Hrdost

Zanedlouho nás čeká další díl tragikomického, nikdy nekončícího seriálu jménem volby, a tak bychom chtěli k této příležitosti vydat, snad pro někoho inspirativní, prohlášení a několik krátkých úvah. Zůstaneme však plně věrni našemu přesvědčení a politiky samotné se dotkneme jen letmo a i tak s odporem.

Ubohé varieté šašků hledajících svého krále, z Ameriky importované „vítězení“ v „debatách“ zpoza pultíků televizního studia, stupidní dotazy a ještě stupidnější odpovědi bezpáteřních krys všeho druhu a další neskrývané metody k ovládnutí mas nedávají každému člověku majícímu aspoň trochu sebeúcty – lépe Hrdosti – jinou možnost než neúčastnit se voleb, nechodit volit, a tak nebýt pro ono představení dobrovolným komparzem. My, lidé z okruhu Hrdosti, nevolíme!

Výše popsané záležitosti jsou však jen povrchní aspekty problému, pomyslnou špičkou ledovce. Demokracie samotná je zcela neschopný systém, nedávající jinou možnost vývoje než je současný i budoucí stav (bude hůř!) Vláda manipulátorů, naprosto nesmyslné rozdělení národa do „stran“ které pak, naprosto pro nic, doslova válčí mezi sebou, nulová odpovědnost, žádná návaznost (co jedna strana zavede to druhá okamžitě zruší).

Jít volit znamená souhlasit s neduhy vypsanými výše i níže; jít volit znamená souhlasit s demokracií.

Niternější podstatou demokratického problému jsou rovná práva: pro většinu lidí jsou práva tím, čím je zbraň v rukou dítěte: nepochopenou – a nepochopitelnou – zajímavou hračkou, s kterou nemůže udělat nic dobrého. Stejně jako si dítě bude chtít hrát se zbraní, většinový lid si bude chtít hrát s právy. Jak to dopadne, když o sobě necháte rozhodovat dítě se zbraní? Dále svoboda slova: ta nemůže sloužit nikomu než manipulátorům. Kdo jiný by potřeboval hlásat něco veřejně? Lháři a šílenci nám nestojí za zmínku.
Pravda je nezávislá, ke svému vyjádření nepotřebuje mít svolení jakéhosi “práva” bez něhož by nemohla existovat. “Právo” je nástrojem lži.

S tím je nutně spjat proces nivelizace elity a spodiny v jednu „průměrnou“ – tedy z hlediska rozhodování zcela neupotřebitelnou – masu. Je nutné uvědomit si, že obě skupiny tím trpí: ta první nemá možnost rozvíjet své schopnosti; a ta druhá čelí nesplnitelným nárokům, jež ústí v, téměř úplně nevědomé, sebepoškozování. Nivelizací je zapříčiněno desakralizování a vulgarizování – tedy znehodnocení – veškerých hodnot. Jak můžeme dosáhnout nějaké úroveň bez hodnoty?

A na čemže je demokracie postavena, čím demokracii ospravedlňují?

Fráze o demokracii „že nic jiného není možné“ nebo „je nejmenší zlo“ nebo „je to naše hodnota“ nejsou nic jiného než prázdné floskule. Nejsou ničím podloženy. Fráze „Nic jiného není možné“: To říkal vždy každý režim. Použití minulého času v předešlé větě je samo o sobě důkazem nepravdivosti předmětné teze. Navíc toto slyšíme tím častěji, čím více je režim neschopný. „Síla o sobě mnoho nemluví, a kde je pravá její idea, tam je i ona sama.“ – Ladislav Klíma.
„Nejmenší zlo“: Není. Dokaž opak! Pro chytráky: dokazovat se dá jen že něco je, ne opak, že něco není. „Demokracie je naše hodnota“: naše ne a už jsme řekli proč…

Silný nic z výše popsaného nepotřebuje (a naskýtá se otázka, proč by měl vládnout někdo jiný?): demokracie je tedy apologií slabosti, nemohoucnosti, neschopnosti, nesoudržnosti a dalších negativních vlastností. Proč je chtít?

Od voleb jsme se tedy dostali zdánlivě docela daleko – ve skutečnosti jsme ovšem v samém jádru problému! Jít volit – vůbec nehledě na to koho! – znamená řídit se výše uvedenými pravidly a zákonitostmi, podporovat je, udržovat je při životě a zajišťovat tak jejich kontinuitu.

Zdravý rozum však říká, že je třeba radikálně přehodnotit veškeré hodnoty!

A že bych snad já, autor tohoto textu, v jiném zřízení trpěl, nemohl publikovat tento text, vůbec nežil atd.? Kde jsem napsal, že hájím něco o sobě a pro sebe? A pak, co vy o mně víte?

Read Full Post »

Kdosi jednou definoval „blázna“ jako osobu, která neustále reaguje na stejnou situaci totožným způsobem a přitom očekává odlišný výsledek. Asi nejlépe je tato nemohoucnost ilustrována každé dva roky systémem známým pod pojmem „volby“, kdy jsou miliony lidí vyslány na cestu k volebním urnám a k hlasování pro kandidáty, kteří opět slibují vykonat nesplněné sliby, jež učinili v předešlých volbách![1]

Příležitostně jsou v těchto zkažených, zdegenerovaných, na hlavu převrácených časech konány politické volby, ve kterých se očekává naše účast. Očekává se, že splníme naši „povinnost občanů svobodného demokratického světa“ a že budeme „bránit náš způsob života“. Proti čemu ho však budeme bránit, není nikdy náležitě definováno. Slovo „náš“ je typicky používané za účelem stažení každého směrem dolů na jednu společnou úroveň. Je to skutečně můj způsob života a je skutečně mou povinností toto bránit? Co se vlastně skutečně po mně chce, abych bránil? Jestliže máme opravdu svobodu volby, neměl bych také mít svobodnou možnost nebránit cosi, o čem vlastně nemohu říci, že bych to chtěl? Rozhodnu-li se neúčastnit se demokratického procesu a nevolit, okamžitě se na mě snese sprška obvinění o tom, že „neplním svou povinnost“ nebo že jsem se vzdal svého práva a tak nemám ani právo vyjadřovat se či dokonce stěžovat si.  Říkají mi, že nevolit je vůbec tím nejvíce pasivním skutkem a tím nepřímo naznačují, že na základě toho jsem jakýmsi způsobem morálně zkažený.

Jestliže chci ale skutečně změnu; jestliže chci skutečně něco udělat se současnou situací, co jiného mi zbývá v na hlavu převráceném světě než zdržet se volby? Není to mé „demokratické právo“? Žijeme-li v převráceném světě, není tedy to, co je myšleno jako „aktivní“ ve skutečnosti „pasivní“ a obráceně? (more…)

Read Full Post »