Hrdost

V následujících článcích si představíme dialogy mezi učedníkem a mistrem sepsané zatím neznámým autorem během první poloviny 14. století. Z dialogů je zřejmá silná dominikánská a augustiánská tradice. Nemá se jednat – jak by se mohlo na první pohled zdát – o propagaci či o snahu rehabilitovat křesťanství. Smysl těchto textů tkví v hluboké moudrosti, která naprosto přesahuje rámec jakéhokoliv dogmatického učení. Zároveň dává nahlédnout na myšlení řádů více-méně odtržených od vnějšího světa, jdoucích pouze svou vlastní cestou…

-Předmluva autora blogu

Mistr: Dávej tedy pozor, co nazývám čirým bytím!

Učedník: Prosím Boha, aby mi dal porozumět.

Mistr: Země a kámen, zvíře a pták, člověk a anděl – každý z nich má bytí; takže pták má bytí ptáka a člověk bytí člověka. A přece tu není rozdíl v bytí, neboť je míněno ve své čirosti.

Učedník: To se mi zdá podivné. Řekl jsi přece, že kámen má bytí kamene a člověk bytí člověka. Poněvadž se kámen a člověk od sebe velice liší, zdá se mi, že i jejich bytí jsou stejně tak rozdílná.

Mistr: Máš pravdu, že bytí člověka a bytí kamene jsou rozdílná, protože jsi nepojal bytí v jeho čirosti. Když totiž říkáš, „bytí člověka“ nebo „bytí kamene“, pak spojuješ bytí s kamenem a člověkem. Proto jsem řekl: Pojme-li se bytí jako čiré, pak mezi kamenem a člověkem či jinou věcí není žádného rozdílu. To můžeš například vypozorovat z toho, když řekni: „Nebe a země jest“, pak toto „jest“, které je řečeno o nebi a zemi, nemá samo v sobě žádnou rozdílnost, ať už jsou si nebe a země jakkoli nerovny.

Učedník: Docela dobře rozumím tomu, že nebe a země jsou naprosto odlišní, ale že v tomto „jest“ není žádná rozdílnost, to nemohu tak dobře pochopit.

Mistr: Řekni, jaké rozdíly shledáš, když vyslovím dvakrát „jest“, nebo desetkrát či ještě víckrát? Zamysli se nad tím.

Učedník: Ať řekneš “jest, jest“, kolikrát chceš, nevidím v tom žádný rozdíl než pouze v počtu slov. Když ale řekneš: „Nebe jest, země jest, nebo člověk jest“, pozoruji v tomto „jest“ odlišnost v tom, že země je jiná než nebe a nebe zase jiné, než člověk.

Mistr: Pravda z tebe mluví. Dej bůh, abys rozuměl tomu, co jsi právě řekl! Neboť ať už se řekne a vysloví jakkoliv často, je to vždy jen jedno jest a bytí je nedílné a nemá v sobě žádnou nahodilost ani žádnou rozdílnost. Proto chceš-li nahlížet Boha, pak ho nahlížej jako čiré bytí, které je celistvé a nesložené, bez případků toho či onoho[1], a nerozlišené.

Učedník: Máš na mysli, jak se domnívám, například to, že když si pomyslím, „toto je, nebo tamto je“, pak mě právě „to a ono“ klame. Znamená to tedy, že na to, co tu je, nahlížím podle čirého bytí v jeho vznešenosti.

Mistr: Ano, to jsi řekl podle pravdy. Chceš-li vidět čisté bytí, nech to a ono, a nahlížej pouhé jest, Pak uvidíš, co je čisté bytí[2].

Učedník: Tvým slovům již nemohu déle odporovat. Nyní vidím, že se nechávám mýlit mnohostí stvořených věcí, které všechny v tomto bytí stojí, a že nejsem s to čirost bytí nahlížet. Neboť když chci pomyslit na ryzí bytí bez toho a onoho, tu se hned moje myšlenka spojí s obrazem (a představou) a spojuje bytí se stvořenou věcí nebo se způsobem a formou jejího bytí. Ale udivuje mě ještě toto: Je-li čiré bytí Bůh, jak jsi řekl, proč tedy Boha nevidím, když vidím, co čiré bytí je?

Mistr: Kdo nahlíží čiré bytí v čirosti, ten vidí Boha v jeho božství. Proto když se Mojžíš tázal našeho Pána, co o něm má říci dětem Izraele, řekl mu Bůh: Pověz jim: Ten, který jest, mě posílá“ (Ex 3,14). – Tímto slovem Bůh mínil, že on sám je čiré bytí[3], neboť pouze a čistě je, že je[4].

Učedník: tato slova mě poněkud udivují. Domníval jsem se, že nebe a země jsou pouze a čistě tím, že jsou. Neboť kdyby nebyla země jako jsoucí, pak by nebyla země zemí. A ani nebe není nebem, pokud není pouze a čistě tím, že jest.

Mistr: Dotkl ses hluboké otázky. Musíš však vědět, že země ani nebe ani žádné stvoření není pouhým holým bytím. Neboť kdyby podstatou nebe nebo jiného stvoření bylo pouze to, že jsou, pak by stvořené věci mohly být bez své existence právě tak málo, jako málo by mohly být poznány bez vlastnosti své přirozenosti. Pak by ovšem bylo stvoření vlastně věčností. Kde je přirozeností pouze to, co jest, tam se může toto „jest“ ztratit přirozenosti právě tak málo, jako přirozenost své skutečné poznatelnosti. Pohleď: Dříve, než bylo stvořeno nebe a země a ostatní stvoření, byly již božskému pohledu známy, aniž však tato stvoření měla nějaké „jest“. A protože toto „jest“ teprve připadlo k podstatě stvořených věcí, nemohou být ze své podstaty věčné. Poněvadž ale Boží „jest“ je bytostnou povahou Boha, nemůže mu toto „jest“ už nijak připadnout a stát se nějakým případkem jeho přirozenosti; ta je totiž věčná. Jen on v sobě zahrnuje to, že jeho bytí je zároveň jeho bytostnou povahou bez jakéhokoli rozlišení, o čemž u žádného stvoření nemůže být řeči.

Učedník: Pokud ti správně rozumím, máš na mysli toto: Ačkoli člověk nemusí být vždy být, přece ho lze poznat na základě lidské přirozenosti, kdyby ale bylo jeho „jest“ totožné s jeho přirozeností, pak by člověk nikdy nemohl být Bohem poznán; jedině tehdy, když by existoval. A kdyby ho zase Bůh od věčnosti znal, musela by být jeho přirozenost ve svém vlastním bytí věčná. Člověk by tedy musel být buď věčný, nebo by ho Bůh nemohl znát před vstupem do vlastní existence.

Mistr: Bůh buď pochválen, že jsi mě tak pozorně poslouchal! Proto otevři své oči a nahlédni do tohoto čistého zrcadla čirého bytí! Kde je čisté bytí, tam jsou přirozenost a existence bytostně jedno; tam nemůže přirozenost být bez své existence ani tato přirozenost nemůže být bez své existence poznána. A kde žádný rozum nedokáže odlišit přirozenost od existence, tam není žádný rozdíl ani žádný případek. Proto praví učitelé, že Bůh je co do podstaty to první, protože on je svou přirozeností bez případku a nedílný. Kde je čiré bytí, tam je věčné bytí. Kde je bytí ve své čirosti, tam nemůže žádný rozum přehlédnout jeho existenci. Kde nikdo nemůže přehlédnout jeho existenci, tam nemůže žádné srdce pomyslit nic většího. Proto je Bůh to nejvyšší, co může člověk pomyslit[5].