Mnohokrát již byl vznesen povzdech – slovem i písmem – nad „naší“ neschopností sjednotit se; a když už k jakési formě sjednocení došlo, nikdy se nedostavil očekávaný výsledek a jednota samotná měla krátkého trvání. Proč tomu tak je zkusím vysvětlit na demonstrativním příkladu neustále se opakujícího vývoje „našich“ internetových aktivit či prezentací.
Prvně, kdo je to „my“, o nichž bude v tomto textu pojednáno? Hned na úvod je třeba říct, že nejde o politicky (přinejmenším v užším slova smyslu) definovatelnou skupinu. Politiku chápeme jako jev čistě povrchní a tak pro nás nemá určující charakter; stejně tak nemůžeme být v zajetí jakékoliv dogmatické ideologie – dogma samotné je svázání tou nejpovrchnější povrchností. Jestliže kdokoliv shledává v těchto kritériích nespravedlnost, byl naopak exkludován tou nejvyšší spravedlností! Protože jak bylo napsáno předešle, podstatné je proč se co činí, ne samotné co se činí. Hledání konstruktivní odpovědi na otázku kdo jsme by vydalo na nespočet úvah a stejně by nakonec nebylo možné podat přesné vyjádření psaným slovem, jelikož odpověď překračuje sféru, jejíž obsah jsou slova schopna zprostředkovat. Proto se takovémuto přístupu vyvarujeme a uvedeme jen to, co pochopí asi jen nemnozí: My jsme ti, kteří hledají to, co dnes není k nalezení.[1]
Bezpochyby je dnes hlavním prostředkem šíření našich myšlenek internet. Znovu opakuji, prostředek – internet – je pouhá skutečnost, která sama o sobě žádný soud nevydává: je důležité proč se co činí, ne co se činí… V rámci internetu, a nejen v rámci něj, jsme již všichni zažili nespočet prchavých pokusů o jakési „sjednocení“ aktivit. Vždy to vypadalo takto:
- Na začátku je touha a přesvědčení o jedinečné správnosti. Případná rétorická nejistota je naprosto upozaděna myšlenkou „co kdyby“ nebo stejně myšleným „zkusím(e) to“. Zda stojí u zrodu jednotlivec či kolektiv nemá pro vývoj podstatnou váhu; druhý případ snad postupuje následujícími body rychleji, toť vše.
- Je vytvořena a v drtivém počtu případů i sepsána myšlenka jakéhosi manifestu. Ten může být pojat různě: nemusí být nazýván „manifestem“ a nemusí být ani sepsán – stačí třeba pouhé názvy kategorií (oddílů, kapitol, …), které v podstatě manifest suplují. Již zde je jádro problému: vtip je v tom, že takovéto vymezení je čistě povrchní, různě vnímané (když dva dělají totéž, není to totéž; není ani tak důležité co se činí, ale proč se to činní) a tak není v budoucí činnosti reflektováno skutečné rozpoložení zainteresovaných osob – rozpoložení, které se časem začne drát na povrch, a tak zapříčiní rozpad; ale to předbíháme.
- Web je založen a vydává se na svou životní cestu. Z počátku jde o všestranně ubohý projekt, co se obsahu i čtenářů-návštěvníků týče. Chce-li web přežít, musí jistou dobu vytrvat. Jde o to dostat se lidem do povědomí; cesta k tomuto cíli nevede ani tak přes kvalitu obsahu ani přes reklamu, ale pouze přes vytrvalost. Mnoho pokusů v tomto stádiu zaniká: „kvůli nezájmu“, což nelze chápat jinak než jako netrpělivost tvůrců.
- Jestliže pokus nezanikne kvůli pocitu nedocenění, začnou se později[2] kolem něj postupně sdružovat v narůstajícím počtu lidé, tvořící jeho komunitu: čtenáři, diskutéři, a dokonce i třeba další autoři. Problém je v tom, co bylo již řečeno v předešlém článku o úpadku: různí lidé vnímají stejné věci – „ideje“ – odlišně, z odlišné perspektivy. V podstatě tak s narůstající komunitou roste jakési divengertní pnutí, které je vytvářeno pociťovaným nesouladem v chápání povrchně deklarovaných cílů. (opět odkazuji k článku o úpadku). Nicméně takovéto pnutí může být po dlouhou dobu (v řádu roků) úspěšně potlačováno. A může být též zmírněno ostřejším vymezením – vylučováním z komunity, změnou pravidel – ovšem jde pouze o symptomatologickou léčbu s odkladným efektem, ne o odstranění problému.
- V jistém bodu vývoje je rozchodnost již tak silná, že překonává různorodé síly soudržnosti (které po celou dobu vývoje naopak pohasínají). Dochází k rozštěpení tvořivých elementů, nejčastěji do úrovně jednotlivců, méně častěji do úrovně menších skupin, které se vydávají po jedné ze dvou následujících cest: buď dochází k naprostému zániku činnosti; anebo dojde k hluboké sebereflexi[3] a založení nových projektů, nebo k přetvoření onoho starého zaniklého, z jehož původní realizace však již následně nic nezbývá – a tak jej vlastně také můžeme označit za nový.
- Nově započatá činnost již probíhá pod plným vědomím nutnosti udržovat čistotu záměru-cíle. Takovýto přístup vede většinou k faktické uzavřenosti a výlučnosti. To může, v závislosti na záměrech a kvalitách tvůrce, vyústit ve dva různé stavy: buď v pocit zklamání, a následnou rezignaci; nebo v naprosté přijetí role osamělého vyloučení.
- Jestliže osoba dojde až do této fáze, čelí „riziku“ vyhoření: v případě že tvůrce udělal vše co chtěl, jeho cesta končí. Cíle bylo dosaženo. Tuto fázi je možné „překonat“ – či lépe řečeno naprosto ji vynechat, překročit a ubírat se dále. Jediným určujícím faktorem je vnitřní založení, „kvalita“ tvůrce.
Pro účel tohoto článku těchto sedm bodů stačí, ačkoliv je ve vzácných případech možné pokračovat dále. K těmto sedmero bodům je ale ještě třeba uvést některá upřesnění:
- Prvně, jejich obsah není možné brát za pevně ustanovený. Je možné, že některé skutečnosti se odehrají v rámci jiného bodu vývoje, než bylo popsáno výše. Tento výčet je třeba chápat jako exemplární případ, ne jako pevný scénář.
- A za druhé, takovýto vývoj se nevztahuje pouze na internetové prezentace! Není náhodou, že připomíná Zarathustrovu[4] životní pouť…
Výše byla demonstrativně předložena příčina veškeré „nejednoty“ a „neschopnosti sjednotit se“. Vše tkví pouze v tom, že fakticky nemáme společné cíle: jejich jména a jiné čistě abstraktní představy o nich jsou pouhou povrchní značkou, která je různými lidmi chápana naprosto různě. Toto a nic než toto je důvodem nejednoty! Vyplývá z toho ovšem ještě podstatnější zjištění: neexistuje žádné „my“ v širším smyslu, jak to bývá výlučně chápáno. Chymérické ideje, které jeden každý bez ohledu na svou kvalitu ustanovuje, nemohou vést k ničemu než k nejednotě – k neexistenci jakéhosi „my“.
Toto poznání vztáhněme na otázku obsahu a formy. Tvrdím, že jediný zdravý stav jednoty může existovat pouze tehdy, je-li forma určována obsahem, a ne naopak. Obsah je duší, forma tělem. Jejich úkoly jsou dány hierarchií; ovšem to neznamená, že mezi nimi existuje jakýsi vztah cenný – méněcenný, jak je to dnes tak často, na obou stranách (!), chápáno.
Jestliže někdy vyvstane jednota, bude to tehdy, půjde-li o reflexi skutečně jednotného vnitřního založení.
[1] A nemusíme tímto vysvětlením chápat pouze „božství“, které se asi prvně každému v mysli nabídne. V rámci stupňů hierarchie jde o různé cíle. Souhrnně je pojměme do výrazu: hledání naplnění.
[2] Jako přibližný časový údaj bych uvedl nejméně jeden rok.
[3] A to i na úrovni řekněme „nízkých“ tvořivých elementů: i oni si na základě zkušenosti přetvoří svou činnost k obrazu svému, byť třeba nízkému a ubohému
[4] Pro všechny případy, jde o Nietzscheho Zarathustru, o personifikaci Nietzscheho života; „Zarathustru pochopí jen ten, kdo si ho prožije“ (ECCE Homo).
není to nic překvapivého, jedná se o jedny z možných příkladů dynamiky komplexních systémů a jejich projevy na konkrétních příkladech sdružování. Jsou možné i jiné cesty vývoje, ale ať tak či tak je to pořád dynamický systém a jednou se stejně a neúprosně rekonstituuje v něco jiného nebo se rozplyne, nicméně čas od času než se tak stane může přeci jen dojít různých stupňů naplnění a proto má cenu se stále a stále pokoušet a hledat 😉
Jisté skutečnosti a úvahy o nich mne zpět přivádějí k tomuto tématu a tak zareaguji na předešlý komentář.
Nemá cenu se „stále a stále“ (–to je jen další unavující prázdná fráze–) pokoušet hledat, jestliže za „hledání“ považujeme opakování stále té stejné chyby. Neustálá resuscitace ve své podstatě vadných principů, které nezávisle na svých vnějších modalitách vedou vždy k planému vyhoření, nemůže mít nikdy „cenu“. Jediné, co může takovéto marné snažení nabídnout, je poznání, že takovéto snažení je pomýlené, vadné, beze smyslu. Zkrátka, negativní zkušenost a v ideálním případě pochopení důvodu – odpověď na otázku: proč? K tomuto poznání dojde bohužel jen málokdo.
„Naplnění“ (i „různých stupňů“) poskytnout nemůže, alespoň „nám“ ne, jelikož již principy samotné tuto možnost vylučují. S úspěchem (–ten ve vyšším smyslu není vlastně možný–) či neúspěchem snažení to nemá nic společného.
Nesouhlasím, že jde o jednu z možných cest, jestliže „cesty“ chápeme jako něco skutečně odlišného (nuance jsou nedůležité, jak je uvedeno v textu). Vše, co jsem měl možnost pozorovat a hodnotit, se vyvíjelo takto – a jinak nic.
Smysl má jen dívat se na věci zcela jinak (neopakovat chyby v jejich podstatě) – „ne-zkoušet“ chyby znovu a znovu…
***
Problém, který bychom měli řešit, je „co utváří skutečnou jednotu?“ A ne si na jednotu „stále a stále“ hrát.
Přijde mi zvláštní lidský smysl pro to co člověk nazývá dokonalostí nebo naopak nedokonalostí a ta zvláštní touha po té dokonalosti. Zajímalo by mě odkud se bere ta představa toho, jak má dokonalost „vypadat“. Proč? Poněvadž si myslím, že ten sen o dokonalosti je hon za chimerou, tedy nejen hon za něčím co neexistuje, ale hlavně co také žádnou dokonalostí není. Takový hon za dokonalým obrázkem, který je složen z pixelů 🙂
Jinak ono to „stále a stále“ může být pochopitelně zejména z pohledu života jedince dost frustrující a může mít pocit opakování věčně neúspěšného. Jenže každý okamžik je jedinečný, šance, že se budou opakovat nějaké situace jsou minimální, cesta taky určitě není jedna, to je jen klasická metafora.
Jinak než bych se pouštěl do spekulací o poslední větě tak se spíš zeptám co myslíte tou jednotou?
Touha po dokonalosti je cosi, co považujeme za naprostou samozřejmost, za jednu z „potřeb“ člověka, který je hoden být nazýván tímto jménem. Proč? Prostřednictvím úsilí o dokonalost se dosahuje onoho diskutovaného „naplnění“. A pomalu se děsím představy (navrhovaného?) opaku: nedokonalost jako referenční norma člověka? Čím by pak lidstvo bylo? Zvěřincem?!
Zda dokonalost vůbec existuje? Samozřejmě. Její neexistence by znamenala absolutní relativnost všeho snažení, vše by postrádalo referenční bod. Takovéto úvahy mi připadají zvrhlé, vyplývaly by z toho závěry jaké jsou uvedeny v úvodu tohoto textu.
Zda člověk může dokonalosti plně dosáhnout, nebo zda se jí může pouze přibližovat, to je v tomto kontextu zcela nepodstatné.
Zda je dokonalost vskutku dokonalostí? „Obávám“ se, že dokonalost je cosi transcendentního, člověka převyšujícího, a tudíž že nějaká lidská definice není možná.
Člověk se asi vskutku může mýlit, to je ovšem riziko spjaté s každým konáním a jako takové samo o sobě nemůže od konání odrazovat – to by pak člověk nemohl dělat nic.
Upřímně ale nechápu, co má tato otázka společného s článkem, pod nímž – snad oprávněně – očekávám diskusi vztahující se k jeho obsahu.
Odpověď na otázku „co myslíme jednotou?“ je s přihlédnutím k textu článku již zodpovězena. Jednotou zde myslíme „táhnutí za jeden provaz“ od lidí, kteří nejsou – stejně jako my – spokojeni se současným uspořádáním světa a se vším co z toho vyplývá. –– Že to tak bylo v minulosti vždy, že s tím nic nenaděláme atd. ? – Je nám to jedno! Tyto řeči totiž nic nemění.
Se „stále a stále“ si stále a stále nerozumíme… Nenamítáme, že by nemělo smysl se o něco opakovaně snažit, i přes předešlé neúspěchy. Jde spíše o otázku cesty: upravovat snažení a hledat si novou, správnou cestu, ne pořád dokola tupě opakovat jednu a tu samou chybu. Zdůrazňuji, jde o cestu; jde o to, nesnažit se pořád – opakovaně, stále a stále – prorazit hlavou zeď… Tohle je ale již také zodpovězeno, v druhém příspěvku diskuse.
Nejlépe o pojmu dokonalost vypovídá jeho vlastní etymologie.
Ahoj!
Ja by som rád poznamenal niečo ohľadom tej dokonalosti. Je to z pohľadu bojového umenia (nezáleží na tom aké je). Tu akási „doko-nalosť“ čiže niečo čo je ukončené, zavŕšené prakticky neexistuje. Bojovník nemôže zastať na jednom bode, on sa stále vyvíja. Aj keď dosiahne istý stupeň (dan, pás, či akúsi hodnosť) stále sa nejedná o tú „absolútnu dokonalosť“. Vždy keď sa niekam dostane, tak musí ísť ďalej, jeho cesta nekončí nikdy. Zbavím sa chýb a nedostatku v jednej technike, no prichádza ďalšia… alebo prichádza niečo úplne nové čo človek objaví. Majster učí aj duchovne aj fyzicky… no taktiež sa učí aj on sám od svojich žiakov.
Napadá ma potom myšlienka… že dokonalosť je niečo mizivé prchavé…po čom sa človek načiahne a vzápätí mu to utečie. Ale len preto, že je to akýsi ideál, ktorý by mal nasledovať. (i keď nemusí existovať) Stačí len žiť ako dobrý človek a do-konávať veci kým sa nemôže posunúť niekam ďalej.
Ďakujem za priestor pre vyjadrenie.
Pozdravujem!
Nazdar! 🙂 já píšu podle toho k čemu mě zrovna něco inspiruje a nemusí to být zrovna přesně k tématu….jednoduše mě zaujalo vaše pojetí dokonalosti se kterým polemizuju…. v materiálním světě na Zemi, ve vesmíru…. absence dokonalosti umožňuje život…… jestli v nějakém duchovním rozměru existuje dokonalost to nevím, ale já se dokonalosti vyhýbám, poněvadž mi nějak značí smrt…..tu definitivní ve smyslu konce po němž nic dalšího nezačíná. Dokonalost mi přijde vlastně nudná, chyby, poruchy, možnost opravy, která generuje další chyby mi přijde mnohem krásnější a fascinující i tím, jak to neumíme pořádně uchopit a proto raději používám jiné termíny než je dokonalost k popisu těch neúchvatnějších záležitostí 🙂 Sám život představuje udržování nerovnováhy a dynamiky chaosu a řádu….dosažení rovnováhy je konec.
Berte to, třeba jako obecné tlachání, já tímhle totiž nic neřeším, je to jen volný proud myšlenek 🙂
Jinak s posledními dvěma příspěvky vlastně souhlasím 🙂
Není to příliš k tématu, omlouvám se, nechť můj příspěvek admin klidně smaže.
D.D. – Dokonalost jistě provází smrt individuality (ega), jak učili proroci a psali mystikové: boží oheň a mystická smrt. Závisí však na užitém symbolismu – někdy se místo smrti hovoří o svatbě. Království nebeské je podobno velké svatební hostině, všichni jsou pozváni. (Mt 22) Výrobu velkého Díla odděluje chemická svatba. Touto svatbou jistě nic nekončí, naopak zde začíná věčný život. (Proto radostná zvěst, eu-angelion) A velké Dílo, jak známo, se také nazývá Elixír života…
V pořádku, tato diskuse je slušná, rozumná a přínosná, takže i když je stále více „mimo mísu“, v takovémto případě to nevadí. (Upozornění bylo hlavně z důvodu, aby se to nezačalo stávat zvykem; jistý pořádek zde prostě bude!)
***
Upozorňuji na odpověď v podobě samostatného článku zde.
dusanddr: OK, tento poslední názor chápeme, ale opravdu jej považujeme za překonaný, vyvrácený.