V čase předvánočním jsme se zmínili o významu vánočních svátků a symbolice Nového roku. Křesťanská tradice chápe Vánoce a konec starého roku jako zrození a příchod Spasitele. To nejdůležitější – samotný akt spasení – se však pojí se svátkem, který nás čeká v tomto čase: s Velikonocemi; to je také důvod, proč v křesťanské tradici Velikonoce svým významem ve skutečnosti překonávají oslavy Vánoc. V tomto článku se zmíníme o významu symbolů spojených s jarními oslavami a vysvětlíme je v kontextu árijské heroické tradice.
***
Oslavy jara jsou mnohdy soudobou etnologií chápány jako pouhé oslavy konce zimy, oslavy konce období nedostatku, neúrody a strádání a naopak obnovy sil, hojnosti a blahobytu. Svátky však mají i mnohem hlubší význam, jehož důležitost zůstala moderním badatelům do velké míry skryta. Jádrem těchto oslav je aktualizace symbolu přechodu ze současné, neúplné a nedokonalé formy do formy jiné, úplné a dokonalé. To sice souvisí s onou obnovou sil, zdraví a blahobytu, dalece to však překonává jakoukoli materializovanou představu hmotného dostatku, kterou má v této souvislosti na mysli většina lidí, jež napadne zamyslet se nad významem jarních svátků.
Tradiční rituály spojené s těmito svátky souvisely s vírou starověkých společností v to, že dějiny jsou, vlivem destrukčního působení času, úpadkem a nikoli pokrokem, jak hlásá víra moderní doby. Každá tradiční mytologie zmiňuje, že na počátku byl život lidstva snazší, příjemnější a hlavně: že měl smysl. Naši předkové, vědomi si úpadku světa kolem sebe na straně jedné a velkoleposti, dokonalosti a bohatosti světa dávno zašlého na straně druhé, hledali všemožné cesty, které by je dovedly zpět na počátek časů a obnovily velkolepost počátku. Ve skutečnosti, právě tato snaha hrála v tradičních společnostech dominantní úlohu a podřizovala si všechny aspekty života našich předků: od umění, přes vědu, organizaci společnosti až po politiku.
O tom, že v souladu s tradičním vnímáním času, byl na počátku čas, kdy žil člověk v jednotě s Bohem, měl v sobě sjednocenou moc i vědomí této moci, v průběhu času se vědomí této jednoty začalo vytrácet, až se z člověka stala oběť jeho dualistického vnímání světa utápějícího se v pocitu vlastní bezmoci, se zmiňují písemné doklady o jednotlivých tradicích; za všechny vybíráme krátkou Hésiodovu zmínku o zlatém věku[1]: „I stvořil na počátku zlaté pokolení lidí, synů smrti, nesmrtelní, kteří bydlí na Olympu. (…) Žili oni jako bozi, bezstarostné srdce v těle, bez roboty, bez trampoty; ani okem nevídali mdlé staroby, ale věčné na rukou i nohou stejní, těšili se, jedli, pili, veškerého hoře prázdni – a zmírali, jak by spánek na ně chodil; bylo všeho, bylo nazbyt, nezorána nesla plodonosná země žeň bohatou, nelakomou; oni v pokoji, když chtěli, přikládali ruku k dílu, v nepřeberném blahobytě, požehnáni stády bravu, příjemni blaženým bohům…“ Podobnými slovy primordiální ráj líčí každá mytologie[2] a každá mytologie také hovoří o hrdinech, kteří se mohou skrze vlastní úsilí do tohoto ráje opět navrátit. Způsoby znovudobytí ráje se tradici od tradice do jisté míry liší, proto se budeme zabývat pouze symbolikou, která je spojená s Velikonocemi a analogickými svátky. Symbolismus, který nás nyní zajímá, v sobě spojuje motivy duchovní očisty, jež je následována osvobozením od hříchu, vykoupením z otroctví a návratem do primordiálního stavu. (more…)
