Hrdost

Mýtus: Češi se v roce 1938 nebránili, protože jsou zbabělci.

Byli jsme osamoceni. Na rozdíl od Poláků, kteří o rok později měli záruky od britské a francouzské vlády, my jsme měli pouze britské a francouzské záruky, že když se budeme bránit, budeme považováni za agresory. A Poláci, místo aby nám v roce 1938 pomohli proti společnému nepříteli, tak se postavili proti nám a zabrali další kus naší milované otčiny. Češi, zrazeni a odkázáni sami na sebe, zvolili menší zlo a vydali Hitlerovi pohraničí. A v březnu 1939 jsme neměli ani tu nejmenší šanci ubránit se. Podívejme se na jiné národy:

Francie a Británie nás hodily přes palubu v roce 1938, když byly v relativně výhodnější pozici než o rok později. Britové byli připraveni činit velké ústupky i Japoncům na Dálném východě.

Slovenský štát byl Hitlerovým věrným vazalem.

Polsko sice zabralo část našeho území a v roce 1938 se zachovalo hnusně, ale později odmítlo Hitlerovy návrhy na další spolupráci a bylo připraveno Německu čelit. S britskými a francouzskými zárukami se dalo Německu čelit snáze. Proti Hitlerovi Polsko v září 1939 bojovalo, protože Poláky přepadl. Ale Československo by taky bojovalo, kdyby nás Hitler v roce 1938 přepadl. Kdybychom se báli bojovat, proč bychom budovali tak velkou armádu?

Litevci, Lotyši a Estonci se v letech 1939–40 nechali bez odporu zabrat Stalinem. Proti SSSR bojovali až spolu s Němci a potom v nesmírně dlouhém partyzánském boji, ale to nic nemění na tom, že se při anexi svých zemí Sovětským svazem nechovali o nic statečněji než my.

Rumunsko mělo početnou armádu, ale v roce 1940 svá území postupovalo zcela bez boje. Maďarům Rumuni vrátili část Sedmihradska, Bulharům Jižní Dobrudžu, Stalinovi postoupili Besarábii a část Bukoviny.

Dánsko, přepadené v dubnu 1940 Hitlerem, neprodleně složilo zbraně.

O tom, jak četné okupované národy s Hitlerem kolaborovaly a posílaly mu své muže do SS, není třeba se zmiňovat. V českých zemích nezuřil tak silný partyzánský boj jako v Polsku nebo v Rusku. Hlavní důvod je ten, že nacisté zacházeli s Poláky nebo Rusy o poznání hůř, takže tyto národy prostě neměly co ztratit, na rozdíl od nás.

Z uvedeného jasně vyplývá, že většina evropských národů se nepostavila cizímu tlaku tak statečně jako Finové, takže nemá cenu, abychom se zrovna my styděli za to, jak se chovali naši předkové koncem třicátých let. Ostatně se tak chovali naši předkové, nikoli my sami. Stejně tak například v Polsku zbývá už jen hrstka lidí, kteří proti Hitlerovi osobně bojovali. Většina dnes žijících Poláků proti Hitlerovi nebojovala vůbec, takže není důvod, abychom vůči nim snad cítili jakýsi komplex méněcennosti.

 

Mýtus: Tři sta let jsme trpěli pod Habsburky.

Velice škodlivý mýtus. Říká se, že habsburská (od roku 1780 habsbursko-lotrinská) vláda zlomila morální páteř českého národa, že se Češi naučili předstírat souhlas s utlačovatelskou, cizáckou vládou, že čekali, až utlačovatel padne, aniž však pro to cokoli udělali. Nevím, proč by si český vlastenec měl o našem národě myslet zrovna tohle. Tisíckrát radši budu věřit, že naši předkové byli většinu té doby oddaní císaři a že mu věrně sloužili, než že to byli pokrytečtí zbabělci.

Po Bílé Hoře nastala rekatolizace, která byla celkově úspěšná. Potomci násilně rekatolizovaných protestantů se obvykle stali dobrými katolíky a Bílou Horu považovali za vítězství legitimního krále. Nehledě na proklatou zvrácenost uzurpátora Ferdinanda Štýrského, Habsburkové měli i nemalé zásluhy. Skoncovali s tureckou hrozbou, Mare Terezie udržela jádro českých zemí pohromadě. Kdy zažily české země takový všestranný rozvoj jako od Marie Terezie do roku 1914? První republika ve většině věcí, které za něco stály, vycházela ze základů z dob starého mocnářství.

V devatenáctém století se zrodil nacionalismus, a mnohonárodnostní říše nebyla schopna do roku 1914 uspokojivě vyřešit vzniklé rozpory. Nevíme, jak by problémy Rakouska-Uherska vyřešili následovníci Františka Josefa I., nebýt první světové války. Jisté však je, že ten skutečný útlak Češi zažili až ve dvacátém století.

 

S tím souvisí další mýtus: Němci nás tisíc let deptali.

Jinými slovy, naši předkové byli taková nemehla, že se nechali tisíc let deptat, a to i tehdy, když bylo Německo roztříštěné na sedm set státečků. Opět, proč bychom si něco takového měli myslet?

Českému lidu hrozilo od Němců smrtelné nebezpečí dvakrát, v devátém až desátém století a potom za Hitlera. Jinak vztahy nijak nevybočovaly ze středověkého normálu. Byly o poznání rovnoprávnější než například vztahy francouzsko-bretaňské nebo anglo-irské. Takový Fridrich Barbarossa omezoval českou suverenitu a pokusil se rozdělit české země mezi jednotlivé Přemyslovce. Omezoval však zároveň také německá knížata? Ano. Nejmocnější říšský kníže, Jindřich Lev z rodu Welfů, takto přišel o Sasko a Bavorsko. Následující staletí zaznamenala nebývalý vzrůst moci českého státu. Jaký charakter měla území, která nám dočasně nebo trvale připadla? Rakousy a Štýrsko – součást německého jádra Říše. Lužice – zčásti slovanská, zčásti německá, součást Říše. Slezsko – z velké části německé. Braniborsko – německé. Chebsko – německé. K tomu nespočet lén v Sasku a Bavorsku – úřad hejtmana německých lén existoval a do napoleonských válek. Český král byl první mezi kurfiřty Svaté říše římské a jediný říšský kníže, který měl královský titul. Praha byla jedním z hlavních center Říše, ne proto, že by byla německá, ale proto, že byla hlavním městem českých zemí. Na Hradě je pochováno několik císařů Svaté říše římské. Kolik jich je pochováno v Berlíně? A kdy se další říšský kníže po českém králi vzmohl na královský titul?

Zkrátka a dobře, byla období, kdy měli Češi navrch nad Němci, zabírali německá území a dominovali Říši. A proč? Protože naši předkové byli dost silní, aby si takové postavení vydobyli.

 

Mýtus: Češi jsou jakási směs nejrůznějších národů.

Popravdě se můžeme setkat i s lichotivým označením „voříšek“. V našich žilách vskutku koluje krev všech etnik, která zde žila, ať už se jedná o krev slovanskou, germánskou, keltskou nebo krev předkeltského a předindoevropského obyvatelstva. A to je dobře. Naše smíšená krev představuje posvátné pouto s naší milovanou otčinou.

Všechna etnika, jejichž míšením vznikl jedinečný a neopakovatelný český národ, byla bílá, a většina jich byla indoevropských. Původní bílý indoevropský lid se rozdělil na mnoho větví, které se rozlišily svým jazykem i mravy. Všechny vycházely z árijských kořenů, ale žádný již neobsáhl árijství v celé jeho komplexnosti. Opětným spojením vícero odnoží indoevropského lidu vzniklo etnikum, které navazuje na mnohem širší výseč projevů árijského ducha než lid, který zůstal stranou ostatních indoevropských etnik. To znamená, že my, náš bílý národ, jsme komplexnější Árijci než národ, který povstal jen z jednoho árijského kmene.

Zmínka o „našem bílém národu“ v předešlém odstavci měla zabránit tomu, aby se někdo škodolibě zeptal, jestli bychom nebyli ještě komplexnější Árijci, kdybychom se smísili s Indy. Ne, nebyli, protože Indové na rozdíl od starých Árijců nejsou bílí. Zato Keltové, Germáni a Slované byli nejen bílí, ale velice se jedni druhým podobali svojí barbarskou kulturou, svými mravy. Rozhodně nešlo o míšení ras v takovém smyslu, jaký můžeme vidět na rýsovacích prknech multikulturních sociálních inženýrů.

Krom toho, jeden každý z indoevropských kmenů, jejichž spojením vznikl náš národ, je něčím výjimečný a velkolepý. Keltové jsou vyvrcholením pravěké Evropy, Germáni jsou nejvyspělejší evropskou skupinou a Slované jsou nejpočetnější a v současnosti mají nejméně důvodů se stydět. Takže nesmíšené národy (jako Litevci nebo Norové) mohou být hrdé na to, že jsou nesmíšené, a národy smíšeného původu (jako Češi nebo Němci) mohou být hrdé na to, že v jejich žilách koluje krev tolika slavných etnik. Obojí je dobré.

 

Mýtus: Rozvrátili jsme Rakousko-Uhersko, rozvrátíme Evropskou unii.

Naši předkové rozvraceli staré mocnářství tím způsobem, že pilně pracovali, platili daně a sloužili ve vojsku. Po velice dlouhou dobu, zhruba do roku 1848, bylo zhruba 99% obyvatelstva naprosto loajálních císaři a jeho rodině. České země se za Rakouska prosabotovaly mezi nejvyspělejší oblasti ve známém vesmíru. Ani sovětský blok jsme nerozložili my, ale úpadek SSSR.

A Brusel? Naše „elity“ dělají, co Unii na očích vidí. „Náš“ eurokomisař Špidla veřejně prohlásil, že by klidně naši vlast žaloval, pokud z rozkazu Unie nepřijme ten či onen zákon. Čeští voliči do europarlamentu volí příslušníky těch stran, které jsou notoricky známé vším kromě pevné páteře. To nenapovídá tomu, že by se český národ rozhodl Unii rozložit.

Slovákům se podařilo Československo rozložit dvakrát. Kam se na ně hrabeme?

 

Mýtus: Nejsme schopni si vládnout sami.

Podívejme se, kam to dotáhly ostatní národy. Svatá říše římská se rozpadla na sedm set státečků. Polsko se rozložilo dvakrát, ve dvanáctém a osmnáctém století. S italskými státy si každý dělal, co si zamanul. Ruští vládcové si počínali vůči vlastním lidem tak, jak by si nepočínal leckterý okupant. A jak to dopadlo, když si vzbouřené české stavy zvolily do čela Fridricha Falckého, víme všichni.

V současnosti: britští labouristé cíleně dováželi do Spojeného království imigranty, aby si zajistili stálé voliče. Tak málo důvěřují vlastnímu národu. Při nepokojích v Londýně britská policie předvedla výraz bídy a utrpení. Francii vládne Sárközy, po otci uherský šlechtic, po matce francouzský Žid. Pohlavárem německých Zelených je Turek, FDP šéfuje homosexuál, Angela Merkelová sice je Němka a dcera pastora, ten ale emigroval ze západního do východního Německa; zkrátka pěkná společnost. Belgie se rozpadá, Francie se těší, že bez slitování anektuje její frankofonní část. O výkonech řecké vlády lépe pomlčet.

A takhle to v Evropě vypadá všude.

 

Mýtus: jsme malí, slabí a nic nezvládneme.

Kdo nic nedělá, opravdu nic nezvládne.