Hrdost

Tento článek je převzat z webu Veliké poledne se souhlasem autora.

*

*

Současný systém nepanuje proto, že by se tak pevně držel v sedle, nýbrž proto, že neexistuje žádná silná a smysluplná alternativa.

Razantní odklon od dnešních trendů by byl nanejvýš žádoucí, protože ať už stávající společnost směřuje kamkoli, nečeká ji ve 21. století již pranic dobrého. Ale i když se o to různí lidé snaží, málokdo doopravdy vidí možnost úspěchu. Naděje se upírají spíše k předpokladu, že až se společnost zhroutí, uvolní se prostor pro vznik „něčeho nového“.

Já osobně tyto naděje považuji z velké části za liché. Současnost nepřeje vzniku velkého hnutí především svým blahobytem. U většiny lidí jsou vyhlídky na osobní prospěch, na zlepšení životní situace, příčinou velké části jejich motivace do nějakého hnutí vstoupit. Nadbytek proto plodí pasivitu a nezájem, a tedy menší počet potenciálních zájemců.

Jinak mají ovšem všichni kritici společnosti nebývale volné ruce a také značné možnosti. Nedaří-li se jim přikládat cihlu k cihle, není to vinou sabotáží, nýbrž jednoduše tím, že jsou to mizerní stavitelé. Všude se nedostává vůdců. Nevidím žádnou snahu o smysluplnou změnu, která by přesahovala klubovou formu a klubovou úroveň. Mezím tolerance této společnosti se uvážliví kritikové zatím ani vzdáleně nepřibližují.

Tento problém by v době nestability nebyl o nic lepší. Pokud chybí jednotlivci, kteří se dlouhodobě rozvíjeli a připravovali na zastávání vůdčích pozic, chopí se vedení místo nich druhořadé individuality a všechno jen pokazí.

Panuje-li dnes relativní volnost a úcta k lidským právům, v době nestability tomu tak nebude. V křečích se otřásající systém se nebude dvakrát zdráhat pár svých odpůrců odstranit. A proto není-li někdo schopen prosadit se dnes, těžko se mu to podaří v době ostrých loktů. Je třeba si uvědomit, že systém v hluboké krizi má pořád ještě značné prostředky a ve své nejistotě je jen tím nebezpečnější.

Jak by taková destabilizace či zhroucení systému vůbec mohla reálně probíhat? Dnes zažívá společnost různé otřesy a krize, avšak není to nic, co by ji ohrožovalo na existenci. Větší krize a nesnáze vedou spíše než k čemukoli jinému k posílení levičáckých nálad v lidu, protože ten se začne bát o své existenční minimum. S prohlubujícími se dopady rozvratných sil a ekonomických problémů budou otřesy větší a větší. To povede buď k častému střídání populistických vlád nebo k ráznému uchopení moci jednou vládou. Žádná vláda dnešního typu ale nemá vědomosti potřebné k nastolení správného kurzu a problémy navíc už budou příliš vyhrocené, než aby měly jiné než násilné řešení.

Lze očekávat nárůst nepokojů, možná až pouličních bojů. Na úkor státu ještě rozšíří svoji moc soukromé organizace, tedy zejména bohaté firmy. Na scénu otevřeně vystoupí řada bezohledných hráčů, kteří si vůbec nebudou brát servítky. V takovém prostředí krajní agrese by se jedinec nebo dobrá myšlenka vůbec neprosadili.

Rostoucí problémy včetně ozbrojených konfliktů povedou k ještě větší zátěži na přírodu. Při přerušení dodávek potravin a energií budou lidé hledat ve svém okolí, co by snědli a čím by zatopili. To by znamenalo rychlé vyhynutí prakticky všech druhů velkých zvířat, z nichž většina má už dnes na kahánku, jakož i vykácení veškerých lesů.

Dříve, než by takový kolaps vedl ke snížení lidské populace a rozpadu na lokální komunity, by způsobil devastaci zbytků přírody. Přeživším by tu zbyl jen žalostný svět, kde život už nemá cenu. Za pár milionů let by se planeta pravděpodobně zhojila, ale to už se lidstva naprosto nebude týkat.

Při destabilizaci nevznikne volný prostor, ve kterém by nové hnutí mohlo vyrůst. Zdroje i moc spíše obsadí ty nejsilnější existující struktury. Z toho plyne, že hnutí, které by mohlo přinést nápravu, tu v té době již musí být přítomno jako zavedené a s železnou disciplínou. Do takové podoby ovšem může nejlépe vyrůst v časech relativní stability, kdy má klid pro svůj vývoj.

Musíme si totiž dobře uvědomit, o jaké hnutí se má jednat. Živelná a krátkodobá hnutí typu občanských iniciativ vznikají v časech neklidu v hojném počtu. Jejich vznik je však dán jen aktuálními potřebami a vůbec ne rozhodnou vůlí určit běh dějin. Soudržnost jejich členů je chabá a vedení se neopírá o žádné pochopení skutečnosti ani tvůrčí vizi.

Hnutí, které by se mohlo chopit tak velkých úkolů, o nichž zde uvažuji, by mělo být docela jiného druhu. Své právo musí odvozovat z pravdivého poznání reality, potřebuje mít silné a sebejisté vedení a u svých členů musí zapříčinit vnitřní proměnu a provázat jejich žití s vlastní existencí. Vnitřní proměna členů je dlouhodobý proces a jen je-li úspěšná, vzroste celková soudržnost a jedinci jsou pak schopni i plnit samostatné úkoly.

Když se toto vše podaří a vznikne hnutí planoucí energií a vůlí, není pak důvod čekat s jeho prosazením až na limitní podmínky. Jak jsem řekl prve, dnešní systém není u moci díky tomu, že by si byl tak jistý sám sebou, nýbrž proto, že zatím neexistuje alternativa.

Právě dnes bychom měli překypovat činností a ne jen pasivně přežívat a nechat se unášet proudem v očekávání, co zítřek přinese. Lepší podmínky než nyní stejně nenastanou. A nedokáže-li se někdo prosadit s volnýma rukama, těžko by obstál v době krize. Teprve když všechny snahy selžou, nezbývá než rezignovat. Naděje vkládané v apokalypsu by tedy měly být až tím úplně posledním východiskem.