Příspěvky otagovány ‘Národ’

Ladislav KlímaČeský národ kráčel dosud po cestách prostředností. Musí se rozhodnout pro Vznešenost. Není proň obstojně zdařilého zevního života bez velikosti vnitřní. Neodvrhneme-li svou malost, na mrzké živoření a hnusné doživoření jen otevírá se mu vyhlídka. Politicky – bezmoc a faktické otroctví pod velmocemi; hospodářsky v nejlepším případě snesitelná existence. Ale snesitelná existence je nesnesitelný pojem; všemu vyššímu je pouhá snesitelnost nesnesitelnou. Vše, co vyšší, chřadne v nízkých poměrech a kazí se, hnije zaživa a dohnije. A jen to je “vyšší”, co chce nejvyšší; kdo nejvyšší nechce, je červ. Čech má v sobě látku k výši, nevědomě chce se stát prvým mezi národy: a v zadních řadách zůstane vždy, i kdyby napnul síly co nejvíce. A právě element vysokosti, ještě více než nečetnost a špatná situace, způsobí, že v nízkém materiálním shonu nedosáhne Čech toho, čeho by bez něj při svých talentech dosáhnout mohl. Vyšší vlastnosti Čecha nejenže učiní mu nemožným spokojit se s materiální malostí, ale budou činit ji ještě menší a stále žebráčtější a nesnesitelnější a hnilobnější a absurdnější. Svůdně kyne mu smrt z malomocenství, psychologicky neodvratná, — nebude-li nastoupena jedna jediná, zcela nová cesta.

Než vegetování lepší je smrt, a rychlá a dobrovolná lepší než pomalá a vynucená. Dobrovolný zánik českého národa mohlo by učinit možným jen slití se všech národů Evropy v jeden: v evropský národ, kdyby samo bylo možno. Vše, co zdá se mocně mluvit pro nutnost sjednocení Evropy, je právě jen zdáním. Vše hmotné i duchovní, co národy její sbližuje, k sobě navzájem snižuje, stejnou měrou je zároveň oddaluje, odděluje.: nepřemožitelně silný je nacionální duch v jejích dětech; jejich podstatu tvoří a tajemství a smysl. Vždy bude Evropa tendovat k národnímu rozčleňování  co největšímu; nejen ve fatalitě minulosti to koření, nejen v duchu jejího lidstva, – i ve vzduchu  jejím a půdě a - metafyzicitě… Je rozkolem a vřením, předurčenou arénou a kotlem - Životem! – opakem Číny a Ameriky.

Co hrozí Čechu záhubou, jedině to může a musí se stát jeho spásou. Sžírán bude svou vznešeností, bude-li jako dosud v něm jen doutnat, spoutána; Vůlí v plamen rozdmýchána osvítí jeho cesty, jeho překážky spálí, jej sama ve slunce, v den noc lidstva promění. Kdo dnes cítí, co by zjevení Vznešenosti pro zprašivělé lidstvo znamenalo?

Otázky “proč jsem?”, “co jsem?” si český národ energicky vůbec nepředložil. Nemá podnes Cíle. To zvláštní, silou obdařený pud po Vznešeném, ztajený, ale světlý a mocný; jistý ideálně objektivní směr ducha, “pravdy žízeň”, žízeň po sebeobětování za ideu; tajemná, světlá láska ke všemu žárnému a zářnému. Rezultuje z ní fenomenální schopnost nadšení; ale ne plynově vzplápolavšího a hned hasnoucího, tj. falešného: ale racionálního, železného vítězného; neodolatelného, nepřiblížitelného furoris husitici – produktu to aktivního, příkrého, agresivního, k ranám stále hotového, v ranách se stále nutně vyvíjejícího českého naturelu.

Velkolepě jde vše, když prorazí vrstvu všednosti; dobře, kde jí aspoň svit jeho probleskuje; kde kalní, ocitá se Čech v kalu; zneviditelní-li, úžasná noc nastane. Kde není Čech vysoký, stává se nezbytně tím nejnižším. Hoří, nebo hnije. Není proň střední cesty. Není proň volby. Vznešenost nebo zánik: tak tomu chce tajemství jeho osudu, – tak tomu chce osud všeho vznešeného.

Jediný úkol českého národa: uzřít plamen svůj v sobě, afirmovat jej, vědomě pěstovat a rozdmýchávat ve strašlivý, trvalý požár, proti němuž jednou bude husitismus explozí parního kotle proti erupci vulkánu –

***

Ladislav Klíma – Traktáty a diktáty (1922)

Výběr a tučné zvýraznění Neřeknu. Zvýraznění kurzívou původní.

Číst celý příspěvek »

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.