Prvně, dnešní moderní svět nechápeme ve své podstatě jako něco odlišného od světa minulého a nemoderního; a za druhé, slova jako moderní a minulý nechápeme ve smyslu čistě chronologickém[2].

Svět[3] je stále jen jeden, pouze se proměňuje jeho uspořádání. Vždy je platné jen jedno upořádání, které současné znemožňuje veškerá jiná uspořádání. Všechna uspořádání je možné postavit do přísně hierarchizované posloupnosti, kdy na jedné straně stojí uspořádání nejlepší[4] a na straně druhé se nalézá, těsně za uspořádáním nejhorším, naprostý chaos. Úpadek znamená pohyb na této stupnici směrem shora dolů, od lepšího k horšímu. Na samém konci tohoto vývoje[5] stojí, jak jsme již uvedli, chaos. V rovině lidské spatřujeme tento chaos v tzv. nominalismu, přesněji v tom co představuje: naprostou relativitu hodnot. Ovšem tímto na nominalismus neútočíme: chápeme jej jako nutnost, jako stav, který musí být, jako úsek cesty, kterou se musí projít; bude to právě stav chaosu, z kterého nejpravděpodobněji vzejde nový Řád. Ovšem jsou nám proti srsti veškeré řeči o věčném nominalismu, tedy věčném chaosu[6].

S uvedením toho, co úpadek je, se nyní dostáváme k problému, jak takový úpadek probíhá a co jej způsobuje či lépe řečeno umožňuje.

Za hybnou sílu úpadku označíme pragmatismus, chápaný ve smyslu upřednostňování užitečného a toho, co má snáze srozumitelný výsledek, na úkor méně zjevného a méně srozumitelného. Snad srozumitelněji – ovšem nedokonale, nepřesně – pomocí moderních termínů: jde o upřednostňování praktických stránek věcí na úkor idealismu. Totiž, naprosto zásadní je fakt, že procesy vedoucí ke stejnému výsledku (v rovině materiální) mohou vycházet z několika či mnoha naprosto rozličných výchozích pozic, stanovisek, idejí – které jsou naprosto zásadní pro to, aby bylo dosaženo cíle–smyslu konání. Jinými slovy, není ani tak důležité co se dělá, jako je důležité to, proč se to dělá. Každé nepochopené „proč“ vede k upřednostnění „co“: dochází tak k posunu, k deformitě, k okleštění: jak jsem uvedl výše: k úpadku. A upřednostňování „co“ na úkor „proč“ není ničím jiným než pragmatismem! Tvrdím tedy, že pragmatismus je čisté nechápání, jež vede k nesmyslnosti veškerého konání; a tedy i k nesmyslnosti lidské existence.[7]

Je jedno, zda jde o Ardžunu který se zdráhá bojovat; faktický zánik šlechty; fanatickou moderní lidovou nenávist vůči náboženství[8]; odvrhování některých moderních idejí ve prospěch postmoderních stanovisek[9];  či, jak zde rád ukazuji, že nejde jen o teorii odtrženou od reality, o módu v odívání a její prznění v podání luzy postrádající jakýkoliv vztah k estetičnu, když bez vlastního soudu – vycházejícího z chápání ideje –  jen kopíruje co vidí[10]: vždy jde o konflikt nechápané ideje a pragmatického řešení situace (samozřejmě s poněkud odlišným rozřešením výše uvedených příkladů, zejména toho prvního…)

Co takovýto úpadek umožňuje? Prvně si připomeňme, že lidé si nejsou rovni. Schopnost chápání idejí je u jednotlivých lidí odlišná. Výše popsaný úpadek je možný právě kvůli tomuto: omezenější – pragmatičtější – výklad je spřažen s osobou, která jej podává. Každé předání moci – moc ve smyslu: určování pravidel a hodnot – směrem k pragmatičtěji uvažujícím lidem vede k úpadku. Podmínka úpadku, condicio sine qua non, je, že: ustanovující moc přechází do rukou nižších lidí[11]. Toto vychází z toho, že nadřazenější, výše postavení lidé, toto připustí; abych zde nebyl jednostranný, ale především z důvodu hledání pravdy, toto neoddělitelně souvisí se zkažeností vyšších lidí! Mezi jejich zkaženost a to, že úpadek připustí,[12] jde postavit oboustranně platné rovnítko; či lépe řečeno, rovnítko zde postavit nelze, protože jde vlastně o jedinou skutečnost, která by se srovnávala jen sama se sebou.

Tímto jsem zde tedy pojednal o tom, co považujeme za úpadek a o tom, co jej způsobuje. Jen v krátkosti ještě zmíním dva partikulární závěry:

1. Demokratický systém se v dosazení do výše uvedeného jeví jako značně úpadkový, nacházející se téměř na samém konci výše nastíněné hierarchie. Ovšem je možné klesnout ještě níže! Demokracie je stále ještě uspořádáním – řádem, byť značně deformním.
2. Známé rčení o „účelu světícím prostředky“ může být, v jistých případech, ospravedlnitelnou a platnou zásadou.

Tento text byl poskytnut Hrdosti ke zveřejnění ideově spřízněnou osobou. Věříme, že text předkládá řadu inspirativních názorů i myšlenek s kterými v mnoha ohledech souhlasíme. — Redakce

*

Celým vaším dílem se jako červená nit táhne snaha obhájit osvícenství před tím, jak ono rozumí samo sobě. Proč?

Osvícenství si přisuzuje odvahu užívat rozum bez návodu zvenčí. Obhájí se tedy samo. První, kdo si toho všiml, byl Nietzsche. Napsal, že osvícenství vede koneckonců k ateismu. Je-li ale toho cíle dosaženo, ztrácí osvícenství smysl. Převzalo totiž z křesťanství předpoklad, že existuje pravda. A ta je, jak říká Nietzsche, božská. A pokračuje: není-li Boha, není ani pravdy, jsou jen individuální perspektivy každého člověka a otázku po nějaké pravdivé perspektivě pak nelze klást. Byla by to totiž perspektiva Boží.

Jak to, že se osvícenství obrací proti vlastním premisám? Kdy došlo k tomu zvratu?

V okamžiku, kdy se prosadil ateismus. Radikální osvícenství ve Francii bylo přece ateistické. Zčásti též deistické, zčásti materialistické.

Vždyť k tomu nemuselo dojít. Či ano?

Nemuselo. Existoval mocný proud křesťanských osvícenců, kteří akceptovali přírodovědecký pohled na svět a mohli jej sloučit s vírou. Křesťanskou víru osvícenský impulz nutně nerozbíjí, naopak, ten vychází, jak si všiml Nietzsche, právě z křesťanství. Osvícenství nemělo jasno o svých vlastních premisách.

Proč?

To souviselo s převahou přírodovědného světonázoru a současnou likvidací teleologického myšlení. Vše pak bylo interpretováno jako mechanismus, jemuž jde o pouhou sebezáchovu. Už Francis Bacon prohlásil, že přírodovědu definuje záměr: už nechceme poznávat podstatu věcí, chceme vědět, jak je ovládat. Tomu je teleologický pohled na překážku. Thomas Hobbes napsal, že poznání věci spočívá v tom, že víme, co s ní udělat, „to know what we can do with it, when we have it“. Toto je novověká představa vědění. Proto se vytrácí zájem o neutilitární vědění, například o Bohu.

Ve dvacátém století – například u Spenglera – se objevuje myšlenka, že osvícenství je proces, který odstranil tradované sebepochopení člověka jako bytosti zaměřené k transcedenci, proces nejen destruktivní, ale i neodvratný. Souhlasíte?

Spengler příliš konstruuje. Dokážu si představit, že v nějakém civilizačním rámci procitnou regenerační síly, které budou působit proti mainstreamu. Kdyby Spengler častěji užil slov „možná“, „pravděpodobně“, byl bych spokojenější. V dějinách neexistuje determinismus. Opakovaně vidíme, že vědecké prognózy se s rozhodujícími dějinnými obraty míjejí. Uvažte rozpad Sovětského svazu v roce 1989 nebo čínskou kulturní revoluci, na niž v roce 1968 navázala ta západní. Filozof Schelsky předtím vydal knihu Skeptická generace. Měla to být ta moje, ta, která se stala vůči válce a propagandě ideologicky imunní. Ve stejném roce toto paradigma smetli mladí lidé, kteří vůbec nebyli skeptičtí, nýbrž cosi nepodmíněně chtěli. Nic z toho nebylo předvídáno. Prognostická schopnost filozofie je ve vztahu k dějinnému procesu omezená. Sova Minervina přilétá teprve za šera, když den už končí. Filozofie interpretuje to minulé, nikoli to příští.

Nechyběly antimoderní pokusy. Velcí katoličtí reakcionáři jako Bonald nebo de Maistre se obraceli proti francouzské revoluci. Jednou jste řekl, že toto antimodernistické myšlení vede ještě hlouběji do koloběhu moderny. Proč?

Protože oni uvažovali funkcionalisticky. Na to přišel Charles Péguy, který definoval modernismus slovy „nevěřit, na co se věří“. Kontrarevoluční reakcionář tomu dává jen opačné znaménko, protože myslí jen funkcionalisticky. Posuzuje věci podle toho, zda prospívají restaurační snaze, nebo ne. O věc samu mu nejde. Taková hnutí prohlubují zlo, proti němuž se chtějí stavět.

Pánové Adorno a Horkheimer se spisem Dialektika osvícenství pokusili o diagnózu své doby a popsali i důsledky: instrumentální rozum je v koncích a mění se v nový mýtus. Napsal jste, že souhlasíte s jejich diagnózou, ale nikoli s premisami a důsledky jejich úvahy. Proč?

Frankfurtská škola a především Adorno mají pojem lidské přirozenosti, který se kryje s neomezenou platností libida, principu slasti. Snažili se skoncovat s principem reality. Vše, co člověka omezuje, je prý potlačení, represe, násilí. I sama civilizace je produktem násilí. Freud mluví o potížích s kulturou a říká, že člověk svou přirozeností není pro kulturu stvořen. To znamená, že v rámci kultury není nikdy opravdu šťasten, protože ta spočívá na pudové represi.

Není však kultura vlastně odcizením?

Ano, ale nenazýval bych to odcizením, nýbrž spolu s Hegelem rozdvojením (Entzweiung). Trváme-li na teleologickém pojmu lidské přirozenosti, je toto odcizení svým způsobem nezbytné, aby se člověk stal člověkem. Vždyť to odcizení začíná už osvojováním řeči, nikoli až písma a dalších vymožeností kultury. Učíte-li se mluvit, už tím užíváte jistý pojmový aparát a způsob výkladu světa, začínáte rozlišovat. A necháváte ty druhé činit vám totéž. Jenže bez toho by se člověk nestal člověkem. To rozdvojení nemůže popírat skutečnost člověka, vždyť ho přivádí k plné zralosti. S dokonale nerozdvojenou přirozeností by byl člověk zvířetem. A to vlastně míní Freud. Pokládá realitu, tedy to, co musí člověk akceptovat, za něco jemu nepřátelského. Myslím, že ji musíme vidět přátelsky. Křesťanství představuje jako symbol spásy šibenici. To je však nutno si ujasnit! Jde o nejradikálnější formu rozdvojení, obsaženou v Kristově kříži.

Ta ale vede, na rozdíl od Adorna, ke skutečnému naplnění člověka, ovšem až po skonání času.

Ano. Adorno a Frankfurtská škola znají jen jeden sen o štěstí. Každá podoba skutečného života na světě se obrací proti člověku. Adorno a Horkheimer jednou psali o majestátu dne, který osvětluje zemi, aniž ji spálí. Tedy slunce, které hřeje, ale nepálí. Konečné vítězství principu slasti nad principem reality. Ale to je utopie, jak už bylo řečeno. Utopie je ústředním pojmem Frankfurtské školy. Je to bod, v němž se s tímto myšlením rozcházím. Napadá mě Goethův výrok: „Nikdy nelze dojít dál než tam, kde se zapomíná, kam se vlastně jde.“ Neexistuje-li cíl, protože není předznačen v lidské přirozenosti, je to všechno jen bezmocnou kritikou. Ale mladí lidé zkusili vzít Frankfurtskou školu za slovo a udělat revoluci. Řekli si: tvrdíte-li, že je všechno tak špatné, uvidíme, nedá-li se to zlepšit. Adorno a Horkheimer ale na zlepšení nevěřili. Pak se vyděsili toho, co se dělo v roce 1968.

Osmašedesátý neproběhl podle těchto vynálezců?

Chcete-li slyšet pravdu, tak tedy ne. Někdy na přelomu padesátých a šedesátých let mi Horkheimer vyprávěl o Leninovi jako o veliké vůdčí osobnosti. Všichni přitom víme, jaký to byl zločinec. Je to ale logické. Ocitneme-li se jednou na cestě, kde nejsou žádné směrovky jako třeba lidská povaha, skončíme v propasti. Důsledky popsal už Platón, je to tyranie.

V té souvislosti se uvádí přirozené právo. Proč je tak těžko poznatelné? Sám jste se o tento pojem velmi zasazoval. Přitom je dnes sporný i v teologii.

Bohužel. Rád bych věděl, co chtějí teologové dosadit na jeho místo. Přitom se stále domnívají, že člověk by něco měl. Ale proč? Jde tu o čirý pozitivismus založený na Zjevení? Anebo jsou pro to i rozumové důvody? Pokud ano, musí tu být něco v lidské přirozenosti. Uvedu příklad: císař Fridrich II., Štaufovec, nechal jisté děti vyrůstat ve věži a zakázal všem s nimi mluvit. Chtěl zjistit, zda existuje přirozená řeč, zda snad začnou mluvit hebrejsky. Proč je to zločin? Protože je v přirozenosti člověka, že je bytostí, která mluví, tj. dorozumívá se prostřednictvím symbolů. Žádná přirozená řeč neexistuje. Řeč je konvence. Nese stopy minulosti, třeba i násilí, zkrátka všeho možného. Jsou jen jednotlivé kulturní řeči, jejich základem je přirozená tendence člověka mluvit. Mluvidla jsou utvářena tak, aby se mohl normální zdravý člověk dorozumívat zvuky. Proto mají rodiče povinnost dítě do řeči uvádět. Ta vyplývá z přirozeného práva člověka na řeč. Přirozené je také morálním měřítkem určování defektů. Uvažte homosexualitu: absence sexuální přitažlivosti opačného pohlaví, na níž spočívá pokračování lidského druhu, je právě takovým defektem. Nebo když se dítě narodí hluché. Aristoteles to nazval chybami přírody.

Lze namítnout, že zdraví je jen statistický pojem. Většinou nejsme hluší, kdybychom ale byli, byla by hluchota součástí zdraví.

Tomu nevěřím. Kdyby pětadevadesát procent všech lidí trpělo bolestmi hlavy a jen pět ne, bylo by normálních těch pět procent. Zdraví není statistický pojem. Představme si, že by bylo devadesát procent lidí hluchých. Museli by si vytvářet rafinovaný systém dorozumění, zatímco ti slyšící by byli proti nim enormně zvýhodněni pro vyšší schopnost přežití. O homosexualitě platí analogicky totéž. Člověk, který není přirozeně přitahován opačným pohlavím, může být v mnohém ohledu dobrý, ušlechtilý, ale nic to nemění na tom, že absencí heterosexuální atraktivity mu něco důležitého chybí.

Mnozí budou pokládat vaši argumentaci za diskriminující a zakážou si ji. Sám jste si jednou posteskl, že svoboda mínění je dnes menší než za Adenauerovy éry. Čím to, když se přinejmenším de jure smí psát a veřejně prohlašovat cokoli?

Myslím, že to paradoxně souvisí s relativismem. Právě když už neexistuje žádná společná pravda, žádný vhled do přirozenosti člověka, je názorový spor sporem politickým, v němž nejde o to, druhého přesvědčit, ale umlčet. Neboť v možnost druhého přesvědčit nikdo nevěří. To by totiž předpokládalo, že existuje cosi jako pravda.

Znamená to, že na místo argumentu nastupuje čirá moc?

Ano. Omezení svobody mínění je v tomto relativistickém názorovém boji pokusem učinit určitá mínění vládnoucími. Anebo je za taková prohlásit. Je to boj o moc. Na místo pravdy i práva nastupují zájmy.

Nenastane konec přirozeného práva tam, kde bude možno vyrobit v dohledné době křížence člověka a zvířete? V Anglii je to teoreticky už dovoleno.

To je horší zločin než všechny atentáty, protože sahá na sám kořen našeho lidství. Výroba bytostí, u nichž už není jasné, zda patří do lidské rodiny, nebo ne. Taková smíšená bytost nás uvede do obrovských rozpaků. Jak se vůči ní chovat? Jako k člověku? Nebo jako ke zvířeti? Absolutní hororová vize.

Lze to nějak zastavit?

Zastavit to může buď nějaká katastrofa, po níž už na takové věci nebudou peníze, anebo proti tomu vzroste takový odpor, který to znemožní. To ovšem předpokládá, že lidé pochopí, oč tu jde. Pravděpodobnější je, že se nechají přesvědčit o užitečnosti těchto pokusů a nakonec si řeknou: dobrá, zkusme to. A jako jindy se půjde zvolna dál, říká se tomu salámový efekt. I morální teologové se na tom často podílejí. Jsou zkrátka drobné krůčky, které samy o sobě nic neříkají, ale ví se, co asi bude dalším krokem. Když se nakonec zatáhne za brzdu, je pozdě. Zde je třeba vidět vývojové tendence. A to je věc politiky.

Ví ona o své odpovědnosti?

Bohužel nikoli. Dnešní politik se pokládá za organizátora tohoto typu pokroku. Nikoli za instanci, která má něčemu bránit, něco zadržovat. Pokládám zadržování za tu nejdůležitější úlohu politiky. Vzpomeňte si na debatu o „tom, kdo zadržuje“, o němž píše Pavel v Druhém listě Tesalonickým, když mluví o Antikristu. Církevní otcové se dohadovali, kdo jím má být. Někteří se domnívali, že je to Římská říše. Ve středověku se myslelo, že zadržovat Antikrista má panovník. Lze nad tím ohrnovat nos: „pouhé zadržování!“ Ale zadržováním přinejmenším získáváme čas, můžeme věci promýšlet. Dokonce můžeme po určitou dobu zachovat dobrou životní formu. Zadržovat je to nejdůležitější!

Můžete být konkrétnější?

Vezměme si ideu lidských práv. Ta stojí na ideji lidské důstojnosti. Dnes ji ohrožuje přírodověda, která chce ovládat člověka. Budiž jasno, že nelze zvyšovat ovládání přírody, aniž je současně ovládán člověk. Čím více se technická civilizace rozšiřuje po planetě a instrumentalizuje člověka, tím více je třeba hájit jeho důstojnost, tedy i lidská práva. Idea lidských práv není žádná neslýchaná vymoženost, ale spíše lék na vedlejší účinky moderní snahy ovládnout přírodu. My Evropané a Američané máme povinnost ji šířit po celém světě už proto, že jsme předtím do něj vyvezli technickou civilizaci. Nemyslím, že máme přinášet ideu lidských práv indiánskému kmeni, který dosud žije v pralese. Pokud si žije svým archaickým způsobem, měli bychom ho ušetřit. Teprve až se stane obětí západní civilizace, nastane čas tuto ideu prosazovat.

Vaše kritika civilizace asi zní pokrokářsky optimistickému uchu ponuře…

Jako křesťané přece nevěříme, že civilizace přivodí na sklonku času království Boží, nýbrž že niterná dynamika dějin zjednává cestu Antikristu. Království Boží nastane na konci tak, že přijde zvenčí. Takové bylo vždycky křesťanské přesvědčení.

To je to, co máte na mysli, když říkáte, že křesťanství nakonec dějinně ztroskotá?

Ano, až tak. Ale jak to vyjádřil Nicolás Gómez Dávila: „Ztroskotání křesťanství není jeho vyvrácením, je to křesťanské učení.“

***

Rozhovor s názvem „Aufhalten ist alles“ převzat z Die Tagespost, 30. 12. 2010.

Robert SPAEMANN (nar. 1927), profesor emeritus, přednášel v Heidelbergu a Mnichově, konzervativní filozof a věřící katolík. Věnuje se filozofii člověka, etice, evropským duchovním dějinám. Je stále veřejně angažovaný, vyjadřuje se k aktuálním problémům, blízký Josephu Ratzingerovi. Česky vyšlo: Základní mravní pojmy a postoje (Svoboda 1995), Štěstí a vůle k dobru – pokus o etiku (Oikoymenh 1998), Účelnost jako filozofický problém (Oikoymenh 2004).

Výběrová ukázka z filmu Případ pro začínajícího kata (1969, info na csfd).
Zvoleny scény vykreslující “vědu” a vládu či vládce a vůbec moderní svět.

Pozor!
Celý film je  silně alegorizující soubor bizarních scén; takováto forma je těžce stravitelná a jistě nenadchne každého.

Zde nejde jen o jakousi teorii, nekonečně daleko vzdálenou skutečnosti. Tato pravda se totiž promítá i v těch nejméně nápadných činnostech každodenního života. Na následujících řádcích se zaměříme na jeden příklad z „našeho“ prostředí, který ovšem není v žádném případě jedináčkem. Tímto příkladem jsou internetové diskuse.

Jestliže nejnápadnější a nejmocnější fenomén všeobecného úpadku dnes představuje demokracie, položíme si zde otázku, co ona demokracie je. V prvé řadě je třeba uvědomit si, že nejde jen o politický systém v nejužším slova smyslu. Je všeobecně známo a přijímáno, že demokracie s sebou nese i takové (vylhané pseudo)hodnoty jakými je rovnost nebo svoboda slova pro všechny. Nejde tedy jen o politiku, nýbrž o společenský systém!  Internetové diskuse tento systém zrcadlí a ve své podstatě jej reprodukují a tím mu dodávají životní sílu. Nejprve se podívejme na to, co na internetových diskusích můžeme vidět:

1. Malicherné názory založené jen na nejnižších lidských instinktech, neovládnutých vášních, ideologické zaslepenosti a obecně řečeno na neschopnosti kontroly sama sebe jsou vydávány za pravdu. Je třeba rozlišovat, – apriori nezavrhuji právo na názor, ovšem přihlížím na to, jak je onen názor utvořen. Kde názor představuje nějakou formu vědění – tam je přípustný; kde jde o pouhé lživé mínění (které může vyvstávat také z nevědomosti), tam nesmí mít takový názor prostor. Ovšem jak je možné toto rozlišit v systému, který předem garantuje právo mínit, pro všechny? Jak je možné toto rozlišit v internetové diskusi?
2. Nejde ani tak o přímé důsledky těch kterých lživých slov, které častokrát skončí v zapomnění, jakožto o přiživování stavu, statu quo, kdy je toto považováno za normální.  Takto vyřčené slovo boží říká: je naprosto v pořádku, když rozpoutáš své vášně, když nemyslíš, když se necháš strhnout do víru dění, a když toto vydáváš za legitimní pravdu, která by měla mít moc vládnout.
3. Nenechme se zmást zdáním, že takovéto procesy mohou vyvstat pouze u „primitivních“ jedinců (v demokratickém slova smyslu) a že jsou v přímém rozporu se vzděláním. Více než často se v diskusích vyskytují jedinci, kteří si svou šosáckou ješitnost uspokojují snahou prorazit svou rádoby pravdu s pomocí artistického užívání cizích slov nebo literárně skvostných konstrukcí, pokoušejíce se tak podat zdání jakési učenosti nejen o problému, ale i všeobecné učenosti, která má být argumentem pravdy. Nepochybně jde o intelektuály v tom nejhorším – ovšem nejpočetnějším – slova smyslu. Kolikrát v diskusích dochází k soubojům takovýchto klaunů, kde „vyhrává“ ten který ze sebe vydá více literárních skvostů. Klauny je zvu proto, že jejich umění není ničím odlišné od žonglérského umění klauna v cirkuse – jen mají místo kuželek slova.
4. Zatvrzenci napřed přijdou s názorem – vystaveným nějakým procesem výše uvedeným – a až pak se snaží hledat a většinou pouze vytvářet argumenty. Jde o ty, kteří musí mít vždy jako poslední slovo a s ním i pravdu. Směji se při představě takového člověka, jak ve své nadutosti a ubohosti dlouhý čas dumá nad tím, cože by to vlastně odepsal, jak hledá argumenty když ani neví pro co a jak nakonec po dlouhé době odešle svůj zdrcující úder aby za nějaký čas musel (!) podstoupit celé toto martýrium znovu. Kolikrát jste viděli nějakého zatvrzence přiznat pokorně, ovšem čestně (!), „porážku“?
5. Pouhopouhé reklamy. Primárním cílem takovýchto příspěvků je snaha upozornit na sebe, či na své webové stránky. Takovéto konání je pochopitelné. Ovšem co to znamená pro nás? V prostředí které nerozlišuje, v prostředí kde může každý, dochází k šíření těch největších nesmyslů, dochází k falzifikaci názorů a k jednostrannému vytváření zdání afinity mezi tím co je propagováno a místem kde je propagováno. V případě našem a našich přátel, kdy hlásáme existenci a důležitost jistých duchovních hodnot, jsou takovýmito padělateli různí „spiritualismem“ ovlivnění lidé kteří by svět napravili „láskou“ jež není ničím jiným než maskovaným strachem a neschopnosti boje. Přitom s nimi naše duchovno nemá vůbec nic společného.
6. Nakonec tu máme jakousi skupinu „diskutérů“, kteří se musí vyjadřovat naprosto ke všemu, aniž by vlastně měli co říct. Snad větší vnitřní prázdnota, která touží být zaplněna diskusí, snad kombinace výše popsaných jevů utváří tuto skupinu, přesně nevím. Fakt je ovšem takový, že jsou, vyskytují se především na „zpravodajských serverech“ (o „zpravodajství“ si povíme příště) a tak ještě víc než ostatní přiživují stav v podobě jaký je. Zvláštním případem můžou být ti, kteří se chytají za slovíčka bez ohledu na jejich celkový kontext. Frekvenci „diskutování“ mohou mít sice nižší, ovšem důvody jsou asi stejné.

Toto představuje několik málo článků velice dlouhého řetězu jenž spoutává pravdu. Tímto řetězem je tzv. demokracie. Kdo myslí svůj „odpor“, svůj „boj“ proti systému jen trochu vážně, měl by si klást takovéto otázky: nepodporuji ve skutečnosti systém? Co můžu proti němu skutečně udělat? V kontextu probíraného tématu internetových diskusí se pokusím pomoci s odpovědí.

Jestliže jsem sympatizantem, jestliže patřím mezi ty, kteří pociťují ubohost a bídu moderního světa, kteří tuší že demokracie je něco skrz na skrz špatného,  v prvé řadě se zamyslím nad tím, co to ta demokracie, ten systém, skutečně je, a pokud možno budu se chovat tak, abych mu když ne přímo škodil, tak aspoň nepomáhal. V internetových diskusích to znamená jediné – nediskutovat, respektive nediskutovat tak, jak to bylo popsáno v tomto textu o pár odstavců výše. Nejsem příznivcem moudra „moudřejší ustoupí“ ovšem v případě virtuálního, tedy nereálného, světa s ním nelze nesouhlasit. Nemá žádnou váhu kdo co kde píše a nemá žádnou váhu zda mě někdo někde písemně urazí. Váhu má pouze to, že se to děje, proces samotný. Proto se kvůli takovýmto podmětům nezapojujme do diskusí a nepřilévejme olej do ohně. Ovšem nejde o to stavět se vlastnímu nutkání silou vůle, aspoň ne dlouhodobě. V prvé řadě je třeba pochopit, jak a proč to je a jak a proč by to mělo být. Nikdy není pozdě začít, bez ohledu na vlastní počínání v minulosti.

A jestliže patřím mezi ty, kteří aktivně vystupují proti systému, kteří aspoň slovem staví hráz proti jeho zničující vlně, tedy mezi ty, kteří písmem budují něco naprosto od systému odlišného, a jestliže tak činím na internetu, kde mám své stránky a u nich diskusi, budu přísně dbát na to, aby se z námi spravované diskuse nestalo pařeniště nejhorších lidských vlastností, proti kterým, v jejich organizované podobě nazývané „demokracie“, vlastně bojujeme. Nazývejme to pravými jmény: vyzývám k tvrdé cenzuře! Ovšem jde o cenzuru hnusu… a tak je pejorativní vnímání tohoto slova nemístné. Bez okolků a vysvětlení mazat vše, co je nemístné – nehledě na to, zda s námi takovýto „názor“ souhlasí či nikoliv; anebo žádnou diskusi nemít! Veřejně přístupné políčko „vložte text“ a tlačítko „odeslat“ je jen jinou podobou litery zákona hlásající „rovnost lidí“ a „svobodu slova“!

Závěrem je však nutné zmínit ještě jeden, zdánlivě protichůdný, případ. Jestliže účel světí prostředky, jestliže účel je uchopen skálopevnými nadlidmi bezohledně jdoucími za svými nadlidskými cíly, tak pak, ovšem po pečlivém rozlišení vhodnosti takového počínání, může být diskuse, a zdaleka nejen diskuse, krátkodobě využita. Ovšem dnes neexistuje bez výjimky nikdo (!) veřejně činný, kdo by si takové jednání mohl dovolit – a toto sdělení je především smyslem tohoto posledního odstavce…

V čase předvánočním jsme se zmínili o významu vánočních svátků a symbolice Nového roku. Křesťanská tradice chápe Vánoce a konec starého roku jako zrození a příchod Spasitele. To nejdůležitější – samotný akt spasení – se však pojí se svátkem, který nás čeká v tomto čase: s Velikonocemi; to je také důvod, proč v křesťanské tradici Velikonoce svým významem ve skutečnosti překonávají oslavy Vánoc. V tomto článku se zmíníme o významu symbolů spojených s jarními oslavami a vysvětlíme je v kontextu árijské heroické tradice.

***

Oslavy jara jsou mnohdy soudobou etnologií chápány jako pouhé oslavy konce zimy, oslavy konce období nedostatku, neúrody a strádání a naopak obnovy sil, hojnosti a blahobytu. Svátky však mají i mnohem hlubší význam, jehož důležitost zůstala moderním badatelům do velké míry skryta. Jádrem těchto oslav je aktualizace symbolu přechodu ze současné, neúplné a nedokonalé formy do formy jiné, úplné a dokonalé. To sice souvisí s onou obnovou sil, zdraví a blahobytu, dalece to však překonává jakoukoli materializovanou představu hmotného dostatku, kterou má v této souvislosti na mysli většina lidí, jež napadne zamyslet se nad významem jarních svátků.

Tradiční rituály spojené s těmito svátky souvisely s vírou starověkých společností v to, že dějiny jsou, vlivem destrukčního působení času, úpadkem a nikoli pokrokem, jak hlásá víra moderní doby. Každá tradiční mytologie zmiňuje, že na počátku byl život lidstva snazší, příjemnější a hlavně: že měl smysl. Naši předkové, vědomi si úpadku světa kolem sebe na straně jedné a velkoleposti, dokonalosti a bohatosti světa dávno zašlého na straně druhé, hledali všemožné cesty, které by je dovedly zpět na počátek časů a obnovily velkolepost počátku. Ve skutečnosti, právě tato snaha hrála v tradičních společnostech dominantní úlohu a podřizovala si všechny aspekty života našich předků: od umění, přes vědu, organizaci společnosti až po politiku.

O tom, že v souladu s tradičním vnímáním času, byl na počátku čas, kdy žil člověk v jednotě s Bohem, měl v sobě sjednocenou moc i vědomí této moci, v průběhu času se vědomí této jednoty začalo vytrácet, až se z člověka stala oběť jeho dualistického vnímání světa utápějícího se v pocitu vlastní bezmoci, se zmiňují písemné doklady o jednotlivých tradicích; za všechny vybíráme krátkou Hésiodovu zmínku o zlatém věku[1]: „I stvořil na počátku zlaté pokolení lidí, synů smrti, nesmrtelní, kteří bydlí na Olympu. (…) Žili oni jako bozi, bezstarostné srdce v těle, bez roboty, bez trampoty; ani okem nevídali mdlé staroby, ale věčné na rukou i nohou stejní, těšili se, jedli, pili, veškerého hoře prázdni – a zmírali, jak by spánek na ně chodil; bylo všeho, bylo nazbyt, nezorána nesla plodonosná země žeň bohatou, nelakomou; oni v pokoji, když chtěli, přikládali ruku k dílu, v nepřeberném blahobytě, požehnáni stády bravu, příjemni blaženým bohům…“ Podobnými slovy primordiální ráj líčí každá mytologie[2] a každá mytologie také hovoří o hrdinech, kteří se mohou skrze vlastní úsilí do tohoto ráje opět navrátit. Způsoby znovudobytí ráje se tradici od tradice do jisté míry liší, proto se budeme zabývat pouze symbolikou, která je spojená s Velikonocemi a analogickými svátky. Symbolismus, který nás nyní zajímá, v sobě spojuje motivy duchovní očisty, jež je následována osvobozením od hříchu, vykoupením z otroctví a návratem do primordiálního stavu.

Než se zmíníme přímo o Velikonocích, promluvíme o symbolice židovského svátku Pesach, který se slaví v podobě době jako Velikonoce a má odpovídající význam. Tento svátek obsahuje dva symbolické motivy, které jsou svým významem analogické k pozdějšímu symbolu ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Prvním motivem je obětování beránka a druhým osvobození vyvoleného národa z egyptského otroctví. Příběh, jenž oba motivy obsahuje, je popsán v Druhé knize Mojžíšově – Exodu. Právě postava Mojžíše je v tomto příběhu nejdůležitější a měla by nás zajímat, protože se s ní pojí významově podobná symbolika jakou nacházíme v popisu života Ježíše Krista.

Podle tradičních mýtů je pro toho, kdo má dosáhnout ráje, nutné, aby měl určitou „zvláštní kvalifikaci“ pro takovou věc; právě odkazy na toto v sobě příběhy z Mojžíšova života obsahují. Podle bible (Ex 1.22) faraon před Mojžíšovým narozením kvůli tomu, že Židé v Egyptě početně převyšovali Egypťany, přikázal, aby byl každý židovský chlapec utopen v Nilu. Jediný, kdo toto vraždění přežil, byl právě Mojžíš, kterého jeho matka poslala v koši po řece a jehož zachránila faraonova dcera; jméno Mojžíš pak znamená „z vody vytažený“ (Ex 2.10), což v kontextu symboliky dalších aspektů jeho života získává poměrně jasný význam. Takováto „výlučnost“ (jako jediný přežil) a epizoda, během níž se mu zjevil Bůh v podobě hořícího keře (Ex 3.2), ukazují, že Mojžíš skutečně měl zvláštní kvalifikaci pro dovedení svých druhů do Země Zaslíbené.

Vyvedení Židů z Egypta předcházelo obětování beránka, díky jehož krvi byli Židé, kteří s ní označili dveře svých domů, chráněni před hněvem Hospodina, který vybíjel všechny prvorozené kvůli tomu, že Faraon odmítl židovský lid propustit z otroctví. Ač se symbolika obětování beránka a záchrana skrze jeho krev na jedné straně a obětování Ježíše Krista a spása lidstva skrze jeho oběť na straně druhé mohou jevit jako odlišné, v jádru jsou vyjádřením stejného významu; proto se také Kristovi v Novém zákoně říká Beránek boží.

Exodus Židů z Egypta je spojen s dalším významným symbolickým motivem, který dále rozvíjí symbolismus Mojžíšova jména: s rozestoupenými mořskými vodami (Ex 14.21). Návrat do primordiální vlasti, kterou zde reprezentuje Země Zaslíbená, předpokládá překonání iluze proměnlivého světa jevů; právě tato proměnlivost jevů byla v tradičních učeních symbolicky spojována s proměnlivostí vodního živlu. Rozestoupené vody, které vyvolený národ překonal, mají právě tento význam. Nutno dodat, že překonat svět dění mohou jen ti, kdo jsou toho hodni[3] a kdo mají předurčeno dosáhnout Země Zaslíbené. Proto se Egypťanům, kteří v příběhu symbolizují otroctví, tuto vodu překonat nepodařilo.

Postava Mojžíše jako toho kdo vyvedl svůj lid z otroctví tak představuje zcela jasně projev principu primordiálního krále v jeho spasitelské funkci. Platí to tím spíše, pokud si uvědomíme, že Židé očekávají návrat mesiáše na konci dějin, což je motiv, který náleží k tématu Krále Králů. Totéž, včetně očekávání druhého návratu, platí i pro Ježíše Krista, jenž podle křesťanské tradice má být oním očekávaným mesiášem.[4]

Křesťanská tradice učí, že člověk byl po spáchání prvotního hříchu vyhnán z ráje a upadl do otroctví smrti, z něhož mohl být vysvobozen pouze skrze syna Božího, který položil svůj život za spásu lidstva, jeho osvobození z otroctví smrti a jeho záchranu před věčným utrpením v pekle.[5] Ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista také tvoří symbolické podhoubí velikonočních oslav. Tento symbol má zásadní důležitost; jeho správné pochopení je proto také klíčem ke správnému pochopení křesťanství jako takového. Jak již koneckonců řekli jiní, jedinou cestou, jak dosáhnout Království, je cesta Kříže.[6] Oním Synem božím, který má být obětován, je každý jednotlivý člověk; a právě on je tím, kdo musí „zemřít na kříži“ a vstát z mrtvých.

Tak jako předvánoční čas, je i čas před jarními svátky spojen se symbolickou očistou; v křesťanské tradici předchází Velikonocům dlouhý půst. Význam půstu je očistný: kdo přijímá menší množství potravy, čistí a uzdravuje své tělo a tím i duši a ducha, čímž se kompletně připravuje se na duchovní proměnu a získává sílu k překonání sebe sama, nemoci i smrti. Symbol překonání smrti v sobě nese i slovanský lidový rituál spojený s jednou z nedělí postní doby: jde o rituál vynášení, a následné spálení či utopení Morany – symbolické figury představující právě smrt. Kromě samotného půstu zahrnoval tento čas očisty i modlitby, úklidy (= „jarní úklid“), dávání almužen či konání jiného dobra.

Samotné ukřižování Krista se připomíná na Velký pátek. Křesťanské zmínky o ukřižování a vzkříšení často sklouzávají v banální intelektuální víru v to, že před dvěma tisíciletími žil muž, který byl tehdy fyzicky přibit na kříž a tehdy vstal z mrtvých. Skutečný význam symboliky a především nutnost aktualizace tohoto symbolu ve svém vlastním životě, už mnoha lidem – včetně samotných křesťanů – uniká. Ukřižování a vzkříšení je, stejně jako symbol rozestoupených vod, symbolem přechodu; přechodu z jedné formy do jiné: představuje překonání duality, reintegraci rozpůleného, androgynní zacelení, sjednocení duchovního a hmotného, božského a lidského. Ten, kdo umírá na Kříži, překonává svou omezenost, čímž umírá v původní nedokonalé formě, kterou byl a znovu se rodí ve formě dokonalé. Smrt na Kříži tak není koncem a Kristus tak umírá i neumírá.[7]

Symbolika svázaná s Velkým pátkem je spojena s první fází přechodu, se sestupem (ať již do hrobu či do hlubin země) jenž předchází následnému vzestupu a vzkříšení. Ježíš byl ukřižován na hoře nazývané Golgota, která měla být uctívána jako hrob Adama. Tato hora vykazuje jasné prvky polární hory: jméno Adam tvoří první písmena z řeckých slov označujících světové strany (anatolé, dysis, arktos, mesembria), což svým způsobem odkazuje ke středu světa a v Chrámu Božího Hrobu, jenž stojí na Golgotě, se nachází kámen nazývaný Omfalos, která je též považována za střed světa.[8] Samotné slovo Golgota etymologicky odkazuje k lebce (Mk 15.22); podle ztotožnění symboliky Adamova hrobu a Golgoty můžeme říci, že jde o lebku Adamovu. Tam, kde zemřel člověk, rodí se bohočlověk.

K symbolice hrobu a polární hory musíme zmínit důležitý fakt, jenž je nutný k pochopení symbolismu znovuzrození. Tradiční legendy často poukazují na fakt, že duchovní centrum, které ve zlatém věku bylo na zemi, je nyní skryté v zemi či v hoře.[9] S tímto symbolismem souvisí i symbol vejce, o němž promluvíme na konci tohoto pojednání.

Se zmíněnou symbolikou polární hory a jeskyně souvisí i další aspekt velikonočních svátků: podle legend se právě na Velký pátek otevírají skály a odhalují poklady, které jsou v nich skryté. Důležitým faktem, který potvrzuje, že skrytý poklad je duchovní povahy, je, že pokud se člověk dostane do takto otevřené skály a je v ní uvězněn, plyne mu čas jinak, než na povrchu. Pokud země někoho uvězní a tomuto se pak následně podaří dostat ven, zjistí, že zatímco pod zemí uběhl jediný den, v lidském světě utekl celý rok. Toto zcela jistě souvisí se změnou formy z lidské ve více-než-lidskou, která nepodléhá času. K tomuto tématu ještě dodejme, že na Velký pátek se také otevírá hora Blaník, v níž spí Svatý Václav, a jeho družina, která má přijet na pomoc české zemi, až bude nejhůř.[10] Alois Jirásek ve své verzi legendy potvrzuje, že zatímco v Blaníku uplyne jeden den, na zemi celý rok: dívka, kterou neznámý rytíř pozval, aby v Blaníku poklidila, kovář, jenž byl pozván, aby okoval koně, nebo mladík, jemuž se zaběhla ovce, po návratu zpět do vesnice zjistili, že v lidském světě uběhl celý rok.

Tradiční doktríny znají velké množství mýtů, v nichž se spojují zmínky o rozsáhlých podzemních říších či městech, duchovně vyspělých rasách žijících v podzemí apod. Snad každá tradiční mytologie znala podobné mýty a zde není na místě je všechny vyjmenovávat. Namísto toho zmíníme pouze jeden moderní mýtus, který může nám pomoci rozšířit chápání zmiňované symboliky. Máme na mysli mýtus o duté zemi, který měl jistý vliv na moderní mytologii nacionálně socialistického okultismu. Podle mýtu, který zpracoval Edward Bulwer-Lytton ve své knize Vril, síla přicházející rasy. Podle něj je země dutá a přebývají v ní nadlidské bytosti podobné andělům, jež samy sebe nazývají Vril-ya[11] a mají k dispozici duchovní sílu Vril, s jejíž pomocí mohou léčit, transformovat věci i bytosti nebo naopak snadno zničit celá města.

Následující den, na Bílou sobotu, následuje velmi důležitá bohoslužba připomínající vzkříšení Ježíše Krista. Velikonoční vigilie začíná v noci zapálením ohně před kostelem. O významu ohnivého živlu jako principu očisty jsme se zmínili již minule; oheň spaluje to, co je dočasné a očišťuje a osvobozuje to, co je věčné. Zároveň už jen tím, že sám jest, rozptyluje temnotu a osvobozuje tak od nevědomosti, hříchu i od smrti. Zapálený oheň tak v těchto rituálech symbolizuje vítězství světla božího a zároveň i představuje Krista samého. Od hořícího ohně se zapaluje paškál,[12] kterou kněz vnáší do potemnělého kostela, jenž odpovídá Kristovu hrobu, kde si lidé od této svíce zapalují vlastní svíčky, což má souvislost se zapálením božího plamene v srdci každého z přítomných a tedy s vlastním spojením s božským principem.

 Po bohoslužbě světla následuje čtení z bible a křtění. Podle křesťanské víry se člověk stává křesťanem teprve když přijme křest, jenž představuje omytí od hříchu a spojení s Kristem. Navíc ten, kdo není pokřtěn se nemůže po smrti dostat do nebe; v kontextu výše zmíněného je to samozřejmé. Velikonoční vigilii však neukončuje křest, ale rituál eucharistie. K překonání smrti a dosažení ráje totiž nestačí pouhý „kontakt“ s Kristem, ale je nutné sám jej následovat a sám se jím stát. Člověk umírá a sám se stává Kristem; smrt, jež předchází mystériu vzkříšení, je prohlédnutím pomíjivosti veškerých forem a poznáním skutečné podstaty svého Já. Ten, kdo při eucharistii přijímá hostii jako symbol těla Kristova (a případně víno jako symbol jeho krve), se sjednocuje s Kristem a sám přijímá jeho tělo za své tělo a jeho krev za svou krev. Sám tak umírá a sám se stává Kristem a takto od něj získává spásu a nesmrtelnost.

Zmíníme ještě jeden symbolický fakt, který se pojí s barevnou symbolikou označení jednotlivých dní Svatého týdne. Svatý týden začíná Modrým pondělím, pokračuje Šedivým úterým, Škaredou středou, Zeleným čtvrtkem (podle původního německého pojmenování však „Lkavý čtvrtek“) a Velkým pátkem, což je den, kdy začíná rituální přechod. Následují Bílá sobota, Velikonoční neděle a Červené pondělí. Domníváme se, že tyto barvy do značné míry odpovídají barevné symbolice tří hlavních fází alchymistického Díla: temné barvy souvisí s nigredem, bílá odpovídá albedu a červená rubedu.

Z pohanských evropských tradic se v symbolismu Velikonoc objevují především velikonoční vajíčka. Symbolismus vejce je úzce propojen s již zmíněným symbolem otevírající se země, jež vydává své poklady či symbolem hrobu. Již jsme řekli, že zmíněný poklad, jenž je ukryt v zemi, má duchovní povahu a souvisí s překonáním smrti a novým zrozením; stejně tak jsme promluvili o symbolu hrobu, do něhož se musí před vlastním vzkříšením sestoupit. Symbol vejce úzce souvisí s tímtéž: vejce v sobě obsahuje v latentní formě počátek nového života, jenž ještě nebyl probuzen. Nejde však o život v běžném slova smyslu, ale o skutečný Život, či lépe více-než-život. Symbol vylíhnutí kuřátka pak odpovídá symbolu vzkříšení Krista. Výše jsme řekli, že je nutné zapálit plamen božího světla ve vlastním srdci. V symbolice lidského těla odpovídá symbolům jeskyně, hrobu či vejce srdce;[13] právě srdce v sobě totiž obsahuje „zárodek“ duchovního principu, který má být probuzen; východní tradice k tomuto říkají: „Věz, že Agni (oheň), který je podstatou věčného (původního) světa a prostřednictvím kterého je možné tohoto světa dosáhnout, je ukryt v jeskyni (srdce)“.[14] Proto je nutné ještě jednou zopakovat, že mystérium vzkříšení začíná právě v srdci každého jednotlivce.

***

V dřívějším pojednání jsme zmínili, že jediný skutečný význam má aktualizace symbolu v sobě samém, tady a teď; jen ten, kdo objevil Spasitele ve svém srdci, může od něj žádat skutečnou spásu. Totéž musíme zopakovat i při této příležitosti: nestačí pasivně uvěřit v Ježíše Krista a jeho ukřižování (v případě křesťanské tradice), ale sám v sobě aktualizovat význam tohoto symbolu, sám projít mystickou smrtí i vzkříšením. Jak koneckonců řekl sám Ježíš, „jestliže se někdo nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království“ (Jan 3.3).

Foto: Goethe- und Schiller-Archiv, Weimar.

Psací koule je věc jako já:
železná
a přeci se lehce zkroutí obzvláště na cestách.
Trpělivost a takt musí člověk v hojné míře mít
a jemné prsty, chce-li nás užít.

 - Friedrich Nietzsche, 16. únor 1882

*

Obrázky převzaty z www.malling-hansen.org. Další informace tamtéž.

Upozorňujme, že v archivu překladů Julia Evoly jsou opět dostupné přeložené kapitoly knihy Mystérium Grálu.
Od této chvíle již budou dostupné trvale a v budoucnu budou následovat překlady dalších kapitol.

*

• Překlady článků sborníku Metafyzika války projdou v brzké budoucnosti korekcí a budou též zveřejněny.

*

• V nejbližší době, snad již v příštím týdnu, zveřejníme článek o významu Velikonočních svátků, od autora dříve publikovaného článku o významu Vánočních svátků. Již publikované.

*

• V nadcházejících měsících zde postupně budou vycházet autorské články shrnující náš dosavadní světonázor, některé jeho praktické aplikace (příkladem může být článek Nevolíme!), pokusíme se zhodnotit a posoudit některé mimo nás stojící názorové proudy (jmenovitě nominalismus a (rádoby)politickou aktivistickou angažovanost) a nakonec se pokusíme nastínit možnost našeho – zde myšleno jako nás všech ideově spřízněných, nejen několika lidí sdružených pod hlavičkou Hrdosti ! – dalšího ubírání, tak, aby mělo skutečný smysl (tedy aby bylo realizovatelné a skutečně problémy – jak individuální, tak i kolektivní -  řešící; a předem podotýkáme, že nepůjde o žádné rychlořešení slibující okamžité a snadné výsledky…)
  Pokud se nám toto vše podaří formulovat, na úplný závěr připravíme resumé, či poupravíme články tak, aby tvořily i formálně ucelený soubor. Následně, Hrdost jakožto internetová stránka a dosavadní činnost stoupenců skončí, a její členové se budou ubírat onou novou cestou…

*

Smyslem tohoto článku je poskytnutí materiálu do názorového střetu s tzv. nominalismem, který začínáme pociťovat (např. zde a zde a zde). Dle nás je třeba hledat počátek celého “problému”  v jisté specifické interpretaci F. Nietzscheho, především na straně (v Česku již dostupných) autorů Alaina de Benoista, Guillaume Faye a Georgia Locchio. Se vším respektem a ve vší slušnosti se chceme vyhnout budoucím možným hádkám, které by zcela jistě nebyly ku prospěchu kohokoliv. 

Zároveň si ovšem uvědomuje, že se jedná o marginální problém, týkající se sotva několika málo zainteresovaných jedinců. Chimérická představa, že snad učení nominalistů, či kohokoliv jiného zde jakkoliv zmíněného, nějakým způsobem ovlivňuje dění na území ČR, byť třeba jen v tom nejmenším rozsahu, může být pouze mylnou iluzí v hlavách jedinců naprosto odstřižených od reality.

Podrobnější rozbor problému prozatím neposkytneme. Možná v budoucnu v rámci samostatného článku. Prozatím probíhá diskuse na úrovni osobních kontaktů, s čímž se musí nezúčastněný čtenář v současnosti smířit.

Tento článek tedy v žádném případě neslouží jako propagace myšlenek Guillaume Faye respektive nominalismu. Hrdost se s těmito myšlenkami neztotožňuje.

***

 Jak je pro vás Nietzsche důležitý?

Četba Nietzscheho byla výchozím bodem všech hodnot a myšlenek, které jsem později rozvinul. Když jsem roku 1967 studoval u Jezuitů v Paříži, událo se ve filozofické třídě něco neuvěřitelného. V oné pevnosti katolicismu se učitel filosofie rozhodl uspořádat celoroční kurz o Nietzscheovi. Vypustil Descarta, Kanta, Hegela, Marxe, a další. Dobří otcové se neodvážili nic namítat, navzdory takové změně v rozvrhu.

Zasáhlo mě to, věřte mi. Nietzsche, nebo hermeneutika podezření… Tak jsem se, velice mladý, distancoval od křesťanství či spíše od „křesťanskomorfního“ pohledu na svět. A spolu s tím samozřejmě od egalitarismu a humanismu. Všechny rozbory, které jsem později učinil, byly ovlivněny Nietzscheovým vhledem. Bylo to ale také v mé povaze.

Později, mnohem později, vlastně docela nedávno, jsem pochopil potřebu doplnit Nietzscheho principy těmi Aristotelovými. To byl starý dobrý apollonský Řek, žák Platonův, kterého respektoval stejně jako kritizoval. Osobně spatřuji jasnou filosofickou afinitu mezi Aristotelem a Nietzschem: odmítnutí metafyziky a idealismu, a naprosto zásadní výzva představě božství. Známé Nietzscheho „Bůh je mrtev“ je protipólem Aristotelova nehybného a nevědomého boha, který je blízký matematickému principu, řídícímu univerzum.

Pouze Aristoteles a Nietzsche, v rozestupu mnoha staletí, popírali přítomnost uvědomělého boha bez toho, aby odmítali posvátné, které je ovšem blízké čistě lidskému vzývání založenému na politice či umění.

Křesťanští teologové se nicméně nikdy Aristotelem netrápili, ovšem Nietzschem ano a to velmi. Proč? Protože Aristoteles tu byl před křesťanstvím a nemohl znát Zjevení. Zatímco Nietzsche, když útočil na křesťanství, přesně věděl, co činil.

Nicméně, křesťanská odpověď na takovýto ateismus je nesporná a zasluhuje řádnou filosofickou debatu: víra je odlišnou doménou než jsou reflexe filosofů a zůstává mystériem.   Pamatuji se, že když jsem byl u Jezuitů, udávaly se vášnivé debaty mezi mým nietzscheánským učitelem filosofie – ateistou a představiteli řádu (jeho zaměstnavateli), mazanými a tolerantními, velice sebejistými.

Jakou Nietzscheho knihu byste doporučil?

První, kterou jsem četl, byla Radostná věda. Byl to šok. Potom Mimo dobro a zlo, ve které Nietzsche převrací manichejské morální zásady, vycházející ze Sokrata a z křesťanství. Musím říci, že Antikrist inspiroval celý antikřesťanský diskurs novopohanské pravice, ve které jsem byl silně angažovaný.

Mělo by ale být poznamenáno, že Nietzsche, vychovaný jako Luterán, se bouřil proti křesťanské morálce v její nejčistší formě představované německým protestantismem, nikdy však skutečně nepochopil religiozitu a víru tradičního katolictví a ortodoxního křesťanství, což je něco docela nespojitého se sekularizovanou křesťanskou morálkou.

Kupodivu jsem nikdy nebyl nadšen knihou Tak pravil Zarathustra. Pro mě je to spíše zmatené dílo, ve kterém se Nietzsche pokusil být prorokem a poetou, v čemž selhal.   Tak trochu jako Voltaire, který věřil jak chytře imituje tragédie Corneilla. Voltaire, autor, který také plodil myšlenky docela protichůdné oné „filosofii osvícení“, kterou Nietzsche (samotný) rozdrtil na prach.

Být nietzscheán, co to znamená?

Nietzschemu by se takováto otázka nelíbila, jelikož nechtěl následovatele, ačkoliv… (jeho charakter, velmi komplexní, nebyl ušetřen ješitnosti a frustrace, stejně jako váš a můj). Místo toho se zeptejte: co znamená následovat nietzschánské principy?

To znamená rozchod s principy Sokrata, Stoiků a křesťanství a s moderním humanistickým egalitarismem, antropocentrismem, univerzálním soucitem a univerzální utopickou harmonií. Znamená to akceptovat možný zvrat veškerých hodnot (Umwertung) ke škodě humanistické etiky. Celá Nietzscheho filosofie je vystavěná na logice života: výběru nejvhodnějších, rozpoznání životní síly (zachování pokrevních linií za každou cenu) jakožto nejvyšší hodnota, odstranění dogmatických standardů, úkolu historické velikosti, chápání politiky jako estetiky, radikální nerovnostářství atd.

To je důvod proč jsou všichni myslitelé a filosofové – samozvaní a náležitě hýčkaní systémem – kteří se více či méně prohlašují za nietzscheány, podvodníky. Tohle dobře chápal spisovatel Pierre Chassard  kterého uznávám když odsuzoval  „mrchožrouty na Nietzschem“. Skutečně je velmi módní být „nietzscheánem“. Velice kuriózní na straně publicistů, jejichž ideologie – politická korektnost a pravicové uvažování – je absolutně v rozporu z filosofií Friedricha Nietzscheho.

Ve skutečnosti vytvořili pseudo-nietzscheáni závažné filosofické zmatení: zastávají, že Nietzsche byl protestem proti zavedenému řádu, ale předstírají že nechápou, že to byl jejich vlastní řád: egalitarismus založený na sekularizované interpretaci křesťanství. „Křesťanskomorfní“ zevnitř i zvenčí. Oni ale věřili (nebo předstírali že věří) že Nietzsche byl jistým druhem anarchisty, zatímco obhajuje nemilosrdný nový řád. Nietzsche nebyl, jako jsou jeho mrchožrouti, rebelem v bačkorách, falešným rebelem, ale revolučním vizionářem.

Je Nietzsche pravicový nebo levicový?

Hlupáci a povrchní myslitelé (především ti pravicoví) vždy prohlašovali, že rozlišování na pravici a levici nemá smysl. Jaký to hrozivý omyl. Přestože praktické pozice pravice a levice mohou být proměnlivé, existují hodnoty pravice a levice. Nietzscheánství je jasně pravicové. Socialistická mentalita, morálka stáda, z té Nietzsche zvracel. To ale neznamená, že lidé extrémní pravice jsou nietzscheány, to vůbec ne. Například, povětšinou jsou proti-židovsky zaměření, to je postoj, který Nietzsche kritizoval a považoval za stupidní v mnoha svých dílech, a ze své korespondence vyřadil své antisemitské přívržence, kteří jej naprosto nepochopili.

Nietzscheánství je jasně pravicové a levice, vždy v pozici intelektuální prostituce, se pokoušela Nietzscheho neutralizovat, jelikož jej nemohla cenzurovat. Abychom byli struční, řekl bych, že poctivá interpretace Nietzscheho jej klade na stranu revoluční evropské pravice, s tím, že pojem pravice používáme pro neexistence lepšího pojmu (jako každé slovo, popisuje stav nedokonale).

Nietzsche, stejně jako Aristoteles (a, vskutku, jako Platón, Kant, Hegel, a Marx – ale vůbec ne Spinoza), hluboce integroval politické názory do svých myšlenek. Například byl, na základě fantastické předtuchy, nakloněn myšlence unie evropských národů, stejně jako Kant, ale od něj se velmi lišil perspektivou. Kant byl pacifista, univerzalista a nepoučitelný utopický moralista, chtěl Evropskou unii v podobě jak ji tu dnes máme: s obrovským ochablým tělem bez svrchované hlavy, s lidskými právy jako nejvyšším principem. Oproti tomu Nietzsche mluvil o velké politice, velkém plánu pro jednotnou Evropu. Pro tuto chvíli je to Kantův pohled, který byl bohužel zaveden.

Na druhou stranu, přinejmenším můžeme říct, že Nietzsche nebyl pangermanistou, německým nacionalistou, ale spíše nacionalistickým – a patriotickým – Evropanem. To bylo pozoruhodné u člověka jeho doby, první poloviny 19. století („To stupidní 19. století,“ jak řekl Léon Daudet), které jako smrtelný jed zhoršilo omšelý nevýrazný nitro-Evropský nacionalismus, který vyústil v obrovskou bratrovražednou tragédii mezi léty 1914 a 1918, kdy mladí Evropané ve věku 18 – 25 let masakrovali jeden druhého, aniž by věděli proč. Evropan Nietzsche chtěl cokoliv jen ne tento scénář.

Z toho důvodu jsou mimo ti, kteří využili Nietzscheho (ve 30. letech) pro ideologii germanismu, stejně jako ti, kteří jej dnes vykládají jako pro-levicového. Nietzsche byl evropským patriotem, který vložil génia německé duše do služby Evropské moci, jejíž pád, jako vizionář, již pociťoval.

Jaké autory považujete za nietzscheány?

Nejde nezbytně o ty, kteří si nárokují Nietzscheho. Ve skutečnosti nejsou žádní praví „nietzscheánští“ autoři. Jednoduše, Nietzsche a ostatní jsou součástí značně pohyblivého a komplexního proudu, který může být popsán jako „rebelie proti přijímaným principům.“ V tomto bodě souhlasím s názorem italského filosofa Giorgia Locchiho, který byl jedním z mých učitelů: Nietzsche zavedl nadčlověčenství, abychom tak řekli, překonal humanismus – lidství.  Zde se zastavím, protože nebudu opakovat co jsem rozvedl ve svých knihách,  včetně knih Proč bojujeme[1] a Sex a perverze. Mohlo by se říct, že značný počet autorů a filmařů jsou „nietzscheáni“, ale takovéto výroky jsou značně povrchní.

Na druhou stranu věřím, že existuje silné spojení mezi filosofií Nietzscheho a Aristotela, navzdory staletím které je oddělují. Tvrdit, že je Aristoteles nietzscheán je zajisté anachronická absurdita. Ale říct, že Nietzscheho filosofie je pokračováním Aristotela, nezvedeného Platonova žáka, to si troufnu. Proto jsem dohromady aristotelik i nietzscheán: protože tito dva filosofové obhajují základní myšlenku že nadpřirozené božstvo musí být zkoumáno v hmotě. Nietzsche nahlíží na božství z kritické perspektivy, jako Aristoteles.

Většina spisovatelů, nazývající se přívrženci Nietzscheho, jsou podvodníci. Paradoxně, já spojuji Nietzscheho s darwinismem. Ideologičtí manipulátoři obviňují ty, kteří se skutečně snaží interpretovat Nietzscheho, že nejsou skutečnými „filosofy“. Jsou to dokonce i ti, kteří by chtěli vložit do úst Nietzschemu přesný opak toho, co pro ně nevhodně ve skutečnosti řekl. Musíme odsoudit takovéto přivlastnění si filosofie kastou státních úředníků, kteří se uchylují k překrucování filosofických textů, či je dokonce cenzurují. Aristoteles byl také obětí. [Následující dokončení odstavce je bohužel nesrozumitelné. Dle kontroly jej francouzsko - anglický překladatel překopíroval přes běžný internetový překladač, z kterého nevyšel plně srozumitelný výsledek. Francouzsky bohužel neumíme a tak nejsme schopni tuto chybu napravit. Náš odhad smyslu následujích vět: Nietzscheho i jiné filosofy mohou číst všichni vzdělaní lidé, nejen omezený okruh akademiků, ale jen pokud jejich díla uniknou cezuře. Pozn. překl.]

Můžete dát definici nadčlověka?

Nietzsche podal záměrně vágní definici nadčlověka. Je to neuzavřený, přesto jasný koncept. Samozřejmě, pseudo-nietzscheánští intelektuálové byli pohotoví a rozmázli a vyprázdnili tento pojem tak, že udělali z nadčlověka jakýsi typ bezstarostného intelektuála: nezaujatého, povýšeneckého, hloubavého kvazi-buddhistu – ješitnou představu kterou mají sami o sobě. Jednoduše řečeno, přesný opak toho, co Nietzsche zamýšlel. Jsem partyzánem ne v ohledu interpretování spisovatelů, ale v jejich čtení, pokud možno s co největší mírou respektu.

Nietzsche zjevně spojoval nadčlověka s pojmem vůle k moci (což bylo také překrouceno a zkresleno). Nadčlověk je vzorem člověka, který vykonává vůli k moci,  abychom tak řekli, který se pozvedá nad stádní morálku (Nietzsche považoval socialismus za stádní doktrínu), aby nesobecky zavedl nový řád, s dvěma rozměry, bojový a svrchovaný, mířící k nadvládě, obdařený mocí. Interpretovat nadčlověka jako „rozumného“, nenásilnického, věčného proto-Gándhího  je dekonstrukcí Nietzscheho myšlenek s cílem neutralizovat je a zastřít je. Pařížská inteligence, jejímž typickým znakem je duch falešnosti, má sofistikované avšak ďábelské nadání k překrucování myšlenek nepohodlných ale neignorovatelných významných autorů (včetně Aristotela a Voltaira) a též si špatně  přivlastňují a osekávají jejich myšlenky.

Jsou dvě možné definice nadčlověka: duševní a morální nadčlověk (který pomocí evoluce a vzdělání překonává své předky) a biologický nadčlověk. To je velice těžké rozhodnout, jelikož Nietzsche sám používal tento výraz jako mytému, literární tropu, bez toho aby ji někdy domýšlel. Jako jistý druh fráze předtuchy, která byla inspirovaná Darwinovým evolucionismem.

Vaše otázka je nicméně velice zajímavá. Klíčem k ní není odpověď „týkající se Nietzscheho“, ale vědění kterou cestou se chtěl Nietzsche před sto lety vydat. Protože byl anti-křesťan a anti-humanista, Nietzsche si nemyslel, že člověk je fixní bytost, nýbrž že je subjektem evoluce, dokonce i sebe-evoluce (to je smysl metafory o „mostu mezi zvířetem a nadčlověkem“).

Z mé strany – ale to se rozcházím s Nietzschem, a můj názor nemá valnou váhu – interpretuji nadčlověčenství jako výzvu, z důvodů částečně biologických, vůči samotné myšlence lidského druhu. Stručně. Tento koncept nadčlověka je zajisté mnohem víc než jen vůlí k moci, je jednou z těch záhadných pastí, které  Nietzsche nastražil, jedna z otázek které přichystal pro budoucí lidstvo: Ano, co to je nadčlověk? Samotná slova nás činí zasněnými a poblouzněnými.

Nietzsche mohl intuitivně tušit, že lidský druh, nebo aspoň jeho nejvyšší komponenty (ne nezbytně „lidstvo“), mohou urychlit a řídit biologickou evoluci. Jedna věc je jistá, že drtí myšlenky monoteistických antropocentrických „nepohyblivců“ [“fixists”]: člověk není esence která stojí mimo evoluci. A taky nikdy neopomeňte ke konceptu Übermensch přidat Herrenvolk…  jak prorocké. [???] Také bychom neměli zapomínat na Nietzscheho úvahy ohledně rasy a antropologické nerovnosti.

Uvěznění Nietzscheho prací pseudovědeckými a pseudofilosofickými školami (srovnatelné s uvězněním prací Aristotela) je vysvětlitelné tímto prostým faktem: Nietzsche je příliš velká ryba aby byl eliminován ale také příliš podvratný než aby nebyl cenzurován a zkreslován.

Váš oblíbený citát Nietzscheho?

„Musíme skoncovat s  žertováním, všudypřítomným kolem nás.“ To, prozíravě, znamená, že hodnoty, na nichž je západní civilizace vystavěna, nejsou již více přijatelné. A že přežití závisí na zvratu či obnově vitálních hodnot. A to vše předpokládá konec festivismu (jak jej vytvořil Philippe Muray a rozvinul Robert Steuckers) a návrat k vážným záležitostem.

***

Zdá se, že byl v Itálii vzkříšen zájem o Friedricha Nietzscheho.  Jedním zjevným znamením tohoto je, že nakladatelství Adelphi v Miláně vydává kritické překlady všech jeho děl; druhým, že se téměř současně objevily dvě knihy, „Nietzsche“ od Adriana Romualdia, která obsahuje ucelený esej o tomto mysliteli následovaný výběrem úryvků z jeho děl, a pak překlad německé excelentní systematické práce  „Nietzsche a smysl života“ od Roberta Reiningera. Specifický přístup druhé jmenované knihy nás vede k položení této otázky: mimo význam který má Nietzsche jako filosof obecně, co mohou jeho myšlenky znamenat dnes a, přesněji řečeno, které jeho myšlenky zůstávají v platnosti?

Závažnost tohoto problému vyjevil Reininger poznámkou, že postava Nietzscheho má též kvalitu symbolu a že jeho persona současně ztělesňuje jakousi záležitost: „je to záležitost moderního člověka za kterou se bojuje, záležitost člověka s kořeny již ne v posvátné půdě tradice, oscilujícího mezi vrcholky civilizace a propastmi barbarství, hledajícího sebe, tj., dovedeného k tomu, aby dal sám ze sebe uspokojivý smysl existence, pro vše zatlačené přímo k němu.“

Můžeme hlouběji specifikovat toto hledisko zabírající se problémem člověka v době nihilismu, v „bodě nula všech hodnot“, v době kdy „Bůh je mrtev“, hledisko vystavěné na základech toho, co nechal Nietzsche svého Zarathustru vyřknout a co je dnes notoricky překládáno ve známé, téměř banální podobě; jde o hledisko člověka doby, kdy veškeré vnější opory selhaly a kdy – jak již řekl náš filosof – „poušť roste“.

Ve stejném duchu se dá říct, že toliko co Nietzsche může poskytnout je čistě záležitostí individuálního problému. Veškeré formulace mající možný vztah s kolektivními a politickými problémy odkládáme stranou. Jde o ty, ve kterých by rádi mnozí viděli koluze mezi Nietzscheho doktrínami a politickými hnutími minulosti, především s hitlerovským nacionálním socialismem u kterého byly též obviňovány z přiživování hrdosti údajné „Herrenvolk“ (panské rasy) a z fixace se špatně pochopeným biologickým rasismem.

Jestliže „nadčlověk“ bez vší pochybnosti představuje centrální ideu celého nietzscheánského myšlení, je to v rámci „pozitivního nadčlověka“,  ne v grotesknosti stylu d’Annunzia ani ne v „plavé bestii“ (což je jeden z nejhorších Nietzscheho výrazů) a ani ne ve výjimečném jedinci, jenž zosobňuje maximum „vůle k moci“, „mimo dobro a zlo“ ovšem bez nějakého světla a bez vyššího postihu.

Pozitivní nadčlověk, který pasuje k „lepšímu Nietzschemu“, musí být místo toho rozpoznán v typu člověka, který dokonce v nihilistickém, zdevastovaném, absurdním bezbožném světě ví jak stát na svých nohách, jelikož je schopen udělovat sobě ze sebe zákony, v souladu s novou vyšší svobodou.

Zde musíme upozornit na jasnou demarkační linii, jež existuje mezi Nietzschem jakožto „bořitelem“, ničitelem model a „imoralistou“ (tento druhý výraz často sám používal, to ale jen aby vzbudil senzaci: jelikož jeho opovrhování zasahuje pouze „stádní morálku“), a mezi „revolucí ničeho“, tedy anarchismem odspoda, který je způsoben hlubokými krizemi moderního světa. Je příznačné, stejně tak normální, že je Nietzsche absolutně neznámý tzv. „protestním“ hnutím dneška, zatímco byl sám prvním a největším rebelem. Není žádná shoda v lidských subjektech, skutečná zvolená spřízněnost – tj. plebejská – takovýchto současných hnutí je odkryta jejich častou koluzí s Marxismem a jeho odnožemi, a s každou sociální a rasovou vyloučeností mající blízko k násilnickému a destruktivnímu obalu čistě podlidských a naturalistických vrstev bytí.

V tomto ohledu jsou slova Nietzscheho Zarathustry aktuální a věcná, když se táže toho, který usiluje o osvobození z veškerých pout: „Svobodným se zveš? Tvou vládnoucí myšlenku chci slyšeti, a ne že jsi unikl jhu.“, myslíce tak na případy v nichž jediné hodnoty, které osvobozený vlastnil, byly odhozeny spolu s poutem.  To je jasné varování těm, kteří dnes umějí mluvit pouze o „útlaku“ a kteří přiživují hysterickou nesnášenlivost k jakémukoliv typu autority – a to jen z tohoto důvodu: jelikož v sobě nemají obsažen vyšší princip, jenž by je řídil.

A zde nitzcheánský typ, který „nihilismus překonal“ a který, skutečně, ví, „jak získat z jedu léčebný prostředek “, je tím, kdo vlastní onen princip a díky tomu také ví, jak dát sobě zákon. Reininger v tomto ohledu správně v Nietzscheovi spatřuje stvrditele „absolutní“ morálky, stejně jako u Kanta, a jisté spojitosti lze dokonce navázat i se starou etikou stoiků, která též hájí vnitřní svrchovanost.

Zajisté, rozmanitost dramaticky proměnlivých postojů, občas dokonce protichůdných, v kterých Nietzsche spatřoval své vyjádření, může vést k docela rozdílnému směřování: například když Nietzsche hlásá chválu „života“ nebo když se odvolává na „věrnost Zemi“. Také na věrnost sobě: být a mít vůli k bytí tím, čím člověk je, je občas předkládáno jako jediná možná a platná zásada v „poušti která roste“.  Jde o adekvátní, přesto však nebezpečnou, zásadu, známou již v době klasické antiky, před příchodem jakéhokoliv „existencionalismu“.

Zásadní problém, nanejvýše důležité otázky co nejlepšího dnes může Nietzsche nabídnout, s sebou nese toto nebezpečí. Po tom co bylo řečeno, na tomto místě,  že člověk musí být svým vlastním zákonem nad sebou, jde o otázkou rozpoznávání co jedinec nachází v sobě a o akceptování omezení dosažených rozličnými procesy duchovního rozkladu, jež působily v nedávné době: jde o rozpoznání zda, v sobě, člověk nachází přirozené znechucení nad vulgaritou a každým nízkým zájmem, zda nachází vůli pro dobrovolnou, jasnou disciplínu, zda nachází schopnost svobodně ustanovit „hodnoty“ a dosáhnout jich bez ohledu na jejich cenu, tedy dosažení těch hodnot, kterými Nietzsche definuje Přemožitele [Überwinder], člověka nerozvráceného v obklopení tolika věcí jež dnes rozvrácené jsou.

—

Od autora k tématu též: Jezdit na tygru. Praha, 2009. Kap. 6 – Aktivní nihilismus. Nietzsche. a kap. 7 – „Být sami sebou“.

***

Ať žije smrt!

***

Skladba vznikla roku 1987.