Archive for the ‘Naše Poznání’ Category

V minulém příspěvku jsme představili myšlenku, že boj proti modernímu světu musí probíhat na dvou odlišných frontách současně; dnes ji rozvineme a podpoříme několika dalšími úvahami.

Pokud mluvíme o boji proti modernímu světu, měli bychom mít nejdříve jasno v tom, co moderní svět je a čeho je důsledkem. Pod tímto označením se totiž mohou různým lidem vybavit různé významy, jež se vzájemně vůbec nemusí překrývat. Pro každého z nás jsou subjektivně určující jeho odlišné aspekty, proto se k nejhlubšímu jádru poznání toho, čím moderní svět objektivně je, nemusíme ani přiblížit. Pro jednoho může být moderní svět představován převážně nesmyslností všech společensky uznávaných snah, pro jiného drancováním přírody a pro třetího zatemněním znalosti duchovních pravd. Je jisté, že modernímu světu jsou – vedle dalších – vlastní všechny vyjmenované problémy; všechny ale představují pouhé vnější symptomy, které nijak neosvětlují samotné jádro. Abychom mohli vést úspěšný boj a mít alespoň mizivou naději na vítězství, musíme nejdříve dobře poznat nepřítele.

Moderní svět je vyvrcholením dlouhé řady událostí, jež se dají shrnout pod jediným pojmem: úpadek. Jak naši čtenáři dobře vědí, nemá pro nás význam představa pokroku a evoluce, ale starověká tradiční nauka o úpadku z prvotního stavu dokonalosti. Existuje velké množství starověkých svědectví z různých geograficky velmi vzdálených míst, která tuto myšlenku rozvíjejí takovým způsobem, že mezi jednotlivými vyjádřeními prakticky neexistují rozpory. Už to svědčí o její objektivnosti. Není to však jediný důvod, proč toto učení považujeme za správné: hlavním důvodem je skutečnost, že dává dokonalý smysl, pokud člověk na svět začne nahlížet z vyšší perspektivy překonávající čistě hmotnou úroveň a zahrnující ducha, a dále, že jeho proroctví naprosto přesně předpovídají dnešní stav věcí.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

„Lavr“ z Červenobílých ve své zdařilé reflexi Evolova díla Směrnice vybízí k diskusi. Tuto pobídku s radostí přijímám, přejděme tedy rovnou k věci.

Méně závažný bod představuje výtka k užívání pojmu „levice“ pro označení nepřítele.

S námitkou bezezbytku souhlasím, vzhledem k dílu je však třeba si uvědomit následující: Směrnice v předložené podobě jsou bezmála pětačtyřicet roků starý text vycházející z reality tehdejší Itálie. Jinak řečeno to znamená, že hledat v nich jakákoli „hotová řešení“ pro naši situaci nelze! Směrnice jsou nedocenitelným zdrojem idejí, je ale třeba je spatřovat na úrovni principů, ne jejich konkrétních, dobou podmíněných projevů. Na to jsem ostatně upozornil již v předmluvě knihy. Otázka definice a pojmenování nepřítele je dnes zcela namístě, její řešení musíme každopádně hledat jinde než ve Směrnicích.[1]

Nesrovnatelně podstatnější problém představuje soubor následujících otázek: pro koho vlastně Směrnice jsou, mohou naši lidé oněm brutálním nárokům vůbec dostát, jsou jedinou možnou cestou k úspěchu? Odpověď tu musí být nutně komplexní, nelze vytrhnout jedinou otázku a dát na ni uspokojivou odpověď.

Prvně si vyjasněme jedno. Směrnice nejsou návodem k uchopení moci, nejsou volebním programem, nejsou ani mobilizačním textem, který by měl být něčemu takovému v úzkém smyslu předehrou. Zcela jinak, Směrnice jsou především popisem stavu, při kterém teprve by mělo smysl nad takovýmito záležitostmi dále uvažovat. A nejde tu pouze o praktické aspekty politického boje – politický voják bez disciplíny a dalších vlastností je opravdu k ničemu –, nýbrž i o cíl a význam veškerého snažení: teprve takto založení lidé mohou skutečně chtít něco jiného než zasednout do poslaneckých lavic a čerpat výhody či uspokojovat svoji touhu po moci. Viděno tímto prismatem Směrnice nepochybně jedinou možnou cestou k úspěchu jsou. Pokud bychom však úspěch poměřovali politickými zisky bez další kvality, je zde probírané dílo bezcenné. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Čas od času se v některé z evropských zemí zformuje hnutí, jehož zakladatelé jsou upřímně přesvědčeni, že našli lék na neduhy moderní doby a že právě jejich program a jejich světonázor představují cestu z marasmu, do něhož se Evropa zvládla v posledních několika stoletích dostat. I naše skupinka začínala naprosto stejným způsobem, okolnosti nám nicméně nedopřály dlouhého trvání a naše naivní marnění času udusily už v zárodku. S odstupem to vnímáme jako šťastnou okolnost: díky tomu dnes máme možnost nahlížet na celý problém z jedinečné perspektivy osobních zkušeností a uvědomělosti nedostatků, jimiž trpí zaběhlý způsob odporu vůči modernímu světu.

Dle našeho poznání je chybou, kterou všechna taková hnutí – naprosto bez rozmyslu, jako přes kopírák – opakují, nepochopení faktu, že boj, do něhož se pouští, ve skutečnosti probíhá na dvou odlišných frontách současně. Za moderním světem a všemi jeho smyslově poznatelnými projevy stojí neviditelné síly, tendence a zákonitosti, proti nimž je třeba se postavit s úplně jinými zbraněmi než s politickými projevy a volebními mítinky. Je potřeba zdůraznit, že význam čelení těmto silám dalece přesahuje význam boje vedeného čistě politickými prostředky. Kvůli prvotnosti vnitřního před vnějším, kvůli prvotnosti ducha před vším hmotným, je bezpodmínečně nutné začít právě zde, u otázek duchovního zdroje stojícího za budoucími změnami. To je však něco, co u dnešních „protimoderních“ hnutí prakticky nelze nalézt. Jistě, společně s těmito hnutími vyrůstají i různé druhy myšlenek a rozmanité teorie, avšak tyto jsou spíše jen pouhým odrazem aktuální skutečnosti než aby přinášely něco skutečně nového a niterně odlišného. Tato hnutí totiž ve skutečnosti vznikají čistě s negativním úmyslem vymezit se vůči jistým skutečnostem, vydělit je od sebe a radikálně potlačit jakoukoli vědomou spojitost s nimi: možná právě proto je obvykle tím prvním, na co se klade důraz, návrh nové vlajky, loga a sepsání obligátního textu „Kdo jsme?“. Hlubší analýzy problémů, před nimiž stojíme, jsou povětšinou jen vedlejším přílepkem, který reálné směřování hnutí ovlivňuje jen zcela nepatrně. Nedělejme si proto iluze, podobná hnutí jsou ve své podstatě stejně moderní jako svět okolo nich; nenesou v sobě téměř nic, co by již od začátku nízkost modernity jakýmkoliv způsobem kvalitativně překračovalo, a co by ji tím pádem mohlo skutečně porazit.

 
Transcendence – nakreslil Aetius

Spisů sepsaných jako ideová východiska či manifesty zmíněných spolků lze bez problému nalézt víc než dost. Avšak kvalitních materiálů, které by překonávaly zabarvenost ideologií konkrétní skupiny a jež by se zaobíraly situací nastávající po selhání takového pokusu, je minimum, neboť většina ideologů se po krachu jejich zaručeně správného receptu na vítězství raději schová někam, kde na ně nebude vidět. Jednou z prací, která se naopak našemu problému plně věnuje a mistrně ho analyzuje, jsou Směrnice Julia Evoly. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Volně tu navážeme na naše dva předchozí články o nedostatcích současného odporu proti islámské imigraci (1. a 2.) a budeme se dále věnovat chybám a možnostem odporu proti šířeji pojaté imigraci z mimoevropských zemí. Třebaže nyní budeme výrazně méně „idealističtí“ a více „realističtější“ než předešle, budeme se stále pohybovat v rovině teorie, jejíž praktické použití pouze ilustrativně nastíníme, rozvíjet jej tu však nebudeme. Touto cestou navrhneme novou metodu odporu, kterou pracovně nazýváme metoda kladení správných otázek.

***

Jak obecně známo, Evropa je již delší dobu cílem mimoevropských migrantů, kteří jsou zhusta zastoupeni příslušníky „barevných“ ras. Tento příval postupem času nabyl tolik na intenzitě, že v současnosti se již jedná o kritický problém.[1] Aniž bychom se tu více zdržovali důvody, označíme tento problém též za fatální – barevnou imigraci zcela odmítáme a považujeme ji za prostředek i znamení destrukce Evropy, které jsme i my součástí.

Zhoršující se stav zcela úměrně vzbuzuje i jisté podoby odporu.[2] Jeho činnost se však bez výjimek vyčerpává bezvýslednou aktivitou a po čase nutně zaniká. Mimo mnohé jiné problémy je příčinou jeho nevyhnutelného selhání i neschopnost pochopit situaci, v níž se nachází.

V rámci dnes převládajícího demokratického diskursu jsou hlavním prostředkem řešení sporů „diskuse“.[3] Právě diskuse jsou hlavní, ne-li jedinou metodou současného protiislámského odporu – svými argumenty se snaží přesvědčovat, že imigrace je špatná. Jak si však ukážeme dále, v současnosti užívané argumenty protiimigračního odporu jsou uboze slabé – vágní, či přímo demagogické – a v podstatě nejsou ani argumenty vlastními, spíše jsou zcela v režii protistrany, která z nich těží. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

V uplynulých dnech projel územím České republiky „konvoj“ americké vojenské techniky se zhruba pěti sty vojáky. Mediální šílenství o této „události“ informovalo více než dost. Věrni našim zvyklostem zůstáváme stát od tohoto dění stranou, přesto bychom však chtěli našim kamarádům předložit několik – věříme, že jinde řídce dostupných – úvah o jevech, které celou akci provázejí.

***

Prvně je třeba zamyslet se nad smyslem celého podniku. Jsou nám v zásadě předkládány dvě doplňující se vysvětlení. První, musíme ukázat Rusku, že „Aliance“ je jednotná a připravená se bránit. Druhá, máme povinnost vůči spojencům. Oba tyto výroky však nepředstavují nic než alibistické výmysly.

Člověk nemusí být vojenským „expertem,“ aby si uvědomil, že Rusko má nepochybně lepší zdroje informací o stavu a plánech „Aliance“, než jaké pro něj představují jakési ostentativní jízdy, ne nepodobné masopustnímu průvodu. Představa, že by Rusko nevědělo a na základě čehosi takového poznalo, je opravdu velice naivní. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Tento článek je převzat z webu Veliké poledne se souhlasem autora.

*

Ukrajina - boje

*

Současný systém nepanuje proto, že by se tak pevně držel v sedle, nýbrž proto, že neexistuje žádná silná a smysluplná alternativa.

Razantní odklon od dnešních trendů by byl nanejvýš žádoucí, protože ať už stávající společnost směřuje kamkoli, nečeká ji ve 21. století již pranic dobrého. Ale i když se o to různí lidé snaží, málokdo doopravdy vidí možnost úspěchu. Naděje se upírají spíše k předpokladu, že až se společnost zhroutí, uvolní se prostor pro vznik „něčeho nového“.

Já osobně tyto naděje považuji z velké části za liché. Současnost nepřeje vzniku velkého hnutí především svým blahobytem. U většiny lidí jsou vyhlídky na osobní prospěch, na zlepšení životní situace, příčinou velké části jejich motivace do nějakého hnutí vstoupit. Nadbytek proto plodí pasivitu a nezájem, a tedy menší počet potenciálních zájemců.

Jinak mají ovšem všichni kritici společnosti nebývale volné ruce a také značné možnosti. Nedaří-li se jim přikládat cihlu k cihle, není to vinou sabotáží, nýbrž jednoduše tím, že jsou to mizerní stavitelé. Všude se nedostává vůdců. Nevidím žádnou snahu o smysluplnou změnu, která by přesahovala klubovou formu a klubovou úroveň. Mezím tolerance této společnosti se uvážliví kritikové zatím ani vzdáleně nepřibližují.

Tento problém by v době nestability nebyl o nic lepší. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Občas jsme postaveni před na první pohled prostou otázku, na niž však nemůžeme jednoduše odpovědět: jde o otázku našeho zařazení na škále pravolevého politického spektra. Důvod, proč na ni nemůžeme snadno odpovědět, je ten, že vychází ze značně zjednodušujícího náhledu na svět, s nímž se neztotožňujeme, neboť zásadním způsobem deformuje skutečnou povahu reality. Východiskem takto položené otázky je totiž pohled z úrovně čistě materiálního světonázoru, jenž nemá jakékoli ponětí o duchovní dimenzi. Máme-li být schopni se někam zařadit, musíme upravit výchozí pohled a prostou dichotomii mezi pravicí a levicí rozšířit na počtvernost doplněním o další dvě odlišné pozice určené duchovním rozměrem. Prosté rozdělení světské politické horizontály tak musíme doplnit o vertikálu duchovního rozměru, čímž dosáhneme symbolického znaku kříže, jenž mnohem objektivněji odráží skutečnost:

Pouze pokud budeme vycházet z tohoto dělení, budeme moci získat mnohem komplexnější a přesnější náhled na základní lidské světonázorové tendence v moderní společnosti a na vzájemné vztahy mezi nimi. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Nedávno jsme ve formě článku představili náš pohled na protiislámské nálady, který se zdá být událostmi posledních dnů zcela potvrzen. Nebudeme tu pokrytecky předstírat skromnost: dle nás se nastalá situace vyvíjí zcela špatným směrem. V souladu s předešlým článkem zde navrhneme bezprostřední řešení nastalé situace, pomyslný „akční plán“, chcete-li. Nedoufáme ovšem naivně v možnost jeho realizování – spíše budeme rádi, když alespoň někoho přinutí uvažovat o této věci jinak.

*

Vyvraždění redakce pokleslého francouzského bulvárního dreku způsobilo vzedmutí vlny emocionálního rozhořčení a solidarity s „obětmi“ napříč celou západní Evropou. Výbuchy takovýchto těkavých sil, zcela subracionálních, slepých a nekonstruktivních, tedy v zásadě člověka ponižujících[1], jsou patrně antropologickou konstantou „běžného člověka“[2], a tak přestože s nimi nesouhlasíme, nebudeme je odsuzovat, raději s nimi budeme počítat jako s pevným a neměnným faktem – s nímž je eventuálně možné i dále pracovat. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

RaidoJe třeba, aby ti, kdo jdou s námi stejnou cestou, si všímali chyb, jichž se dopouštíme, a postojů, které nejsou v linii „stylu“, který člověku tradice musí příslušet. Není třeba snažit se chystat rány těm, kteří stojí po našem boku, jen poctivě a upřímně, srovnávací metodou, poukazovat na nedostatky. První účinek na ty, kteří obdrží negativní kritiku, může připomínat jed, který se však umožněním, aby jedinec o vlastních chybách přemýšlel, mění v lék. Jestliže si umí zniternit obdržené rady, vychází vítězně a posíleně z problému, který se před něj postavil. Jestliže naopak tuto metodu nesnese, je lepší, když odejde, protože si ani není vědom smyslu slova „kamarádství“. V konfrontaci mezi „kamarády“ nevidí čin Lásky nutný pro růst jednotlivce, ale ingerenci (=nevhodné vměšování, zasahování) do své soukromé sféry.

Raido: Zformování militanta a operační jednotky

***

Jinak řečeno: Kdo na radu reaguje jen podrážděným „Do toho ti nic není!“, ten se vůbec nepřenesl přes vlastní individualistický egoismus a nepřijal jakoukoli vyšší Myšlenku, v jejímž jméně byla rada učiněna.

Tento individualistický egoismus je třeba vymýtit, což je mezi námi zhusta opakované, ovšem jen stěží žité krédo. Je třeba chápat, že se nejedná o otázku jakési smyslu prosté morálky, nýbrž o záležitost nejhlubšího významu. Skutečného pozvednutí dosáhne individuální cestou možná jeden z miliardy (těch, kteří se o něco takového vůbec snaží), jestli vůbec; ostatní potřebují oporu v institucích. A je omylem domnívat se, že instituce již neexistují: totiž když zdánlivě chybí, je třeba vytvořit je mezi kamarády. Kdo toto odmítá, bude vtažen a zničen vírem „osobních problémů“ – mezi námi časté to fráze, v jejím případě však skutečně žité…

Read Full Post »

Každá schopnost a každé poznání, které člověk má nebo získá, s sebou nese dva možné následky: buď si jimi člověk pomáhá, nebo škodí. Banální a notoricky známé rčení „oheň je dobrý sluha, ale zlý pán“ představuje jedno primitivní svědectví této pravdy. Na následujících řádcích si vysvětlíme teorii tohoto principu a následně i několik konkrétních „praktických“ případů: ty se budou týkat nejen našich čtenářů – kterým je tento text věnován především – ale i lidstva jako celku.

Odraz

*

Představme si obrazně nějakou schopnost či poznání jako nástroj, se kterým člověk více či méně vědomě nakládá. Je-li takovýto nástroj použit s úplným pochopením toho, jak by měl být správně používán, vede ku  prospěchu; naopak, je-li použit bez nutných znalostí a nezbytného pochopení, vede k újmě.[1] Za jednu z nejdůležitějších – rozhodně nejčastějších – cest k pochopení toho, jak by se mělo s takovýmito „nástroji“ nakládat, označme zpětnou vazbu: když vnímáme, že je nám něco ke škodě, snažíme se to postupně měnit na směřování v prospěch[2]. Zde však vězí podstata obrovského problému, který jako Damoklův meč visí nad člověkem: když totiž ten svou újmu nevnímá, nic nekoriguje a v podstatě pokračuje v soustavném sebepoškozování.[3]

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

« Newer Posts - Older Posts »