Hrdost

Mistr: Všechny věci jsou v bytí podle míry svého dobra, takže jejich bytí je o tolik větší, o kolik je větší jejich dobro. Proto se říká, že dobro je dobrem podle míry bytí. Proto je nejvyšší bytí zároveň nejvyšším dobrem. Čiré bytí je tedy bytím nejvyššího dobra. Proto je v čistém bytí zahrnuto samo nejvyšší dobro.[1]

Učedník: Pouč mě v té první věci: proč se míra dobra měří podle bytí a proč je čiré bytí nejvyšším jsoucnem nad každým jsoucnem?

Mistr: Pohleď, umírání, smrt a zánik všech věcí není nic jiného než vypadnutí z bytí[2]. Měj však na paměti, že důstojnost věcí nespočívá na ničem jiném než na vypadnutí z bytí.[3] I když stvořeným věcem bytí přibývá a ubývá, přesto se to všechno děje v bytí. Proto se tedy jejich důstojnost měří podle míry bytí.

Učedník: Sleduji tě pozorně: máš na mysli, že jak čas činí ve stvoření věci staré a nové, a jak zase z času vypadnou, že právě tak je to i s bytím.

Mistr: Nalezl jsi vhodné přirovnání. Neboť zrovna tak jako samotný čas není ani menší ani větší, ani starý ani mladý, ani spojený s věcmi, které jsou v čase, právě tak je čiré bytí nespojené s věcmi , které jsou v bytí. Čiré bytí také není méně nebo více podle toho, jestli věci, které jsou v bytí, jej mají více nebo méně.[4]

Učedník: Tak mi tedy pověz, proč je právě čiré bytí tím nejvyšším jsoucnem nad každým jsoucnem, které ale čirým bytím není?

Mistr: To se vpravdě nazývá velké Bytí, od něhož veškeré bytí pochází, v němž všechno bytí trvá a bez něhož žádné bytí není.

Učedník: Kdybych tomu lépe rozuměl, ukončil bych již svou otázku. Neboť vyznávám ti v důvěře, že jsem často slyšel, že v Bohu, skrze Boha a podle Boha všechny věci jsou. Tomu jsem schopen sice snadno uvěřit, ale rozumem to stále ještě nedokážu pochopit.

Mistr: Není divu, že tomu dobře nerozumíš, neboť velcí mistři sami přiznávají, že to až do základu nebyli s to pochopit. Do určité míry to může člověk nahlížet pomocí vhodného podobenství jakoby v nejasném zrcadle. Pohleď, všechno, co je stvořené, přebývá v bytí; každá věc podle svého způsobu – podobně i člověk, který má lidské bytí. Ptám se tedy, zdali má člověk bytí sám od sebe, nebo od nějakého jiného bytí.

Učedník: Já říkám: lidské bytí není lidským bytím samo od sebe. Neboť kdyby nebylo samotného bytí, nebyl by tu ani člověk ani jeho bytí.

Mistr: Z toho poznáš, že jeho bytí pochází od nějakého jiného bytí. Neboť kdyby pocházelo ze sebe sama, bylo by věčné, muselo by mít nějaký počátek. Ale svůj původ by muselo vzít buď samo od seve, nebo od nějakého jiného stvořeného bytí. Kdyby však vzalo svůj počátek od nějakého jiného, nemělo by zase své vlastní bytí. A aby si lidské bytí dalo bytí samo ze sebe, to se mi zdá nemožné.

Mistr: myslím, že je naprosto pochopitelné, že se žádná věc nemůže zrodit sama od sebe. Neboť kdyby se nějaká věc zrodila sama ze sebe, musela by mít bytí před tím, než se zrodila. Aby však měla bytí před tím, než sama je, a aby tedy byla před svým zrozením, to není možné. Z toho plyne zásadní pravda: co je ze sebe sama, to je věčné, a co není věčné, to nemůže mít bytí samo ze sebe.

Učedník: Díky Boží milosti a tvému učení jsem porozuměl, že bytí, které samo není věčné, pochází od věčného bytí jakožto působící příčiny. Ale chtěl bych ještě od tebe slyšet, jak každé jednotlivé jsoucno v tomto bytí přebývá, jak časné věci spočívají v čase a všechny pravdy v jedné Pravdě. K této otázce mě přivádí známé slovo učitelů, které praví: Všechny věci jsou od Boha jako od svého tvůrce a v Bohu jsou jako ve svém bytí.

Mistr: To je ono tajemné Slovo, kdy se učitelé omlouvají že nebyli a nejsou s to je proniknout. Neboť když řeknu: Všechny věci jsou v božském bytí tak, jako by bylo stvoření vštípeno do božského bytí, tak jako člověk sestává z těla a duše, kdeje tedy ten velký rozdíl mezi božským bytím a bytím stvořených věcí? Když ale řeknu: stvořené bytí je v Bohu, tak jako je například člověk v nějakém domě či chrámu, kde je potom vnitřní bytí božské podstaty ve stvoření;[5] jak může byt čiré a nedílné Boží bytí ve všech stvořených věcech vnitřněji a hlouběji, než jsou tato stvoření sama sobě?[6] To je tak vážná otázka, že učitelé o ní neradi mluví, protože naše oči stojí před touto pravdou strnulé a oslepené.

Učedník: Dobře pozoruji lidskou hloupost, jak je touto pravdou přetížena a zatlačena do temnoty. Přesto se dovolávám tvé otcovské věrnosti, abys mi o tom něco pověděl, aby má mysl nabyla alespoň správného směru, když už nemůže být přímo osvícena. Věřím, že se na tebe Bůh nerozhněvá, jestliže se pokusíš vyložit, co se stejně asi bezezbytku vysvětlit nedá. Ale je to láska, která mě nutí, abych se po tom pídil, a ne nějaké chytráctví nebo dychtivost smyslů.

Mistr: Je-li tomu tak, budu tím usilovněji tuto pravdu hledat, i když se někdy ukáže milovníku pravdy jako divoká srna lovci, nedá se však chytit ani polapit. Chceš-li tedy o ní něco slyšet, pomoz mi trochu hledat a lovit, možná se zjeví naší lásce jako tě, dvěma učedníkům, když spolu kráčeli a v lásce rozmlouvali.[7]

Učedník:Nakolik umím a mohu, jsem k tomu připraven.