Jaká morální síla může v tomto stavu vzklíčit a růst? Musí se z nás znovu stát muži jednoho principu, jednoho slova, jedné práce, jedné lásky; zkráceně: muži s oddaností vůči povinnosti. Ta je zdrojem síly. Bez ní je pouze zdání muže, dutý rákos, jenž se naklání s každým výdechem. Buďte věrní; to bude vaší neměnnou severkou, jež vás provede skrz strasti života, provede vás přes pochyby a nejistotu, dokonce i přes vaše chyby vás provede.

Z díla Odvaha, Charles Wagner, 1894.

Přeloženo z Zentropa: Být věrný?

• Obraťme se k minulosti: to bude teprve pokrok.

• Žádný zpěvák ani dirigent nedokáže “tvořit” či pracovat tvořivě – to je, jak jsem vždy říkal, cesta přímo do propasti.

• Zkopírovat pravdu může být dobrou věcí, ale vymyslet pravdu je lepší, mnohem lepší.

Giuseppe Verdi

—

F. Nietzsche: Filosofie v tragickém období Řeků, par. 8.
Původní zvýraznění zachováno.

Věčné půlnoční poledne

Minulo 10 let, let podvečerního slunečného svitu, zesláblého, však čistého.

Vidění zrodilo v něm železné předsevzetí věnovat zbytek sil jen dobru a vznešenosti. Bylo logické, že je zrodilo?: je-li vše jen propast a nadšpatno, lhostejno, co člověk dělá. Ale život plyne nad logikou; heroismus je šílenství; šílenství je svět. Nechtěl zásluhami uprosit propast jako křesťan svého boha; nechtěl na ni činností a triumfy zapomenout -: postavit chtěl proti její všemoci vzdor svůj a všemoc své vůle, zahanbit ji lhostejností k jejímu diktátu a světlostí svou; a snad i doufal, jako každý velký Mesias, přemoci ji a věčnou podstatu všeho.

Opustil rodinu, vrátil se do vlasti. Platně pomohl osvobodit ji, daroval kultuře její cenná díla, zveleboval a povznášel všude, – pokud lidi zvelebovat a povznášet možno; a co více, povznášel o povzneslou svou duši. Získal velkou slávu velikosti i svatosti, a co více, malé, ale skutečné sebeuspokojení. A smrti se již nebál, aniž ji miloval, neboť nevěřil v nic, jako každá velká Síla.

Tak minulo deset let, — a on právě umíral.

Čas valil se k půlnoci, jemu však zdálo se, že je poledne, jak před smrtí bývá. Zase sladkými a světlými delirii blížil se k bráně z labyrintu tohoto života             ; tentokrát však nedávalo tělo jeho naděje, že obrátit mohl by se zpět. Věděl i v blouznění svém, kam jde, a nadevše sladké a světlé bylo neobávání se toho, čeho se všichni bojí… Všechny plody země a hvězdy nebe zrají jen pro Vůli vskutku silnou…

Mnohohlasý, dušený vzlykot vnikal mu v duši jako železné, vítající hučení nebeských zahrad… A jak by nebe chtělo se před ním obnažit, zmizely stěny i strop i celá země. V Prostoru tkvěl, hvězdy nad ním, hvězdy stranou jeho, hvězdy féericky i pod ním; nehnutě tkvěl mezi všemi spěchajícími slunci… A v železné hučení nebeských zahrad počaly se pomalu mísit zlaté tóny nebeskou, vznešeně sladkou melodií… A něco počalo se před ním v ohromné prostoře tvořit, mlhavě míhavě…, něco předivného, jako by vesmír hotovil se porodit vesmír nový. Delší dobu nic nerozeznával, strach jej zachycoval…

Ale mnohými lety ukázněný, ztvrdlý zrak, tento světelný výšleh Vůle, zaplašuje strach i mlhy! Vymrštěn jí pronikl je, – ony srážely se, rozplývaly – a –

Špičkami noh nadiru se dotýkajíc, zlatými hady kadeří zenit šlehajíc, stála tu Žena, Zdálo se, že břicho její vzdáleno je sotva kilometr; vpravdě více než nejzazší mlhoviny. A byla bezedně černá. Tvář její, v níž mysteriózně vše, vše kvetlo a tlelo, byla nekonečně krásná a vábivá a vznešená; a byla nekonečně ohyzdná a děsná a nízká! – a jen odtud ta nekonečnost ohyzdnosti, děsnosti a nízkosti, že byla krásná, vábivá, vznešená. A oči její?… Zprvu zdálo se mu, že naň dolů nezírají, – do věčnosti vpřed že patří. Pak říci si musil, že jich vůbec nevidí; a posléze, že jich tvář vůbec nemá… Avšak strašlivý strach udeřil jej vždy, když pohled jeho tam se svezl, kde měly býti.

Jak bylo mu? ——-

A nějak slyšel duši:

„Teď teprve poněkud mne vidíš. Vcelku zříš, čeho jen střepiny jsi zříval, za celek je považuje. Celý ten dusný lidský život byl tomuto okamžiku nutným, – ohně rozkoší i ohně bolestí; rudé boje, žluté bouřky, plazení se k výšině, neřesti a ctnosti; činy a svítění. Jen ten spatří mne, kdo spatří mé nesčetné podoby, jen ten spatří je, kdo žil. A jen odtud má nekonečná nádhera, kterou umírající dítě tušilo, o které dospělý neměl potuchy, kterou umírající teprve stařec zří, – že slita jsem čarovně z nich všech, přerůzných – a odporujících si. Že jsem odpor. Svět jest odporování si, pravda odporování si; odporování je Nejvyšší. Člověk a jeho bědná otrockost leží jen ve strachu před Odporem; proto jste červi, že sedíte ve vězení vaší „věty o odporu.“ Božskost a volnost a tajemství mé nadkrásy je vymaněnost z tohoto strachu, tohoto „zla“ vůbec; je vymaněnost vůbec; a zrození druhého, nadfeérického vesmíru, Bůh, Věčnost, Já jsem jen objetím odporu – Sebe – Sebeobjetím. – Zda nepraví ti sluneční řečí má tvář, ač vidíš ji zdola jen nedokonale: „Krása a ohyzdnost, dobro a zlo, pravda a lež, něco a nic – to – téže jest; svět jest Jedno, vše je Bůh Svézáře -? Jsem vše, – a přece jsem Nic. Jako vše jsem to nejlepší a to nejhorší; jako nic nejvyšší blaženost a Záře, a nadhrůza a Propast. Jest nejvnitřnější Záře všeho v jádru Propastí; ale Propast v jádru Nadzáří; a ta zas Propastí – a konec? Věčné půlnoční poledne; jen za tu cenu věčné a nezranitelné, že je půlnocí. Ale je pochopíš, teprve až budeš mé tváři blíž, výš.“

Rozumím dost, vždyť vidím tě a vyšší vesmír, jímž jsi! Vidím tě, objímám tě – oh! Věčně chci v pekle dlít za jediný pohled tvůj!

???

„Budeš též! Můžeš si představit, jak jinak, než peklem možno si koupit pohled na Mne? Svět je peklo, ale peklo nebe; jen v pekle trůní Bůh – Já; zatracenci jen zří Jeho tvář. Vše, co jest, zatratilo se kdysi dobrovolně za naději v jediný pohled Můj! Jen šílenou honbou duší a sluncí skrze peklo za Mnou je svět. Miliontý sotva díl mne spatřil jsi i dnes. Avšak nespatřil jsi ještě ani vše to, co i člověk spatřit může, ovšem za cenu ztráty člověčenství. Nuže – měj milost mého pohledu! Nezabíjí kosou, krtkové, – Okem vyvádí k Životu Smrt!“

A tvář v zenitu sklonila se poněkud… Nejvyšší hrůza — a ta, Vůlí oplodněna, zrodila světlo. A uzřel její oči – vyšší ještě Světlo v Nadsvětle, kterým byla celá, hlubší ještě Temno v Podtemnu, kterým byla celá; a to, co bylo pod bezednem Propasti, kterou byla její tvář; a to je právě to, čeho matným a špatným, ale přece jen nejlepším, ba jediným výrazem je Boží Zář… Však nejlepším zde líčením je pomlčení. Vše vyšší, jakmile o tom začne mluvit i myslit, persifluje ubohý člověk, jehož duch připoután ke hnusné mozkové kaši, a ke skřekům mozková kaše. –

— a tisíce blesků-mečů vydštily z očí těch a proryly, mu duši a sladce zničily vše pozemské v ní –; rozryly a vzdělaly ji pro neznámou setbu. A to, co věčné v ní bylo a stálé a totéž já pravící, dalo se v pomalý pohyb do propasti Očí – těchto dvou centrálních sluncí, k nimž všechny hvězdy padají…

A hudba počala se rozehřmívat, vítězná, triumfální, osvobozená, absolutní, jak by všechny hvězdy kolkol se rozezvonily héroovi v nebi na uvítanou… A jak rychleji a rychleji padal do Boží Záře, mocněji a strašlivěji a smrtelněji zářila Hudba Boží a s Boží Září v jedno se slévala.

Jak bídně mísil se v kosmu s ní nedušený už vzlykot nad tvrdnoucím tělem, a ženské bědování umíráčku! –

Minulo deset let, let dusně líného odpoledne, kdy slunce slabě prosvítá zřídlými mraky.

Ranní vizion dal vysílenému sílu, nutnou ještě, aby sáhl po plodu dlouhého bojování. Zvítězil nad duší svou, tělem, okolím. A se značným jměním odjel do ciziny. Tam rozhodl se, že neznám a vážen věnovat bude rok odpočinku, ale během jeho více byce byl činný než v létech pak následujících, které mínil věnovati práci. Pohodlněl, lenivěl, tloustl, oženil se, vychoval své děti, sedíval rád v kuchyni, četl noviny a chodil do divadla. Rozmyslně užíval, co život podával; ohnivá vína života pil v jinošství, nyní jeho nasládlé limonády a kávy. Užívaje života nežil, nemysle na smrt mrtev byl. Cítil to, vzchopil se též několikrát, ale vždy klesl brzo nazpět. A konečně se už ani nepokoušel…

Seděl v lenošce, kouře dýmku. Západním oknem rudý lesk červánků, jižním zlatý svit měsíce padal v komnatu a čarovně objímaly se oba spolu…

Oči zavíraly se mu. Viděl ještě, jak Večernice zapadá za hrot komínu –

Náhle zařinčel, jako zvonem na poplach vyražen, povědomý tón. Muž strašně se ulekl. Teď, když byl spokojen, k čemu ta děsná návštěva? A dal se na útěk do vlídné kuchyně k ženě své a služce.

Otevřel dveře do vedlejšího pokoje, a děs! – spatřil, že za prahem, kde jindy bělala se dobrá podlaha, černá se propast! Spatřil, když už padal. Padal. Teď – teď už musím rozdrcen se zastavit!“ šlehalo blesky v černi jeho hrůzy… Ale klesal stále. A klesal.

Kolkol absolutní tma. Klesal. Hrůza ustoupila omámenosti. A padal dál; léta, staletí, deciliony staletí —

A ze všeho zbylo jediné: Propast. I tělo zmizelo, neprostorovou Propsat se stala. A stala se i nečasovou; zmizelo i jeho myšlení, v Propsat absorbováno. A byla jen metafyzickým, vševládným pomyslem, obludou zdělanou z něčeho a ničeho, nesmyslu a smyslu, tajemství, vakua, hrůzy hrůz a ještě něčeho nemyslitelného; slovo „propast“ je matným a špatným, ale přec jen nejlepším, ba jediným výrazem pro „to“.

Propast a hrůza. Ta zrodila se z narkózy, rostla strašlivě – a jak bývá, rozpukla se na vrcholu šílení v světovou myšlenku.

„Teď konečně“, zahučelo to ze dna Propasti, kterou byl, „vzešlo mně světlo. Světlo, že vše je tma. A tmou jen že Nic. A tma že je něco nekonečně horšího nad špatno. A že je jádrem světla. A že vše „dobré“ jest jen ničemně lesklým rouchem na shnilé mrtvole. Ó ty nevěstko prolhaná! hade! oblíbená hrobko! našminkovaná, uměle pohybovaná zdechlino! Zpočátku hrála jsi si přede mnou na Vše. A tu vydávala jsi se nejdřív za uskutečnění všeho krásného. Když jsem tu krásu světa prohlédl, chtělas, abych tě považoval aspoň za realizaci všeho zla. Ale tak bohatá nejsi, žebračko! Já poznal, žes Nic. Tu namluvila jsi mně, že nic jest jen nejvyšším světlem a štěstím. Ale teď vidím, že jádrem oné ranní Záře je – Propast, propast tmy a nevyslovitelného špatna. Propast je jádro ničeho, něčeho, krásy, štěstí, — Propast – hrůza! Nevydržím tu myšlenku, šílím – musím se rozplynout v nic, v poctivé nic!… Ale toto nic je nesmyslem. Ale právě proto snad je v tomto světě-nesmyslu skutečností. Haha! – nic „je“ „skutečností“! Ale ať je cokoli, musím v ně vejít, haha, v „ně“ „vejít“! Chci, musím, chci o něco se roztříštit v této tmě-“

A Propastí padající systém myšlenek, těchto strašidel katexochén, zazmítal sebou divně v touze strhnout k sobě něco, oč by se rozbil. A tu pocítil zpředu úder, divný, jakby z dálky sem zalehlý, a přece přítomný… Rychle vevalovaly se do vakua věci neboli myšlenky, na něž je člověk zvyklý. A muž shledal, že leží na podlaze pod lenoškou. Zda zběilé zazmítání vzdálené duše přeneslo se i na tělo, takže se skácelo, či zda jiné příčiny pád zavinily, nechceme rozhodovat. Jen to budiž ještě podotknuto, že když na pohovku zase usedl, spatřil Večernici vycházet zas za hrotem komínu. I možno z toho přesně usoudit, že výlet do Věčné propasti netrval dle pozemské časomíry déle než minutu. -

Minulo deset let, let vichrů, vánic a bouří.

Černé vidění odkázalo jej zcela na tento život. I počal brát vážně to, s čím si dříve v hloubi jen hrál. Umínil si, že musí zvítězit. Dosud bojoval proti utrpení jen defenzivně; k útoku teď přikročil. A povstal – klesl – povstal zas -; krvácel, svaly se trhaly; ale člověk je vůlí jen. Dlouho střídala se šalebná rána se šalebnými nocemi, a den nepřicházel.

A potom přišlo velké zemdlení. V žízeň po věčném odpočinku proměnila se jeho bytost.

A doufal teď. Že smrt mu jej přinese. Dávno už nevěřil zjevením minulosti, za přeludy zraku a ducha považoval je. Smrt byla mu teď jen nicotou. Přál si ve vyčerpání svém klid, nepřemýšlel proto, čím je to, co přinést mu jej mělo; na mysl mu nevystoupilo, že nic nemožno si myslit, už proto, že nic a myšlení se vylučují. –

Po probdělé noci vyšel do zahrady. Slabě, duchově světlal se východ, hvězdy na zenitu chvěly se prudčeji. Neuvěřitelně zářila pod nimi Denice. Poslední, nejtěžší ticho noci prorývaly jen příšerné skřeky kohoutů.

Klesl na trávník. Usnout si přál, nemohl. Nikdy dosud necítila se duše jeho tak smrtelně mdlou. Sílu neměla k nejlehčímu pohybu, i kdyby jí byl přinesl všechny poklady. Ale není nejhlubší únava nejintenzivnější činností, třeba nejčernější? A není to nejčernější —? – Minuty plynuly, slábla Jitřenka, nepravidelné květy ptačích zašveholení vyrážely v poušti ticha…

A zas ty zvonky zvukem náhle zazářily, velebně a slavně. A na šedé obloze zjevil se stín, malý, zcela černý, aformní stín. A rostl valem, půl nebe zakryl, tma rozhošťovala se na zemi. A padal strašlivě rychle na ni, – a rázem nastalo kolkol absolutně černo.

A bylo sladké a bylo nejsladší. Klid a mír. Konečně. Neměl dříve tušení, co klid a mír. A co slast. Bouřlivá, nejbouřlivější slast; a tou byl tento klid a mír. „Jsem v Nebi; jsem v Ničem… Jak to divné… Nic – sen – spánek… Ale jsem, neboť myslím; a bdím stokrát intenzivněji než kdy dřív… Lhostejno. – Stále bouřlivější ten klid, slast hřímavější, – zářnější tma, — proboha! – vždyť to vlastně světlo, tisíckrát nad slunce jasnější! Hrůza… Ach – rozumím: před chvílí, dokud jsem ještě žil, zřel jsem je ovšem na nebi jako čerň -: jen smrt činí oči vidoucími. Ano, žena to jest, Ona, zlatá, to jest, Ona v nejhlubší své hloubi. Strašlivá zář Ničeho – Věčná krása – Láska – Žena. Nevidím sice dnes její tělo, její tvář, – ale co se zvířeckostí, jako je tvář! Cítím, že toto Světlo jen září jejího Oka jest, jejím nejvnitřnějším tajem a podstatou; vše mimo zář jest jen rouchem – světa! Teď teprve mám tě, objímám, zřím, znám, ó Smrti, Věčnosti, Všezáři, – ta Nic neboli věčné, nehnuté, nejvyšší Štěstí —“

Zmizala Záře-Tma, zmizelo vědomí. A když zář jarého dopoledního slunce zjevila se duši na korunách stromů a štítech domů, zdála se jí jen fosforeskováním mrtvoly Luny.