[…] Jestliže však jsme my nyní v celé této své rozpravě zkoumali a hledali správně, nebyla by zdatnost* ani od přirozenosti ani věc učení, nýbrž božím údělem a bez rozumového poznání se jí dostává těm, kterým se jí dostává, ač není-li některý z politiků schopen udělat i jiného politikem. Kdyby byl, skoro by se o něm mohlo říci, že je mezi žijícími takový, jaký je podle Homérových slov mezi zemřelými Teiresias, o němž básník praví, že jediný je při smyslech z obyvatelů podsvětí, ti však jsou těkavé stíny. Tak i zde by byl takový muž co do zdatnosti jako skutečná věc proti stínům.[1]
– Platón
*Zdatnost, arté
Slovem arté rozuměli Řekové v nejširším významu dobrost, hodnotnou schopnost a výkonnost člověka, zvířete i věci. Z našeho hlediska (! – pozn. Hrdost) jsou v tomto řeckém pojmu sloučeny hodnota praktická a hodnota etická; naše slovo ctnost vystihuje jen tuto jeho druhou složku. Pro občana demokratických Athén byla význačným druhem zdatnosti zdatnost občanská, arté politiké, jíž se jednotlivec uplatňoval v pospolitém životě obce; i ta se mohla projevovat buď jako praktická schopnost řídit obecní věci, nebo jako občanská ctnost etická v podobě spravedlnosti, zbožnosti, statečnosti a rozumnosti.[2]
Zdatný člověk v tomto pojetí vskutku míří k nejvyšším metám. Ten Platónův odstavec se mi velice líbí.
Ovšem v předmluvě mi nesedí ta kategorizace zbožnosti. Je to příliš obecné. Může tím být myšleno i jen správné vykonání rituálu.:-)
Vidím to tak, že zbožnost je těžší váha než spravedlnost a statečnost. Pokud tedy chápeme zbožnost jako skutečný trénink ducha a ne tupou víru.
Je zde několik problémů.
Prvně, zdatnost je metafyzická hodnota a tak nejde slovy jasně vyjádřit. Dále, v poznámce v závorce jsem zdůraznil, že se jedná o moderní názor překladatele. On se odvážil vyjádřit to, na co si netroufl sám Platón 🙂 Už to o něčem vypovídá.
Ale, hovoří tam o „etické“ ctnosti. Z toho mi vychází jistá dobrovolnost a tedy nepokrytost následně vyjmenovaných kategorií. Kdyby hovořil o biči morálky, tak by to byla jiná…
Platón to napsal dobře. Kdo chápe chápe, kdo nechápe nepochopí. Zdatnost je jakási celková kvalita individua, které své jednání neodděluje od své absolutní duchovnosti. Můj osobní názor je ten, že toto je právě pravá podstata Aríjství a že pouhé rozčleňování na jakési kategorie je nepochopením této absolutní jednoty, která bez jakékoliv své části (=jakkoliv rozdělená) pochopit nelze (toto tvrdí Platón v tom samém dialogu, ale k jinému tématu – schopnost ne-poznávat na základě pouhé části poznávaného).
Co z toho? Nic 🙂 Chtěl jsem poukázat, že i v Platónovi je zakořeněná jistá představa o nerovnosti lidí, což by mohl být dobrý výchozí bod v „boji proti“ dnešnímu egalitářství respektive v boji za opak. Badatelské filosofování jako takové mě nezajímá, zajímá mě praktická filosofie.
Dovolím si drobnou poznámku k té Vaší praktické filosofii. Tedy, pokud Vás bude zajímat.
Slovo filosofie za Řeků znamenalo původně lásku k moudrosti. Označovalo výchozí předpoklady k jejímu dosažení. Šlo o hledání, které musí vést k poznání, tedy jen o jakési předběžné přípravné stadium, o nastoupení cesty vedoucí k moudrosti (tj. o nižší stupeň této moudrosti). Záhy však došlo k odklonu. Ten spočíval v záměně zmiňovaného přípravného stadia s cílem samotným. Moudrost začala být nahrazována „filosofií“.Tak se vlastně zrodila profánní filosofie, kterážto jest znakem pouze racionálním a nikoliv duchovním.
Praktická aplikace za každou cenu znamená obrovskou převahu moderny a upozadění tradice. Praxe je pak natolik rozvinuta, že sama sebe ubíjí a dodává civilizaci materiální charakter. A ani zde to neskončí.
Díky, jakákoliv slušná poznámka je zde vítaná.
Myslím, že Vám rozumím, ale z mé strany je to trochu jinak. Výrazem „badatelská filosofie“ jsem myslel právě bezobsažné handrkování se jak to kdo myslel, souboje nicneřešících argumentů, hádky nad „významem slov“ – prostě prázdno. Naopak „praktickou filosofií“ jsem myslel právě její skutečné pojmutí – hledání moudrosti. Možná chybně použité termíny, to ale protože nejsem badatel, který by si s nimi hrál a v rámci svého mikrosvěta nemám potřebu hledat matematicky přesné „termíny“.
Záležet pouze na mě, tak nehledám „argumenty“ u Platóna ani kohokoliv jiného. Dle mého úsudku si to však žádá doba (s tímto nemusí řada moudrých lidí souhlasit. Já to vidím takto: Chceme-li něco sdělit, tak se přeci musíme umět vyjádřit, ne?) A účel tohoto konkrétního sdělení jsem již upřesnil. Snad to dává s přihlédnutím k předešlému komentáři alespoň trochu smysl…
Někdy se holt stane, že se např. potká duše spíše analytická s duší stratéga. A je samozřejmě velká škoda, když se věcná podstata, na které se jinak víceméně shodnou, nakonec ztratí v nekončících dohadech. Jinak díky za upřesnění Vašeho postoje.
Dnes, při večeři, jsem otevřel náhodnou knihu na náhodné straně. A zrovna jsem otevřel něco, co pěkně doplňuje tuto diskusi: Soumrak model od Nietzscheho, Sokratův problém, paragraf pět a především šest.
Samozřejmě to neznamená nic, jen že to osobně pociťuji tak nějak stejně… A jak jinak, je to tam vysvětlené lépe než tady ode mne. Ještě podotýkám, že při psaní předešlých komentářů jsem tento „zdroj“ v mysli neměl (což mi můžete věřit a taky nemusíte…).
Samozřejmě existují různé cesty k jednomu cíli. Proti tomu žádná a osobně respektuji všechny. Záleží na osobní preferenci.
Tady šlo spíš o totožné cesty s jiným cílem. Co může být pro jednoho hledáním moudrosti, to může být pro druhého samoúčelné žvanění. Před tím jsem chtěl varovat, to byla podstata předešlých komentářů 🙂