Posts Tagged ‘Filosofie’

Ladislav KlímaČeský národ kráčel dosud po cestách prostředností. Musí se rozhodnout pro Vznešenost. Není proň obstojně zdařilého zevního života bez velikosti vnitřní. Neodvrhneme-li svou malost, na mrzké živoření a hnusné doživoření jen otevírá se mu vyhlídka. Politicky – bezmoc a faktické otroctví pod velmocemi; hospodářsky v nejlepším případě snesitelná existence. Ale snesitelná existence je nesnesitelný pojem; všemu vyššímu je pouhá snesitelnost nesnesitelnou. Vše, co vyšší, chřadne v nízkých poměrech a kazí se, hnije zaživa a dohnije. A jen to je “vyšší”, co chce nejvyšší; kdo nejvyšší nechce, je červ. Čech má v sobě látku k výši, nevědomě chce se stát prvým mezi národy: a v zadních řadách zůstane vždy, i kdyby napnul síly co nejvíce. A právě element vysokosti, ještě více než nečetnost a špatná situace, způsobí, že v nízkém materiálním shonu nedosáhne Čech toho, čeho by bez něj při svých talentech dosáhnout mohl. Vyšší vlastnosti Čecha nejenže učiní mu nemožným spokojit se s materiální malostí, ale budou činit ji ještě menší a stále žebráčtější a nesnesitelnější a hnilobnější a absurdnější. Svůdně kyne mu smrt z malomocenství, psychologicky neodvratná, — nebude-li nastoupena jedna jediná, zcela nová cesta.

Než vegetování lepší je smrt, a rychlá a dobrovolná lepší než pomalá a vynucená. Dobrovolný zánik českého národa mohlo by učinit možným jen slití se všech národů Evropy v jeden: v evropský národ, kdyby samo bylo možno. Vše, co zdá se mocně mluvit pro nutnost sjednocení Evropy, je právě jen zdáním. Vše hmotné i duchovní, co národy její sbližuje, k sobě navzájem snižuje, stejnou měrou je zároveň oddaluje, odděluje.: nepřemožitelně silný je nacionální duch v jejích dětech; jejich podstatu tvoří a tajemství a smysl. Vždy bude Evropa tendovat k národnímu rozčleňování  co největšímu; nejen ve fatalitě minulosti to koření, nejen v duchu jejího lidstva, – i ve vzduchu  jejím a půdě a - metafyzicitě… Je rozkolem a vřením, předurčenou arénou a kotlem - Životem! – opakem Číny a Ameriky.

Co hrozí Čechu záhubou, jedině to může a musí se stát jeho spásou. Sžírán bude svou vznešeností, bude-li jako dosud v něm jen doutnat, spoutána; Vůlí v plamen rozdmýchána osvítí jeho cesty, jeho překážky spálí, jej sama ve slunce, v den noc lidstva promění. Kdo dnes cítí, co by zjevení Vznešenosti pro zprašivělé lidstvo znamenalo?

Otázky “proč jsem?”, “co jsem?” si český národ energicky vůbec nepředložil. Nemá podnes Cíle. To zvláštní, silou obdařený pud po Vznešeném, ztajený, ale světlý a mocný; jistý ideálně objektivní směr ducha, “pravdy žízeň”, žízeň po sebeobětování za ideu; tajemná, světlá láska ke všemu žárnému a zářnému. Rezultuje z ní fenomenální schopnost nadšení; ale ne plynově vzplápolavšího a hned hasnoucího, tj. falešného: ale racionálního, železného vítězného; neodolatelného, nepřiblížitelného furoris husitici – produktu to aktivního, příkrého, agresivního, k ranám stále hotového, v ranách se stále nutně vyvíjejícího českého naturelu.

Velkolepě jde vše, když prorazí vrstvu všednosti; dobře, kde jí aspoň svit jeho probleskuje; kde kalní, ocitá se Čech v kalu; zneviditelní-li, úžasná noc nastane. Kde není Čech vysoký, stává se nezbytně tím nejnižším. Hoří, nebo hnije. Není proň střední cesty. Není proň volby. Vznešenost nebo zánik: tak tomu chce tajemství jeho osudu, – tak tomu chce osud všeho vznešeného.

Jediný úkol českého národa: uzřít plamen svůj v sobě, afirmovat jej, vědomě pěstovat a rozdmýchávat ve strašlivý, trvalý požár, proti němuž jednou bude husitismus explozí parního kotle proti erupci vulkánu –

***

Ladislav Klíma – Traktáty a diktáty (1922)

Výběr a tučné zvýraznění Neřeknu. Zvýraznění kurzívou původní.

Read Full Post »

Vyšší lidé jsou živým důkazem vítězství ducha nad materií, aspekt ducha v nich vládne nad materiálním. S tím souvisí, že vyšší lidé věří v Boha. Přesto, že by o Něm každý z nich hovořil jinak, jde stále o toho stejného zářivého pravého Boha. Průměrný plebejec nezná pravého Boha, dokáže věřit jen ze strachu. Proto, pokud já a moji duchovní bratři neoplýváme průměrností, nezajímá mě, zda spodina věří a nebo jak nazývá svého boha. V jejich případě vůbec nemusí být nazývaný Bohem, mohou se považovat za ateisty, mohou to definovat svědomím nebo rozumem, ale cítit to, co v nich je – marnost. Otázka formy tohoto “kultu” nehraje roli. Vůbec nechci přesvědčovat o svém Bohu ty, kteří Ho nejsou hodní. Pokud bych mohl, nanejvýš bych je přinutil sloužit pravému Bohu, službou tomu, co je v nich čisté, ve shodě se stupni hierarchie. To, co chci těmito slovy povědět, je prostá škála – kritérium, které situuje chtónického dekadentního pseudoboha dole a slunečního pravého Boha ve výšinách. Ta škála je jednoduchá, jasná a samozřejmá. Jen vyšší lidé s ní budou souhlasit, zbytek ji bude nenávidět – protože kdyby ji uznali, pořádek světa by se rozpadl.

Vnitřní síla člověka

Nízký pseudobůh je jako samice umožňující svému dítěti ukrýt se pod ní, nabízí bezvýhradný soucit. Ve chvílích slabosti utěšuje, že slabost je dobrá, aby se její slabé dítě dobře cítilo. Živí negativní pocit strachu ujišťujíc, že příčina strachu je zlem a čeká ji zlý konec. Nízký pseudobůh je hedónista, za pokoru odměňuje psychickým požitkem. Nízký pseudobůh si uvědomuje, že nikdo mu nebude věrný z principu – ne, musí si zajistit, koupit věrnost vyznavače příslibem posmrtné odměny nebo hrozbou posmrtného trestu. Proto mu nikdo neslouží nezištně – vyznavači to dělají, protože jsou nucení podmínkami, svou vlastní slabostí. Pseudobůh je tedy relativní, jako blaho se přizpůsobuje formě uctívače, pokrývajíc ho páchnoucí mentální zbrojí. Pseudobůh říká, že ta nejnižší část tebe, která skučí o teplo a požitek, je dobrá a že ona určuje tvou bytost a máš dělat vše, aby jsi ji nasytil. Vede to k nevystavování se jakémukoli nebezpečí, jen schovávání se uprostřed stáda sobě podobných nebo po temných koutech. Uctívač pseudoboha nechce nic měnit, vnější svět ho nezajímá, pokud může živit svoje nízké instinkty. Chce jen, aby se všichni měli rádi, aby se mohl cítit bezpečněji. Cesta vyznavače pseudoboha vede rozpuštěním jeho lidskosti ve zvíře, ve zvířecího býložravce, v němž není nic z dravce. Je si vědom své malosti. Klamstvo je jeho odměnou.

Pravý Bůh je jako přísný otec, jehož milost si musíš zasloužit a jen když jsi ve stavu kdy si ji zasloužíš, tak Ho dokážeš skutečně milovat. Láska vyznavačů pravého Boha nejčastěji vystupuje v podobě nenávisti, protože je to ryzí láska vyžadující obětavost – krev prolitou v jejím jméně, ve válce proti tomu, co je nízké. Pravý Bůh ve chvílích slabosti mobilizuje, protože v případě nerozhodnosti k Povstání by věřící musel ztratit úctu k sobě samému, stejně jako úctu Boha. Pravý Bůh se nelítostně vysmívá a zavrhuje slabochy a ubožáky, nemá slitování. Buď povstaneš, nebo padneš, buď jsi hoden Ho milovat, nebo si nezasloužíš ani Jeho pohrdání. Vyžaduje od věřícího potvrzení síly, sílu vůle, bezohlednou věrnost a neustálé stanovování si výzev. Skrz překonávání sebe samého se přibližuje k Bohu, ne skrz skládání poklon. On neříká, že nepřítel, jenž v tobě vybuduje strach, je zlý – naopak, nepřítel je dobrý, protože představuje výzvu, stejně jako tvůj strach z něčeho není zlý, pokud tě neparalyzuje, protože ho musíš překonat. Pokud nepřekonáš strach, narazíš na mlčenlivé zavrhnutí ze strany Boha. Jak se na sebe podíváš jako na zbabělce? Čest je jedním ze světel, kterými září Bůh. On nemusí nic slibovat, ani ničím hrozit – vyznávají Ho jen ti, kteří Ho mají v sobě, jsou jeho dětmi, tedy věří bezvýhradně a samostatně, mohou jen zavřít nebo otevřít na Něho oči. Pravý Bůh je tak zářivý, že pohled na Něj způsobuje bolest, ale právě ta bolest dodává hloubku víře, protože ti, kteří nejsou ve stavu Ho snést, zavírají oči. Skutečný Bůh je věčný a neměnný, ale všechny změny vyplývají z Něj – jako vlny, plameny a tyčící se hory. Je nad rozumem, časem, prostorem i hmotou. Pravý Bůh říká, že právě nejvyšší, mrazivá a asketická část tebe – centrum plamenné, hrdina přebývající v tobě – určuje tvou bytost a máš udělat všechno, aby jsi ji zakalil v ohni a ledu a rozšiřoval na celou svou osobnost tak, aby nakonec nezůstalo místo pro rakovinu jakékoliv slabosti. Ta ušlechtilá podstata vyznavače Boha je pokrevně spojená se samým Bohem, projevuje se božskou mocí tvoření a vázáním živlů v novou kvalitu, měněním světa na svou modlu, jako světlo září na temnotu. Cesta vyznavače pravého Boha vede sebezdokonalováním, povznesením se nad sebe a individualitu, až k překonání lidskosti na cestě k nadlidskému – až k čistotě idejí, světla, moci. Pravda je jeho jasem.

Vše bylo napsané, zbývá jen umět číst, sahat dostatečně vysoko, aby se dal postihnout obsah těch slov. Pokud to nedokážeš, jsi jen vychladlým bahnem.

Krukomor, Ulvhel, #I

 

Převzato a do češtiny přepsáno z http://integra.blog.com/2011/04/22/antiyhvh-pontifex-solis/

Read Full Post »

Read Full Post »

Tento text je překladem anglické verze původního textu od C. Z. Codreana. Překlad je proveden bez jakékoliv změny ve smyslu textu. Odkaz na původní verzi se nachází na konci článku. Obsahem textu je kritika demokracie. – úvod od Národní Hrdosti.

 

Rád bych představil několik připomínek k demokracii, odvozených z každodenní zkušenosti. Prezentuji je takovým způsobem, aby je dovedl pochopit každý mladý legionář či dělník.

Jsme nositeli demokracie a přijímáme její projevy za nám vlastní. Má to nějakou cenu? Zatím nevíme. Ale víme jednu věc a víme ji jistě. A totiž, že některé z největších a také nejvíce civilizovaných národů Evropy odhodily demokracii i s jejími projevy. A pořídily něco nového. Zbavily se jich navždy? Další národy dělají vše pro to, aby se demokracie zbavily a také pořídily něco nového. Proč? Copak se všechny národy zbláznily? Jsou rumunští politikové jediní moudří lidé na světě? Tak nějak o tom pochybuji.

Ty národy, které prodělaly změnu, nebo ty, které se na ni chystají, musí mít jistě své dobré důvody.

Ale proč bychom se měli zabývat důvody cizích národů? Raději se soustřeďme na vlastní důvody, kvůli kterým bychom my Rumuni měli podpořit změnu.

Pokud bychom neměli žádné důvody, nebo pokud by důvody nebyly dobré, tak bychom měli zachovat demokracii i přesto, že by se jí zbavil třeba celý zbytek Evropy.

Nicméně my dobré důvody máme, jelikož:

  1. Demokracie ničí jednotu rumunského národa, rozděluje ho do politických stran a způsobuje tím, že jeden Rumun kvůli tomu nenávidí druhého. A tak vystavuje rozdrobený národ náporu jednotné židovské síly v těžkých časech našeho bytí.
    Tento argument, sám o sobě, je dost přesvědčivý k tomu, aby podpořil odhození demokracie ve prospěch čehokoliv, co zaručí naši jednotu – nebo život samotný. Proto, že nejednotnost znamená smrt.
  2. Demokracie dělá z milionů Židů rumunské občany a říká, že jsou si s Rumuny rovni. Dává jim rovná práva. Rovnost? Proč? My jsme zde po tisíce let. S pluhem i zbraní v ruce. Byla to naše práce a naše krev. Proč rovnost s těmi, kteří zde jsou jen sto, deset nebo dokonce jen pět let? Podívejme se do minulosti: My Rumuni jsme plně zodpovědní za Velké Rumunsko. Oni s ním nemají nic společného. Za co by tedy mohli být Židé zodpovědní dle budoucích historiků? Za rozpad našeho státu?
    Takže: žádná rovnost v práci, žádná rovnost v obětování a v zápase za vytvoření rumunského státu a žádná zodpovědnost za jeho budoucnost. Rovnost? Dle starého moudra: Rovnost je zacházet s nerovnými nerovně. Jaké jsou tedy důvody k tomu, aby Židé požadovalí rovné zacházení a rovná politická práva s Rumuny?
  3. Demokracie je neschopna návaznosti. Jelikož je sdílena mezi politickými stranami, které vládnou po jeden, dva nebo tři roky, je neschopna sestrojit a držet se plánů v delším časovém horizontu. Jedna strana zruší plány a snahy druhé. Co vymyslí a vystaví jedna strana dnes, je zítra zničeno stranou druhou.
    V zemi, ve které je třeba hodně budovat, ve které je budování hlavním potřebným požadavkem, jsou tyto nevýhody demokracie opravdovou pohromou. V situaci podobné té, kde jsou vládci měněni co rok, přináší každý nový vládce své vlastní nové plány. Těmi ruinuje to, co vytvořil jeho předchůdce, a začíná vytvářet něco, co zase bude zruinované jeho nástupci.
  4. Demokracie brání politikům v plnění povinnosti vůči jejich národu. Dokonce nejčestnější politik se v demokracii stává otrokem svých příznivců. Buď uspokojuje jejich osobní zájmy, nebo je jimi jeho organizace zničena. Politik žije v tyranii a pod stálou hrozbou svých pánů – voličů.
    Je postaven do pozice, kdy si musí zvolit mezi ukončením své celoživotní práce a uspokojením požadavků svých podporovatelů. A politik se, vystaven takovému výběru, rozhodne vždy pro to druhé. Udělá tak ne z vlastní vůle, ale z vůle lidu země, ve které vládne. Vytváří práci, zadává úkoly, tvoří komise, úřady – vše na účet národa – což stále více zvyšuje tlak na unavené lidi.
  5. Demokracie nemůže vládnout autoritativně, jelikož nemůže prosazovat svá rozhodnutí. Strana nemůže vystupovat proti sobě – proti svým členům, když jsou zapleteni do skandálních podvodů, do zlodějen či vyložených krádeží, jelikož se bojí ztráty svých členů. Stejně tak nemůže vystoupit proti svým protivníkům, jelikož tím riskuje vyzrazení svých vlastních tajností.
  6. Demokracie slouží velkému byznysu. Nákladný zápas v systému soupeřících politických stran v demokracii vyžaduje neustále hojný přísun peněz. Stává se tak sluhou významných nadnárodních židovských finančníků, kteří si z demokracie dělají otrokyni výměnou za to, že ji platí. Tímto způsobem je dán osud národa do rukou proradných bankéřů.

Národ

Když mluvíme o rumunském národu, nebavíme se jen o Rumunech žijících právě teď na jednom místě. Se společnou minulostí a budoucností, se stejnými zvyky, stejným jazykem, stejnými zájmy. Když mluvíme o rumunském národu, odvoláváme se ke všem Rumunům, mrtvým nebo živým, kteří žili na této naší půdě od začátku historie, a také k těm, kteří zde budou žít dále v budoucnu.

Národ obsahuje:

  1. Všechny Rumuny momentálně žijící.
  2. Duše a hroby našich mrtvých předků.
  3. Všechny ty, kteří se jako Rumuni v budoucnu narodí.

Lidé si uvědomí existenci národa ve chvíli, kdy si uvědomí jeho celkový rozsah. Nejen pouze jeho části s jejich individuálními zájmy.

Národu patří:

  1. Biologické dědictví: tělo a krev.
  2. Materiální dědictví: půda a její bohatství.
  3. Duchovní dědictví, které obsahuje:
  • Vlastní koncept Boha, lidí a života. Tento koncept představuje majetek – duchovní dědictví. Rozsah duchovní sféry je vymezen kvalitami tohoto konceptu. Máme stát, který obsahuje národního ducha, očekávání toho ducha, ducha objeveného vlastní snahou národa.
  • Vlastní čest, která se projevuje shodně s tím, jak je národem přijímána v jeho historii. Vychází z norem odvozených z konceptu Boha, lidu a života.
  • Vlastní kulturu: plody národního života, výtvor jeho vlastních snah v myšlenkách a umění. Tato kultura není nadnárodní. Je vyjádřením národního génia, pochází z krve národa. Kultura je nadnárodní ve svém odlesku, ale národní ve svém původu. Někdo udělal dobré přirovnání: chléb může být sněden v zahraničí, ale vždy má označení země původu.

Každé z těchto třech dědictví je svým způsobem důležité. Národ si je musí bránit. Ale nejvíce důležité je duchovní dědictví, jelikož právě ono je opatřeno věčností, jen ono samo přesahuje veškerý čas. Staří Řekové jsou dnes s námi ne snad pro jejich fyzický vzhled, a je jedno, jak moc atletický byl. Z jejich těl je dnes již jen prach. Stejně tak s námi nejsou proto, že měli obrovské hmotné bohatství. Jsou s námi díky své kultuře.

Národ žije věčně skrze svůj koncept, čest a kulturu. Na základě těchto důvodů musí vládci národa posuzovat a jednat. Ne na základě momentálních fyzických a materiálních zájmů národa, ale na základě národní cti, na základě jeho věčného zájmu. Takže: ne chleba za každou cenu, ale čest za každou cenu.

Cíl národa

Je to život?

Pokud by to byl život, pak by nezáleželo na prostředcích k jeho zajištění. Všechny by byly přípustné, dokonce i ty nejhorší.
Musí být tedy položena otázka: Jaké jsou normy vystupování národa na nadnárodní úrovni? Jsou to zvířecí instinkty? Tygr v národu? Platí zde zákony ryb v moři či zvířat v pralese?

Cílem není život. Je jím znovuzrození. Znovuzrození národa ve jménu Ježíše Krista Spasitele. Tvorba a kultura jsou jen prostředky – ne cíle – znovuzrození. Kultura je plodem talentu, který vložil bůh do našeho národa. A jsme za ni odpovědní. Přijde čas, kdy všechny národy světa povstanou ze své smrti, se všemi svými mrtvými, se všemi císaři a králi. Každý národ má své místo před Bohem. Poslední moment, „znovuzrození ze smrti“ je tím nejvyšším, nejvznešenějším cílem, o který může národ usilovat. Národ se tak stává entitou, která žije dokonce i mimo naši planetu. Existují také v jiném světě, nejen na tomto našem. Pro nás Rumuny, pro náš národ, stejně jako pro kterýkoliv jiný národ na světě, přidělil Bůh specifický úkol; Bůh nám dal historický úděl.
Prvním zákonem, který musí každý národ dodržovat, je naplnění tohoto údělu. Splnění úkolu, který byl národu svěřen.

Náš národ neupustil od tohoto úkolu, bez ohledu na to, jak dlouho a těžko byl ve své Golgotě.

Nyní jsme však vystaveni překážkám, jejichž velikost přesahuje velikost hor.

Budeme tedy slabou a zbabělou generací, která opustí úděl Rumunů a zapře úkol národa?

Autor: Corneliu Zelea Codreanu
Přeloženo z anglického textu: http://www.ucis.pitt.edu/eehistory/H200Readings/Topic5-R3.html

Read Full Post »

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.