Hrdost

[Osmá kapitola z Rivolta contro il mondo moderno]

Na tomto místě je třeba promluvit o spojení mezi řádem idejí, který jsem již nastínil, a problémem osudu člověka v posmrtném životě. V tomto kontextu by mělo být odkázáno na učení, jež v nedávné době téměř úplně zmizelo ze světa

Víra v nesmrtelnost duše u všech lidí je poněkud zvláštní; svět tradice se o něčem takovém zmiňuje jen velice sporadicky. Naopak Tradiční pohled poukazuje na rozdíl mezi skutečnou nesmrtelností, která odpovídá účasti na olympské povaze božství, a pouhým přežitím. Do hry také vstupovaly různé možné formy přežití a byl analyzován problém posmrtného stavu každého jedince zohledňující vždy různé prvky přítomné v jedinci, jelikož člověk byl daleko od bytosti redukované na jednoduchý dvojčlen „duše-tělo“.

Co se průběžně objevuje v různých formách učení dávných tradic je, že v člověku existují tři entity či principy, z nichž každý má svůj vlastní charakter a vlastní osud. První princip odpovídá vědomému „já“ typickému pro bdělý stav, které vzniká s tělem a bylo formováno souběžně s jeho biologickým vývojem – to jest obyčejná osobnost. Druhý princip se nazýval „démon“, „man“, „lár“ nebo i dvojník. Třetí a poslední princip odpovídá tomu, co pokračuje po smrti. Pro většinu lidí jde o „stín“.

Dokud člověk patří „přírodě“, konečným základem lidské bytosti je démon (δαίμων v řečtině). V této souvislosti toto slovo nemá žádné negativní konotace, které mu udělilo křesťanství. Když je na člověka nahlíženo z pohledu přírody, démon může být definován jako hluboká síla, která původně stvořila vědomí v konečné formě, tedy v těle, v němž žije během svého pobytu ve viditelném světě. Tato síla nakonec zůstává „za“ jednotlivcem, v předvědomých a podvědomých dimenzích jako základ organických procesů a subtilních vztahů s prostředím, jinými bytostmi a s minulým a budoucím osudem. Tyto vztahy se obvykle vyhýbají přímému vnímání. V tomto ohledu v mnoha tradicích démon odpovídá tzv. dvojníkovi, což je možná odkaz na „duši duše“ či duši těla samého. Tento „dvojník“ je také často úzce spojen s primordiálním předkem či s totemem braným jako duše a společný život, který generoval populaci, rodinu, rod nebo kmen a má proto širší smysl, než jen ten, který mu dala soudobá etnologie. Jednotlivé individuality skupiny se projevují v různých inkarnacích či emanacích tohoto démona nebo totemu, který je „duchem“ pulzujícím v jejich krvi. Žije v totemu a žije v lidech, i když je přesahuje – stejně jako matrice přesahuje jednotlivé formy, které vznikají z její vlastní substance. V hinduistické tradici démon odpovídá principu lidské vnitřní bytosti zvané linga-sarira. Slovo linga obsahuje ideu generující síly. Proto možná odvození genius z genere, což je bráno ve významu plození. A proto také řecká a římská víra, že genius nebo lár (démon) je tvůrčí silou, bez níž by rod vyhynul. Je také velmi důležité, že totemy byly často spojeny s „dušemi“ vybraných druhů zvířat, především hada, v podstatě telurického zvířete, spojeného v klasickém světě s myšlenkou démona nebo genia. Tyto dva příklady svědčí o tom, že ve své bezprostřednosti je tato síla v podstatě subpersonální a patří přírodě a pekelnému světu. Proto je, dle symboliky římské tradice, sídlo lárů pod zemí. Pečují o ženský princip, Mánii, která je Mater Larum – Matkou Lárů.

Podle esoterických tradic po smrti těla jedinec obvykle ztrácí svou osobnost, která byla iluzorní, dokud byla osoba naživu. Osoba je pak redukována na stín, který sám má souzeno být dříve či později rozpuštěn v tom, co se nazývalo „druhá smrt“[1] Základní vitální principy zesnulého se vrací do totemu, který je prvotní, věčný a nevyčerpatelný. Život bude dále pokračovat a přebírá další individuální formy, z nichž všechny jsou předurčeny ke stejnému osudu. To je důvod, proč totemy, manové, lárové, penátové (bohové římského lidu, „kterým vděčíme za náš dech a od kterých máme naše těla a sílu naší mysli“[2]) byli spojeni s mrtvými. Kult předků, démonů a neviditelných generujících sil, jež jsou přítomné v každém, je zaměňován s kultem mrtvých. „Duše“ mrtvých existovaly dále v podobě božských manů [dii manes], ale také v silách populace, rasy nebo rodiny, v nichž se život těchto božských manů projevuje a udržuje.

Toto učení se týká přírodního řádu. Existuje však druhé učení, které nabízí zcela odlišné řešení problému života po smrti – je vyššího řádu, více privilegované, aristokratické a posvátné. Je možné ustanovit spojení s myšlenkami vyjádřenými výše pojednávající o těch předcích, kteří skrze svoje „vítězství“ svěřili posvátné dědictví následujícím generacím patricijů, které znovu přijmou a obnoví obřad.

„Hrdinové“ nebo polobohové, k nimž mohou vyšší kasty a vznešené rody tradičního starověku vysledovat svůj původ, byli bytostmi, které se po smrti (na rozdíl od většiny lidí nebo na rozdíl od těch, kteří byli poraženi v procesech po smrti) neprojeví jako „stín“ nebo larva ega, kterému bylo předurčeno zemřít tak jako tak. Místo toho byli bytostmi, které dosáhly samo-existence, transcendentního a neúplatného života „boha“. Byli těmi, kdo překonali druhou smrt. To bylo možné proto, že byli více či méně přímo postaveni na základě jejich vlastní vitální síly, jejíž změnu povahy jsem již zmínil dříve, když jsem mluvil o transcendentním smyslu „oběti“. Starověké egyptské tradice jasně popsaly úkol vytvoření z ka (jiný název pro „dvojníka“ nebo „démona“) nějaký druh neporušitelného těla (sahu), které mělo nahradit fyzické tělo a „postavit se na vlastní nohy“ v neviditelné dimenzi. V jiných tradicích je možné najít stejný koncept pod jmény „nesmrtelné tělo“, „tělo slávy“ nebo „vzkříšené tělo“. Proto, pokud jde o tradice Řeků Homérovy doby (stejně jako o první árijské období, kdy byly napsány Védy) nešlo o přežití duše samé, ale místo toho o víru, že přeživší (ti, kteří byli „uneseni“ nebo bohy „uděláni neviditelnými“ a těmi, kdo se usadili na „ostrově blažených“, kde není smrt) udrželi duši i tělo v nerozlučné jednotě, což by nemělo být chápáno v hrubě materialistickém vyjádření, jak má tendenci věřit mnoho dnešních historiků náboženství, ale jako symbolické vyjádření myšlenky o „nesmrtelném těle“ a podmínce pro nesmrtelnost. Tato idea byla formulována v dálnovýchodním esoterismu, konkrétně v operativním taoismu. Egyptské sahu, vytvořené obřadem, díky němuž zesnulý mohl dále žít ve společnosti solárních bohů, označuje tělo, které dosáhlo vysokého stupně vědění, síly a slávy a stalo se tak věčným a neúplatným. Toto tělo je zmíněno v následující formulaci: „Tvá duše žije, tvé tělo věčně vzkvétá na příkaz Ra bez jakéhokoliv úbytku či vady – tak jako Raovo vlastní.“ V tomto kontextu se dosažení nesmrtelnosti nebo vítězství nad nepříznivými silami rozpuštění vztahuje k celku, tedy k neoddělitelnosti duše od těla – nebo ještě lépe od těla, které nepodléhá rozkladu. Zde je velmi sugestivní formulka z Véd: „Opusť každou nedokonalost, vrať se domů. Naplněn nádherou, znovu se spoj se svým tělem“[3]. Křesťanské téma „vzkříšení těla“, které se uskuteční v soudný den, je ozvěnou ideje, která může být vystopována do prehistorických dob[4].

V těchto případech nepředstavuje smrt konec, ale naplnění. Byla to „triumfální smrt“ propůjčující nesmrtelnost a byla důvodem, proč byl zesnulý v některých helénských tradicích nazýván „hrdinou“ a umírající byl nazýván „vznikajícím polobohem“ (ήρωα γίνεσθαι), nebo proč býval zemřelý vyobrazen s korunou (kterou mu na hlavu často nasazovala bohyně vítězství) vyrobenou ze stejné myrty, která označovala ty, kteří byli zasvěceni do eleusinských mystérií, proč v katolickém liturgickém jazyce je den smrti nazýván dies natalis (den zrození), proč v Egyptě byly hroby zemřelých, které byly zasvěceny Osiridovi, nazývány „domy nesmrtelnosti“ a posmrtný život koncipován jako „země vítězství“, proč ve starém Římě císařův „démon“ byl uctíván jako božský a proč králové, zákonodárci, vítězní generálové a zakladatelé těchto institucí a tradic, o nichž se věřilo, že zvítězili nad přírodou, byli uctíváni jako hrdinové, polobohové, bohové a avatary různých božstev. Posvátný základ autority starších se projevil v různých starých civilizacích: lidé viděli ve starších, kteří byli blíže smrti, projev božské síly, jež vedla k dosažení jejich plného osvobození při smrti[5].

Proto, pokud jde o osud duše po smrti, existují dvě opačné cesty. První je „cestou bohů“, také známá jako „solární cesta“ nebo Diova cesta, která vede k jasnému sídlu nesmrtelných. Toto sídlo bylo různě reprezentováno jako vysoké, nebeské nebo na ostrově, od severské Valhally a Asgardu k aztécko-inckému „Domu Slunce“, který byl vyhrazen králům, hrdinům a šlechticům. Druhá cesta je prošlapána těmi, kdo reálně nepřežijí a kteří se pomalu a nezadržitelně rozpustí zpátky do svých původních podob, do „totemů“, které – na rozdíl od jedinců – nikdy neumírají. To je život Háda, „pekel“, Niflheimu, chtonických božstev[6]. Toto učení lze nalézt v hindské tradici, kde se jich týká dévajána (cesta bohů) a pitrjána (cesta předků, ve smyslu manů). Také se říká: „tyto dvě cesty, jedna světlá a jedna tmavá, jsou považovány ve vesmíru za věčné. V prvním případě člověk odchází a pak se vrátí. V druhém se neustále vrací.“ První cesta „vedoucí k Brahman“, tedy k nepodmíněnému stavu je analogicky spojena s ohněm, světlem, dnem a šesti měsíci solárního vzestupu během roku. Vede do říše hromů, které se nacházejí za „dveřmi slunce“. Druhá cesta, která souvisí s kouřem, nocí a šesti měsíci solárního sestupu vede k měsíci, který je symbolem změny a stávání se a který se projevuje i zde principem upravujícím cyklus konečné bytostí, které neustále přicházejí a odcházejí v mnoha dočasných vtěleních ancestrálních sil[7]. Podle zajímavé symboliky se ti, kteří následují lunární cestu, stávají potravou pro many a jsou „obětováni“, aby se stali semenem nových smrtelných bytostí. Podle dalšího významného symbolu nacházeného v řecké tradici ti, kteří neprošli zasvěcením, tedy většina lidí, jsou odsouzeni k Hádovi, aby dělali Danaovu práci – nosili vodu v děravých amforách a nalévali ji do bezedné studny, která se tak nikdy nenaplní. To dokládá bezvýznamnost všech dočasných životů, které přetrvávají znovu a znovu – zcela zbytečně. Dalším srovnatelným řeckým symbolem je Ocnus, který splétal lano na rovinách Lethé. Lano mu neustále žral osel. Ocnus symbolizuje lidskou aktivitu, zatímco osel ztělesňuje „démonickou“ moc. V Egyptě byl osel spojován s hadem temnoty a s Am-mit, „požíračem mrtvých“.

V této souvislosti lze znovu najít základní myšlenky týkající se „dvou přirozeností“ o nichž jsme mluvili v první kapitole. Ale zde je možné proniknout hlouběji do významu existence dvou typů božstev (původního uranského a solárního a druhého telurického a lunárního) ale také existence dvou odlišných typů (někdy dokonce zcela opačných) kultů a rituálů[8]. Stupeň věrnosti Tradici je podmíněn stupněm převahy kultů a rituálů prvního typu před těmi druhého typu. Stejně tak, povaha a funkce rituálů uvádí do světa „duchovní virility“.

Pro dnešní „religionistiku“ je charakteristické to, že dospěla k názoru, že jeden klíč je dobrý k vyřešení všech záhad. Proto, když se někteří vědci dozvěděli o myšlence totemu, začali totemy vidět všude. „Totemická“ interpretace byla nestydatě aplikována na formy nalezené ve velkých civilizacích, jelikož někteří vědci si mysleli, že nejlepší vysvětlení pro ně se dá odvodit z dřívějších studií primitivních kmenů. V neposlední řadě byla formulována i sexuální teorie totemu.

Odmítám tvrdit, že posun od totemu těchto primitivních populací k tradiční královské moci byl historickým vývojem. Nanejvýš, že to byl vývoj ve smyslu změny ideálu. Královská nebo aristokratická tradice vzniká všude tam, kde je nadvláda nad totemy a ne nadvláda totemů a kde je pouto obrácené a hluboké síly populace jsou uvedeny v nadbiologickou orientaci nadpřírodním principem ve směru olympského „vítězství“ a nesmrtelnosti. Vytvoření nejednoznačných promiskuitních vztahů, které dělají lidi náchylnější k silám, na nichž závisí jako přírodní bytosti, což umožňuje centru jejich bytí klesat hlouběji a hlouběji do kolektivu a do prepersonálních dimenzí a „uklidnit“ nebo usmířit pekelné vlivy přáním stát se inkarnovanými v duších a světě lidí – to je podstata nižších kultů, která je vlastně jen nadstavbou existence těch, kteří žádný opravdový kult a žádný obřad nemají. Jinými slovy, je to charakteristické pro extrémní degeneraci vyšších forem. Osvobození člověka z moci totemů, jeho posílení, řešení naplnění duchovní formy a přivedení jej k neviditelné cestě řady vlivů schopných vytvářet osud hrdinné a osvobozující nesmrtelnosti – toto byl úkol aristokratických kultů[9]. Když lidé vytrvali v takovémto kultu, osud Háda byl odvrácen a „cesta Matky“ vyloučena. Jakmile byly božské obřady zanedbány, osud byl zpečetěn a nižší síly přírody se staly znovu všemocnými. Tímto způsobem byl zjeven význam výše uvedeného orientálního učení, tedy že ti, kteří zanedbávají obřady, nemohou uniknout „peklu“ – to slovo znamená jak bytí v tomto životě, tak i osud v tom příštím. Ve svém nejhlubším smyslu jde o povinnost zachovat, vyživovat a rozvíjet mystický oheň (který byl považován za tělo rodů, měst a říší a podle védského významu za „správce nesmrtelnosti“[10]) bez jakéhokoli přerušení znamenal rituální slib zachovat, vyživovat a rozvíjet princip vyššího osudu a kontakt s nadsvětem, který byl stvořen předky. Tímto způsobem je tento oheň úzce spojen s ohněm, zejména z hindského a řeckého světa a obecněji vzato s olympsko-árijským rituálem kremace, spálením na pohřební hranici. Tento oheň byl symbolem moci, která ničí poslední zbytky pozemského charakteru zemřelého a vytváří „zářící formu“ nesmrtelnosti[11].

Dodatek překladatele

Tradiční moudrost říká, že „co jest dole, to jest také nahoře“. Stejně tak i myšlenky vztahující se ke smrti jednotlivce platí i pro smrt nadřazeného celku – kmene, rodu, národa či celé civilizace. Právě v naší době jsou tyto myšlenky aktuální, protože moderní společnost se nezadržitelně blíží vstříc své vlastní smrti. Je otázkou, zda podlehne Hádovu osudu nebo zda „krizi smrti“ překoná a potvrdí svůj božský původ. Právě dnes je, více než kdy jindy, potřeba uranského hrdinného odolávání nízkým telurickým silám kolektivismu a primitivního neuvědomělého fanatismu. Evola k tomu v Metafyzice války dodává: „Co je tedy třeba, abychom Západ ubránili před náhlým vzestupem těchto barbarských a primitivních sil? Musíme posílit hrdinskou vizi života – a to v míře, kterou člověk ze Západu nejspíš ještě nikdy nezažil. (…) Převaha negativního může být děsivá a ďábelská, ale současný člověk nemá jinou možnost: on jediný se stane autorem osudu.“