Definic árijské rasy zřejmě existuje tolik, kolik lidí se o její definici pokoušelo. Mnozí tak činí na biologicko-rasovém základě, jiní na základě kulturním nebo dokonce jazykovém. My však musíme všechny tyto definice odmítnout jako omezené a vycházející z čistě lidského úhlu pohledu. Podle nás jsou všechny zmiňované ukazatele pouze podružné a neurčující: árijskou rasu je nutno definovat na základě odlišností duchovních.
Hned na začátek je nutno vyjasnit jednu zásadní věc: árijská rasa není lidskou rasou. Z toho důvodu zde není možné použít jakákoli lidská měřítka, kterými lze rozlišovat jednotlivé lidské rasy. Kdyby Árijci náleželi sféře biologického života, dalo by se o nich říci, že jsou doslova samostatným druhem odlišným od druhu homo sapiens sapiens; to však říci nelze, neboť Árijci jsou ve skutečnosti rasou duchovní a nikoli biologickou: proto je nelze nijak biologicky definovat, ani hledat biologické odlišnosti lidských ras a rasy árijské. Zatímco člověk za své Já v první řadě považuje své tělo a vidí v něm podmínku vlastního bytí, Árijec se identifikuje se svým duchem (vědomím) a své tělo považuje jen za pouhý nástroj svého bytí.
Vezmeme-li do úvahy tradiční učení o pěti živlech, má vědomí povahu éterickou. Podle tohoto učení éter jako jediný z živlů nepodléhá omezením času a prostoru, zatímco oheň, vzduch, voda a země už do určité míry ano. Z této skutečnosti plyne první důležitý poznatek o árijské rase: vzhledem k tomu, že se Árijec identifikuje se svým vědomím a nikoli tělem, jež je složeno z ostatních čtyř živlů, jsou mu vlastní kvality náležející vědomí a není spoután omezeními ostatních živlů. Z toho jasně vyplývá, že árijská rasa nezná omezení času ani prostoru. Důsledkem toho je, že bytí Árijce není omezeno na určitý čas a místo v časoprostoru, ale může poznávat i jeho odlišné součásti nebo obsáhnout časoprostor jako celek. Díky tomu se cítí spojen s každou částí existence a necítí se oddělený od zbytku světa, ale chápe, že je jeho individuovaným vtělením. Zde je na místě poukázat na skutečnost, že árijské duchovní doktríny vždy zdůrazňovaly, že individuální existence je dokonalým odrazem existence absolutní, to jest, že mikrokosmos je přesným odrazem či projevem makrokosmu. Každý Árijec si proto zachovává vědomé spojení se silami, které stvořily tento svět a chápe, že právě jejich individuovaným projevem jest. V tradiční árijské symbolice tuto skutečnost symbolizoval symbol centrálního stromu, jenž podpírá celý svět a jehož větvičky odpovídají jednotlivým individuálním bytostem. Každá z těchto větviček je navždy nedílně spojená s celým stromem a veškerou jeho silou – a moc celého stromu bude této větvičce plně k dispozici, bude-li to třeba.
Jednota s vesmírem a obsažení absolutna ve vlastní individuální existenci je předpokladem pro dokonalost. Árijská rasa je rasou dokonalých (božských) bytostí, jimž nic nechybí a nic nepostrádají. S tím logicky souvisí, že Árijec nejedná z pozice potřeby, ale z pozice moci: žádnou činnost nekoná proto, aby něco získal, ale protože může konat; nebojuje proto, že by potřeboval zvítězit, ale protože může bojovat; nemiluje protože by někoho potřeboval, ale proto, že může milovat. Cokoli, co Árijec dělá, nemá žádná omezení nebo podmínky: zatímco běžný člověk koná práci pouze v případě, že se mu daří nebo když mu může přinést nějaký užitek, Árijec jednoduše koná proto, že může a chce konat – a to bez ohledu na obtíže nebo výsledky jeho konání. Běžným lidem je vlastní vzdát boj, pokud nevidí naději na vítězství, nebo přestat někoho milovat, když jeho city neopětuje; to však ani zdaleka neplatí o Árijci.
Neohlížení se na podmínky platí i v otázce života a smrti. Napsali jsme, že árijská rasa je rasou duchovní a nikoli biologickou, proto platí, že Árijci jsou nad biologickým životem i smrtí – nenáleží jim, ale využívají je. Zatímco život člověka je ohraničen časem a prostorem, existence Árijce je neomezená a v žádném případě nekončí smrtí těla. Proto se Árijci nebojí nebezpečných situací, kdy může dojít k fyzické smrti a neváhají obětovat svůj fyzický život proto, aby svou smrtí dosvědčili svou velikost. Pravý Árijec je jako herec hrající představení: jeho cílem je zahrát oslavnou hru na velikost ducha a každým svým činem o ní svědčit. Stěží si lze představit, že by tato hra mohla být korunována něčím jiným, než heroickou smrtí či sebeobětováním, nastanou-li k tomu vhodné podmínky. Dnes už jen málokdo dokáže plně pochopit, proč se král Leonidas nechal se svými druhy u Themopyl dobrovolně zmasakrovat a proč si raději nezachránil život útěkem. Uvažovat o útěku a záchraně holého života by mohl člověk, ne však Árijec. Jeho smrt nezasahuje osobně, neboť je neosobností – to, čím skutečně jest, jeho pravé Já, je neosobní a nadosobní.
Vzhledem k absenci strachu ze smrti a svobodě dané vlastní dokonalostí, jsou pro árijskou rasu platné jiné hodnoty, než pro lidský druh. Mezi hlavní pilíře lidských životů patří především snaha o hmotné zajištění (zisk majetku) a snaha činit se lepším, než jsou druzí – i kdyby se toho mělo dosáhnout nasazením nějaké falešné masky. Árijcům jsou takové hodnoty cizí, pro ně mají význam především hodnoty nehmotné. Nutno zdůraznit, že i lidé znají čest, hrdost, víru, lásku nebo pravdu, v jejich případě jsou však všechny tyto hodnoty relativní a podmíněné. Pokud někdo člověku pohrozí smrtí, bolestí či hmotným strádáním nebo naopak slíbí dlouhý život, bohatství nebo rozkoš, začínají se tyto hodnoty v lidském podání ihned ohýbat. Pravda se mění podle situace, čest odchází neznámo kam a hrdost se úplně vytrácí. Árijec je v tomto ohledu neúplatný: nikdy se nepodvolí k falsifikaci duchovních hodnot, které pro něj mají absolutní platnost. V árijském podání jsou Čest, Hrdost, Láska, Víra a Pravda hodnotami absolutními a zcela nepodmíněnými.
Árijec může být vtělený i nevtělený a v obou případech může skrze svou vůli ovlivňovat to, co lidstvo nazývá realitou. Vůle ducha je vždy nadřazena hmotě a vždy bude schopná ji ovlivňovat. Důkazem tohoto hierarchického vztahu je fakt, že Árijec umí vládnout svému hmotnému tělu, aniž by však jím, jak jsme již vysvětlili, sám byl. Ke svému bytí ten, kdo náleží k árijské rase, tělo nutně nepotřebuje – dokáže existovat bez něj a nezávisle na něm. O důvodech, které mohou Árijce bez těla vést k inkarnaci, můžeme jen spekulovat, ale nepochybně jsou u každého jiné. U někoho to může být snaha někomu pomoci, u druhého svědčit mezi lidmi o světu, který přesahuje vše lidské, jiní jednoduše zkouší všechny možnosti vlastní existence nebo si ověřují vlastní síly. Každopádně však je nutné zdůraznit jeden zásadní fakt: pokud někdo má tělo a slyší v sobě hlas árijské krve, pak by si měl uvědomit, že jeho existence má nějaký důvod a smysl – a že tím, kdo jeho existenci tento smysl dal, je on sám. Ti, co nechápou smysl vlastního života a naříkají na jeho nesmyslnost, by se v první řadě měli zaměřit na řešení tohoto problému.
Inkarnovaná existence přináší jedno zásadní nebezpečí: možnost zapomenutí. Árijec nemůže nikdy zemřít, ale může zapomenout na to, kým ve skutečnosti je a jakou má k dispozici moc. Hmota je temnou, nevědomou a těžkou substancí, která pohlcuje a rozptyluje světlo ducha. Ten, kdo se rozhodne přijmout hmotné tělo, riskuje, že se s ním ztotožní natolik, že do něj doslova upadne. Když tradiční učení mluví o pádu člověka z Ráje, nemluví ve skutečnosti o ničem jiném, než právě o tomto. Takový pád samozřejmě není ničím konečným a nezvratným. Na toho, komu se to stalo, nečeká žádné věčné zatracení v pekle, ani věčné zatížení nějakým neodpustitelným hříchem. To, co daného jedince čeká, je pouze tvrdá práce. Jediné řešení k překonání pádu a s ním spojeného zapomnění, je opětovné rozpomenutí se: rozpomenutí se na svou pravou podstatu a tím očištění své árijské krve.
Zbývá dodat pár poznámek k pozemskému životu Árijce. V rozporu s obecným přesvědčením Árijec nemusí být pouze jedincem, jehož osud má vliv na celosvětové dějiny. Jasně jsme řekli, že Árijec je individuovaným projevem celku; počet možných forem existence je neomezený, zatímco počet osobností, které mohou reálným způsobem formovat dějiny je omezený poměrně dramaticky. Svému původu mohou příslušníci árijské rasy dostát i v méně významných a bombastických životních hrách. I méně významný osud, je-li žit autenticky a opravdově, může o světě ducha svědčit daleko lépe, než osud historicky významný, ale žitý bez vlastní kontroly.
Je několik styčných bodů, které spojují životy jednotlivých příslušníků árijské rasy. To, co všechny jejich osudy spojuje, je vědomé tvoření hodnot a odhodlání vystoupit vždy a za každou cenu proti všem ničitelům těchto hodnot. Tvorba hodnot může nabrat různých podob – v závislosti na dispozicích daného jedince. Jedni projevují velikost svého ducha skrze své řemeslnické umění a proměňují hroudy hlíny, dřevěné špalky nebo kamenné bloky v umělecká díla či předměty denní potřeby. Jiní skrze sebe dávají povstat dávno zapomenutým hodnotám ducha: nezdolné odvaze, pravé hrdosti, nezlomné víře nebo autentické nepodmíněné lásce. Další zase opatrují dávnou moudrost a poté, co ji sami poznali a realizovali, ji předávají dál svým žákům a pomáhají jim s jejich vlastní snahou o probuzení vlastního ducha a realizací plného potenciálu jejich vlastní existence. Jestli je něco povinností každého árijského muže i každé árijské ženy, pak je to právě vědomé tvoření – v jakékoli formě. Pokud je to nutné, je aspekt „tvorby“ doplněn ještě o druhý zmíněný: o boj proti všem nižším bytostem, které umí pouze ničit. To v žádném případě není ospravedlněním nějaké slepé a nekontrolované nenávisti vůči nim: takové bytosti vždy existovaly a jejich existence má svůj smysl; projevená existence je potrojná a vedle radžaické a satvické kvality bude vždy mít i temnou a nevědomou tamasickou. Tu zničit jednoduše nelze a každý Árijec si je toho plně vědom. Jeho boj proti ničitelům proto neznamená žádný „eliminační“ boj proti nepříteli, ale naopak boj za udržení vlastní čistoty a sebou stvořených hodnot – boj ničící jen ty, kdo se rozhodli proti Árijcům vést marný boj a tím se sami odsoudili ke zničení. Každý, kdo by se odvážil tyto hodnoty rozkládat, bude zničen – tak jako každá temnota, která se dostane do blízkosti světla.
***
Je možné, aby se člověk stal Árijcem? Nemůžeme sice tvrdit, že je to nemožné, rozhodně jsme však přesvědčeni, že je to věc extrémně složitá a závislá na jedné důležité věci: pokud někdo chce úspěšně překonat omezení lidského života a stát se příslušníkem árijské rasy, může to dokázat jedině v případě, že v jeho žilách již koluje nějaká árijská krev.
Řekli jsme, že Árijec je individuovaným celkem, to jest, že je celkem i částí zároveň: proto si lze jen těžko představit, že by se Árijcem mohl stát někdo, kdo je pouze částí. Většina lidí je pouhou relativní částí masy, jež od ní není nijak diferencovaná – jinými slovy, netvoří samostatný celek a nemají vlastní duši. V mnoha lidech „dlí tisíce duší uvězněných v jedné hrudi“, jak napsal Hesse, ale většina lidí vůbec žádnou duši nemá. Naproti tomu každý Árijec má vlastní duši; možná skrytou pod nánosy prachu, ale má ji. Míra zapomnění na jeho vlastní duši je dána tím, jak hluboko podlehl iluzi, že je člověkem (tj. do jaké míry smísil svou krev s krví lidskou mající temnou, démonickou a zaslepující podstatu) a určuje jen to, kolik obtíží bude muset daný jedinec překonat, aby si opět dokázal uvědomit svou skutečnou podstatu.
Co má tedy dělat ten, kdo cítí, že je „árijskou duší uvězněnou v lidském těle“? V první řadě osobním způsobem přijmout to, co jsme napsali výše. Tím nemyslíme pouze intelektuálně pochopit to, o čem mluvíme, ale rovněž vnitřně pocítit, že jde o něco, co je nám bytostně vlastní. Koluje-li v našich žilách árijská krev, pak se rozezpívá věčnou písní, když opět pocítí blízkost oněch dávných mystérií pramenících na počátku času. Pokud v našich žilách koluje alespoň kapka árijské krve, pak ji jasně ucítíme. Druhým krokem je samotné reálné probuzení zmíněných skutečností. To není práce na čtrnáct dní nebo na měsíc: je to náročná práce na dlouhé roky, případně i na celý život. Ale ten, kdo i přes veškerá selhání a veškeré prohry zůstane statečně bojovat se svým nižším nevědomým já, nemůže neuspět, neboť se svou vytrvalostí odsoudil k vítězství. A když pak konečně zvítězí nad veškerými iluzemi temna a smrti, jimž kompletně podlehl, dosáhne toho největšího vítězství, jaké vůbec lze v celé existenci vybojovat: triumfálního vítězství ducha nad hmotou.
K tomuto článku nie je čo dodať, len ma ešte zaujíma jedna vec. Plne sa stotožňujem s tým, že nenávidieť „nižší bytosti, které umí pouze ničit“ by bolo zbytočné. Bolo by to ako nenávidieť včely za to, že sú včelami a občas človeka poštípu. Boj proti temnote by skutočne mal byť akýsi chladný a neosobný, ako si však takýto boj predstavujete v praxi? Ako sa napr. staviate ku všetkým tým jedincom, ktorí sa naokolo hlásia k árijským hodnotám, avšak v praxi ich len pošpiňujú a parodujú? Ja osobne mám napríklad problém s udržaním rovnováhy, keď sa dostávam do stretu s týmito, nazvyme to pravým menom, zradcami. Ako riešite podobné konflikty Vy?
Zmršení jedinci jsou pouze odrazem zmršeného a hodnotově vykastrovaného světa. Nejsou tedy problémem sami o sobě a zaměřování se na ně je proto jen ztrátou času, která ničemu nemůže pomoci – naopak, spíš může uškodit. Co smysl má, je svědčit skrze sebe o vyšších hodnotách a probouzet je v druhých. Jinými slovy, nemá podle nás smysl lopatou přehazovat úlomky ledu, ale má smysl zakládat ohniska planoucího ohně, který nedovolí, aby vůbec nějaký led vznikal.
Neustálé zajímání se o tyto „nižší jedince“ ze strany našich soukmenovců nás vede k poměrně důležité otázce: proč se hodnotní lidé stále zabývají tím nejnižším odpadem a nezaměřují se spíš na to, co je cenné?
Nemyslíme, že je správné označovat je za „zrádce“. Špinavé a křivé zrcadlo nic nezrazuje, když čistý a krásný objekt deformuje a pošpiňuje – jen koná podle své přirozenosti. Takové zrcadlo se buď nechá vyčistit, nebo – bude-li se bránit – pukne a rozpadne se.
K podobnému riešeniu som v podstate dospel aj sám, aj keď je zatiaľ ťažké vždy a za každých okolností sa tým v praxi aj skutočne riadiť. Pracovať na sebe, v sebe skutočne rozvíjať pravé a večné hodnoty, to je určite rozumné riešenie. Ako píšete: „má smysl zakládat ohniska planoucího ohně, který nedovolí, aby vůbec nějaký led vznikal.“
112 (lebo) tam, kde chýba poriadok a zmysel alebo (úprimná) snaha pochopiť, nie je vhodné zasievať múdrosť, podobne ako dobré semeno nesejeme do slanej pôdy.
113 Nech znalec Védy so svojou múdrosťou v čase hrozného úpadku z vlastného rozhodnutia radšej zomrie, než aby zasieval v pustine.
114 Múdrosť prichádza za brahmanom so slovami: „Som tvoj poklad, chráň ma! Ak ma nevydáš tomu, kto mnou opovrhuje, premôžem všetko ostatné!“
~ Manuov zákonník
S clankom mam tendenciu suhlasit, az na nedokoncenu tautologiu, ktora dovoluje prehlasit sa za arijca prakticky kazdemu, kto sa arijcom citi byt. Konkretne „pokud někdo má tělo a slyší v sobě hlas árijské krve, pak by si měl uvědomit, že jeho existence má nějaký důvod…“. Uznajme, ze kriterium kolovania nebiologickej arijskej krvi je abstraktne. Nakoniec, 90 % nizsich ludi o sebe prehlasi, ze nedostavaju od sveta to, co si vo vlastnych ociach zasluzia. Prehlasia sa za viac, chcu verit, ze su viac – hoci nie su. Pokial teda pojem „Arijec“ nema byt len vlastnou subjektivnou nalepkou, tak musi existovat objektivnejsie kriterium. Snazim sa o rozpoznanie arijcov z pohladu tohto sveta, z pohladu universa je to jasne. V mojom ponimani dostala arijska dusa k dispozicii zvieracie telo za ucelom ovplyvnenia behu hmotnej dimenzie sveta – na ine telo netreba a kvalita tela tu a teraz je tiez vcelku nepodstatna, ak splni svoj ucel. Teda, pokial arijec neprejavuji svoje kvality aj v hmotnom svete, tak vyhlasovanie sa za arijca znamena len falosny poplach a dalsiu inflaciu, znehodnotenie tohto pojmu v ludskom svete. Vyhlasenie, ze arijcom ide a musi ist v prvom rade o duchovne hodnoty je prirodzene pravdive, no inkarnacia ma svoj dovod. Kto nema zaujem a kvality na pretvaranie hmotnej reality a zije si len so svojimi myslienkami, nemoze byt arijec – je to len snilek. Cize, pokial chceme hodnotit a rozpoznat arijcov z tohto sveta (z ineho z pochopitelnych dovodov teraz ani nemozeme), musime ich hodnotit len kriteriami, ktore mame k dispozicii. Doplnil by som preto jednu kratku, pravdivu a pre niektorych aj krutu podmienku – pokial clovek nevynika v nejakej kvalite vysledkov nad ostatnymi v ludskom svete a ani k tomu nesmeruje, nech ani zbytocne nestraca cas uvahami o tom, ci patri k arijcom…
Ty články se snažíme psát z pohledu objektivního, tudíž nebereme zřetel na subjektivní sebeklasifikace jednotlivců neprávem se považujících za Árijce.
Plně souhlasíme, že inkarnace má svůj důvod a píšeme o tom zde: Boj proti času. V tomto článku je také lépe zdůrazněno, že tím, co odlišuje árijskou rasu od ras ostatních je schopnost aktivní tvořivosti a manifestace duchovních hodnot v hmotě.
Camus píše o obecných lidských sklonech: „Každý si přeje být nevinen, stůj co stůj, i kdyby se kvůli tomu mělo obžalovat celé lidstvo a nebesa.“ (Pád) Zde bych si dovolil jeho slova poněkud poupravit: „Každý si přeje být výjimečný, stůj co stůj, i kdyby kvůli tomu měl hanit celé lidstvo a vytvořit si svůj vlastní metapříběh.“ Už samo užívání termínů „rasa“, „vyšší hodnoty“ etc. tímto zavánějí, nemohu se ubránit tomu dojmu.
Uzavřu opět slovy Camusova Pádu: „Věřte, všechna náboženství se začnou mýlit v okamžiku, kdy určí morálku a hřímají přikázání.“
Jsou lidé, kteří si přejí, aby se jejich „výjimečnost“ stala normou.
„Metapříběhy“? Slova, jen slova, toto by se dalo aplikovat na vše. Cokoli proti tomu postavíte, zvládnu onálepkovat stejně. Je to pořád dokola: někdo přijde, a jako hlas boží zasadí úder, který se tváří mít poslední slovo. Když pak ale představí vlastní vizi… škoda slov, opakuje se to jak obehraná písnička. A raději se ani neptám, jak jste „rasu“ pochopil.
S uzavírajícím výrokem vlastně souhlasím. Jen dodám, že bez „náboženství“ a jeho morálky to je s „omyly“ ještě nesrovnatelně horší.
Slova, jen slova… jak přezíravé! Jistě, můžeme tu slovíčkařit, stále dokola. Jenže slovíčkaření není příliš hodno „velikého ducha“, ani „vyšších hodnot“ (ras, jedinců… doplňte dle svého cítění). Ty by měly být neoddiskutovatelné, jasné a srozumitelné. A toto je splněno snad pouze jsou-li normy vztahovány pouze na svého tvůrce, který ví, co „se“ tím myslí. Normy a imperativy platící společnosti by dle mého soudu byly árijce, jak tu o něm bylo hovořeno, nehodny. Věřím, že třeba Nietzsche by s tímto asi souhlasil (+-).
Problém je takový – proč tedy Nietzsche má potřebu o tom cokoli psát (ve snaze vysmát se, či snad někoho povzbudit, probudit?). Vaše odpověď by mě věru zajímala. To myslím vážně a bez jakékoli známky ironie. Třeba Thoreau tomuto elegantně předchází, když uvádí svůj Walden s tím, že bude hovořit o sobě, jelikož o jiném ani hovořit neumí. Tedy existuje jiná forma – mezi mlčením a tvorbou společenských norem – „já“ namísto „ono“.
On je to totiž skutečně problém. V případě nauk se nevyhneme sporným interpretacím (nemusíme chodit daleko – například pojem „rasa“ – můžeme se hádat a nedohádáme se, jsou-li naše východiska odlišná), přestože má většina pojmů své definice (tak i „rasa“, ale to už nechám být). V případě mlčení se zase informace neposune dál. Můžeme tedy pouze hovořit o sobě, o čem jiném můžeme svědčit? (Hesse takto štěpí postavu Gótamy Siddhárthy na dvě osoby, ukazuje cestu nauky, cestu zkušenosti a cestu myšlení v podstatě v onom konfuciovském smyslu) To do jisté míry zaznívá i v tomto článku – život každého nechť je manifestací jeho hodnot. S tím souhlasím. Ale právě ona forma, tvořící normu, mě nutí se ošívat.
Závěrem ještě poznámku. Nesnažím se mít poslední slovo ve smyslu, v jakém jste o tom psal. Ani nevěřím na „poslední slova“. Nejsem příliš zdatný rétor, pročež si vypomáhám Camusovými slovy, jejichž interpretaci ponechám myslím těch, kteří je čtou.
K morálce, náboženství a omylům – konání pod hlavičkou náboženství či jakékoli jiné ideologie, obávám se, vždy působí větší potíže, než omyly jedince (pokud tedy přistoupíme na to, že je možné konat bez ideového rámce). Střetávající se jedinci asi nezpůsibí tolik škod jako střetávající se ideologie (náboženství apod.).
Jen nerad bych vedl debatu formou „úderů“. Ty totiž v sobě nesou cosi definitivního. A právě to se mi zdá být zhoubné. Proto prosím vězte, že na vás neútočím.
Voják chce být raději seržantem než „sám sebou“ a rozhodně bych jej neoznačil za malého ducha. Tkví to v nějakém „metapříběhu“, nebo je to něco více skutečného?
Nietzsche podle mě psal proto, že byl puzen potřebou psát. Stejně jako skládal básně nebo hudbu. Čtenáři mu byli nanejvýš záminkou, ostatně vyjadřoval se o nich docela pohrdavě – v nich důvod jeho psaní nevidím.
Na oplátku položím otázku já vám: Co si myslíte o Nietzscheho životě, tedy o příkladu uvedení jeho myšlenek „silného svobodného ducha“ v praxi? Toto se poněkud opomíjí.
Jistěže může voják chtít „něco víc“ (resp. chtít dokázat něco víc či mít aktivnější účast na dění), ostatně jako kdokoli jiný (nevoják), bez vlivu metapříběhu. Avšak práce s rasovými teoriemi, jak zde byla předvedena, je dle mého soudu práce s metapříběhy (bez ohledu na výklad slova „rasa“). Zde se jedná o rozdíl mezi příběhy a metapříběhy, rozdíl mezi životem a zdánlivě univerzální, a v tomto smyslu tedy definitivní teorií. Takto se to jeví mému cítění jako podstatný rozdíl.
Nietzsche asi nebyl vzorem „nadčlověka“, jakého nám představil. Vysmívat se lidstvu můžu v skrytu svého deníku, ale aktem zveřejnění svých myšlenek se v podstatě vědomě otevírám půtkám. A má toto zapotřebí? Nezdá se mi, že by toto platilo ve sféře krásné literatury a hudby.
Zde vidím absurditu samozvaných misantropů, zveřejňujících své „antihumanistické“ myšlenky sršící opovržením. To jsou věru jen „zraněná zvířata“. Zvířata ublížená. Teď nemám na mysli přímo Nietzscheho, který byl bezesporu vzdělaným člověkem, což je hodno mé úcty. Přinejmenším mne provokuje k zamyšlení. A pokud toto byl jeho cíl, pak jej trefil.
Snad jsem správně pochopil vaši otázku.
Vrátím se ale kousek zpátky: Jakmile se budeme bavit o „nižších jedincích“ či „zmršených jedincích v hodnotově vykastrovaném světě“ a to z pozice „vyšších jedinců s vyššími hodnotami“, které jsme si sami nadefinovali a učinili je tak univerzálně platnými, něco mi tu zapáchá. Dualismus duše a těla pak efekt znásobuje.
Těžko soudit, na koho je předešlá poznámka cílena. Pokud snad na nás, tak musíme oponovat, za „vyšší jedince“ se nepovažujeme, nikdy jsme to nenapsali a ani si to nemyslíme. Předně však takto vůbec neuvažujeme, nemáme nejmenší potřebu srovnávat sebe s nějakými hypotetickými „zmršenými jedinci hodnotově vykastrovaného světa“.
Co nás naopak zajímá, a to velmi, je podoba světa – jak toho aktuálního, tak toho ideálního. Když něco srovnáváme, tak právě toto. Ano, jisté principy spolu s jejich hodnotou považujeme za univerzálně platné, absolutní relativismus považujeme za chorobu moderní doby (na kterou „naše“ civilizace dojede, když už jsme u toho; což dokazuje pomýlenost tohoto relativistického principu, jelikož těžko může být smyslem čehokoli negace sebe sama).
Jestliže něco chceme, tak je to účast na onom „ideálním“ světě. Současný moderní svět nás zajímá potud, pokud je tomu druhému překážkou.
Zdánlivé potvrzení předešlé poznámky je zde pouze povrchní, výchozí pozice (i cesta) jsou naprosto odlišné.
Tradice a „imperativy“, především ty náboženské, představují jakousi kostru, můžeme říci i „lešení“, s jehož podporou může člověk růst a vyvarovat se omylů. Ano, různé interpretace těchto nauk představují problém. Záleží na tom, kdo je vykládá. Právě moderní doba, která nechává možnost výkladu „každému“, je takovýmito omyly prostoupena nejvíce.
Otázka moderních „velkých duchů“ je zajímavá. Absolutní vykořeněnost, absence veškerých „podpor“, člověka tlačí ke dvěma možnostem: buď vyletí do výše, nebo spadne na samé dno (většina případů). Ovšem eventuální vzestup je afektovaný, ze skutečně „poraněné“ pozice (uťaté kořeny, chcete-li), nejde o přirozený růst, stabilní, s neochvějnou podporou. Proto jsem se tázal na Nietzscheho život, který to docela dobře ilustruje.
Námi definovanému árijci odpovídá stabilita, nikoli afektovanost. Sami jím být nemůžeme, můžeme mu tak leda připravovat cestu.