Posts Tagged ‘Historie’

Ve sloupku Odkazy zde poukazujeme na několik webových stránek, které se mimo jiné věnují i revizi současného oficiálně uznávaného a propagovaného výkladu některých dějinných událostí. Byli bychom neradi, kdyby zdejší návštěvníci nabyli přesvědčení, že z naší strany vychází podpora těchto stránek z jakýchsi (domnělých) ideologických sympatií, jejichž cílem by bylo svévolně překrucovat výklad dějin v náš (opět domnělý) prospěch. Riziko nedorozumění je v tomto případě enormní, a tak zde raději poskytneme vysvětlení – které může zároveň posloužit jistým lidem jako ideová inspirace pro další boj.

Obecně lze říct, že veškeré naše snažení lze charakterizovat jako směřování vstříc pravdě. Bez vzletného patosu a ideologického dogmatismu tímto myslíme, že jen poznaná pravda může skýtat člověku – i celému společenství – skálopevný základ pro orientaci k naplnění smysluplné a tím i důstojné existence. Veškerá lež pak představuje pouze nevypočitatelný močál, na jehož základě se zákonitě musí každé lidské snažení dříve či později zhroutit a strhnout své budovatele s sebou. To nám ostatně dokládá moderní svět, který skrze svoji sebevražednou blaženost spěje jasně – pro toho, kdo vidí – k nevyhnutelné záhubě. Tomuto předpokladu zde nemůžeme věnovat více prostoru, ale pro rozvinutí ústřední myšlenky tohoto článku nám takto stačí.

Moderní svět chápeme jako jednu velkou lež. Její základy jsou předně tvořeny historickou narací[1]: mýtem pokroku, údajnou vyspělostí, postupným vítězstvím dobra nad zlem. Toto jsou „přinejlepším“ čistě subjektivní hodnoty, které navíc zhusta vzešly z jiného předpokladu, než jakým je skutečné hledání pravdy – slouží spíše jako alibi pro jiné cíle, kterým byla jejich pravdivost „přizpůsobena“; tomu se zde však nebudeme věnovat. Podstatné je zde jen toto: hledat a odkrývat skutečnou pravdu tam, kde je místo ní oficiálně prosazována lež, tedy znamená podkopávat základy, na nichž moderní svět stojí. Je to vlastně boj proti modernímu světu. (more…)

Read Full Post »

smrt julia gaia caesaraDějiny lidstva zažily bezpočet atentátů. Až příliš často se stalo, že se věci vyvinuly úplně jinak, než si atentátníci představovali. Klasickým příkladem budiž Sarajevo. Mladí srbští teroristé byli mylně přesvědčeni, že rakousko-uherský následník trůnu je hlavou „válečné strany“ ve starém mocnářství a že plánuje útočnou válku proti Srbsku. Naprostý opak byl pravdou. František Ferdinand d’Este si přál mír, tvrdě se stavěl proti válce s Ruskem, ve kterém spatřoval oporu konzervativních sil, a nepřál si válku se Srbskem. „Ruce pryč od Srbska,“ říkal. A srbští teroristé ho zabili, čímž zapříčinili vypuknutí světové války. V případě některých rozhodnutí je lépe být informován.

Jiným příkladem je vražda vévody z Buckinghamu roku 1628, známá ze Třech mušketýrů Vévodu zavraždil puritánský fanatik John Felton. Hmatatelným výsledkem akce bylo zrušení plánované invaze do Francie na pomoc obleženým hugenotům v La Rochelle, takže Felton přivolal na své hugenotské bratry ve víře velké neštěstí.

Události, k nimž došlo ve Středomoří ve čtyřicátých letech prvního století před naším letopočtem, jsou dalším odstrašujícím důkazem toho, jak se atentáty a spiknutí mohou minout zamýšleným účinkem. Roku 48 př. n. l. Pompeius po porážce u Farsálu prchal do Egypta, jen aby byl zavražděn na rozkaz vládnoucí kliky, která si chtěla příznivě naklonit božského Caesara. „Caesar, spatřiv uťatou hlavu Pompeiovu, zaplakal,“ pomohl Kleopatře získat egyptský trůn a zlikvidoval osoby zodpovědné za Pompeiovu smrt.

Po vítězství v občanské válce božský Caesar naložil se svými odpůrci vesměs smířlivě. O březnových idách roku 44 př. n. l. byl sám zavražděn spiklenci, kteří doufali v obnovení republiky. Dopustili se však četných chyb, nezabránili vzniku druhého triumvirátu a byli rozdrceni v novém kole občanské války. Vítězové Marcus Antonius, Octavianus a Lepidus netrpěli podobnými ohledy jako Caesar a zahájili proskripce, kterým padla za oběť velká část římských elit. Tradiční republikánské elity byly fatálně oslabeny, římský lid unaven nekonečně dlouhými občanskými válkami, takže nic nestálo v cestě tomu, aby se moci chopil vynikající jedinec. Brutus a spol. doufali v obnovení římské republiky, ale místo toho jen pomohli urychlit její agónii.

Ve španělské republice (1931–36/39) byl zmatek nad zmatek. V dubnu 1936 policista jménem Reyes obrátil svoji zbraň na levicového politika Indalecia Prietu, ale byl zastřelen Prietovou ochrankou. Na Reyesově pohřbu došlo k výtržnostem, při kterých policejní poručík jménem José Castillo zastřelil jednoho karlistu, příslušníka ultrakonzervativního monarchistického hnutí. Tím si sám podepsal rozsudek smrti a v červenci 1936 byl zavražděn. Castillovi přátelé jej chtěli pomstít a v noci z 12. na 13. července se vydali zavraždit předáky pravicové opozice. Zastihli pouze Josého Calva Sotela, hlavu monarchistické frakce Renovación Espaňola (podporovala restauraci jiné větve španělských Bourbonů než karlisté). Odvezli Calva Sotela z jeho vily, v policejním autě ho zastřelili a pohodili na ulici.

Vražda Josého Calva Sotela šokovala španělské vlastence a pro spoustu z nich byla poslední kapkou, která je přiměla přidat se k povstání proti republice. Dalším nepředpokládaným důsledkem vraždy jednoho z předních pravicových politiků bylo, že ze scény zmizel jeden z možných soupeřů Francisca Franca.

***

Ze všech těchto trapných událostí vyplývá jediná věc: málokterý atentát, spiknutí nebo intrika vyjdou podle plánu a přinesou pouze zamýšlené výsledky. Pravděpodobnost, že něco nevyjde podle plánu a z události bude profitovat druhá nebo dokonce třetí strana, je značně vysoká.

Read Full Post »

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.