-          Platón

*Zdatnost, arté

Slovem arté rozuměli Řekové v nejširším významu dobrost, hodnotnou schopnost a výkonnost člověka, zvířete i věci. Z našeho hlediska (! – pozn. Hrdost) jsou v tomto řeckém pojmu sloučeny hodnota praktická a hodnota etická; naše slovo ctnost vystihuje jen tuto jeho druhou složku. Pro občana demokratických Athén byla význačným druhem zdatnosti zdatnost občanská, arté politiké, jíž se jednotlivec uplatňoval v pospolitém životě obce; i ta se mohla projevovat buď jako praktická schopnost řídit obecní věci, nebo jako občanská ctnost etická v podobě spravedlnosti, zbožnosti, statečnosti a rozumnosti.[2]

Mistr: Pověz mi tedy, co to je jedna?

Učedník: Nevím nic jiného, než že je počátkem čísel. Jako když říkáme: „Jedna, dva, tři, čtyři“ a tak dále, jak chceme.

Mistr: Nuže, řekni, jaký je rozdíl v čísle mezi kamenem a člověkem, když se řekne: „Jeden kámen, dva nebo tři kameny“ a tím, když se řekne: „Jeden člověk, dva nebo tři nebo čtyři lidé“?

Učedník: Co do čísla nemohu nalézt žádný rozdíl, neboť jeden kámen se má k číslu jedna a dva stejně jako člověk a anděl.

Mistr: Pozoruješ tedy, že počítané věci, ať jsou jakkoli odlišné, nevykazují v samotném čísle žádný rozdíl.

Učedník: Zdá se mi, že jsem tomu porozuměl.

Mistr: Co je to číslo?

Učedník: To je například jedna a dva a tři.

Mistr: Z čeho myslíš, že jsou tři?

Učedník: Myslím, že z jedné a zase jedné, a když se tak jedna vezme třikrát, říkáme, že máme tři.

Mistr: Odpověděl jsi správně. A vidíš přitom, že „jedna“ je v každém čísle a že každé číslo se zakládá na jedné. Kdyby tedy nebyla jedna, nemohly by být ani dvě ani tři ani čtyři ani žádné jiné číslo.

Učedník: Je tomu tak.

Mistr: Nyní vidíš, že z jedné se vytvořila všechna čísla, neboť jedna je počátkem a principem čísel. Je podstatně ve všech číslech, takže nemůže být žádný počet, aby v něm nebyla jedna a aby se nezakládal na jedné.

Učedník: Ach, drahý Bože, jak čirá a jasná je tato pravda otevřeným očím, a přece jak zůstává nepovšimnuta nemoudrým srdcím. Teprve nyní začínám pozorovat, nevěci jsou co do své mnohosti samy v sobě, a přesto zároveň vidím, že mnohost čísel vyvěrá z jedinosti jedné. Vidím, že jedna je v každém čísle a každé číslo se zakládá na jedné[1]. Vidím, že jedna není dělitelná žádným číslem, a proto je úplně a zcela ve všech číslech.

Mistr: K chápavému srdci se dobře promlouvá. Díky Bohu, ty jsi podobenstvím pravdy, kterou hledáme, porozuměl tak vznešeným způsobem, že věřím, že naše hledání nebude zcela marné, i když pochopit ji plně nemůžeme asi nikdy.

Učedník: Můj otče, nepřipisuj to mému rozumu, nýbrž své moudré otázce! Neboť moudrá otázka přináší správné naučení. Potřebuji ovšem také, abys tento příklad o jedinosti a mnohosti vztáhl ještě na božské bytí – jak je v celém jsoucnu, aniž se stává mnohým, a jak zase celé stvoření jsoucno v něm přebývá, aniž by bylo věčné.

Mistr: Tak pozorně sleduj, abychom tuto kapitolu již ukončili! Podívej, jedna je principem všech čísel, neboť jedna a jedna jsou dvě, dvě a jedna jsou tři. Nyní si musíš představit, že každé stvoření je svou povahou rozmanité podobně jako čísla. Neboť některá stvoření mají například způsob čísla dvě, některá tři, jiná čtyři. Jak se nerovná jedno číslo druhému co do velikosti, tak se nerovná jedno stvoření druhému způsobem svého bytí. Z toho vyvozuj, že jedno se ve své čirosti rovná božství. Neboť máš-li na mysli prosté číslo jedna tak, jak je principem čísel, pak je odděleno od všech věcí. Nesmíš ovšem myslit, že jeden člověk nebo jedno dřevo nebo to či ono je principem čísel. Mysli pouze, že jedna a jedna jsou dvě, a nesmíš při tom myslet ani dřevo ani kámen ani žádnou jinou věc. Když nyní myslíš jedno odděleně od všech věcí, které se tu počítají, pak právě takhle si máš myslit božské bytí, oproštěné a oddělené od všech věcí, které jsou zde tím či oním. Neboť božské bytí má ve své přirozenosti ještě vyšší, čistší odloučenost od všeho stvořeného bytí, než má jedna jako princip čísel[2]. Měj na paměti, že jako mnohost čísel vyplývá z jedné jakožto počátku a principu, tak mnohost stvoření plyne z bytí, které je před každým jsoucnem.

A dále: Jako je jedna bohem v každém čísle[3], pokud je číslem, tak vstupuje i božské bytí do každého bytí, pokud je bytím. A jako když se z jedné vytvoří tři, a ta je od tří oddělitelná a přece sama zůstává nerozdělená ve třech – neboť když jednu oddělíme od tří, nebudou už tři -, stejně tak je i božské bytí nerozdělené ve všech stvořeních. A jako je jedna hluboko uvnitř v základě čísel, tak je božské bytí v základě stvořených věcí. Neboť kde je stvoření, tam je bytí; kde je bytí, tam je Bůh.

A tak je jedna podle jedinosti své přirozenosti před všemi čísly. Neboť mezi jednou a dvěma je zřejmý rozdíl, a mezi jednou a deseti je velký rozdíl. Kdyby totiž mezi dvěma a jednou nebylo žádného rozdílu, byly by dvě jednou a jedna dvěma, což si žádná mysl nedokáže představit. Tak má tedy božské bytí takovou přirozenost, která je od všech stvoření oddělená, takže žádné srdce nemůže myslit, že stvoření je Bůh, podobně jako si nemohu myslit, že jedna se může změnit v tisíc nebo že tisíc se jako číslo rovná jedné.

A tak má jedno každé číslo dvojí způsob jednoty: pokud stojí v ostatních číslech, nebo pokud je svou vlastní jednotou. Toto druhé je všem číslům společné. Když se totiž řekne? Dva je jedno číslo a tři je jedno číslo a čtyři je jedno číslo, potud má vždy povaha toho čísla svou jednotu oddělenou od ostatních, Druhý způsob jednoty je obsažen ve všech číslech. Neboť kdyby nebylo jedné, nebylo by ani dvou ani tří ani čtyř. Tak je tedy v každém stvoření bytí, v němž veškeré jsoucno trvá a jest. To je pak společné všem stvořeným věcem. To druhé bytí má každé stvoření jedinečné. A tak jako člověk má své vlastní bytí, tak se stvořené věci odlišují vždy každá podle jedinečnosti svého bytí.

Učedník: Můj otče, nebudu se tě již vpravdě déle tázat. Neboť jsi mi nastavil krásné zrcadlo. Jsou-li mé oči čisté a zkušené, vidím dobře, že toto přirovnání skýtá krásné poučení, jak je jedna přede všemi čísly, a přece ve všech číslech., a jak se každé číslo na jedné zakládá. A zvláště to slovo mi dává dobré naučením, které říkáš – a správně říkáš – že božské bytí je čiré a odloučené od všeho, co jest. Neboť má mysl dokáže nyní vyzvednout jedno nade vše, co má počet. A proto tak uvažuji, že věčná Pravda řekla: „Jednoho je třeba“, a že to je ten nejlepší díl, který si Maria vyvolila, „ten jí nebude vzat“[4].

Mistr: Správně jsi poukázal na slovo Jezu Krista: „Jednoho je třeba“. Pohleď, kdyby nebylo Jedno, nemohly by být ani dva ani tři. Proto je jedinost v mnohosti a mnohost stojí v jedinosti čirého Bytí. Kdo tedy hledá to Jedno a miluje jedinost v mnohosti stvoření, ten vyvolil s Marií ten nejlepší díl.

Učedník: Pochválena budiž Pravda, Kristus, který nás takto jedním krátkým slovem uvedl na stezku, kde se divoká srna a mladá laňka ukazují lovcům pravdy, a přece se pro svou rychlou, čirou hbitost nedají polapit.

Učedník: Pouč mě v té první věci: proč se míra dobra měří podle bytí a proč je čiré bytí nejvyšším jsoucnem nad každým jsoucnem?

Mistr: Pohleď, umírání, smrt a zánik všech věcí není nic jiného než vypadnutí z bytí[2]. Měj však na paměti, že důstojnost věcí nespočívá na ničem jiném než na vypadnutí z bytí.[3] I když stvořeným věcem bytí přibývá a ubývá, přesto se to všechno děje v bytí. Proto se tedy jejich důstojnost měří podle míry bytí.

Učedník: Sleduji tě pozorně: máš na mysli, že jak čas činí ve stvoření věci staré a nové, a jak zase z času vypadnou, že právě tak je to i s bytím.

Mistr: Nalezl jsi vhodné přirovnání. Neboť zrovna tak jako samotný čas není ani menší ani větší, ani starý ani mladý, ani spojený s věcmi, které jsou v čase, právě tak je čiré bytí nespojené s věcmi , které jsou v bytí. Čiré bytí také není méně nebo více podle toho, jestli věci, které jsou v bytí, jej mají více nebo méně.[4]

Učedník: Tak mi tedy pověz, proč je právě čiré bytí tím nejvyšším jsoucnem nad každým jsoucnem, které ale čirým bytím není?

Mistr: To se vpravdě nazývá velké Bytí, od něhož veškeré bytí pochází, v němž všechno bytí trvá a bez něhož žádné bytí není.

Učedník: Kdybych tomu lépe rozuměl, ukončil bych již svou otázku. Neboť vyznávám ti v důvěře, že jsem často slyšel, že v Bohu, skrze Boha a podle Boha všechny věci jsou. Tomu jsem schopen sice snadno uvěřit, ale rozumem to stále ještě nedokážu pochopit.

Mistr: Není divu, že tomu dobře nerozumíš, neboť velcí mistři sami přiznávají, že to až do základu nebyli s to pochopit. Do určité míry to může člověk nahlížet pomocí vhodného podobenství jakoby v nejasném zrcadle. Pohleď, všechno, co je stvořené, přebývá v bytí; každá věc podle svého způsobu – podobně i člověk, který má lidské bytí. Ptám se tedy, zdali má člověk bytí sám od sebe, nebo od nějakého jiného bytí.

Učedník: Já říkám: lidské bytí není lidským bytím samo od sebe. Neboť kdyby nebylo samotného bytí, nebyl by tu ani člověk ani jeho bytí.

Mistr: Z toho poznáš, že jeho bytí pochází od nějakého jiného bytí. Neboť kdyby pocházelo ze sebe sama, bylo by věčné, muselo by mít nějaký počátek. Ale svůj původ by muselo vzít buď samo od seve, nebo od nějakého jiného stvořeného bytí. Kdyby však vzalo svůj počátek od nějakého jiného, nemělo by zase své vlastní bytí. A aby si lidské bytí dalo bytí samo ze sebe, to se mi zdá nemožné.

Mistr: myslím, že je naprosto pochopitelné, že se žádná věc nemůže zrodit sama od sebe. Neboť kdyby se nějaká věc zrodila sama ze sebe, musela by mít bytí před tím, než se zrodila. Aby však měla bytí před tím, než sama je, a aby tedy byla před svým zrozením, to není možné. Z toho plyne zásadní pravda: co je ze sebe sama, to je věčné, a co není věčné, to nemůže mít bytí samo ze sebe.

Učedník: Díky Boží milosti a tvému učení jsem porozuměl, že bytí, které samo není věčné, pochází od věčného bytí jakožto působící příčiny. Ale chtěl bych ještě od tebe slyšet, jak každé jednotlivé jsoucno v tomto bytí přebývá, jak časné věci spočívají v čase a všechny pravdy v jedné Pravdě. K této otázce mě přivádí známé slovo učitelů, které praví: Všechny věci jsou od Boha jako od svého tvůrce a v Bohu jsou jako ve svém bytí.

Mistr: To je ono tajemné Slovo, kdy se učitelé omlouvají že nebyli a nejsou s to je proniknout. Neboť když řeknu: Všechny věci jsou v božském bytí tak, jako by bylo stvoření vštípeno do božského bytí, tak jako člověk sestává z těla a duše, kdeje tedy ten velký rozdíl mezi božským bytím a bytím stvořených věcí? Když ale řeknu: stvořené bytí je v Bohu, tak jako je například člověk v nějakém domě či chrámu, kde je potom vnitřní bytí božské podstaty ve stvoření;[5] jak může byt čiré a nedílné Boží bytí ve všech stvořených věcech vnitřněji a hlouběji, než jsou tato stvoření sama sobě?[6] To je tak vážná otázka, že učitelé o ní neradi mluví, protože naše oči stojí před touto pravdou strnulé a oslepené.

Učedník: Dobře pozoruji lidskou hloupost, jak je touto pravdou přetížena a zatlačena do temnoty. Přesto se dovolávám tvé otcovské věrnosti, abys mi o tom něco pověděl, aby má mysl nabyla alespoň správného směru, když už nemůže být přímo osvícena. Věřím, že se na tebe Bůh nerozhněvá, jestliže se pokusíš vyložit, co se stejně asi bezezbytku vysvětlit nedá. Ale je to láska, která mě nutí, abych se po tom pídil, a ne nějaké chytráctví nebo dychtivost smyslů.

Mistr: Je-li tomu tak, budu tím usilovněji tuto pravdu hledat, i když se někdy ukáže milovníku pravdy jako divoká srna lovci, nedá se však chytit ani polapit. Chceš-li tedy o ní něco slyšet, pomoz mi trochu hledat a lovit, možná se zjeví naší lásce jako tě, dvěma učedníkům, když spolu kráčeli a v lásce rozmlouvali.[7]

Učedník:Nakolik umím a mohu, jsem k tomu připraven.

-Předmluva autora blogu

Mistr: Dávej tedy pozor, co nazývám čirým bytím!

Učedník: Prosím Boha, aby mi dal porozumět.

Mistr: Země a kámen, zvíře a pták, člověk a anděl – každý z nich má bytí; takže pták má bytí ptáka a člověk bytí člověka. A přece tu není rozdíl v bytí, neboť je míněno ve své čirosti.

Učedník: To se mi zdá podivné. Řekl jsi přece, že kámen má bytí kamene a člověk bytí člověka. Poněvadž se kámen a člověk od sebe velice liší, zdá se mi, že i jejich bytí jsou stejně tak rozdílná.

Mistr: Máš pravdu, že bytí člověka a bytí kamene jsou rozdílná, protože jsi nepojal bytí v jeho čirosti. Když totiž říkáš, „bytí člověka“ nebo „bytí kamene“, pak spojuješ bytí s kamenem a člověkem. Proto jsem řekl: Pojme-li se bytí jako čiré, pak mezi kamenem a člověkem či jinou věcí není žádného rozdílu. To můžeš například vypozorovat z toho, když řekni: „Nebe a země jest“, pak toto „jest“, které je řečeno o nebi a zemi, nemá samo v sobě žádnou rozdílnost, ať už jsou si nebe a země jakkoli nerovny.

Učedník: Docela dobře rozumím tomu, že nebe a země jsou naprosto odlišní, ale že v tomto „jest“ není žádná rozdílnost, to nemohu tak dobře pochopit.

Mistr: Řekni, jaké rozdíly shledáš, když vyslovím dvakrát „jest“, nebo desetkrát či ještě víckrát? Zamysli se nad tím.

Učedník: Ať řekneš “jest, jest“, kolikrát chceš, nevidím v tom žádný rozdíl než pouze v počtu slov. Když ale řekneš: „Nebe jest, země jest, nebo člověk jest“, pozoruji v tomto „jest“ odlišnost v tom, že země je jiná než nebe a nebe zase jiné, než člověk.

Mistr: Pravda z tebe mluví. Dej bůh, abys rozuměl tomu, co jsi právě řekl! Neboť ať už se řekne a vysloví jakkoliv často, je to vždy jen jedno jest a bytí je nedílné a nemá v sobě žádnou nahodilost ani žádnou rozdílnost. Proto chceš-li nahlížet Boha, pak ho nahlížej jako čiré bytí, které je celistvé a nesložené, bez případků toho či onoho[1], a nerozlišené.

Učedník: Máš na mysli, jak se domnívám, například to, že když si pomyslím, „toto je, nebo tamto je“, pak mě právě „to a ono“ klame. Znamená to tedy, že na to, co tu je, nahlížím podle čirého bytí v jeho vznešenosti.

Mistr: Ano, to jsi řekl podle pravdy. Chceš-li vidět čisté bytí, nech to a ono, a nahlížej pouhé jest, Pak uvidíš, co je čisté bytí[2].

Učedník: Tvým slovům již nemohu déle odporovat. Nyní vidím, že se nechávám mýlit mnohostí stvořených věcí, které všechny v tomto bytí stojí, a že nejsem s to čirost bytí nahlížet. Neboť když chci pomyslit na ryzí bytí bez toho a onoho, tu se hned moje myšlenka spojí s obrazem (a představou) a spojuje bytí se stvořenou věcí nebo se způsobem a formou jejího bytí. Ale udivuje mě ještě toto: Je-li čiré bytí Bůh, jak jsi řekl, proč tedy Boha nevidím, když vidím, co čiré bytí je?

Mistr: Kdo nahlíží čiré bytí v čirosti, ten vidí Boha v jeho božství. Proto když se Mojžíš tázal našeho Pána, co o něm má říci dětem Izraele, řekl mu Bůh: Pověz jim: Ten, který jest, mě posílá“ (Ex 3,14). – Tímto slovem Bůh mínil, že on sám je čiré bytí[3], neboť pouze a čistě je, že je[4].

Učedník: tato slova mě poněkud udivují. Domníval jsem se, že nebe a země jsou pouze a čistě tím, že jsou. Neboť kdyby nebyla země jako jsoucí, pak by nebyla země zemí. A ani nebe není nebem, pokud není pouze a čistě tím, že jest.

Mistr: Dotkl ses hluboké otázky. Musíš však vědět, že země ani nebe ani žádné stvoření není pouhým holým bytím. Neboť kdyby podstatou nebe nebo jiného stvoření bylo pouze to, že jsou, pak by stvořené věci mohly být bez své existence právě tak málo, jako málo by mohly být poznány bez vlastnosti své přirozenosti. Pak by ovšem bylo stvoření vlastně věčností. Kde je přirozeností pouze to, co jest, tam se může toto „jest“ ztratit přirozenosti právě tak málo, jako přirozenost své skutečné poznatelnosti. Pohleď: Dříve, než bylo stvořeno nebe a země a ostatní stvoření, byly již božskému pohledu známy, aniž však tato stvoření měla nějaké „jest“. A protože toto „jest“ teprve připadlo k podstatě stvořených věcí, nemohou být ze své podstaty věčné. Poněvadž ale Boží „jest“ je bytostnou povahou Boha, nemůže mu toto „jest“ už nijak připadnout a stát se nějakým případkem jeho přirozenosti; ta je totiž věčná. Jen on v sobě zahrnuje to, že jeho bytí je zároveň jeho bytostnou povahou bez jakéhokoli rozlišení, o čemž u žádného stvoření nemůže být řeči.

Učedník: Pokud ti správně rozumím, máš na mysli toto: Ačkoli člověk nemusí být vždy být, přece ho lze poznat na základě lidské přirozenosti, kdyby ale bylo jeho „jest“ totožné s jeho přirozeností, pak by člověk nikdy nemohl být Bohem poznán; jedině tehdy, když by existoval. A kdyby ho zase Bůh od věčnosti znal, musela by být jeho přirozenost ve svém vlastním bytí věčná. Člověk by tedy musel být buď věčný, nebo by ho Bůh nemohl znát před vstupem do vlastní existence.

Mistr: Bůh buď pochválen, že jsi mě tak pozorně poslouchal! Proto otevři své oči a nahlédni do tohoto čistého zrcadla čirého bytí! Kde je čisté bytí, tam jsou přirozenost a existence bytostně jedno; tam nemůže přirozenost být bez své existence ani tato přirozenost nemůže být bez své existence poznána. A kde žádný rozum nedokáže odlišit přirozenost od existence, tam není žádný rozdíl ani žádný případek. Proto praví učitelé, že Bůh je co do podstaty to první, protože on je svou přirozeností bez případku a nedílný. Kde je čiré bytí, tam je věčné bytí. Kde je bytí ve své čirosti, tam nemůže žádný rozum přehlédnout jeho existenci. Kde nikdo nemůže přehlédnout jeho existenci, tam nemůže žádné srdce pomyslit nic většího. Proto je Bůh to nejvyšší, co může člověk pomyslit[5].

Jaká morální síla může v tomto stavu vzklíčit a růst? Musí se z nás znovu stát muži jednoho principu, jednoho slova, jedné práce, jedné lásky; zkráceně: muži s oddaností vůči povinnosti. Ta je zdrojem síly. Bez ní je pouze zdání muže, dutý rákos, jenž se naklání s každým výdechem. Buďte věrní; to bude vaší neměnnou severkou, jež vás provede skrz strasti života, provede vás přes pochyby a nejistotu, dokonce i přes vaše chyby vás provede.

Z díla Odvaha, Charles Wagner, 1894.

Přeloženo z Zentropa: Být věrný?