Hrdost

Večerní ráno

Bylo mu deset let, když těžce a bezbolestně onemocněl. Sladkými delirii blížil se k velké bráně z labyrintu života. Nevěděl však, kam jde, a temný strach, provázející jej, byl sladký.

Večerní slunce hledělo do pokoje; jemu však zdálo se, že je ráno – jak před smrtí bývá. Viděly oči jeho žlutou záři slunce, ale v duši změnila se mu už v záři zcela jinou, chvějivě zlatou, která nám ve snu svítívá, která nám kdysi svítila tisíckrát jasněji než slunce. A hlasy rodičů nad ložem jeho vnikly mu v mysl jen jako železné hučení nebeských zahrad.

Zazvonily náhle tóny, jakých nikdy dříve neslyšel, jejichž zvuk za nemožný by byl považoval, -jako by zvuky zlatých slunečních zvonků… Celá jeho bytost probudila se rázem z mrákot – a v zářících mlhách uzřel před sebou něco ještě žárnějšího, jako když slunce prosvítá oslňujícími obláčky. A bylo to tělo ženy, ženy nahé, nebo co horšího jest, průsvitným závojem obestřené. Bleskurychle míhaly se její obrysy v obklopující ji mlze, též vířící; nerozeznával její tvář, ale měl tajemnou ne tuchu, ne pocit, ale jistotu, že je nadevše krásná. Chvílemi se mihotání zmírnilo a tu zdálo se mu, jako by rozeznával – zda něco krásného, nebo netvorného, neviděl, – jen nepochyboval, že to je nejohromnější…

Celá jeho duše zažhnula, šílená, nekonečnou slastí, láskou, žízní… A jako stín lehce vymrštil se z lože a skočil k vidině. Couvla rázem daleko nazpět jakoby tygřím skokem. Pádil za ní po obláčcích zlatých mlh, – ale ona vzdalovala se, menšila. Neustával. Kolkol jen prostor, netvory mlh vyplněný… Ty hasly, šedly, mizely… Kolkol jen šedé truchlé nebe – a v něm daleko, daleko Ona jako hvězda, několikrát třpytivější a větší než Večernice… A stále ještě bylo mono rozeznat, že to malinká hvězda – žena…

„Stůj!“ vzkřikl tu; „Miluji tě, chci tě mít, chci tě obejmout! Ó kdo jsi?“

„Jsem to, čemu vy říkáte smrt!“ zašumělo to nevyslovitelně sladce děsně.

„Chci tedy zemřít!“

„Pak bys mne neobjal! Nikdo mne nikdy nedosáhne; věčně prchám před každým dotekem.“

„Běda, tedy tě neobejmu? Hrozné – bez tebe nemohu žít!“

„A se mnou?… Však přece možno mne obejmout, – pohledem jen. A vše možno jen pohledem mít: pod rukou rozplývá se všechno, všechno jest jen halucinací zraku… jen ten mne obejme, kdo mne uzří, jen ten uzří, kdo pozná.“

„Chci tě tedy uzřít – pak tě poznám!“ zvolalo dítě. „Nemíhej, odhal se!“

„Slepý! Žít musíš, dlouho žít, než něco ze mne uzříš! Skálami, bahny, zahradami života musíš se plahočit, plazit, pádit, létat, — stále půjdeš jen za mnou, – kde mně blíž vedou všechny cesty, – jen honbou za mnou je Život… Uzříš někdy cípek mne…, pomalu budeš mne poznávat, – a snad nadejde jednou chvíle, kdy uzříš mne celou a jasně, vzejdeš, ožiješ, zemřeš, ožiješ v mé fénické hloubce, – pak budeš mne mít!“

A menšila se rychle; temnělo nebe, „Chci tedy žít, žít, jen kvůli tobě, Smrti! Jen za tebou věčně pádit, – neboť jen tebe miluji!“ tak zvolal a cítil, že okovy nemoci rázem z něho se svezly.

„Jen ten žije, kdo jen mne miluje!“ zašelestilo to ještě… A hvězda zmizela, úplně zčernala propast firmamentu –

„Šťastně přestál krizi! Podivuhodno, neuvěřitelno!“ pravil lékař několik minut poté rodičům.

 
***
Ladislav Klíma