Hrdost

„Jakpak bych mohl dokazovat skutečnosti. Na skutečnosti lze jen poukázat.“
Otto Weininger

Přesvědčení, že věda a rozum jsou nadřazeny tradiční prastaré moudrosti, utvrzuje víru v evoluční pokrok směrem k lepšímu, což je typickým příznakem intelektuální a duchovní stagnace. Duchovní, mentální, fyzickou a materiální degradaci, stagnaci, zkaženost a degeneraci v celém světě kolem nás dovede vidět každý, kdo má oči. Tohle je zcela zřejmá skutečnost. K pochopení a vnímání této skutečnosti však nelze přimět ty osoby, které ji samy nepociťují.

Jedním z typických rysů moderního světa je to, že duchovno bylo natolik zkaženo a natolik zkorumpováno, že se zapomnělo, odkud vychází – pramen jeho vlastní existence – a tak může pojmout falešnou představu o své podobě při srovnání s tím, čím bylo dříve. Přerušením duchovního spojení se svou minulostí se stává moderní svět náhle „svobodným“ a nekontrolovaně fantazíruje o své „velkoleposti“. Takováto charakteristika ustanovuje v životním cyklu každé civilizace poslední fázi před naprostou dezintegrací a vymřením.

Víra ve vědu, rozum a evoluční „pokrok“ zároveň potvrzuje marxistickou víru, že dávné duchovenstvo a knězokrálové uzurpovali moc nad lidmi a využívali ji k navyšování vlastního materiálního bohatství, čímž je nepřímo řečeno, že všichni vládci vládnou silou, útiskem a terorem. Základem všech revolučních ideologií je toto:  vládce vždy utlačuje poddané, proto je třeba, aby poddaní povstali proti útlaku a aby se emancipovali.

Nadřazenost jednoho člověka nad druhým neměla v prastarých dobách nic společného s fyzickou silou, nýbrž šlo o nadřazenost ducha a duše.

Z historického hlediska je posun od jedné podoby elity (či obecně „aristokracie“) k druhé podobě podřízen specifické zákonitosti… Jsou čtyři stádia: V první má elita čistě duchovní charakter, ztělesňuje to, co lze obecně nazvat „božským právem“. Takováto elita představuje ideál nemateriální síly. V druhé fázi má elita charakter vojenské nobility; v třetí fázi spatřujeme nástup oligarchů plutokratické a kapitalistické povahy, jak je tomu v demokraciích; čtvrtou a poslední elitou jsou vůdcové Čtvrtého stavu se svým kolektivismem a revolucemi.

(Julius Evola, Lidé uprostřed ruin)

O stagnaci suverenity v moderní době Evola dále píše:

… kdykoliv jsme v historii svědky triumfu svrchovanosti a jednoty vládnoucí nad mnohostí čistě materiální, přímou, politickou cestou – všude zasahující, potírající autonomii jedinečných skupin, absolutně srovnávající každé právo a každé privilegium, tvořící a vymáhající jedinou vůli [Marxovo třídní vědomí / Pozn. autora angl. článku] na rozličných etnických skupinách – tehdy nemůže jít o autentickou imperiální sílu, jelikož objekt našeho zájmu již více není organismem, ale je mechanismem. Tento typ je nejlépe reprezentován moderními nacionálními a centralizovanými státy. Kdykoliv monarcha klesl na takto nízkou rovinu, jinak řečeno, kdykoliv ztratil duchovní funkci a prosazoval absolutistickou a materialistickou a politickou centralizaci odpoutáním sebe od veškerých závazků náležejících mu jakožto posvátné autoritě, pokořující tak feudální nobilitu, zabírající moc dříve rozdělenou mezi aristokracii – v takovém případě na sebe uvalil monarcha neblahé následky a vykopal vlastní hrob…

Ve starých dobách byli vládcové a panovníci skutečně nadřazení, byli „dvakrát zrozeni“ – v sanskrtu označováni jako dvija.

O kom lze říci, že je skutečně duchovně nadřazený?

Osoba, která si uvědomila a totálně integrovala v myšlení, záměru a činu posvátné transcendentní principy a ideály, které reprezentuje a zastává.

Osoba, která je v duchu výše uvedených kritérií naprosto nezaujata materiálním ziskem a tak je zcela materiálně a finančně nezkorumpovatelná.

Všímavost a uvědomění je předpokladem duchovní nadřazenosti, tak si tedy skutečně nadřazená osoba musí svou nadřazenost uvědomovat – stejně jako úroveň jiných osob – jinak není skutečně duchovně nadřazená. Ale duchovně nadřazený člověk též pozná, když potká osobu mu duchovně nadřazenější. Ve skutečnosti nemusí být člověk duchovně nadřazený, aby poznal, že jej někdo převyšuje; musí mít jen jistou úroveň duchovní vnímavosti.

Když říkám „duchovní, nadřazený, menšina, elita“ nemyslím tím samozvané bandy megalomaniaků kteří „chtějí kontrolovat společnost“ nebo kteří si představují, že znají „Odpověď“. Myslím pravou skutečnou nadřazenou elitní menšinu. Dnes může být nepředstavitelné, že v současném moderním věku může existovat takový typ osoby, a ne jenom někdo kdo se považuje – ve své namyšlenosti – za „duchovně nadřazenou menšinovou elitu“. Předpokládám, že dokud člověk nenarazí na někoho mu duchovně nadřazeného, nikdy možnost něčeho takového nepřizná.

Jako z tohoto výstižného aforismu: „Ryby plovoucí v oceánu nemohou vidět ptáky létající na nebi.“

Opět Julius Evola:

Jestliže „imperiální“ dobrodružství moderní doby dopadla uboze, často přivedla ke zkáze své představitele, či byly-li změněny pohromou různého typu, příčinou byla vždy absence jakéhokoliv autentického duchovního, meta-politického a meta-národnostního elementu; ten byl nahrazen násilím mocnější síly, jež je ovšem stejné povahy jako slabší síly, které se pokouší podmanit. Jestliže říše není posvátnou říší, není vůbec říší. Je čímsi zpodobňujícím rakovinu v rámci systému zahrnujícího rozlišené funkce žijícího organismu.

Staří knězo-králové nepředstírali posvátné vědění; oni jej měli. Neuplatňovali „tajné“ vědění ke kontrolování mas; masy uznávaly jejich vládu za skutečně nadřazenou a chápaly svou podřazenost, nechaly si vládnout ze své svobodné vůle, vládcem duchovně jim nadřazeným. Nadřazení nepotřebují podřazené, naopak, podřazení potřebují nadřazené.

O „tajné“ povaze jistých esoterických vědomostí píše Huston Smith:

Absolutno je v lidské duši manifestováno intelektem; Eckhart dává přesný popis, když píše: ,V  duši je cosi nestvořeného a nestvořitelného;… toto něco je Intelekt. ‘ Co se jeví v běžné perspektivě jakožto Intelekt rozpoznávající Absolutno ve skutečném intelektu, je tedy Absolutno-v-člověku stávající se citlivé k vnímání fenoménu.

(…)

Vedení k naznačení a uvědomění si této nadřazené identity je přítomno různou měrou explicity ve všech zjevených náboženstvích a je jejich ustanovující podmínkou. Ale toto tvoří náboženskou jednotu v esoterní rovině; není skryta nebo tajná, protože ti, kteří vědí, to neřeknou, ale protože pravda, do níž jsou zasvěceni, je uložena tak hluboce v lidském kompositu, že ji nemohou nijak sdělit, ne žádným způsobem který by majorita shledala přesvědčivým.

Tao te ťing: „Kdo mluví, neví; kdo ví, nemluví.“

(Z předmluvy Hustona Smithse k The Transcendental Unity of Religions od Frithjofa Schuona.)

Když se podřadný osvobodí z „útlaku“ nadřazeného, přichází o vodící a organizující sílu shora, která jej spojuje s vyšším transcendentním principem, který se sám manifestuje v hierarchické struktuře Tradiční společnosti. Bez tohoto posvátného řádu a organizace mas nastává díky jejich netečnosti postupně na rychlosti nabývající úpadek.

K problému demokracie jako prostředku, jímž si lidé vládnou sami: může něco nadřazeného vyvstat z podřadného?

Nadřazené je Celek. Je dokončené. Z druhé strany je podřadné, jakožto Částečné. Není dokončené. Je-li tedy podřadné nedokončeným, jak může obsahovat nadřazené?  Nadřazené obsahuje podřadné, protože je kompletní. Podřadné je částí v nadřazeném Celku. Obráceně, co je výše obsahuje to co je níže, protože cestou vzhůru prochází nižšími pozicemi – samozřejmě v případě, že našim cílem je cesta vzhůru, ne směrem dolů!

„Z méně nejde udělat více“ – René Guénon[1]

S touto reflexí lze říct, že „lid“ – masy – je nadřazený nebo podřadný?

Nevěřím, že dobrou vládu dokáže stvořit hnutí vzniklé „na zelené louce“. Pravý vůdce je pravým vůdcem, protože překonal svou vlastní lidskou povahu. Přemýšlejte co „překonání vlastní povahy“ znamená.  Překoná-li svou povahu, není již pravý vůdce více čistě člověkem. Překonal své vlastní lidství. Masy nedovedou překonat svou povahu, jelikož jsou lapeny nejnižšími animálními instinkty. Nevyprostí-li se z kolektivního myšlení, nikdy nemohou překonat svou povahu kolektivně. Takové vyproštění je dokonale proveditelné, navzdory veškeré manipulaci dneška mající za cíl zarazit takovéto úsilí. Každému, který se skutečně chce probudit, tomu se to povede. Ale ne každý je na stejné duchovní úrovni svého rozvoje, takže je nejprve třeba dosáhnout jistého bodu v tomto rozvoji, aby byl vůbec schopen porozumět volbě, kterou má. Ne každý je na úrovni, ze které dovede volit. Musí to chtít, musí na tom pracovat[2], musí si to zasloužit.

Věřím, že budeme mít dobrou vládu, až skutečná duchovně nadřazená menšina – poté, co byla tisíce let potlačována (Kali juga, pamatujete?) – zaujme své místo. Budeme mít dobrou vládu, až Kali juga skončí a znovu začne Zlatý věk.

 ***

<přeloženo z: http://www.cakravartin.com/archives/spiritual-aristocracy>[3]