Večerní ráno
Bylo mu deset let, když těžce a bezbolestně onemocněl. Sladkými delirii blížil se k velké bráně z labyrintu života. Nevěděl však, kam jde, a temný strach, provázející jej, byl sladký.
Večerní slunce hledělo do pokoje; jemu však zdálo se, že je ráno – jak před smrtí bývá. Viděly oči jeho žlutou záři slunce, ale v duši změnila se mu už v záři zcela jinou, chvějivě zlatou, která nám ve snu svítívá, která nám kdysi svítila tisíckrát jasněji než slunce. A hlasy rodičů nad ložem jeho vnikly mu v mysl jen jako železné hučení nebeských zahrad.
Zazvonily náhle tóny, jakých nikdy dříve neslyšel, jejichž zvuk za nemožný by byl považoval, -jako by zvuky zlatých slunečních zvonků… Celá jeho bytost probudila se rázem z mrákot – a v zářících mlhách uzřel před sebou něco ještě žárnějšího, jako když slunce prosvítá oslňujícími obláčky. A bylo to tělo ženy, ženy nahé, nebo co horšího jest, průsvitným závojem obestřené. Bleskurychle míhaly se její obrysy v obklopující ji mlze, též vířící; nerozeznával její tvář, ale měl tajemnou ne tuchu, ne pocit, ale jistotu, že je nadevše krásná. Chvílemi se mihotání zmírnilo a tu zdálo se mu, jako by rozeznával – zda něco krásného, nebo netvorného, neviděl, – jen nepochyboval, že to je nejohromnější…
Celá jeho duše zažhnula, šílená, nekonečnou slastí, láskou, žízní… A jako stín lehce vymrštil se z lože a skočil k vidině. Couvla rázem daleko nazpět jakoby tygřím skokem. Pádil za ní po obláčcích zlatých mlh, – ale ona vzdalovala se, menšila. Neustával. Kolkol jen prostor, netvory mlh vyplněný… Ty hasly, šedly, mizely… Kolkol jen šedé truchlé nebe – a v něm daleko, daleko Ona jako hvězda, několikrát třpytivější a větší než Večernice… A stále ještě bylo mono rozeznat, že to malinká hvězda – žena…
„Stůj!“ vzkřikl tu; „Miluji tě, chci tě mít, chci tě obejmout! Ó kdo jsi?“
„Jsem to, čemu vy říkáte smrt!“ zašumělo to nevyslovitelně sladce děsně.
„Chci tedy zemřít!“
„Pak bys mne neobjal! Nikdo mne nikdy nedosáhne; věčně prchám před každým dotekem.“
„Běda, tedy tě neobejmu? Hrozné – bez tebe nemohu žít!“
„A se mnou?… Však přece možno mne obejmout, – pohledem jen. A vše možno jen pohledem mít: pod rukou rozplývá se všechno, všechno jest jen halucinací zraku… jen ten mne obejme, kdo mne uzří, jen ten uzří, kdo pozná.“
„Chci tě tedy uzřít – pak tě poznám!“ zvolalo dítě. „Nemíhej, odhal se!“
„Slepý! Žít musíš, dlouho žít, než něco ze mne uzříš! Skálami, bahny, zahradami života musíš se plahočit, plazit, pádit, létat, — stále půjdeš jen za mnou, – kde mně blíž vedou všechny cesty, – jen honbou za mnou je Život… Uzříš někdy cípek mne…, pomalu budeš mne poznávat, – a snad nadejde jednou chvíle, kdy uzříš mne celou a jasně, vzejdeš, ožiješ, zemřeš, ožiješ v mé fénické hloubce, – pak budeš mne mít!“
A menšila se rychle; temnělo nebe, „Chci tedy žít, žít, jen kvůli tobě, Smrti! Jen za tebou věčně pádit, – neboť jen tebe miluji!“ tak zvolal a cítil, že okovy nemoci rázem z něho se svezly.
„Jen ten žije, kdo jen mne miluje!“ zašelestilo to ještě… A hvězda zmizela, úplně zčernala propast firmamentu –
„Šťastně přestál krizi! Podivuhodno, neuvěřitelno!“ pravil lékař několik minut poté rodičům.
***
Ladislav Klíma
Dokonalé. Z jakého díla nebo sbírky to je?
Vše je to z díla Traktáty a diktáty. Je to soubor na sebe tématicky nenavazujících článků a esejů.
Zajímavé, kolik podobných Čechů zmizelo v propadlišti dějin, a přitom nám řeknou víc než ti, o kterých se učíme ve školách. Budu jen rád, když budeš v podobném odhalování zajímavých českých autorů pokračovat.
Přesně tak.
Osobně jsem se také divil. A ještě více jsem se divil, že tyto osobnosti někdo „od nás“ nezačal studovat.
Zahraniční autory zná každý: všichni se můžou přetrhnout, aby citovali všechny od Evoli (Evoly? Nevíte někdo, jak se to sakra skloňuje???) po Dugina. Ale přitom se zapomíná na naše autory, jejichž závěry musí být na náš národ lépe aplikovatelné než cokoliv zahraničního.
Ale jistě si vzpomenete, že jsem to snad na nějakém srazu říkal: Pokud něco uspěje, tak to bude místní originál. Ne cokoliv -byť jakkoliv dobrého- převzaté z cizího prostoru. Ono tomu nikdy nebylo jinak; pokud „ano,“ tak šlo spíše o směšné atrapy.
Časem se chci podívat na dílo Miroslava Tyrše. Tak nějak tuším, že u něj je zaklíčován „návod“ na stavbu masového hnutí v Českém prostoru. (pod pojmem „návod“ rozumějme spíše prostředky – už samotná existence jeho díla je něco, na co se může případné hnutí odvolat)
Snad ještě dodám, co v tomto příběhu vidím: nedosažitelnost ideje, věčná motivační síla, „Skutečně naplnění [života], jehož je možné dosáhnout jen na pomezí mezi životem a smrtí, při setkání života s krajním nebezpečím.“ – J. Evola.
Hlavně to poslední je důležité. Metafyzika života. Zjednodušeně to lze přirovnat ke „Kdo nechce bojovat, nezaslouží si žít.“
Samozřejmě to neplatí jen o fyzickém boji. Člověk je již na úrovni (časem se tím chci zabývat) „boje“ vyššího. Nutnost „bojovat“ ale neustále trvá – a vždy bude! Tento odstavec je má vlastní myšlenka.
„Všichni se můžou přetrhnout, aby citovali všechny od Evoly po Dugina. Ale přitom se zapomíná na naše autory.“
Dejte si do vyhledávače na D. Potápěči hesla Otokar Březina, František Zavřel, Max Stýblo, Karl Anton Rohan, Lev Borský…
bbb: Dobře, uznávám svou chybu.
Nicméně DP, ač velice kvalitní a asi i nejobsáhlejší, tak není představitel všech. Že jsem to nevěděl nejen já, ale i další odsud z diskuse, znamená, že podvědomí o těch autorech je velice mizivé.
Každopádně děkuji za upozornění. Časem si ty články na DP prostuduji. Třeba tam najdu nějakou inspiraci pro mé další bádání🙂
To je moc pěkný text.