Archive for the ‘Solární Tradice’ Category

Tento důležitý text vyšel původně pod názvem Preparazione dell’idea: La prova dell’aria jako článek Julia Evoly v týdeníku LA RIVOLTA IDEALE ve vydání z 10. dubna 1952. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný v knize A Handbook for Right-wing Youth (Arktos 2017).

***

Julius Evola

Staré iniciační rituály od noviců vyžadovaly, aby prošli zkouškou, která byla symbolicky nazývána jako zkouška vodou nebo dokonce zkouška vzduchem. V běžném materiálním životě jsme zvyklí utvrzovat ty věci, které nám skýtají pevnou oporu, takže se o ně můžeme opřít třeba i když se proti nim zrovna vymezujeme. Tohle představuje prvek „ne-já“, který já většinou potřebuje, aby samo sebe vnímalo, téměř jakoby prostřednictvím kontrastu. Od novice se čekalo, že prokáže svou schopnost aktivního jednání bez jakékoli opory tohoto typu, dokonce i když neměl kolem sebe nebo pod sebou ani žádný pevný a odolný element jako je země, místo ní byla tekutá voda nebo vzduch. Novic tak mohl prokázat svou svobodu, svou schopnost jednat skutečně z vlastní vůle, která vycházela přímo z něj.

Všechno tohle by se dalo dost dobře použít na oblast politiky, především na hnutí a lidi pronárodní fronty, počínaje MSI. Bylo by zajímavé vystavit tato hnutí s jejich lidmi „zkoušce vzduchem“. Co máme na mysli: předpokládejme, že současná vláda by najednou padla; že by se zrušily mimořádné zákony a odčinilo by se mnoho křivd; že by byl zrušen článek 16 [1]; a tak dále – jinak řečeno, předpokládejme, že by byl vyhlášen „konec poplachu“.
(Celý příspěvek…)

Advertisements

Read Full Post »

Poměrně zajímavou otázkou, kterou si člověk může klást, je otázka vztahu vlivu vnějšího prostředí a vlivu genů na vývoj jednotlivce. Do jaké míry je za rozvoj člověka zodpovědné prostředí, v němž se nachází, a do jaké míry je jeho chování určeno krví kolující jeho žilami? A do jaké míry má člověk svobodnou vůli ovlivňovat svůj osud? Většina názorů se v tomto ohledu drží – lidově řečeno – „pří zemi“; my máme v úmyslu nabídnout trochu odlišný úhel pohledu.

Dle nás je totiž zaměřeni se čistě na vztah geny versus vnější prostředí zamíření špatným směrem. V první řadě jsme si vědomi skutečnosti, že hmota neexistuje sama o sobě, ale v rámci pevného hierarchického vztahu s duchem. A protože je z tohoto vztahu neoddělitelná, je přemýšlení o ní mimo kontext tohoto vztahu logickým nesmyslem. Zadruhé, předpoklad, že člověku vládnou jeho geny, by pro nás mohl být relevantní pouze tehdy, pokud bychom zároveň přijali myšlenku, že člověk vlastně není ničím jiným než specifickým druhem zvířete. My však nevěříme, že je člověk na cestě od opice, ale že jde opačným směrem: nejpřímější možnou cestou k opici. Mají-li živočišné geny na člověka vliv, pak právě proto, jak moc se už opici zvládl přiblížit.

transhumanismus

Pro tuto chvíli bude mnohem lepší, zredukujeme-li náš výchozí problém na jinou otázku: je novorozený člověk jako nepopsaný list papíru, jako „tabula rasa“, nebo si v sobě nese nějakým způsobem zakódovaný svůj budoucí osud?

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

(pokračování prvního dílu)

Aby člověk mohl dobře porozumět svému životu, měl by nejdříve rozumět sám sobě. Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou je dobré pro hlubší pochopení vlastního života mít na paměti, je skutečnost, že základem života je vztah dvou odlišných perspektiv, dvou odlišných úrovní, jež jsou však obě stejně důležité. Jako lidé žijící v moderním světě dobře známe první z nich: fyzickou úroveň. Jsme si vědomi životní zkušenosti vymezené časem a prostorem, v němž se nachází naše fyzická těla. Na této úrovni vnímáme oddělenost od vnějšího světa a život je pro nás neustálým bojem: bojem za dosažení či udržení něčeho, bojem za změnu něčeho nebo bojem za seberealizaci. Druhá úroveň je úrovní duchovní a její podstata se diametrálně liší od podstaty hmoty. V duchu je náhled člověka na svět zcela odlišný – přirozeně zde cítí svobodu od všech omezení, jimiž je poutána hmota, a život vnímá jako jedno velké jeviště, kde se hraje hra podle jeho scénáře a pod jeho vedením. Vyšší Já, jehož středobodem je duch, je jako zručný nebeský sochař, pod jehož neviditelnýma rukama vzniká jedinečné umělecké dílo: přesně podle jeho představ a bez podmíněnosti povahou zpracovávaného materiálu či pochybnostmi o vlastních schopnostech.

Dvě cesty ke spícímu králi; kulatý stůl krále Artuše; solární syn Nebe a Země.

Život v konkrétní hmotné formě s sebou pochopitelně nese jisté prvky jsoucí ryzí perspektivě ducha neznámé: zmatek, nepochopení, slabost, bolest či strach. Způsobů, jak se s nimi vyrovnat, existuje zřejmě tolik, kolik je lidí. Avšak zdaleka ne o všech těchto způsobech se dá říci, že by byly moudré. Člověku – a především člověku moderní doby – je totiž vlastní zkratkovitost a zjednodušování. Dnešní člověk se naučil systematicky potlačovat negativní aspekty existence v projevené formě a snaží se je odstraňovat ze svého života. My však takový přístup považujeme za dětsky nevyzrálý. Ve skutečném životě je zcela nemožné potlačit „negativní“, aniž by to zároveň nevedlo k potlačení „pozitivního“. Život totiž není o jedné nebo druhé rovině, ale o obou zároveň: jak hmotná existence, v níž člověk vnímá svou formu a svou oddělenost od zbytku světa, tak i úroveň ducha, kde vnímá, že je neoddělitelně spjat se světem, mají pro život hluboký význam. Potlačování něčeho, co nevědomé ego považuje za negativní, končí spíše popřením duality, útěkem od ní, a tím jen neustálým nevědomým prodlužováním utrpení, jež z ní pramení, namísto aby došlo k její integraci.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Život je mystérium, jež je svou povahou jednoduché i nesmírně komplikované zároveň. Lidskému rozumu, jenž je těžištěm vnitřního života většiny lidí, ale chybí potřebné prostředky, jimiž by mohl pochopit jeho skutečnou hloubku. Z toho důvodu se o většině lidí – i když se jejich těla pohybují, pracují a stárnou – nedá říci, že by někdy žili. Pouze o lidech, kteří si prošli krizí, těžkostmi nebo bolestí, jež zocelily jejich ducha a donutily je vykročit do světa neznámému rozumu, ho mohou pochopit a realizovat v jeho úplnosti.

Je nasnadě, že život není žádná procházka růžovou zahradou, není to zkušenost prostá ztrát, tvrdých zkoušek a problémů; něčím takovým však ani nikdy neměl být. Pravým smyslem života a důvodem k začátku každé životní zkušenosti není nalezení klidu ani odpočinek, ale seberealizace ducha existujícího dávno před narozením těla. Avšak stejně jako nelze poznat kvalitu nového meče, aniž by prošel křtem v boji, tak nelze dosáhnout realizace ducha, aniž by prošel podobnou zkouškou. Z toho důvodu pozemský život začíná jako složitý, mnohdy bolestný a plný neustálého přemáhání se. Zkoušky, které přináší jsou však ohněm, z nějž se může – pakliže je k těmto zkouškám zaujat správný vztah – zrodit fénix. Protože ale lidé v životě ze všeho nejvíce prahnou po přímém osvobození se od těchto těžkostí, utíkají od nejniternějšího smyslu života i od života samého. Takoví nakonec umírají jako zesláblé vyhasínající bytosti zbavené všech svých sil i moci nad svým vlastním osudem. Něco takového má nesmírně daleko k realizaci neomezené svobody ducha, jež byla prvotním impulzem ke vzniku takto promarněného života.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

V minulém příspěvku jsme představili myšlenku, že boj proti modernímu světu musí probíhat na dvou odlišných frontách současně; dnes ji rozvineme a podpoříme několika dalšími úvahami.

Pokud mluvíme o boji proti modernímu světu, měli bychom mít nejdříve jasno v tom, co moderní svět je a čeho je důsledkem. Pod tímto označením se totiž mohou různým lidem vybavit různé významy, jež se vzájemně vůbec nemusí překrývat. Pro každého z nás jsou subjektivně určující jeho odlišné aspekty, proto se k nejhlubšímu jádru poznání toho, čím moderní svět objektivně je, nemusíme ani přiblížit. Pro jednoho může být moderní svět představován převážně nesmyslností všech společensky uznávaných snah, pro jiného drancováním přírody a pro třetího zatemněním znalosti duchovních pravd. Je jisté, že modernímu světu jsou – vedle dalších – vlastní všechny vyjmenované problémy; všechny ale představují pouhé vnější symptomy, které nijak neosvětlují samotné jádro. Abychom mohli vést úspěšný boj a mít alespoň mizivou naději na vítězství, musíme nejdříve dobře poznat nepřítele.

Moderní svět je vyvrcholením dlouhé řady událostí, jež se dají shrnout pod jediným pojmem: úpadek. Jak naši čtenáři dobře vědí, nemá pro nás význam představa pokroku a evoluce, ale starověká tradiční nauka o úpadku z prvotního stavu dokonalosti. Existuje velké množství starověkých svědectví z různých geograficky velmi vzdálených míst, která tuto myšlenku rozvíjejí takovým způsobem, že mezi jednotlivými vyjádřeními prakticky neexistují rozpory. Už to svědčí o její objektivnosti. Není to však jediný důvod, proč toto učení považujeme za správné: hlavním důvodem je skutečnost, že dává dokonalý smysl, pokud člověk na svět začne nahlížet z vyšší perspektivy překonávající čistě hmotnou úroveň a zahrnující ducha, a dále, že jeho proroctví naprosto přesně předpovídají dnešní stav věcí.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Čas od času se v některé z evropských zemí zformuje hnutí, jehož zakladatelé jsou upřímně přesvědčeni, že našli lék na neduhy moderní doby a že právě jejich program a jejich světonázor představují cestu z marasmu, do něhož se Evropa zvládla v posledních několika stoletích dostat. I naše skupinka začínala naprosto stejným způsobem, okolnosti nám nicméně nedopřály dlouhého trvání a naše naivní marnění času udusily už v zárodku. S odstupem to vnímáme jako šťastnou okolnost: díky tomu dnes máme možnost nahlížet na celý problém z jedinečné perspektivy osobních zkušeností a uvědomělosti nedostatků, jimiž trpí zaběhlý způsob odporu vůči modernímu světu.

Dle našeho poznání je chybou, kterou všechna taková hnutí – naprosto bez rozmyslu, jako přes kopírák – opakují, nepochopení faktu, že boj, do něhož se pouští, ve skutečnosti probíhá na dvou odlišných frontách současně. Za moderním světem a všemi jeho smyslově poznatelnými projevy stojí neviditelné síly, tendence a zákonitosti, proti nimž je třeba se postavit s úplně jinými zbraněmi než s politickými projevy a volebními mítinky. Je potřeba zdůraznit, že význam čelení těmto silám dalece přesahuje význam boje vedeného čistě politickými prostředky. Kvůli prvotnosti vnitřního před vnějším, kvůli prvotnosti ducha před vším hmotným, je bezpodmínečně nutné začít právě zde, u otázek duchovního zdroje stojícího za budoucími změnami. To je však něco, co u dnešních „protimoderních“ hnutí prakticky nelze nalézt. Jistě, společně s těmito hnutími vyrůstají i různé druhy myšlenek a rozmanité teorie, avšak tyto jsou spíše jen pouhým odrazem aktuální skutečnosti než aby přinášely něco skutečně nového a niterně odlišného. Tato hnutí totiž ve skutečnosti vznikají čistě s negativním úmyslem vymezit se vůči jistým skutečnostem, vydělit je od sebe a radikálně potlačit jakoukoli vědomou spojitost s nimi: možná právě proto je obvykle tím prvním, na co se klade důraz, návrh nové vlajky, loga a sepsání obligátního textu „Kdo jsme?“. Hlubší analýzy problémů, před nimiž stojíme, jsou povětšinou jen vedlejším přílepkem, který reálné směřování hnutí ovlivňuje jen zcela nepatrně. Nedělejme si proto iluze, podobná hnutí jsou ve své podstatě stejně moderní jako svět okolo nich; nenesou v sobě téměř nic, co by již od začátku nízkost modernity jakýmkoliv způsobem kvalitativně překračovalo, a co by ji tím pádem mohlo skutečně porazit.

 
Transcendence – nakreslil Aetius

Spisů sepsaných jako ideová východiska či manifesty zmíněných spolků lze bez problému nalézt víc než dost. Avšak kvalitních materiálů, které by překonávaly zabarvenost ideologií konkrétní skupiny a jež by se zaobíraly situací nastávající po selhání takového pokusu, je minimum, neboť většina ideologů se po krachu jejich zaručeně správného receptu na vítězství raději schová někam, kde na ně nebude vidět. Jednou z prací, která se naopak našemu problému plně věnuje a mistrně ho analyzuje, jsou Směrnice Julia Evoly. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Tento text Julia Evoly vyšel původně jako předmluva k italskému vydání knihy J. J. Bachofena Das Mutterrecht (Le Madri e la Virilita Olimpica, 1949). Český překlad je pořízen prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný zde.

***

Julius EvolaV Itálii bylo v poslední době napsáno mnoho o J. J. Bachofenovi, basilejském mysliteli a Nietzscheho současníkovi, jehož geniální dílo zůstalo během jeho života téměř bez povšimnutí, zato se však především dnes těší velké pozornosti, a to obzvláště v Německu. Bachofen se věnoval zkoumání starých civilizací klasického světa středomoří, především pak jejich etnicko-náboženských, symbolických a mytologických aspektů, a jeho fundamentální představa o této oblasti je představa o prapůvodní opozici mezi heroickou, „solární“, olympskou, virilní duchovností, a duchovností „chtonickou“, „lunární“, feminní. Právě v tomto duchu interpretoval náboženské koncepce, sociální systémy, mýty, symboly a právněpolitické formy starých civilizací, během čehož si stále více všímal interferencí mezi vlivy vztahujícími se k různorodým formám duchovna, které lze dnes jednoduše vztáhnout k rozdílným rasovým komponentám archaického světa středomoří: k „solární“ či „uranické“ civilizaci, související jasně s árijskými rasami, a k chtonickým a feminním civilizacím, souvisejícím naopak s rasami předárijskými či antiárijskými.

Kromě toho však Bachofenovy názory nemají hodnotu pouze retrospektivní, ale nezřídka také poskytují skrze mnohdy ohromující analogické vztahy důležité referenční body pro pochopení těch nejhlubších významů některých aspektů naší moderní civilizace. Právě z tohoto důvodu si myslíme, že by nemuselo být zcela nezajímavé rozvinout na toto téma několik úvah. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Older Posts »