Archive for the ‘Antidemokratická orientace’ Category

Tento text je převzat z webu Veliké poledne se souhlasem autora.

*

Liberalismus pošpinil pojem výjimečného vůdce a učinil z něj v mysli běžného občana bezmála největší zlo. To umožnilo, aby se všude do vedení vtlačila podnikavá a ziskuchtivá cháska, která si například myslí, že stát lze spravovat jako firmu. Správný vůdce je však spíše největším dobrem a prakticky také jedinou nadějí, jak vysvětlím vzápětí. Právě velikost vůdce nejvíce určuje hranice možného a nemožného, protože nemožné je jenom to, co nedokážou nejlepší z nás.

Dnešní společnost bez dominantního vedení je plna nadějných individualit, které již dávno nevěří v proklamované demoliberální hodnoty a uvědomují si to množství problémů, ale zároveň žádná z nich není schopna a připravena postavit se do čela kýžené změny. Tito vyšší lidé, jak je lze nazvat, mají své poměrně rozvinuté světonázory, ale žádný se tak docela nevymaňuje z nahodilého kontextu svých životních podmínek, a má proto nejen své pravdy, ale i řadu svých omylů, křivdí i přeceňuje. A omyly toho druhého každý vidí snáze než své vlastní, proto se jeden vyšší člověk není ochoten podřídit druhému. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Julius EvolaTudíž můžeme předběžné úvahy uzavřít tvrzením, že v ideálním případě by měl být pojem skutečné Pravice – tedy toho, co máme Pravicí na mysli – definován na základě sil a tradic, které formativně působily na skupinu národů – a občas dokonce i na nadnárodní jednoty – dříve, než přišla Francouzská revoluce, před nástupem třetího stavu a světa mas, i před buržoazní a průmyslovou kulturou, se všemi jejími následky a peripetiemi, které jsou tvořeny akcemi a odpovídajícími reakcemi, jež přivodily současný chaos a vše, co je hrozbou pro to málo, co stále zbývá z kultury a významu Evropy.

Tímto způsobem je nezbytné vnímat Pravici v jejím nejlepším slova smyslu, tedy jako politický a nikoliv ekonomický pojem, nikoliv jako cosi, co je již spojeno s fází úpadku, kterou značí nástup parlamentní demokracie s vládou mnoha stran. Pravice v této fázi fakticky představuje antitezi různých levicových směrů, téměř jako by se s nimi utkávala na stejné rovině. Nicméně principiálně Pravice má – či by měla mít – vyšší nároky. Měla by být příjemcem a šiřitelem těch hodnot, které jsou přímo svázány s pravým Státem: tedy těch hodnot, které jsou v jistém smyslu centrální a nadřazené každé praktické opozici, v souladu s nadřazeností, která je vrozená v samotném konceptu autority či suverenity chápaném v jejich nejúplnějším smyslu.

 

Julius Evola: Fascism viewed from the Right. Londýn: Arktos, 2013.
s. 23, 22.


Srovnejte též s naším článkem Světonázorová počtvernost v moderní době.

Read Full Post »

Tento text je převzat z knihy Velké poledne se souhlasem autora. Odkazy doplnila redakce Hrdosti.

masy

Již několik století se misky vah politické moci s výchylkami, ale vytrvale odklání od aristokracie a elity směrem k lidu. Ve středověku byl lid chápán spíše jako zdroj obživy pro šlechtu a veřejnost v dnešním slova smyslu neexistovala. S postupným obecným bohatnutím, růstem vzdělanosti u středních vrstev a oslabováním moci církve rostlo sebevědomí a sebeuvědomění třetího stavu. Záhy poté se pak logicky začaly ozývat jeho požadavky na politická práva a moc.

V 18. a 19. století se formuje občanská společnost, veřejné mínění a další dnes známé pojmy. Pomocí stálého tlaku i revolučních bouří si lid dobývá postavení. Zároveň však pořád existuje šlechta, která jen neochotně slevuje ze svých pozic. Toto období se vyznačuje intelektuálně plodným společenským pnutím. I pro šlechtu byl tento stav příznivý, protože měla motivaci se snažit. Dříve byla její moc samozřejmá, takže se mnozí chovali až příliš namyšleně a zpupně. Nyní se naopak osvícenější šlechtici snažili dokázat svoji společenskou užitečnost.

V první polovině 20. století přichází šlechta o zbytky svých privilegií, dochází k faktickému zrovnoprávňování a společnost se demokratizuje. Nejrazantnějším předělem mezi starým a novým se stala první světová válka. V náhledu na společnost se masivně prosazuje názor, že „veškerým zdrojem moci je lid“. Z toho plynou logické konsekvence, zejména ta, že všechna politika se vlastně dělá výhradně pro lid, že blaho lidu je nejvyšším kritériem uvažování a že politici i jiné autority jsou vlastně jen sluhy lidu. V apologii lidu zašli nejdále socialisti a komunisti. Ti neuznávají žádné právo elit na existenci a hlásají zavilou nenávist vůči jakémukoli druhu elity. Umírněnější demokraté přiznávají elitám praktickou správní úlohu: úkolem elit je docílit toho, aby společnost byla efektivněji spravována. Tedy jsou tu elity také výhradně kvůli lidu a pro lid. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Níže předkládáme výňatek z knihy Kasty a rasy (1959) od Frithjofa Schuona. Jedná se o překlad z anglického (nepůvodního) vydání knihy: Castes and Races. Perennial Books, 1982. s. 11–18.

Frithjof Schuon

Frithjof Schuon

Tímto textem bychom chtěli snad poněkud troufale doplnit naše dvě předchozí pojednání o charakteristikách lidských typů, jmenovitě články Obecné charakteristiky duchovní aristokracie a Charakteristika nízkého člověka. Třebaže (či právě proto), že naše texty zaujímají k problému poněkud odlišný přístup – věnují se spíše obecným tendencím, oproti zde předloženému vymezení jednotlivých skupin –, je možné mezi oběma rozdílnými způsoby nalézt řadu styčných bodů – a ty, jak doufáme, dopomohou k pochopení prezentovaných idejí v jejich celistvosti.

V několika málo případech jsme do textu doplnili [v hranatých závorkách vlastní poznámku.]

***

Jaké jsou fundamentální tendence lidské povahy, s nimiž kasty víceméně přímo souvisejí? Je možné je definovat jako množství různých způsobů pojímání empirické skutečnosti: jinak řečeno, fundamentální tendence v člověku je spjata s jeho pociťováním či vědomím toho, co je „skutečné“.

Pro bráhmana – čistě intelektuální, kontemplativní a kněžský typ – je tím, co je skutečné, neměnnost, přesah; ve svém nejniternějším srdci „nevěří“ ani v „život“ ani v „zemi“; cosi uvnitř něj je stále cizí vůči zemi a hmotě; obecně řečeno, taková je jeho vnitřní dispozice – kterou je možné nazývat „imaginativním životem“ – bez ohledu na jakoukoliv případnou slabinu, kterou je zastřena.

Kšátrija – „rytířský“ typ – má dychtivou inteligenci, ovšem je mířena k činu a analýze spíše než ke kontemplaci a syntéze; jeho síla spočívá především v jeho charakteru; agresivitu své energie vynahrazuje svou šlechetností a zanícenost své povahy svou vznešeností, sebekontrolou a velikostí své duše. Pro tento lidský typ je tím, co je skutečné, čin, poněvadž je to čin, skrze co se věci ustanovují, mění a uspořádají; bez činu není ani ctnost ani čest a ani sláva. Jinak řečeno, kšátrija věří v účinnost činu spíše než v osudovost dané situace: pohrdá otroctvím faktů a uvažuje pouze o rozhodování o jejich řádu, o vyjasnění chaosu, o přetínání gordických uzlů. Tudíž je stejně tak jako pro bráhmana vše změnitelné a nereálné, vyjma toho, co je Věčné a co s Tím souvisí – pravda, vědění, kontemplace, rituál, Cesta – tak je pro kšátriju vše neurčité a okrajové, vyjma konstant jeho dharmy – čin, čest, ctnost, sláva, vznešenost – na nichž mu závisejí veškeré další hodnoty. Takovouto perspektivu je možno přemístit na náboženskou rovinu, aniž by došlo k jakékoliv zásadní změně na její psychologické kvalitě. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Nejvyšší společenská vrstva se vyznačuje některými stereotypizujícími charakteristikami, jež ji odlišují od ostatních vrstev společnosti. V průběhu dějin došlo k rozmělnění jejich symbolického významu a jejich zdegenerování do čistě hmotných projevů odtržených od jejich pravého smyslu. V následujících komentářích se stručně zmíníme o tom, co tyto charakteristiky představují na symbolické úrovni a nikoli na úrovni historické; budeme tedy mluvit o tom, co by měly znamenat a nikoli o tom, co znamenaly v určitých obdobích dějin.

Ve skutečnosti neslouží poddaní aristokratovi, ale aristokrat poddaným.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Ačkoliv se naše dříve představené názory na volby (zde a zde) jakož i závěr z nich plynoucí – nevolit – v žádném případě nemění, rádi bychom se k tomuto problému ještě jednou vrátili. Některé světové i „domácí“ události dnešních dnů poskytují dobrou příležitost k poukázání na jednu další, dříve jen okrajově zmíněnou záležitost volebního problému: jde o smysl voleb pro moderní svět, respektive o to, co vše je pro naplnění tohoto smyslu – skrze realizaci voleb – ochoten udělat.

NigredoJe třeba mít neustále na paměti, že samotná účast na volbách je přitakáním pravidlům a především za nimi stojícím motivům těch, kteří moderní svět utvářejí. Samotná volba je jen iluzorní, jelikož to podstatné, jakási esence byla již podstrčena a volič si vybírá jen z několika jejích, pouze v povrchních aspektech se lišících, podob. Zřením této esence byly předešlé, již výše odkázané články, v nichž jsme poukázali na její – z absolutního hlediska nulovou, ne-li zápornou – hodnotu.

Z tohoto dále vyvozujeme poznání, že modernímu světu je v zásadě jedno, koho lidé volí, důležité je pro něj jen to, aby se vůbec volilo. Konkrétní příklady z praxe jsou takovéto:

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Náš postoj k demokratickým „volbám“, který jsme předestřeli před časem, zůstává samozřejmě nezměněn. Ovšem stále se nezbavujeme pocitu nedostatečného objasnění tohoto postoje, což se částečně pokusíme vyřešit tímto textem. Výraz „dodatek“ je zde, v nadpise, poněkud zavádějící, slouží spíše k orientaci; tento text totiž neposkytne žádné dodatečné antidemokratické argumenty, jen shlédne ty staré, předešle představené, z odlišné, úzce specifické perspektivy: podíváme se, čím je demokracie a volby v pojetí demokratických idealistů a proč by i oni měli demokracii a volby zavrhnout.

Nigredo

Demokratický idealista je člověk, který v demokracii skutečně věří. V kontrastu s dnešní „demokratickou“ většinou, ke které rozhodně nepatří, neprzní demokratický systém na úroveň bezobsažných a z kontextu vytržených frází, sloužících k ospravedlnění – či vyloženě coby záminka – jevů jako: naplnění bezuzdné touhy po moci, která je čímkoliv, jen ne vyústěním vlastních vysokých kvalit; uspokojování neukojitelné žádostivost po majetku, po penězích; exaltování „ega“ různých celebrit, které skutečnou osobnost postrádají; pojetí „svobody“ jakožto anarchie, bez odpovědnosti;[1] pojetí „svobody názoru“, jakožto zabsolutizovaného relativismu, kdy si každý nesmysl nárokuje právo na to být „taky pravdou“ atd. Plně chápeme, že demokratický idealista to „takto nemyslel“.[2]

Demokracii označíme za doktrínu, což si žádá objasnění. Označit demokracii (a propos jakýkoliv idealistický systém-uspořádání) za nedoktrinářskou, tedy nedogmatickou, je nesmysl. Vždy je jakási autorita, dogmaticky vnímaná, z které celé uspořádání vychází – z principu, ve své podstatě naprosto jednoduchého, to nemůže být jinak, odmyslíme-li naprostou anarchii, která však vlastně již systémem-uspořádáním není. V našem demokratickém případě je onou dogmatickou autoritou idea demokracie, ideální demokracie, to, jak to tedy ten demokratický idealista „myslel“, v kontrastu s tím, že „takto to nemyslel“. Uvádět jmenovitě neodlučitelné demokratické zásady – dogmata – by bylo již jen duplikující plýtvání místem, v kontextu tohoto textu se spokojíme s těmito příklady dogmat: volby a rovnost (ať už jako univerzální lidská hodnota nebo i konkrétně jako rovné hlasovací právo v oněch volbách.) Tyto zásady plně prostupují společnost, na níž je demokracie uvalena, a společnost se jimi následně, ovšem ve svém pojetí, řídí. Proto tedy demokracii zveme doktrínou.

Demokratický idealista je tedy člověk, který vnímá a přijímá demokratickou doktrínu v její nejvyšší ryzosti ideálu.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

« Newer Posts - Older Posts »