Ačkoliv se naše dříve představené názory na volby (zde a zde) jakož i závěr z nich plynoucí – nevolit – v žádném případě nemění, rádi bychom se k tomuto problému ještě jednou vrátili. Některé světové i „domácí“ události dnešních dnů poskytují dobrou příležitost k poukázání na jednu další, dříve jen okrajově zmíněnou záležitost volebního problému: jde o smysl voleb pro moderní svět, respektive o to, co vše je pro naplnění tohoto smyslu – skrze realizaci voleb – ochoten udělat.
Je třeba mít neustále na paměti, že samotná účast na volbách je přitakáním pravidlům a především za nimi stojícím motivům těch, kteří moderní svět utvářejí. Samotná volba je jen iluzorní, jelikož to podstatné, jakási esence byla již podstrčena a volič si vybírá jen z několika jejích, pouze v povrchních aspektech se lišících, podob. Zřením této esence byly předešlé, již výše odkázané články, v nichž jsme poukázali na její – z absolutního hlediska nulovou, ne-li zápornou – hodnotu.
Z tohoto dále vyvozujeme poznání, že modernímu světu je v zásadě jedno, koho lidé volí, důležité je pro něj jen to, aby se vůbec volilo. Konkrétní příklady z praxe jsou takovéto:
- Podíváme-li se na současné dění na Ukrajině, zjišťujeme, že veškeré úsilí směřuje jen k uspořádání či zamezení voleb. Vůbec teď neřešíme o kterou světovou stranu – dosah toho či toho mocenského bloku – zmiňovaného státu jde, v obou případech je to naprosto shodné. Dnešní svět je zkrátka nastaven tak, že se volby rovnají zisku legitimity: výhře. To protože volby jsou pomyslným semínkem výše zmíněné esence, která je vlastně tím, co moderní svět – výlučně, jako jediné – uznává a ctí.
- V zahraničí jakož i v Česku se v posledních dnech rozšiřuje propaganda, která nabádá voliče k účasti na „evropských volbách“. Víru v lidumilný altruismus jejích tvůrců necháváme stranou pro ty, kteří se jí cítí být hodni, a samotní se raději zamyslíme: z jakého důvodu by nás někdo přesvědčoval ať jdeme volit, když se nám nesnaží namluvit koho (–sebe)? Již přímo odpovíme, že dle nás celý projekt EU pociťuje smrtelnou krizi, jelikož mu z důvodu naprostého nezájmu lidé přestávají přikládat jakoukoliv váhu, a tak mu neposkytují – svou účastní na volbách – ospravedlnění. Přesvědčování sugestivními hesly o „osobní odpovědnosti“ voličů ve stavu, kdy výsledky voleb – onu „odpovědnost“ – udává jen ta nejvulgárnější propaganda, je opravdu primitivní snahou a každý člověk, který má jen špetku hrdosti, jimi musí bezpodmínečně pohrdat.
Jen zběžně zmíníme ještě jeden jev, který třebaže této volební propagandě není vlastní, tak je i u ní možné jej pozorovat: jde o „zakázanou reklamu“. Punc samotného „zákazu“ je sám o sobě dobrou reklamou, a je otázkou, zda předmětné materiály jako „zakázané“ vlastně již nebyly vytvořeny.[1] - V posledních letech se v Česku rozmáhají jisté „studentské volby nanečisto“. Uvědomíme-li si, že vypovídající hodnota tohoto počinu je nulová, tak se stává zřejmým, že nejde o nic jiného, než že se moderní svět snaží drezurou vycvičit nové voliče. Mladý bezvýznamný člověk si rád bude na chvíli připadat důležitý a forma hry, která navíc přeruší neoblíbené vyučování, je zajisté tou nejpříhodnější metodou.
*
Mimo hlavní téma bychom zde chtěli zodpovědět ještě jednu související otázku, která nám je od chvíle, kdy jsme se prvně vyjádřili k politickým volbám, opakovaně pokládána:
Opravdu nemá smysl k volbám chodit a vhazovat „neplatný hlas“, bez ohledu jaké by pro tento skutek bylo ospravedlnění[2]. Odhlédneme-li od toho, že tato ospravedlnění jsou asi výlučně jen lživými mýty, s cílem mobilizovat voliče, tak v našem přístupu jde zásadně o nízkou volební účast – které nelze dosáhnout jinak než nekompromisním ignorováním celého volebního procesu.
[1] Na internetu se vyskytuje velké množství většinou provokativních reklam, které jsou označovány jako „v televizi zakázané“ apod. Ve většině případů, ne-li ve všech, jde dle nás o primitivní „psychologický“ trik.
[2] Typické: Kdo nevolí, volí komunisty; hlasy nezúčastněných se rozpočítávají; apod.
Napísané implicitne predpokladá, že súčasnému politickému systému záleží na legitimite mandátu. Napr. eurovoľby v SR dokázali opak – strany, ktoré získali 7 % hlasov pri 13 % účasti (čo je fakticky 1 hlas z 1000 občanov) proklamovali volebný výsledok ako víťazstvo a slabú účasť prezentovali ako chybu na strane ľudu. Uvedený prístup absencie môže systém podkopať, no sám sa na tom nezrúti, minimálne nie v rozumnom časovom horizonte. Nepredpokladám, že sa pasívne spoliehate na hrdý ústup demokratických politikov, nič z toho predsa neexistuje – ani pasívny prístup bojovníkov, ani hrdý ústup demokratov. Navyše predpoklad, že neúčasťou na voľbách prispejeme k skoršiemu zničeniu súčasného status quo evokuje hypotézu, že ešte viac by sme k zničeniu systému prispeli práve podporou jeho dekadentných princípov (napr. LGBT agendy). Pri takejto kontumačnej výhre by sme sa však pripravili o skutočný účel boja – sebazdokonaľovanie, preto ju zavrhujem. Pre tých, ktorí majú potrebu aktívne niečo robiť by bolo možno správne odporúčať voliť strany na legálnej hranici politického spektra hlásiacich sa (samozrejme momentálne neformálne) napríklad k ideám národného socializmu. Aký je váš názor na takéto trójske kone?
Mohu mluvit je sám za sebe, ale dle mě je neúčast ve volbách volbou, která má zaručit oproštění se od samotného volebního systému. Nesouhlasím se samotným volebním systémem, tedy aktem volby, subjektivním rozhodováním o volbě lidí, o kterých v podstatě nic nevím. A pokud již vím – např. komunální volby – je můj hlas devalvován počtem a (ne)kvalitou hlasujících. Tedy pokud již někdo přijme akt volby, přijme také tezi o rovnosti všech lidí napříč populací. A s tím se nesmířím. Kvalita a hodnota člověka přece nepochází z toho, že je člověk, ale jaký je člověk. Tudíž jakékoliv hlasování, z mého pohledu, vede ke zrazení mých zásad. Nad to se domnívám, že ideje nacionálního socialismu toho neznamenají tolik, idea je totiž jen reakcí na svou dobu a na lidi své doby – a doba nacionálního socialismu už minula. Dále reakce na trojské koně… nabízí se to zkusit a podporovat, ovšem vidím spíše smysl sám v sobě, věnovat sílu ke zdokonalování sebe sama – a politiku ignorovat. Protože v ní drtivě vyhrál liberalismus, to není naše (moje) kolbiště. A nikdy nebude.
Otázka to je rozumná a navíc ji v drobné obměně nedostáváme prvně, tudíž si vysvětlení zaslouží. S jistými, spíše méně důležitými výhradami souhlasím s předchozím názorem Jowana.
Prezentovaná strategie neúčasti na volbách není přímým útokem na současný systém, nikdy jsme to netvrdili! Jde spíše o otázku jakési osobní hygieny, která má formovat hodnotné osoby. Zde je nutné poněkud komplexnější vysvětlení.
Na jedné straně poukazujete, že ke zničení systému by směřovala podpora jeho „dekadentních principů“. To je omyl. „Systém“ je jistým stupněm dekadence, ony principy jsou pak jen další úrovní, dalším rychlostním stupněm té samé dekadence. Je to jako byste tvrdil, že otravu zničíme větší dávkou jedu. Nebo ještě jinak: že „špatnost“ zničíme tím, že bude ještě hůř. Takto opravdu uvažovat nelze
Na straně druhé pak navrhujete podporu hraničních, tedy extrémních stran. Zde je situace ovšem taková, že v současnosti neexistuje vůbec žádná strana, která by byla skutečně protisystémová. Rovnou zapomeňme na dnešní rádoby „nacionálně socialistické“ strany, které si jen povrchním užíváním názvu, jejž převzali od hitlerovského Německa, hrají na něco, čemu absolutně nerozumějí, na něco, čím rozhodně nejsou. A pokud přeci jen něco od svého historického vzoru převzali, tak jen to nejhorší anebo něco zcela z kontextu vytržené!
Ve svém názoru podporu extrémistických politických stran stavíte jako opozici dekadentních principů, my však tyto strany – v tom, čím skutečně jsou – spatřujeme právě jako jeden z těchto principů. Zkrátka pro nás příliš velký rozdíl v podpoře dnešní NS strany nebo LGBT iniciativy není, jakkoliv se to může zdát vůči prvně jmenovaným kruté. Pozor ale, tímto nechci srovnávat osazenstvo obou táborů, o tom níže, zde jde jen o principy.
Boj a bojovníci nám jsou sympatičtí. To ovšem nemůže znamenat, že budeme bez rozmyslu podporovat každý dobrý, ovšem nedomyšlený a chybně směřovaný úmysl. Chceme v prvé řadě vyhrát, proto budeme strategicky přemýšlet, ne se slepě vrhat do boje za něco, co si vlastně žádnou podporu z vyššího hlediska nezaslouží. Jistě, zmíněné extrémistické strany mohou přitáhnout řadu v jádru dobrých lidí, kteří cítí potřebu něco dělat, ovšem ony strany jsou spíše fata morgánou, která svou iluzí tyto lidi pohltí a, symbolicky řečeno, následně zahubí.
V současnosti neexistuje politická strana, za kterou by mělo smysl bojovat. Proto je třeba z tohoto bojiště ustoupit a získat přehled. Náš nevolební distanc slouží právě tomuto. Těch pár jedinců, kteří jsou schopni si to uvědomit, musíme přivést k jinému druhu vnímání, než jaké je to, které zavedl nepřítel na bojišti, jež zcela ovládl. Jinak řečeno, naučit se nehrát dle jeho pravidel. To je první předpoklad skutečné změny systému.
A co dál? Nevím. Či přesněji řečeno, nemám to zcela ujasněné. Lze však říct, že se musí začít od jedinců, kteří svým působením, jež lze obrazně přirovnat k jakémusi „vyzařování“, budou šířit principy se skutečnou pozitivní hodnotou. Tak se vytvoří první živé, tedy smysluplné a soběstačné buňky skutečného Pořádku.
Někdo by tento přístup – ústup z boje – mohl nazvat zbabělostí, dle nás je to však nanejvýše ospravedlněný taktický manévr.
Ještě dodám, čistě hypoteticky, že kdyby tedy dnes existovala strana, jež by měla skutečně protisystémové cíle (což jinak řečeno znamená, že by ji založili lidé stojící proti systému skutečně, na úrovni principů), její volbu bychom okamžitě podpořili!
Případné nejasnosti jsem ochoten dále zodpovědět.
Ďakujem, odpovede sú kvalitné a robustné. Oponovať sa dá len v maličkostiach. Nemám ďalšie otázky. Nasledujúci text je len obsiahlejšie zdôvodnenie môjho názoru, snáď nejakému čitateľovi poslúži ako námet na zamyslenie.
Ak je účelom absencie vo voľbách psychická hygiena, tak má svoj zmysel. Trpezlivosť je taktiež zbraňou, ak je použitá správne. Treba však poznamenať, že každý z nás je už poškvrnený súčasným systémom, čiže skôr ide len o akési umytie rúk, než o celkovú očistu. Tak či tak, považujem to za akceptovateľné, hoci ide zrejme len o subjektívnu potrebu, ktorá v skutočnosti nijako neovplyvňuje objektívnu realitu.
Význam podpory dekadentných princípov – je pravda, že dekadencia je neoddeliteľný atribút systému a ťažko odhadnúť hranicu, kedy a či sa had svojim jedom sám usmrtí. Napriek tomu túto tézu pripúšťam ako teoretickú možnosť za (odvážneho?) predpokladu, že spoločnosť má ešte pud sebazáchovy. Prečítajme si Stalina (autorom si nie som istý): „Najjednoduchšia cesta k ovládnutiu spoločnosti je pomocou teroru. Spoločnosť, ktorá sa cíti osobne ohrozená si potom už sama vyžiada tvrdšie zákony.“ V tomto výroku je inšpiratívna dialektika – za súčasný prostriedok „teroru“ by sa dala považovať napr. spomínaná LGBT agenda. Alebo Vašimi slovami – v istom okamihu môže nastať situácia, keď sa spoločnosť spýta: „je zde nejaký doktor?“ [Iluze „demokracie“]. Hypotéza rozvratu skrz dekadenciu je však špekulatívna, dvojsečná a proti vyšším zásadám, preto ju nebudem ďalej rozvíjať. Možno sa rozvinie sama.
Pokúsim sa ešte trochu doplniť apológiu môjho návrhu „trójskych koňov“.
Časy pôvodného národného socializmu sú naozaj preč. Hoci niektoré základné filozofické pozície sú nasledovaniahodné, túto značku sa už vcelku nepodarí oživiť. Náklady na očistu a revitalizáciu tohto systému v jeho historickom prevedení by boli nekonečné. Napriek tomu – v inteligenčne použiteľnej časti NS krídla (resp. uvažujme všeobecne nacionalistov) vidím najväčší potenciál pre začiatok obnovy hodnôt. Svojou podstatou sú to bojovníci a mnohí skutočne protisystémovo orientovaní. Zvyšku obyvateľstva chýba vždy jedno z toho. Keď sa takýmto nacionalistom dá niečo vyčítať, tak to nie je pasivita, ale skôr neusmernená aktivita, ktorá je dôsledkom nedostatku cieľavedomého vedenia – presnejšie označené: typickej zbabelosti intelektuálov.
Uznávam, že spomínané strany nemôžu byť naozaj protisystemové, keďže sú pripustené k voľbám ako systémom akceptovateľné alternatívy. Súčasnú úlohu tútorstva v tejto scéne vidím práve v zabezpečení stavu, že keď raz inak budú môcť, tak inak aj budú chcieť! Prirovnajme to k stavbe dreveného majáku pre stratených v čase búrky – možno dlho nevydrží, ale svoj účel splní a zablúdení sa nestratia úplne.
Praktický zmysel tohto medzikroku na ceste k obnove poriadku vidím aj vo vystúpení z tieňa a odložení anonymity. Okrem toho, psychológia argumentácie učí, že vo všeobecnosti je aj tak nemožné otočiť názor človeka jednorázovo o 180°. Bežná ľudská myseľ nedokáže nárazovo akceptovať fakt, že jej doterajší svetonázor bol celý zlý a zo strachu pred vnútorným chaosom sa zablokuje. Presviedčanie musí vždy prebiehať aspoň v dvoch etapách. A práve súčasný stav ponúka možnosť vybudovať pódium a realizovať aspoň prvú fázu osvietenia, t.j. presvedčiť oponentov na neutrálnych a ak to bude možné, tak aj druhú etapu – presvedčiť neutrálnych na prívržencov nových hodnôt. Čo bude ďalej je diskusia mimo pôvodnej témy.
Jowan – Vašu iniciatívu chápem skoro ako vnútornú cestu k nadčloveku v Nietzsche-ovskom ponímaní, ten príbeh poznám. Presviedčať najskôr vlastným príkladom a až potom argumentmi. Skrývanie sa pred vonkajším systémom (dajme mu krycí názov politika) mi však pripadá príliš kresťanské. Od istej hranice intelektu a sily je povinnosťou každého muža prebrať zodpovednosť za seba, svoju rodinu, obec a štát. Je škoda, že múdrejší vždy ustúpi…
Dobré doplnění.
Ano, výrok, že „politika nikdy naše kolbiště nebude“, je právě to místo, ke kterému mám výhrady. Ale ono to lze chápat různě: to, co je politika dnes, skutečně naším kolbištěm nebude – nesmí! Ale politika jako taková, politika v tom, čím by měla být, by pro nás kolbištěm, až na to přijde čas, být rozhodně měla.
Sebezdokonalování má (ostatně jako vše) dvě možná vyústění: buď je použito správně, a pak vede k růstu, anebo je požito špatně, a pak vede k úpadku (aniž by si to „sebezdokonalující“ subjekt vlastně uvědomoval). Lze to srovnat se známým rčením: oheň je dobrý sluha, ale zlý pán.
Jak upozorňuje např. Jean Haudry, pro Árijce neexistoval rozpor mezi myšlenkou a vnějším činem. Nemá cenu se přít zda je důležitější myšlenka nebo čin, jedno bez druhého je iluzí, ničím. Proto je ničím jak intelektualismus, tak i aktivismus; hádky o tom, co je podstatnější, jsou k ničemu; jediné, co má smysl, je jejich soulad.
Cesta „sebezdokonalování“ pak s sebou nese to úskalí, že může člověka svádět do jakési bezpečné a zahořklé ulity. Neustálá představa, že je třeba se nejprve zdokonalit, a že až pak budu moct něco udělat, je ve skutečnosti jen sebeospravedlňujícím alibismem po cestě k úpadku.
Ale tato otázka je složitá. Rozhodně je třeba rozlišovat, detailně analyzovat a chápat, a ne jen slepě a povrchně odsuzovat. Smysl má také jen to, co má alespoň nějakou šanci na úspěch, ne snaha prorazit hlavou zeď. Stejně tak je ale třeba odhodlanosti ideje uskutečňovat, je třeba přestat se skrývat v ulitě, je třeba odvahy!