Hrdost

Věčné půlnoční poledne

Minulo 10 let, let podvečerního slunečného svitu, zesláblého, však čistého.

Vidění zrodilo v něm železné předsevzetí věnovat zbytek sil jen dobru a vznešenosti. Bylo logické, že je zrodilo?: je-li vše jen propast a nadšpatno, lhostejno, co člověk dělá. Ale život plyne nad logikou; heroismus je šílenství; šílenství je svět. Nechtěl zásluhami uprosit propast jako křesťan svého boha; nechtěl na ni činností a triumfy zapomenout -: postavit chtěl proti její všemoci vzdor svůj a všemoc své vůle, zahanbit ji lhostejností k jejímu diktátu a světlostí svou; a snad i doufal, jako každý velký Mesias, přemoci ji a věčnou podstatu všeho.

Opustil rodinu, vrátil se do vlasti. Platně pomohl osvobodit ji, daroval kultuře její cenná díla, zveleboval a povznášel všude, – pokud lidi zvelebovat a povznášet možno; a co více, povznášel o povzneslou svou duši. Získal velkou slávu velikosti i svatosti, a co více, malé, ale skutečné sebeuspokojení. A smrti se již nebál, aniž ji miloval, neboť nevěřil v nic, jako každá velká Síla.

Tak minulo deset let, — a on právě umíral…

Číst celý příspěvek »

Večer

Minulo deset let, let dusně líného odpoledne, kdy slunce slabě prosvítá zřídlými mraky.

Ranní vizion dal vysílenému sílu, nutnou ještě, aby sáhl po plodu dlouhého bojování. Zvítězil nad duší svou, tělem, okolím. A se značným jměním odjel do ciziny. Tam rozhodl se, že neznám a vážen věnovat bude rok odpočinku, ale během jeho více byce byl činný než v létech pak následujících, které mínil věnovati práci. Pohodlněl, lenivěl, tloustl, oženil se, vychoval své děti, sedíval rád v kuchyni, četl noviny a chodil do divadla. Rozmyslně užíval, co život podával; ohnivá vína života pil v jinošství, nyní jeho nasládlé limonády a kávy. Užívaje života nežil, nemysle na smrt mrtev byl. Cítil to, vzchopil se též několikrát, ale vždy klesl brzo nazpět. A konečně se už ani nepokoušel…

Seděl v lenošce, kouře dýmku. Západním oknem rudý lesk červánků, jižním zlatý svit měsíce padal v komnatu a čarovně objímaly se oba spolu…

Oči zavíraly se mu. Viděl ještě, jak Večernice zapadá za hrot komínu – …

Číst celý příspěvek »

Ráno

Minulo deset let, let vichrů, vánic a bouří.

Černé vidění odkázalo jej zcela na tento život. I počal brát vážně to, s čím si dříve v hloubi jen hrál. Umínil si, že musí zvítězit. Dosud bojoval proti utrpení jen defenzivně; k útoku teď přikročil. A povstal – klesl – povstal zas -; krvácel, svaly se trhaly; ale člověk je vůlí jen. Dlouho střídala se šalebná rána se šalebnými nocemi, a den nepřicházel.

A potom přišlo velké zemdlení. V žízeň po věčném odpočinku proměnila se jeho bytost.

A doufal teď. Že smrt mu jej přinese. Dávno už nevěřil zjevením minulosti, za přeludy zraku a ducha považoval je. Smrt byla mu teď jen nicotou. Přál si ve vyčerpání svém klid, nepřemýšlel proto, čím je to, co přinést mu jej mělo; na mysl mu nevystoupilo, že nic nemožno si myslit, už proto, že nic a myšlení se vylučují. –

Po probdělé noci vyšel do zahrady. Slabě, duchově světlal se východ, hvězdy na zenitu chvěly se prudčeji. Neuvěřitelně zářila pod nimi Denice. Poslední, nejtěžší ticho noci prorývaly jen příšerné skřeky kohoutů…

Číst celý příspěvek »

Půlnoc

Uplynulo deset let, deset černých let.

Houpačka příroda byla po celou tu dobu v sestupu. Bolest doháněla, co zameškala. Zprvu nemusila se příliš namáhat: ochlazení v červenci zdá se nesnesitelné tomu, kdo lehce snáší lednové mrazy. Ale stupňovala tlak svých tlap, systematicky a promyšleně; nelze upřít obludě rozum. Tělesné indispozice nejdříve, pak nemoci – zhrzená láska – ztráta jmění, nouze a ponížení – zločin –žalář,  – a pak život čandaly; vysilující, nepřiměřené práce, těžká zmrzačení, a co nejhorší: ztemnění, zčernání duše – …

Číst celý příspěvek »

Poledne

Deset let minulo, svěžích dopoledních let. Podporován příznivými okolnostmi využíval dokonale jejich darů, sál k opojení světlo jejich. Cítil se šťasten, svět mu byl jen náručím milenky. Na smrt zapomenul téměř, jako ve štěstí vždy na smysl života zapomínáme. Ale příroda, netrpící nic čirého a dokonalého, otrávila nakonec jeho blaženost právě přemírou jeho. Nic mu nestačilo již; chtěl rozkoše, pro jaké lidské nervy nejsou přístupny, chtěl nesplnitelné; po kráterech luny toužil chodit, miliony žen současně líbat, s vidinami nočních snů po náměstích v poledne promenovat, s Artemidou a Afroditou souložit; kázal minulosti, aby nazpět k němu plula, — a byl zoufalý, upřímně nešťastný, že nemůže uniknout vlivu zemské gravitace.

Jasné letní poledne bylo, a on ležel na kraji lesa, temeno pahorku věnčícího. Krok před ním zela propast. A za ní tetelila se v záři a horku nekonečná rovina; nic téměř nemohly nemohly oslněné zraky pro světlo vidět. “Není světlo,” tázal se, “totéž co štěstí? A štěstí totéž co – bolest? Nestvořily všechno utrpení, všechnu tmu jen zraky duše, věčnou Září oslněné, – aby si od ní odpočinuly?” A v masochistní bolestné rozkoši zasvíjel se mu duch a tělo, – a přál si zemřít… A pak myšlenky jeho se kamsi rozlétly, mystickým poledním spánkem vábené…

Zazvonily zářné, zlaté známé zvuky. Procitl – či snad klesl právě teprve v sen?…  A v záři před sebou uzřel zář ještě větší. A ženskou, jako Montblanc vysokou postavou byla ta zář…

Číst celý příspěvek »