[Kapitola Na konci mých vysokoškolských studií z knihy Mým legionářům]
Po návratu z univerzity domů jsem si stále dokola vybavoval poslední tři roky strávené v Iasi a ptal jsem se sám sebe: jak jsme mohli překonat tolik překážek? Jak jsme mohli porazit mentalitu a vůli tisíců lidí? Jak jsme mohli porazit univerzitní senát? A jak jsme mohli tak odvážně a neohroženě bojovat proti židovskému tisku? Měli jsme snad peníze na to, abychom si najali žoldáky, publikovali dokumenty, které bychom šířili na venkov, aby živily skutečnou válku? Neměli jsme nic.
Když jsem se vrhl do první bitvy, neudělal jsem to proto, že by na mě někdo naléhal, nebo v důsledku nějaké porady. Neudělal jsem to ani z nutnosti, kterou by mi diktovala zodpovědnost udělená nějakou funkcí. Neudělal jsem to ani v důsledku nějakého hlubšího vnitřního přemýšlení. Nic takového. Nejsem schopný přesně popsat, proč jsem se do těchto bojů vrhl. Možná, bych se mohl přirovnat k člověku, který jde s hlavou plnou svých starostí po ulici a najednou uvidí požár ničící dům, odhodí kabát a přispěchá na pomoc těm, kdo s plameny bojují.
Byl jsem mladík ve věku 19 nebo 20 let a přesto jsem rozuměl tomu, že jsme ztráceli naši zemi a že zbídačení rumunští dělníci jsou využíváni zničujícími židovskými bandami. Jednal jsem na rozkaz svého srdce, z pudu sebezáchovy – ale ne sebezáchovy sebe samého, ale národa, jehož jsem se cítil nedílnou součástí. Proto jsem měl pocit, že všichni stojí za námi – všichni živí, ti, kteří padli v boji pro svou zemi, i ti, kteří teprve přijdou po nás. Měl jsem pocit, že tito lidé mluví skrze nás a bojují s námi proti nepřátelským davům. Ať už byly tyto davy jakkoli velké, proti této historické entitě, která stála za námi, byly jen hrstkou lidských těl, a proto jsme vždy zvítězili. To je důvod, proč všichni naši protivníci byli beznadějně poraženi – včetně univerzitního senátu, který ve víře, že bojuje proti bezohledným studentům, uštědřil ve skutečnosti ránu svým vlastním lidem.
Existuje přírodní zákon, který každému udává jeho místo. Všichni rebelové proti přírodě – od dob Lucifera až do současnosti – byli odsouzeni k tvrdé porážce a to i když byli často velmi inteligentní. Chyběla jim totiž moudrost.
V rámci tohoto přírodního zákona, tohoto moudrého řádu, může bojovat kdokoliv. Každý má právo na boj za zlepšení. Ale ten, kdo bojuje proti tomuto řádu, nemůže zůstat nepotrestán a neporažen.
V lidském organismu každá buňka musí zůstat v jeho rámci a sloužit mu. Žádná buňka, která se vzbouří proti organismu, která si začne dělat co chce, začne uspokojovat pouze své vlastní potřeby nebo ztratí veškerý smysl existence, který by byl mimo ni samotnou – tedy stane se sama pro sebe bohem – nemůže vyváznout bez trestu.
Kdo toto pochopí, zvítězí, i kdyby byl sám. Kdo by to nechtěl pochopit, padne poražený. Svůj třetí rok na univerzitě jsem ukončil pod vládou těchto myšlenek. Z organizačního hlediska jsme se shodli na myšlence vůdce a disciplíny. Demokracii jsme vyloučili. Nebylo to však kvůli nějakým spekulacím nebo kvůli teoretickému přesvědčení.
Byli jsme proti demokracii už od samého začátku. Vždy jsem vedl. Během tří let jsem byl zvolen jen jednou – prezidentem Asociace studentů právnické fakulty. V ostatních případech to nebyli bojovníci, kdo mě volil vůdcem, ale byl jsem to já, kdo vybíral své následovníky. Nikdy jsem neměl výbory a nikdy jsem nedal návrh na hlasování. Nicméně jsem cítil potřebu některé věci konzultovat i s jinými, ale vždy jsem potom rozhodl na svou zodpovědnost. To bylo důvodem, proč naše malá skupinka byla vždy neotřesitelnou jednotkou. Různé názorové frakce, většiny nebo menšiny, které by se mezi sebou střetávaly, u nás neexistovaly. U všech ostatních skupin byl pravdou opak. A to byl důvod, proč byly všechny poraženy.
Jedna víra, která jako plamen hořela v našich srdcích, nám osvětlovala cestu. Velká a nezapomenutelná bratrská láska jednoho k druhému, dokonalá disciplína, pevná strategie bitvy, pečlivá příprava na střety, požehnání vlasti a Boha – to vše nám po celé ty tři roky přinášelo vítězství.
—
přeložil Antonius Avalonius
