Hrdost

Věčné půlnoční poledne

Minulo 10 let, let podvečerního slunečného svitu, zesláblého, však čistého.

Vidění zrodilo v něm železné předsevzetí věnovat zbytek sil jen dobru a vznešenosti. Bylo logické, že je zrodilo?: je-li vše jen propast a nadšpatno, lhostejno, co člověk dělá. Ale život plyne nad logikou; heroismus je šílenství; šílenství je svět. Nechtěl zásluhami uprosit propast jako křesťan svého boha; nechtěl na ni činností a triumfy zapomenout -: postavit chtěl proti její všemoci vzdor svůj a všemoc své vůle, zahanbit ji lhostejností k jejímu diktátu a světlostí svou; a snad i doufal, jako každý velký Mesias, přemoci ji a věčnou podstatu všeho.

Opustil rodinu, vrátil se do vlasti. Platně pomohl osvobodit ji, daroval kultuře její cenná díla, zveleboval a povznášel všude, – pokud lidi zvelebovat a povznášet možno; a co více, povznášel o povzneslou svou duši. Získal velkou slávu velikosti i svatosti, a co více, malé, ale skutečné sebeuspokojení. A smrti se již nebál, aniž ji miloval, neboť nevěřil v nic, jako každá velká Síla.

Tak minulo deset let, — a on právě umíral.

Čas valil se k půlnoci, jemu však zdálo se, že je poledne, jak před smrtí bývá. Zase sladkými a světlými delirii blížil se k bráně z labyrintu tohoto života             ; tentokrát však nedávalo tělo jeho naděje, že obrátit mohl by se zpět. Věděl i v blouznění svém, kam jde, a nadevše sladké a světlé bylo neobávání se toho, čeho se všichni bojí… Všechny plody země a hvězdy nebe zrají jen pro Vůli vskutku silnou…

Mnohohlasý, dušený vzlykot vnikal mu v duši jako železné, vítající hučení nebeských zahrad… A jak by nebe chtělo se před ním obnažit, zmizely stěny i strop i celá země. V Prostoru tkvěl, hvězdy nad ním, hvězdy stranou jeho, hvězdy féericky i pod ním; nehnutě tkvěl mezi všemi spěchajícími slunci… A v železné hučení nebeských zahrad počaly se pomalu mísit zlaté tóny nebeskou, vznešeně sladkou melodií… A něco počalo se před ním v ohromné prostoře tvořit, mlhavě míhavě…, něco předivného, jako by vesmír hotovil se porodit vesmír nový. Delší dobu nic nerozeznával, strach jej zachycoval…

Ale mnohými lety ukázněný, ztvrdlý zrak, tento světelný výšleh Vůle, zaplašuje strach i mlhy! Vymrštěn jí pronikl je, – ony srážely se, rozplývaly – a –

Špičkami noh nadiru se dotýkajíc, zlatými hady kadeří zenit šlehajíc, stála tu Žena, Zdálo se, že břicho její vzdáleno je sotva kilometr; vpravdě více než nejzazší mlhoviny. A byla bezedně černá. Tvář její, v níž mysteriózně vše, vše kvetlo a tlelo, byla nekonečně krásná a vábivá a vznešená; a byla nekonečně ohyzdná a děsná a nízká! – a jen odtud ta nekonečnost ohyzdnosti, děsnosti a nízkosti, že byla krásná, vábivá, vznešená. A oči její?… Zprvu zdálo se mu, že naň dolů nezírají, – do věčnosti vpřed že patří. Pak říci si musil, že jich vůbec nevidí; a posléze, že jich tvář vůbec nemá… Avšak strašlivý strach udeřil jej vždy, když pohled jeho tam se svezl, kde měly býti.

Jak bylo mu? ——-

A nějak slyšel duši:

„Teď teprve poněkud mne vidíš. Vcelku zříš, čeho jen střepiny jsi zříval, za celek je považuje. Celý ten dusný lidský život byl tomuto okamžiku nutným, – ohně rozkoší i ohně bolestí; rudé boje, žluté bouřky, plazení se k výšině, neřesti a ctnosti; činy a svítění. Jen ten spatří mne, kdo spatří mé nesčetné podoby, jen ten spatří je, kdo žil. A jen odtud má nekonečná nádhera, kterou umírající dítě tušilo, o které dospělý neměl potuchy, kterou umírající teprve stařec zří, – že slita jsem čarovně z nich všech, přerůzných – a odporujících si. Že jsem odpor. Svět jest odporování si, pravda odporování si; odporování je Nejvyšší. Člověk a jeho bědná otrockost leží jen ve strachu před Odporem; proto jste červi, že sedíte ve vězení vaší „věty o odporu.“ Božskost a volnost a tajemství mé nadkrásy je vymaněnost z tohoto strachu, tohoto „zla“ vůbec; je vymaněnost vůbec; a zrození druhého, nadfeérického vesmíru, Bůh, Věčnost, Já jsem jen objetím odporu – Sebe – Sebeobjetím. – Zda nepraví ti sluneční řečí má tvář, ač vidíš ji zdola jen nedokonale: „Krása a ohyzdnost, dobro a zlo, pravda a lež, něco a nic – to – téže jest; svět jest Jedno, vše je Bůh Svézáře -? Jsem vše, – a přece jsem Nic. Jako vše jsem to nejlepší a to nejhorší; jako nic nejvyšší blaženost a Záře, a nadhrůza a Propast. Jest nejvnitřnější Záře všeho v jádru Propastí; ale Propast v jádru Nadzáří; a ta zas Propastí – a konec? Věčné půlnoční poledne; jen za tu cenu věčné a nezranitelné, že je půlnocí. Ale je pochopíš, teprve až budeš mé tváři blíž, výš.“

Rozumím dost, vždyť vidím tě a vyšší vesmír, jímž jsi! Vidím tě, objímám tě – oh! Věčně chci v pekle dlít za jediný pohled tvůj!

???

„Budeš též! Můžeš si představit, jak jinak, než peklem možno si koupit pohled na Mne? Svět je peklo, ale peklo nebe; jen v pekle trůní Bůh – Já; zatracenci jen zří Jeho tvář. Vše, co jest, zatratilo se kdysi dobrovolně za naději v jediný pohled Můj! Jen šílenou honbou duší a sluncí skrze peklo za Mnou je svět. Miliontý sotva díl mne spatřil jsi i dnes. Avšak nespatřil jsi ještě ani vše to, co i člověk spatřit může, ovšem za cenu ztráty člověčenství. Nuže – měj milost mého pohledu! Nezabíjí kosou, krtkové, – Okem vyvádí k Životu Smrt!“

A tvář v zenitu sklonila se poněkud… Nejvyšší hrůza — a ta, Vůlí oplodněna, zrodila světlo. A uzřel její oči – vyšší ještě Světlo v Nadsvětle, kterým byla celá, hlubší ještě Temno v Podtemnu, kterým byla celá; a to, co bylo pod bezednem Propasti, kterou byla její tvář; a to je právě to, čeho matným a špatným, ale přece jen nejlepším, ba jediným výrazem je Boží Zář… Však nejlepším zde líčením je pomlčení. Vše vyšší, jakmile o tom začne mluvit i myslit, persifluje ubohý člověk, jehož duch připoután ke hnusné mozkové kaši, a ke skřekům mozková kaše. –

— a tisíce blesků-mečů vydštily z očí těch a proryly, mu duši a sladce zničily vše pozemské v ní –; rozryly a vzdělaly ji pro neznámou setbu. A to, co věčné v ní bylo a stálé a totéž já pravící, dalo se v pomalý pohyb do propasti Očí – těchto dvou centrálních sluncí, k nimž všechny hvězdy padají…

A hudba počala se rozehřmívat, vítězná, triumfální, osvobozená, absolutní, jak by všechny hvězdy kolkol se rozezvonily héroovi v nebi na uvítanou… A jak rychleji a rychleji padal do Boží Záře, mocněji a strašlivěji a smrtelněji zářila Hudba Boží a s Boží Září v jedno se slévala.

Jak bídně mísil se v kosmu s ní nedušený už vzlykot nad tvrdnoucím tělem, a ženské bědování umíráčku! –

Read Full Post »

Večer

Minulo deset let, let dusně líného odpoledne, kdy slunce slabě prosvítá zřídlými mraky.

Ranní vizion dal vysílenému sílu, nutnou ještě, aby sáhl po plodu dlouhého bojování. Zvítězil nad duší svou, tělem, okolím. A se značným jměním odjel do ciziny. Tam rozhodl se, že neznám a vážen věnovat bude rok odpočinku, ale během jeho více byce byl činný než v létech pak následujících, které mínil věnovati práci. Pohodlněl, lenivěl, tloustl, oženil se, vychoval své děti, sedíval rád v kuchyni, četl noviny a chodil do divadla. Rozmyslně užíval, co život podával; ohnivá vína života pil v jinošství, nyní jeho nasládlé limonády a kávy. Užívaje života nežil, nemysle na smrt mrtev byl. Cítil to, vzchopil se též několikrát, ale vždy klesl brzo nazpět. A konečně se už ani nepokoušel…

Seděl v lenošce, kouře dýmku. Západním oknem rudý lesk červánků, jižním zlatý svit měsíce padal v komnatu a čarovně objímaly se oba spolu…

Oči zavíraly se mu. Viděl ještě, jak Večernice zapadá za hrot komínu –

Náhle zařinčel, jako zvonem na poplach vyražen, povědomý tón. Muž strašně se ulekl. Teď, když byl spokojen, k čemu ta děsná návštěva? A dal se na útěk do vlídné kuchyně k ženě své a služce.

Otevřel dveře do vedlejšího pokoje, a děs! – spatřil, že za prahem, kde jindy bělala se dobrá podlaha, černá se propast! Spatřil, když už padal. Padal. Teď – teď už musím rozdrcen se zastavit!“ šlehalo blesky v černi jeho hrůzy… Ale klesal stále. A klesal.

Kolkol absolutní tma. Klesal. Hrůza ustoupila omámenosti. A padal dál; léta, staletí, deciliony staletí —

A ze všeho zbylo jediné: Propast. I tělo zmizelo, neprostorovou Propsat se stala. A stala se i nečasovou; zmizelo i jeho myšlení, v Propsat absorbováno. A byla jen metafyzickým, vševládným pomyslem, obludou zdělanou z něčeho a ničeho, nesmyslu a smyslu, tajemství, vakua, hrůzy hrůz a ještě něčeho nemyslitelného; slovo „propast“ je matným a špatným, ale přec jen nejlepším, ba jediným výrazem pro „to“.

Propast a hrůza. Ta zrodila se z narkózy, rostla strašlivě – a jak bývá, rozpukla se na vrcholu šílení v světovou myšlenku.

„Teď konečně“, zahučelo to ze dna Propasti, kterou byl, „vzešlo mně světlo. Světlo, že vše je tma. A tmou jen že Nic. A tma že je něco nekonečně horšího nad špatno. A že je jádrem světla. A že vše „dobré“ jest jen ničemně lesklým rouchem na shnilé mrtvole. Ó ty nevěstko prolhaná! hade! oblíbená hrobko! našminkovaná, uměle pohybovaná zdechlino! Zpočátku hrála jsi si přede mnou na Vše. A tu vydávala jsi se nejdřív za uskutečnění všeho krásného. Když jsem tu krásu světa prohlédl, chtělas, abych tě považoval aspoň za realizaci všeho zla. Ale tak bohatá nejsi, žebračko! Já poznal, žes Nic. Tu namluvila jsi mně, že nic jest jen nejvyšším světlem a štěstím. Ale teď vidím, že jádrem oné ranní Záře je – Propast, propast tmy a nevyslovitelného špatna. Propast je jádro ničeho, něčeho, krásy, štěstí, — Propast – hrůza! Nevydržím tu myšlenku, šílím – musím se rozplynout v nic, v poctivé nic!… Ale toto nic je nesmyslem. Ale právě proto snad je v tomto světě-nesmyslu skutečností. Haha! – nic „je“ „skutečností“! Ale ať je cokoli, musím v ně vejít, haha, v „ně“ „vejít“! Chci, musím, chci o něco se roztříštit v této tmě-“

A Propastí padající systém myšlenek, těchto strašidel katexochén, zazmítal sebou divně v touze strhnout k sobě něco, oč by se rozbil. A tu pocítil zpředu úder, divný, jakby z dálky sem zalehlý, a přece přítomný… Rychle vevalovaly se do vakua věci neboli myšlenky, na něž je člověk zvyklý. A muž shledal, že leží na podlaze pod lenoškou. Zda zběilé zazmítání vzdálené duše přeneslo se i na tělo, takže se skácelo, či zda jiné příčiny pád zavinily, nechceme rozhodovat. Jen to budiž ještě podotknuto, že když na pohovku zase usedl, spatřil Večernici vycházet zas za hrotem komínu. I možno z toho přesně usoudit, že výlet do Věčné propasti netrval dle pozemské časomíry déle než minutu. -

Read Full Post »

Ráno

Minulo deset let, let vichrů, vánic a bouří.

Černé vidění odkázalo jej zcela na tento život. I počal brát vážně to, s čím si dříve v hloubi jen hrál. Umínil si, že musí zvítězit. Dosud bojoval proti utrpení jen defenzivně; k útoku teď přikročil. A povstal – klesl – povstal zas -; krvácel, svaly se trhaly; ale člověk je vůlí jen. Dlouho střídala se šalebná rána se šalebnými nocemi, a den nepřicházel.

A potom přišlo velké zemdlení. V žízeň po věčném odpočinku proměnila se jeho bytost.

A doufal teď. Že smrt mu jej přinese. Dávno už nevěřil zjevením minulosti, za přeludy zraku a ducha považoval je. Smrt byla mu teď jen nicotou. Přál si ve vyčerpání svém klid, nepřemýšlel proto, čím je to, co přinést mu jej mělo; na mysl mu nevystoupilo, že nic nemožno si myslit, už proto, že nic a myšlení se vylučují. –

Po probdělé noci vyšel do zahrady. Slabě, duchově světlal se východ, hvězdy na zenitu chvěly se prudčeji. Neuvěřitelně zářila pod nimi Denice. Poslední, nejtěžší ticho noci prorývaly jen příšerné skřeky kohoutů.

Klesl na trávník. Usnout si přál, nemohl. Nikdy dosud necítila se duše jeho tak smrtelně mdlou. Sílu neměla k nejlehčímu pohybu, i kdyby jí byl přinesl všechny poklady. Ale není nejhlubší únava nejintenzivnější činností, třeba nejčernější? A není to nejčernější —? – Minuty plynuly, slábla Jitřenka, nepravidelné květy ptačích zašveholení vyrážely v poušti ticha…

A zas ty zvonky zvukem náhle zazářily, velebně a slavně. A na šedé obloze zjevil se stín, malý, zcela černý, aformní stín. A rostl valem, půl nebe zakryl, tma rozhošťovala se na zemi. A padal strašlivě rychle na ni, – a rázem nastalo kolkol absolutně černo.

A bylo sladké a bylo nejsladší. Klid a mír. Konečně. Neměl dříve tušení, co klid a mír. A co slast. Bouřlivá, nejbouřlivější slast; a tou byl tento klid a mír. „Jsem v Nebi; jsem v Ničem… Jak to divné… Nic – sen – spánek… Ale jsem, neboť myslím; a bdím stokrát intenzivněji než kdy dřív… Lhostejno. – Stále bouřlivější ten klid, slast hřímavější, – zářnější tma, — proboha! – vždyť to vlastně světlo, tisíckrát nad slunce jasnější! Hrůza… Ach – rozumím: před chvílí, dokud jsem ještě žil, zřel jsem je ovšem na nebi jako čerň -: jen smrt činí oči vidoucími. Ano, žena to jest, Ona, zlatá, to jest, Ona v nejhlubší své hloubi. Strašlivá zář Ničeho – Věčná krása – Láska – Žena. Nevidím sice dnes její tělo, její tvář, – ale co se zvířeckostí, jako je tvář! Cítím, že toto Světlo jen září jejího Oka jest, jejím nejvnitřnějším tajem a podstatou; vše mimo zář jest jen rouchem – světa! Teď teprve mám tě, objímám, zřím, znám, ó Smrti, Věčnosti, Všezáři, – ta Nic neboli věčné, nehnuté, nejvyšší Štěstí —“

Zmizala Záře-Tma, zmizelo vědomí. A když zář jarého dopoledního slunce zjevila se duši na korunách stromů a štítech domů, zdála se jí jen fosforeskováním mrtvoly Luny.

Read Full Post »

Půlnoc

Uplynulo deset let, deset černých let.

Houpačka příroda byla po celou tu dobu v sestupu. Bolest doháněla, co zameškala. Zprvu nemusila se příliš namáhat: ochlazení v červenci zdá se nesnesitelné tomu, kdo lehce snáší lednové mrazy. Ale stupňovala tlak svých tlap, systematicky a promyšleně; nelze upřít obludě rozum. Tělesné indispozice nejdříve, pak nemoci – zhrzená láska – ztráta jmění, nouze a ponížení – zločin –žalář,  – a pak život čandaly; vysilující, nepřiměřené práce, těžká zmrzačení, a co nejhorší: ztemnění, zčernání duše –

Bojoval proti utrpení statečně, jak zhýčkaný dovede, – rukou, vůlí, filosofií, aby se nakonec přesvědčil o tom, v co žádný héros nechce věřit, dokud nezkusí: že bolest je moc tak hrozná, že boj vůle s ní je směšnější než boj se lvem holýma rukama. Co nejvíce sílilo jej v zápolení tom, byla myšlenka, že kdykoliv může snadno nepříteli vyváznouti. Upomínka na zlatou vidinu byla stále tak silná, že pomyšlení na skok v její náruč byla mu vždy balzámem; ono couvnutí nad propastí považoval nyní za momentální jen záchvěv zbabělosti. Jen s rozkoší myslil na smrt, a myšlenka na sebevraždu to byla, jež udržovala mu deset let život; jak pravila Smrt: „jen ten žije, kdo jedině mne miluje“ … Ale když po desetiletém pobytu v mučírně duše jeho ztemněla, rozhodl se, že prostředku k uniknutí, který, lakotně, mazlivě uschováván, tak dlouho jej hřál, konečně užije.

Šlo k půlnoci. Postavil na stůl černou lahvičku a zhasil lampu…; proč zavazují se odsouzenci před popravou oči? A ulehl na lože, aby ještě jednou popatřil na to, co opouštěl.

Vzpomínal – vzpomínal dlouho. Konečně pravil si, že toho dost, – a vzpomínal dále. „Co to se mnou?“ Po chvíli děl si uleknut: „Nebojím se, těším se na to, – a přece váhám. Ale jistě to jen bezvýznamné, každouminutové otálení! A dosti toho!“ Tak řekl — a vzpomínal dále… A mezitím zdvihal se v něm strach a stud. A strach způsobil, že už nevzpomínal; a stud, že náhle vymrštil se z lože. „Takový strach se v tomto případě vždy nutně dostaví, myslí-li člověk na tu věc dlouho. Čin! Krátký, lehký čin!“

Utrpení nezlomilo dosud jeho vůli. Ledově kráčel ke stolu… Tu zazněl známý tón, – zachřestění spíš; jakoby zlaté zvonky byly suknem potaženy… A v naprosté tmě před sebou uzřel čerň ještě větší, jakou jen oko snu zří. A ta měla podobu ženy. A tvář její –

Hrůzou podťat klesl na podlahu. Tvář tygra – hrocha – saně – vampýřího ducha, – tvář několik měsíců staré mrtvoly… – to vše bylo v ní a vedle toho něco nekonečně ještě hroznějšího… Ničím nebyla tvář Medusy vedle této: vždyť vidívána byla ve bdění!

„Ty nejsi ta, kterou jsem vídal – podvodnice!“ promluvil – ne hlasem, myšlenkami jen.

„Dříve,“ odpověděl zjev hnusným šplechtáním bahna nebo hnijícího masa, „dříve viděl jsi můj povrch, – teď mé nitro; vždyť jsem žena! To je smrt -: uskutečnění ve věčnosti všeho, všeho nejhoršího, nejhrůznějšího, co duše představit může, co jen tuší, i čeho jen slabé tušení okamžitě by ji usmrtilo. Jsem něco milionkrát horšího než špatno samo. Není peklo, zato milion pekel. Největší utrpení pozemská zdát se ti budou za okamžik v mém království edenem, nekonečný idiote, který, prchaje před beránkem, hledáš azyl v tlamě draka! Hned teď po vyprázdnění lahvičky čeká tě to nejrozkošnější… Nuže, pojď blíž! Tolik toužil jsi po mém objetí, – zde se ti dávám! Nehýbáš se? Haha! Tedy půjdu já k tobě –“

Sunula se k němu. Vědomí zmizelo.

Read Full Post »

Poledne

Deset let minulo, svěžích dopoledních let. Podporován příznivými okolnostmi využíval dokonale jejich darů, sál k opojení světlo jejich. Cítil se šťasten, svět mu byl jen náručím milenky. Na smrt zapomenul téměř, jako ve štěstí vždy na smysl života zapomínáme. Ale příroda, netrpící nic čirého a dokonalého, otrávila nakonec jeho blaženost právě přemírou jeho. Nic mu nestačilo již; chtěl rozkoše, pro jaké lidské nervy nejsou přístupny, chtěl nesplnitelné; po kráterech luny toužil chodit, miliony žen současně líbat, s vidinami nočních snů po náměstích v poledne promenovat, s Artemidou a Afroditou souložit; kázal minulosti, aby nazpět k němu plula, — a byl zoufalý, upřímně nešťastný, že nemůže uniknout vlivu zemské gravitace.

Jasné letní poledne bylo, a on ležel na kraji lesa, temeno pahorku věnčícího. Krok před ním zela propast. A za ní tetelila se v záři a horku nekonečná rovina; nic téměř nemohly nemohly oslněné zraky pro světlo vidět. “Není světlo,” tázal se, “totéž co štěstí? A štěstí totéž co – bolest? Nestvořily všechno utrpení, všechnu tmu jen zraky duše, věčnou Září oslněné, – aby si od ní odpočinuly?” A v masochistní bolestné rozkoši zasvíjel se mu duch a tělo, – a přál si zemřít… A pak myšlenky jeho se kamsi rozlétly, mystickým poledním spánkem vábené…

Zazvonily zářné, zlaté známé zvuky. Procitl – či snad klesl právě teprve v sen?…  A v záři před sebou uzřel zář ještě větší. A ženskou, jako Montblanc vysokou postavou byla ta zář; jako slunce plála její tvář. A byla to, cítil jasně, tvář – její. A neunikala, nevlnila se jako tehdy, závoj nezastíral ji. Zřetelně viděl její krásu, nejčistší, nejvábnější, nejvlídnější, sluneční krásu, – hroznou, ale jen svou přílišnou sladkostí.

“Teď vskutku tě vidím, teď tě objímám, teď tě mám!” vzkřikl v extázi.

Smích zazněl jako řinčení zlatých mečů. “Jen cípek mne vidíš, sotva kotníky mé objímáš!” zahučelo to zpěvem milionů nebeských varhan.

“Postačí mně to, jsem věčně šťasten! Ale – oh pověz, jaké je tajemství tvé sladké krásy?”

“Jen ten mne obejme, kdo mne uzří, uzří, kdo pozná, kdo – uhodne.”

“Ó uhodnu tě nyní! Netušil jsem rozluštění tvé hádanky po všechna minulá léta?… Tvá bezedná krása, tvá bezedná přitažlivost, tvář tvá, v níž spí miliony tváří, z nichž v každé miliony slastí hřmí, tvé oko, z něhož všechny hvězdy dští, z něhož vše — vše, — ó, uhodnul jsem, uhodnul! Ó, hrůza krásy pomyšlení toho: Ty jsi uskutečnění všeho nejčarovnějšího, co jen touhou a tuchou v duši bleskne, všeho nejsmělejšího, všeho nejbláznivějšího – jak vážní blázni nezměrnost a nepochopitelnost jmenují, všeho jen pomyslitelného. Ty jsi splnění všech mých přání, – není nemožností a nesmyslností v tvém království, – vždyť jest jím Věčný Sen, a ve snu je nesmyslnost skutečností a rozumností. Všemi hvězdami budu v rukou cinkat a v kostky s Bohem hrát, všechny nymfy všech planet Vesmíru líbat, – i minulost vrátí se pokorně ke mně, stokrát kouzelnější, než když jako přítomnost kol mne táhla, – vše budu mít, vše!”

„Vše, vše…“ temně, jakoby ozvěnou vrátilo nebe, jímž celým téměř byla Ona.

Jsem nekonečností, jsem Bůh!… Ale co jsem teď? Uzavřen v těsné, temné truhle tohoto zvířecího života… Hanba a hnus!… Ale co brání mně, abych promáčkl ihned tenké její stěny? Jen zbabělost. Oh, cítím nad slunce jasně, že „sebevražda“ byla by pro člověka samozřejmostí, kydby nebyl tak bídný, slepý, nízký zbabělý. Okamžitě mohu mít vše – proč váhat? Jaká mrzkost byla by poznat, co jsem právě poznal – a nejednat! Okamžitě mohu, okamžitě chci ležet ve tvé náruči!“

Vzchopil se, pokročil k Smrti a propasti. Tvář hořela veselou odhodlaností… A jak se přesto stalo, že zdánlivě beze vší příčiny vynořilo se v něm něco mrazivého, obludného?…

A zařinčel zas její smích. Nohy její odpoutaly se od země a pomalu vznášelo se gigantické zjevení k zenitu. A zaznělo:

„Všeho docílíš, proč tedy spěcháš? Vše bude ve věčnosti tvým světlým údělem, proč nemiluješ tedy i to, co z něho právě máš? Ale neunikneš tomu; odvrhneš to, – ale ono nadeběhne ti a skočí opět na záda. Tak jako tak vše se stane, záleží tedy jen na tom, kdy se to stane; vše jest jen otázkou času. Ale vidoucím bohům ani na čase nezáleží, neboť vznáší se nad ním vše jest jim lhostejné; ale nesmí říkat, že vše lhostejno, ten, kdo nedošel dosud božské Lhostejnosti. Toť velké mysterion pro vás červy. Vše může činit, kdo nade vším stojí; pouta zákonů, i přírodních, jsou pro nepovznesšího se. Sebevražda je heroismem jen u toho, kdo dokonale poznal mne a život; co poznal jsi ty? U tebe jest jen okamžitým, třeba lesklým zatřeštěním zbabělosti, něčím horším než hříchem: směšností. Plaz se dále prachem, slepýši, to tvá jediná ctnost! Hleď a pociť se zdrceným: já vzdaluju se od výší, – ty padneš do propasti dolů, – ode mne pryč; víš, kdy mne zas uzříš? Lehkomyslně chceš seskočit z výšky, které jsi po tisícileté klopotě dostoupil, všechno snažení předků svých učinit podle marným. Zvířetem staneš se snad nedlouho, hmyzem, slepým lidem stáda, – miliony let snad přejdou, než budeš zas tam, kde teď jsi! Chvěješ se, krátkozraký otroku času?…“

Klesl zase na vřes. A nic už neviděl, jen rudé kolo, vířící v černém poli.

Když vracel se domů, proč bylo mu nejen ve zracích, ale i v duši černo? Proč znělo mu polední vyzvánění lkáním umíráčku?… Poznání, že není ještě zralý k božské sebevraždě, bylo jen malým obláčkem na zenitu jeho života, kterým byla tato hodina nejvyšších poznání -: cítil snad v hloubi, že v nadiru probudil se strašlivý mrak, Věčný Mrak, a že se dal vzhůru k zenitu na pochod?…

 Ladislav Klíma

Read Full Post »