Hrdost

Nápor modernity a vývoj posledních let mnohé z nás podnítily uvažovat o samotných základech a směřování naší západní civilizace. Řadu podnětných myšlenek čtenáři určitě najdou i v následujícím rozhovoru s německým filosofem Robertem Spaemannem o přirozeném právu, salámovém efektu a ztroskotání křesťanství.

Tento text byl poskytnut Hrdosti ke zveřejnění ideově spřízněnou osobou. Věříme, že text předkládá řadu inspirativních názorů i myšlenek s kterými v mnoha ohledech souhlasíme. — Redakce

*

Celým vaším dílem se jako červená nit táhne snaha obhájit osvícenství před tím, jak ono rozumí samo sobě. Proč?

Osvícenství si přisuzuje odvahu užívat rozum bez návodu zvenčí. Obhájí se tedy samo. První, kdo si toho všiml, byl Nietzsche. Napsal, že osvícenství vede koneckonců k ateismu. Je-li ale toho cíle dosaženo, ztrácí osvícenství smysl. Převzalo totiž z křesťanství předpoklad, že existuje pravda. A ta je, jak říká Nietzsche, božská. A pokračuje: není-li Boha, není ani pravdy, jsou jen individuální perspektivy každého člověka a otázku po nějaké pravdivé perspektivě pak nelze klást. Byla by to totiž perspektiva Boží.

Jak to, že se osvícenství obrací proti vlastním premisám? Kdy došlo k tomu zvratu?

V okamžiku, kdy se prosadil ateismus. Radikální osvícenství ve Francii bylo přece ateistické. Zčásti též deistické, zčásti materialistické.

Vždyť k tomu nemuselo dojít. Či ano?

Nemuselo. Existoval mocný proud křesťanských osvícenců, kteří akceptovali přírodovědecký pohled na svět a mohli jej sloučit s vírou. Křesťanskou víru osvícenský impulz nutně nerozbíjí, naopak, ten vychází, jak si všiml Nietzsche, právě z křesťanství. Osvícenství nemělo jasno o svých vlastních premisách.

Proč?

To souviselo s převahou přírodovědného světonázoru a současnou likvidací teleologického myšlení. Vše pak bylo interpretováno jako mechanismus, jemuž jde o pouhou sebezáchovu. Už Francis Bacon prohlásil, že přírodovědu definuje záměr: už nechceme poznávat podstatu věcí, chceme vědět, jak je ovládat. Tomu je teleologický pohled na překážku. Thomas Hobbes napsal, že poznání věci spočívá v tom, že víme, co s ní udělat, „to know what we can do with it, when we have it“. Toto je novověká představa vědění. Proto se vytrácí zájem o neutilitární vědění, například o Bohu.

Ve dvacátém století – například u Spenglera – se objevuje myšlenka, že osvícenství je proces, který odstranil tradované sebepochopení člověka jako bytosti zaměřené k transcedenci, proces nejen destruktivní, ale i neodvratný. Souhlasíte?

Spengler příliš konstruuje. Dokážu si představit, že v nějakém civilizačním rámci procitnou regenerační síly, které budou působit proti mainstreamu. Kdyby Spengler častěji užil slov „možná“, „pravděpodobně“, byl bych spokojenější. V dějinách neexistuje determinismus. Opakovaně vidíme, že vědecké prognózy se s rozhodujícími dějinnými obraty míjejí. Uvažte rozpad Sovětského svazu v roce 1989 nebo čínskou kulturní revoluci, na niž v roce 1968 navázala ta západní. Filozof Schelsky předtím vydal knihu Skeptická generace. Měla to být ta moje, ta, která se stala vůči válce a propagandě ideologicky imunní. Ve stejném roce toto paradigma smetli mladí lidé, kteří vůbec nebyli skeptičtí, nýbrž cosi nepodmíněně chtěli. Nic z toho nebylo předvídáno. Prognostická schopnost filozofie je ve vztahu k dějinnému procesu omezená. Sova Minervina přilétá teprve za šera, když den už končí. Filozofie interpretuje to minulé, nikoli to příští. Pokračovat ve čtení