Nechceme, aby tento text vyzněl jako nějaký připitomělý manifest. Těch už bylo sepsáno dost: kdykoli se začala formovat nějaká skupina, to první, co její členové pociťovali za důležité, bylo vykřičet do světa těch pár nesmyslů, které považovali za svůj program. I my máme stejnou zkušenost; i my jsme kdysi sepsali a zveřejnili vlastní manifest. Naštěstí jsme se ale dokázali posunout dále: pochopili jsme, že, obrazně řečeno, čím menší ratlík, tím větší potřebu má štěkat. My už necítíme nutnost na sebe upozorňovat, protože jsme poznali, že nás to silnějšími neudělá; spíš by nás to jen utvrdilo v naší slabosti.
Myšlenky obsažené v tomto příspěvku se nám hlavou honí již delší dobu; jak přesně dlouho, nevíme. Možná již od narození, možná už z časů dávno před ním. Pakliže lze u druhých vysledovat bod jejich názorové konverze a počátek jejich odporu vůči modernímu světu, pak u nás zřejmě ne. Může-li nás nějaký symbol dobře charakterizovat, pak zřejmě symbol „Plaváčka“. Byli jsme vrženi do rozbouřených vod temného věku a vychováni duchovně chudým světem, přesto však v nás koluje jiná krev – krev dávných králů a vládců, kteří v dobách dávno zapomenutých silou své vůle tvořili a formovali tento svět. Ač plně ponořeni do temných sil, přesto jsme jim nikdy plně nepodlehli a vždy si uchovali určité nejasné povědomí o tom, že může být lépe.
Pokud je někdo cizí vůlí ustavičně přetvářen v něco, čím není a co je mu z podstaty cizí, musí u něj nastat zmatenost. Ani my jsme se nestali výjimkou. V souladu s příkladem okolí jsme začali to, co tak postrádáme, hledat mimo sebe ve vnějším světě. Začínali jsme jako národně profilované hnutí, k nacionalismu jako takovému – jak jej chápe většina lidí – jsme však nikdy netíhli. Spíše v nás právě nacionalismus do jisté míry probouzel vzpomínky na ideu sebevlády, pevné vůle, moci nad životem a hrdosti. Hrdost; to je především odpor vůči otroctví – včetně těch, která nejsou tak zjevná: otroctví času a světa podmíněnosti.
Naše národní orientace musela nutně narazit. Pro některé z našich kamarádů jejich zájem končil v okamžiku, kdy jim byla přidělena práce, jiní úspěšnost hodnotili podle uskutečněných nicneřešících srazů a „činnosti pro činnost samu“, další se s námi nedokázali shodnout názorově. Dvě věci se staly neodvratnými: krach našeho pokusu a poznání z něho plynoucí. Směr, kterým se naše úsilí začalo ubírat, nás již vedl příměji k tomu, co hledáme. Začali jsme hlouběji studovat árijskou moudrost a díla autorů o ní píšících. Tato naše řekněme „studijní“ činnost měla daleko větší smysl, než veškeré zorganizované srazy, internetové diskuse a uskutečněné projekty dohromady. Toto studium nás totiž našemu ideálu přiblížilo mnohem blíž, než cokoli jiného. Ať už to byli Wagner a Nietzsche na straně jedné, nebo Evola s Guénonem na straně druhé, krůček po krůčku v nás probouzeli uvědomění árijského ideálu.
Od transformace hnutí Národní Hrdost ve společenství několika lidí svázaných navzájem společnou nezlomnou vírou v hrdost, jsme urazili dlouhý kus cesty. Toto však byla pouze cesta vnitřní, cesta příprav, studia a učení. Naše vlastní životy se navenek jeví stále stejné, přestože my sami už stejní nejsme. Uvědomujeme si, že jakékoli studium má význam jen v případě, že bude jednou sloužit k praktickým výsledkům. V opačném případě se rovná ztracenému času. V tuto chvíli nás čeká to nejtěžší, ale zároveň nejkrásnější: uvedení našich poznatků k životu.
***
Do bodu, v němž se nyní nacházíme my, se nepochybně dostalo velké množství lidí; za tento bod už jen nemnozí. Pomyslná brána, před níž se nacházíme, je prubířským kamenem, který určuje, kdo si vybojuje štěstí a naplnění realizací a využitím toho, co jsme již poznali teoreticky: tak jako student, který ukončil školu a díky své práci se může osamostatnit a zařídit si život podle svého.
K čemu jsme si to vlastně došli a co nás to nyní čeká? Ten nejelementárnější základ, který tvoří jádro našeho poznání, je, že každý je strůjcem svého vlastního štěstí. Prosté a mnohokrát ohrané tvrzení, přesto téměř nikým neuvědomované a nežité. Mnoho lidí není na něco takového vůbec stavěno: moderní svět je poutá tisícovkami závislostí. Ať už jde o běžně známé závislosti na alkoholu nebo drogách, či téměř neuvědomované závislosti, jako jsou ty na televizi, internetu nebo vlastní mysli, všechny přispívají k tomu, že mnoho lidí nedokáže dosáhnout toho, po čem touží, neboť věří, že to, co má vliv na jejich úspěch, leží mimo ně. Ani rady rodičů, ani moderní školní vzdělání, ani vliv demokracií rozloženého státu nikoho nenaučí, aby si uvědomil svou skutečnou roli ve hře zvané bytí. Kvůli tomu se pravidlům této hry naučí pouze ten, kdo je skrze svou krev spojen se světem čisté vůle a kdo nepodlehl iluzím racionální výchovy.
Zatímco běžný člověk se cítí jako bytost zcela oddělená od celého světa, pravý Árijec se chápe jinak: nikoli jako součást odtrženou od celku, ale jako celek vtělený v individuální formě. Pro Árijce je celý svět jím samým, necítí se od něho oddělen, cítí se s ním spojen a díky tomu může využívat veškeré jeho síly. Každý jednotlivý Árijec si uchovává vědomé spojení se svou rasou (či bychom snad mohli říci kmenem, vezmeme-li do úvahy symboliku centrálního stromu) a má proto přístup k veškeré její moci. Tato moc je silou, která formovala prvotní chaos a dala povstat tomuto světu; je silou, která z prázdnoty pouštního písku dala povstat velkolepým civilizacím starověku. Tyto síly kolují i v našich žilách, jsme jejich individuovaným ztělesněním. Copak můžeme neuspět, budeme-li si jich vědomi? Ten, kdo tyto síly rozpoznal a plně procítil, že jen jimi jest, ten nemůže neuspět. Odpovědnost za svět leží pouze na Árijci. To síly skryté v árijské krvi otáčejí světem; to síly árijské krve dávají povstat všemu novému – hrdě, smrti a rozpadu navzdory.
Údělem Árijce je boj. Ale nikoli boj jako utrpení nebo boj jako bolestné sebepřemáhání, ale boj jako triumfální heroické a radostné opovržení vším dočasným, nízkým a zdegenerovaným: vším, co se vzdalo své vlastní vůle a dobrovolně se podřídilo otroctví času.
My se tyto síly teprve učíme rozpoznávat a ovládat: zatím nás ještě znovu a znovu strhává proud moderní doby a pohrává si s námi. Ještě mnohokrát neuspějeme a začneme znovu, ale pokud se nevzdáme, nemůžeme neuspět. Pro toho, kdo má víru a vytrvalost, neexistuje prohra: takový jedinec je odsouzen k vítězství.
***
Co z toho tedy plyne pro nás samé; a co máme dělat? Odpověď je prostá, přesto pro mnohé překvapivá. Dokud ještě Národní Hrdost byla hnutím, měli jsme bláhovou ideu, že dosáhneme celospolečenského vlivu a snad i změny poměrů k lepšímu. Snad není žádné národně orientované hnutí, které by takovou ideu nemělo. A zcela jistě v dnešní době není žádné hnutí, které by ji dokázalo naplnit. Tou nejzásadnější chybou je, že se jejich členové nikdy nezabývali otázkou, kterou si nyní, po těch letech a získaných zkušenostech, musíme položit my: jak vůbec může usilovat o celospolečenskou změnu někdo, kdo neovládá ani svůj vlastní život a kdo si pořád stěžuje na nedostatek času, někdo kdo trpí nějakým zdravotním problémem, kdo je sužován nenaplněnou láskou, nebo komu kručí v břiše, protože nemá peníze na pořádné jídlo? Jak se může snažit druhým radit někdo, kdo nedokáže poradit sám sobě?
To, o co by se konkrétně měl snažit každý z nás, je otázkou pro daného jedince. Například před tím, kdo má problémy se zdravím, stojí poměrně jasný úkol. Ten, kdo se nešťastně zamiloval má rovněž poměrně jasně nalinkovanou cestu. A o tom, kdo nemá peníze, platí totéž. Tyto a další problémy jsou maturitní zkouškou: jen ten, kdo jimi projde, může jít dál. Tyto problémy se totiž týkají jedince samého; a jestli jedinec něco zcela jistě dokáže ovlivnit, pak je to právě on sám, jeho mysl a jeho tělo. Kdo to nedokázal u sebe, zcela jistě to nedokáže u druhých. Jakákoli snaha o řešení nadosobních problémů někým, kdo nevyřešil problémy osobní, je ztrátou času. Nasadit svou energii v boji za celospolečenskou změnu může jen ten, kdo ji nestravuje neustálým čelením vlastním problémům.
Na první pohled se to jistě může jevit jako změna kurzu. Rozhodně bychom však byli neradi, kdyby to tak někdo chápal. V žádném případě nemluvíme o rezignaci na naši dosavadní činnost! Naopak, v našem boji budeme pokračovat a nikdy jej nevzdáme: s moderním světem nesouhlasíme a nikdy se s ním nesmíříme. To, co se mění, je spíše strategie našeho boje či aktuální priority. Pokud je nám v našem boji souzeno uspět, pak to zcela jistě bude touto cestou; je-li nám souzeno neuspět, pak si touto cestou jednak otevíráme dveře alespoň k úspěchům menším a osobnějším a jednak se obloukem vyhýbáme osudu, kterým opovrhujeme ze všeho nejvíc: osudu zapšklých profesorů, kteří sice v hlavách nosí obrovskou moudrost, ale v životě ničeho nedosáhli a zaživa hnijí za psacím stolem.
Kombinace těch faktorů je vzácná. Osobně si to vždycky představuju tak, že někdo tu cestu teoreticky prošlape, byť se přitom lehce rozloží, a druhý, třeba dynamičtější a mající vyřešené ty jmenované neduhy, najde inspiraci a s trochou štěstí zhmotní sen intelektuála. V praktické politice je to běžné. Ale pochopitelně je za tím i osobní rozhodnutí „hnít za psacím stolem“, které je vylepšeno a omluveno vyšším cílem. Možná to tak ani není špatně. Superlidí je zoufalý nedostatek.
Textu se nedá vytknout nic, ale proč jste dosud šli cestou neoficiální, běžnému člověku vzdálenou, tedy cestou, která samozřejmě nikdy nedosáhne masového vlivu?
Co je „oficiální“ a co ne? Nestojíme o to někoho přesvědčovat a nepotřebujeme žádné příznivce v nejhrubším smyslu slova; to vše by nás jen brzdilo, ba dokonce vzdalovalo od toho co chceme.
Vše podstatné je řečeno v článku.
s. : Nejspíš to chápete, ale stejně raději uvedu upřesnění. Nejde ani tak o averzi vůči psacímu stolu, jako o přepólování smyslu prostředku–cíle. Jde o to nezapomínat na smysl konání, nepodlehnout iluzi, že samotné mudrování k něčemu vede.
Chápeme to jako jistý druh zkoušky: každá nabytá moc – vědění, třeba – s sebou nese riziko, že svého majitele rozdrtí; kvůli tomu, že neví co s ní. Břemeno, které jeden zvládne nést, druhého rozdrtí.
Nevyzýváme k pěstění „superčlověka“, který by dokázal být zároveň geniálním myslitelem i aktérem v jediné osobě.
Vyzýváme ovšem k uvědomění zmíněné pravdy; vyzýváme k ne-podlehnutí!
Je až neuvěřitelné, jak „prosté“ jsou ve své esenci pravdy, které dnes jen málokdo v jejich hloubce (–nikoliv povrchně–) chápe, ale kterých pochopení a integrování do vlastní existence je naprosto zásadní pro byť jen „milimetrové“ posunutí směrem vpřed, namísto neustálého přešlapování. A i ten „milimetr“ dnes představuje propastný rozdíl…
Mám pocit, že snahu o superčlověka sice popíráte, ale tou ultrakritickou sebeanalýzou, kterou tady pozoruji už velmi dlouho, se k němu snažíte směřovat. Zdá se, že mezi „uvědomění si pravdy“ a snahu o „geniálního aktéra“ (i prozatím ne-dokonalého) odmítáte cokoliv (třeba dílčí účelnost?) vědomě vklínit. Vědět pak znamená činit tím správným směrem – to je ta integrace pravd do vlastní existence, ne?
Rozporuji to jen v tom, že to podle mě není jediná možnost, která má potenciál být produktivní. Já to tak nemám. Dost z toho, co chápu jako princip (a čeho si vážím, protože mi to nikdo nepředložil, ale nacházím to z vlastního přičinění) na sebe neaplikuju. Důvody jsou standardní, od lenosti po rezignaci. Je to překvapivé, ale opravdu si myslím, že i s takovými věcmi nahlédnuté principy prohrávají. Asi i nějaká sebenenávist by se našla. Nevyzařuji svoje principy příkladem, jen o nich mluvím. A k vlastnímu překvapení občas pozoruji efekt. Nevím, zda si musí každý projít tou stejnou cestou, aby nějaký princip přijal. Některé odbočky jsou celkem temné, na sobě vidím, že touha po (z nedostatku lepších termínů) filosofickém purismu prostě ve střetu s lidskou nedokonalostí působí destruktivně. Takže občas něco nacházím, když vidím někde potenciál, tak předávám, a hnít za psacím stolem je moje vědomé rozhodnutí, které se od poznaného sice liší, ale v jehož konečný účel mám určitou důvěru. Substituční seberealizace opepřená falešným optimismem.
Směju se nad vlastním příspěvkem :). Ach jo.
Berte to jen jako postřeh. K vašemu přístupu velmi gratuluju. Odvaha čelit sám sobě je inspirativní.
„Superčlověka“ jsme asi chápali různě, ale to teď není až zas tak podstatné. Podstatné je toto, cituji část Vašeho komentáře: „vědět pak znamená činit tím správným směrem“. Nesouhlasím, za nás (Hrdost) bych to řekl takto: vědět znamená mít jistotu o tom, co bude po činu (po „průchodu“ principem) následovat.
Toto samo o sobě nikomu nediktuje „co dělat“, neurčuje to žádný „správný směr“, princip říká jen „co se stane, když…“ (směr určuje nepochybně něco jiného). Proto když zde hovoříme o „hnití za psacím stolem“, nemyslíme tím samotnou skutečnost, že někdo přemýšlí a nekoná. Ve skutečnosti zde hovoříme o jisté deformitě, kdy je samotné přemýšlení iluzorně považováno za naplnění toho, o čem se přemýšlím; kdy je na základě něj požadován nějaký nereálný výsledek.
Psaní pro druhé je s tímto v naprosté shodě, jestliže je správně chápáno.
Gnoseologická otázka „poznání“ je samostatné téma, o kterém již dlouhou dobu plánuji napsat nějaké pojednání (taktéž podléhám lenosti a jiným vlivům 😀 ) Ve stručnosti, poznání je pro nás dosažitelné jen v podobě procítění, prožitku poznávané skutečnosti (ať už na základě aktivní fyzické činnosti anebo intuitivního vhledu) a je nedělitelné (žádné dílčí, postupné poznávání neexistuje, je jen nepřeberné množství omylů a jediná pravda – o principu).
A k čemu to vlastně je? Když chce někdo změnit svět, musí, dle nás, vědět co vlastně dělá. V opačném případě jde o hru ruské rulety (s pěti náboji v bubínku). A my bychom nějakou změnu světa rádi viděli…
Ve Vašem komentáři – za nějž velice děkuji – jste nakousl hromadu dalších podstatných témat, ale prosím zde je neřešme.
Smekám.
Patetické. Nesúhlasím s prístupom „rozum hrá druhé husle“ a „slobodu môžme získať aj bez utrpenia“. Utrpenie je nutnou súčasťou vývoja ľudstva, nedá sa mu nejak vyhnúť a cnostní ľudia sa mu ani nevyhýbajú. Celkový dojem z tohto webu je, že nikto nakoniec nespraví nič, čiže len drísty. Zvlášť tvoje a väčšina Evolových príspevkov.
> „Jakákoli snaha o řešení nadosobních problémů někým, kdo nevyřešil problémy osobní, je ztrátou času.“
Riešiť osobný a spoločenský problém je jedna a tá istá vec. Buď vyriešiš oba alebo ani jeden. Že nejak môžeš vyriešiť svoj osobný problém bez vyriešenia problému celozápadného je to, čo nás do celozápadného problému dostalo. Keby nebola nutnosť riešiť nadosobný problém, tak by sa ním nikto nezaoberal. Väčšina ľudí je príliš hlúpa, aby si uvedomili, že za ich osobný problém môže problém väčší než ich problém. Tí, ktorí rozmýšľajú, vedia, že tieto dva problémy spolu úzko súvisia, a aj preto, že nadosobný problém ich životu škodí, sa ho pokúšajú riešiť.
Riešenie je ťažké až nemožné. Dať emblém „Národní Hrdost“ ľuďom bez akejkoľvek cti, cnosti či hrdosti, je len namaľovanie peknej fasády na inak úplne rozpadnutý domu. Minimalistický prístup je, že sa každého k hrdosti budeš snažiť presvedčiť osobne. Efektívnejšie riešenie aj tak neexistuje, a toto riešenie má tak nízku úspešnosť, že pokiaľ nie si úplný magor, tak ho ani nezačneš skúšať. Je to pokus urobiť z hovna bič. Materiál, s ktorým pri tom pracuješ, je na veľmi nízkej úrovni. V konečnom dôsledku nie je možné zmeniť nič, lebo jediný spôsob ako zmeniť chovanie človeka, je bolesťou, a predpokladám, že nikoho mučiť za to, že sa nechová ako ty chceš, nemáš v pláne. Samozrejme, môžeš človeka aj uplatiť, ale to nepovažujem za jeho internú zmenu, lebo väčšina ide po zisku, takže uplatením získaš na svoju stranu drvivú väčšinu, ktorá ťa opustí v momente, keď ti dôjdu zdroje. Toto asi tiež nie je to, o čo stojíš. Takže najlepšia možnosť je aj tak len čakať, až kým diabol nezačne ľudí mučiť (čo sa priebežne stále deje, ale poskromne). Potom im tiež nebudeš mať čo povedať, pretože potom na všetko prídu aj tak sami. Na čo neprídu sami, tomu nikdy neuveria. Zopakujem ešte raz, nemôžeš pre vec urobiť nič iné, iba nič.
No, a teraz „čo môžeš urobiť pre seba“… môžeš zradiť spoločnú vec a ísť bohatý do dôchodku, môžeš niesť svoj primeraný kríž až kým ťa smrtka neskolí, prípadne môžeš hrdinsky odísť na ulicu žobrať, lebo si dostatočne inteligentný na to, aby si chápal, že akékoľvek zapojenie sa do ekonomického života spoločnosti je amorálne. Ja som si vybral variantu b. Možno z toho spravím aj variantu c, ale zatiaľ na to nemám gule.
Tiež som jednému diskutérovi navrhol, že ho môžem učiť mučením (povedal som mu, že to je jediná vec, ktorá mu pomôže), ale nejak nesúhlasil, ani to nevedel priamo formulovať, takže som to potom viac s nikým neskúšal. To je asi tak druhá vec, čo môžeš spraviť.
K tej prvej ešte to, že do variantu c spadá aj hrdinská smrť v boji proti nižším ľuďom uplateným systémom, ktorí proti tebe idú bojovať (viz Ukrajina). Bohužiaľ, vojnu ani bitku tu momentálne nemáme, takže nemôžem „skočiť do toho oboma nohami“ :(. Škoda, že tu nemáme ešte stále komunizmus, ja už by som vedel ako tam spáchať kamikadze. Lebo dnes ti nikto nič neurobí ani keby si sa dole hlavou zo stromu vešal.
Nikdo zde nehlásá nutnost vyhnout se utrpení (my říkáme spíš nepohodlí), právě naopak! Čtěte lépe, je to řečené jasně.
Řešit společenský problém znamená být příkladem, resp. neproblémovou částí společnosti. Kdo je sám o sobě problémový, nemůže další krok nikdy splnit.
Celé je to ale spíše mířené proti lidem, kteří ostatním hlásají co by měli dělat a přitom jsou samotní problémem. Tento ryze povrchní přístup nic neřeší.
Evola se snaží postihovat nejvyšší patra problémů, my se v rámci chabých možností snažíme o to samé.
O udělání „něčeho“ či „ničeho“ bychom se mohli dohadovat dlouho. Faktem zkrátka je, že ve většině případů, tak jak je to nejčastěji chápáno, je dělání „něčeho“ prostě k ničemu. A to opravdu netvrdím z pozice poraženeckého přístupu, jako spíš z pozice toho, kdo se snaží vidět neoblomnou posloupnost příčiny–následky.
K obšírnější odpovědi již nemám čas, snad někdy v budoucnu.
Nepopíráme pozitivní hodnotu utrpení. Naopak! Bez utrpení a bolesti není vývoje – a to jednak známe i z vlastních životů a jednak jsou o tom celé tyto stránky.
Jenže utrpení není cílem, ale zkouškou. A je na vás, zda ji překonáte, nebo v ní zahnijete s pocity nadřazenosti vůči těm, kdo se utrpení vyhýbají. Když tou zkouškou projdete, zjistíte jednu zajímavou věc: ono utrpení si působíte sám. Po překonání duality pak váš současný náhled ztratí smysl.
Dovolte mi upřímnou otázku: co zrovna vás opravňuje druhého učit mučením?
Nemyslel som to v zmysle „oprávňuje“, bola to ponuka, ktorá bola odmietnutá. Nie niečo, čo by som si nárokoval.
Formuluji tedy tuto dobrou otázku jinak: Co jste chtěl svoji nabídkou poskytnout?
Odpoveď „Červenec 10, 2014 na 16:23 orkyniosdrymos“. Chcel som mu poskytnúť v konečnom dôsledku možnosť vzostupu, pomôcť mu z blata, v ktorom sa prevaľuje.
Qastar. Jsi inteligentní, ale přesto špatně ovlivněný, což sám přiznáváš. Chápeš Hrdost a její myšlenky podle tvé vlastní představy života, což do jisté míry by bylo správné, ale ve skutečnosti s tebou nemohu absolutně souhlasit, neboť by tomu tak muselo být jen do určité míry. Prezentuješ zde svůj život a částečně se dotýkáš i toho co myslím já, ale jak jsi napsal „Na čo neprídu sami, tomu nikdy neuveria“ Musím s tím souhlasit, ale platí to stejně pro mě, tak i tebe. Neprovedeš-li nějakou změnu v tvém životě, tak zůstaneš u té tvé pravdy a mužeš si sebe sama představovat na mučidlech jako „hrdinu“. To je ta tvá idea ? Řešit osobní a společenský problém, může a nemusí být jedna a ta samá věc. Je zde spoustu možností pro tyto varianty a lze je rozdílně chápat. Můžeš prosím svůj uvodní příspěvek konkretizovat, abych měl lepší představu jak byl myšlen ? Rád přemýšlím nad něčím co má cenu. Jinak tvrdit o nečem, že je jediná možnost mě utvrzuje v tvé zaslepenosti.
Já bych spíš napsal. Co jsi chtěl tvým úvodním komentářem získat, můžeš u nás nalézt ……..
Nerád sa hádam po internete o svojich názoroch; skôr len občas zbežne niečo napíšem. Mojim cieľom je konať a nie debatovať, lebo konanie hovorí rečou zrozumiteľnou pre všetkých zatiaľčo slová vám dnes málokto uverí.
Preto by som rád vedel, či je možné proti súčasnej stagnácií, ktorá – vypadá to – nebude mať konca, niečo konať. Pokiaľ máte nejaké návrhy, napíšte. Ja osobne už mám za sebou aj jeden čin, ktorý v boji proti svetovláde možno niečo znamená, tak by ma zaujímalo, či neexistuje nejaká grupa ľudí, ktorá má za svoj jediný cieľ či už pracovať alebo bojovať proti svetovláde.
Nič iné tu nehľadám, ani nikde inde na internete. Pokiaľ ma chcete obohatiť štýlom, že mi ukážete cestu, tzn. odpoviete na otázku „Čo robiť?“, prípadne „Čo ešte nadto urobiť, čo som už urobil?“, prípadne bude takých ľudí, čo chcú jednať proti svetovláde viac, tak môžme viesť diskusiu na tému čo kto urobil, čo plánuje urobiť, prípadne si vzájomne poradiť medzi sebou, ale len medzi tými, ktorí už aspoň niečo urobili, lebo u nich je spoľah na to, že ich slová budú mať nejakú hodnotu.
Záverom, na otázky odpovedám vcelku nerád, pretože väčšinou nevedú pýtajúceho sa k môjmu cieľu zničenia svetovlády.