní věci, nebo jako občanská ctnost etická v podobě spravedlnosti, zbožnosti, statečnosti a rozumnosti.[2]