Archive for the ‘Solární Tradice’ Category

Čas od času se v některé z evropských zemí zformuje hnutí, jehož zakladatelé jsou upřímně přesvědčeni, že našli lék na neduhy moderní doby a že právě jejich program a jejich světonázor představují cestu z marasmu, do něhož se Evropa zvládla v posledních několika stoletích dostat. I naše skupinka začínala naprosto stejným způsobem, okolnosti nám nicméně nedopřály dlouhého trvání a naše naivní marnění času udusily už v zárodku. S odstupem to vnímáme jako šťastnou okolnost: díky tomu dnes máme možnost nahlížet na celý problém z jedinečné perspektivy osobních zkušeností a uvědomělosti nedostatků, jimiž trpí zaběhlý způsob odporu vůči modernímu světu.

Dle našeho poznání je chybou, kterou všechna taková hnutí – naprosto bez rozmyslu, jako přes kopírák – opakují, nepochopení faktu, že boj, do něhož se pouští, ve skutečnosti probíhá na dvou odlišných frontách současně. Za moderním světem a všemi jeho smyslově poznatelnými projevy stojí neviditelné síly, tendence a zákonitosti, proti nimž je třeba se postavit s úplně jinými zbraněmi než s politickými projevy a volebními mítinky. Je potřeba zdůraznit, že význam čelení těmto silám dalece přesahuje význam boje vedeného čistě politickými prostředky. Kvůli prvotnosti vnitřního před vnějším, kvůli prvotnosti ducha před vším hmotným, je bezpodmínečně nutné začít právě zde, u otázek duchovního zdroje stojícího za budoucími změnami. To je však něco, co u dnešních „protimoderních“ hnutí prakticky nelze nalézt. Jistě, společně s těmito hnutími vyrůstají i různé druhy myšlenek a rozmanité teorie, avšak tyto jsou spíše jen pouhým odrazem aktuální skutečnosti než aby přinášely něco skutečně nového a niterně odlišného. Tato hnutí totiž ve skutečnosti vznikají čistě s negativním úmyslem vymezit se vůči jistým skutečnostem, vydělit je od sebe a radikálně potlačit jakoukoli vědomou spojitost s nimi: možná právě proto je obvykle tím prvním, na co se klade důraz, návrh nové vlajky, loga a sepsání obligátního textu „Kdo jsme?“. Hlubší analýzy problémů, před nimiž stojíme, jsou povětšinou jen vedlejším přílepkem, který reálné směřování hnutí ovlivňuje jen zcela nepatrně. Nedělejme si proto iluze, podobná hnutí jsou ve své podstatě stejně moderní jako svět okolo nich; nenesou v sobě téměř nic, co by již od začátku nízkost modernity jakýmkoliv způsobem kvalitativně překračovalo, a co by ji tím pádem mohlo skutečně porazit.

 
Transcendence – nakreslil Aetius

Spisů sepsaných jako ideová východiska či manifesty zmíněných spolků lze bez problému nalézt víc než dost. Avšak kvalitních materiálů, které by překonávaly zabarvenost ideologií konkrétní skupiny a jež by se zaobíraly situací nastávající po selhání takového pokusu, je minimum, neboť většina ideologů se po krachu jejich zaručeně správného receptu na vítězství raději schová někam, kde na ně nebude vidět. Jednou z prací, která se naopak našemu problému plně věnuje a mistrně ho analyzuje, jsou Směrnice Julia Evoly. (Celý příspěvek…)

Reklamy

Read Full Post »

Tento text Julia Evoly vyšel původně jako předmluva k italskému vydání knihy J. J. Bachofena Das Mutterrecht (Le Madri e la Virilita Olimpica, 1949). Český překlad je pořízen prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný zde.

***

Julius EvolaV Itálii bylo v poslední době napsáno mnoho o J. J. Bachofenovi, basilejském mysliteli a Nietzscheho současníkovi, jehož geniální dílo zůstalo během jeho života téměř bez povšimnutí, zato se však především dnes těší velké pozornosti, a to obzvláště v Německu. Bachofen se věnoval zkoumání starých civilizací klasického světa středomoří, především pak jejich etnicko-náboženských, symbolických a mytologických aspektů, a jeho fundamentální představa o této oblasti je představa o prapůvodní opozici mezi heroickou, „solární“, olympskou, virilní duchovností, a duchovností „chtonickou“, „lunární“, feminní. Právě v tomto duchu interpretoval náboženské koncepce, sociální systémy, mýty, symboly a právněpolitické formy starých civilizací, během čehož si stále více všímal interferencí mezi vlivy vztahujícími se k různorodým formám duchovna, které lze dnes jednoduše vztáhnout k rozdílným rasovým komponentám archaického světa středomoří: k „solární“ či „uranické“ civilizaci, související jasně s árijskými rasami, a k chtonickým a feminním civilizacím, souvisejícím naopak s rasami předárijskými či antiárijskými.

Kromě toho však Bachofenovy názory nemají hodnotu pouze retrospektivní, ale nezřídka také poskytují skrze mnohdy ohromující analogické vztahy důležité referenční body pro pochopení těch nejhlubších významů některých aspektů naší moderní civilizace. Právě z tohoto důvodu si myslíme, že by nemuselo být zcela nezajímavé rozvinout na toto téma několik úvah. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Triumfující árijský duch vstupuje na zemi.

Člověk dávno zapomněl, čím ve skutečnosti je. Když o sobě mluví, má na mysli pouze jednu část sebe sama – a to navíc tu méně významnou. Svou skutečnou podstatu si neuvědomuje a nechává ji zahalenou v temné nevědomosti. Přitom právě tato jeho opomenutá podstata je tím, o čem by mohl říci: „tohle jsem já“.

Když na sebe člověk pohlédne do zrcadla, nebo když se zadívá na své tělo či práci, kterou za celý svůj život vykonal, nehledí na sebe. To, na co se v tu chvíli dívá, není on, ale jeho dílo. V takovou chvíli je jako nebeský sochař, který si prohlíží sochu, již na zemi vysochal. A právě v tomto okamžiku většina z nás selhala: téměř všichni jsme se se svým dílem ztotožnili natolik, že jsme se jím sami stali. Tím, že jsme se ztotožnili se sochami, jsme ale přišli o schopnosti sochaře. Každá socha je jen mrtvou, pasivní a strnulou hmotou, jež v sobě postrádá zdroj, z něhož vzešla: postrádá sílu, která jí dala formu a proto nikdy nebude ničím jiným než jen onou sochou, jíž už je. Vzhledem k absenci zdroje životní síly je každá socha odsouzena k chátrání a konečnému rozpadu. Zákon času je neúprosný, i ten nejtvrdší kámen mu nakonec podlehne a změní se v prach.

Přesně tohle je stav, v němž se nacházíme – my i naši současníci. S odevzdaností sedíme a čekáme, až nás čas rozruší a my se rozpadneme na prach. Umíráme zaživa, aniž bychom naplnili cíle, pro něž jsme naše těla původně stvořili. Necháváme se vláčet zběsilými proudy času, které nás táhnou do temné nicoty, abychom nakonec zcela přestali existovat. Tyto pesimistické vyhlídky a smířenost se svým osudem jsou vlastní většině lidí kolem nás. Krev v našich žilách nicméně volá jasným hlasem: „nejste tím, čím se zdáte být!“ Kdesi v nitru jasně cítíme, že nejsme oběťmi života, ale životem samým. Naším údělem není nicota a rozpad, ale síla a triumfální heroická obnova.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Následující pojednání o dvojí podobě života sepsal Karel IV. v první kapitole své autobiografie Vita Caroli (zde v překladu Jakuba Pavla). Dovolujeme si tento text opatřit poznámkami v hranatých závorkách; v nich uvádíme naše chápání té které záležitosti. Doporučuji nejdříve přečíst bez komentářů (z důvodu snazšího přeskakování jsou barevně odlišeny).

***

Karel IV.Svým nástupcům, kteří budou sedět na mém dvojím trůně, chci dát poznat dvojí život [život odehrávající se ve sféře bytí; život nepomíjivý X život v dění, v nastávání; život pomíjivý] tohoto světa, aby z něho vyvolili lepší. Představa dvojího života nám v mysli lépe vyvstane, užijeme-li podobenství o dvojí tváři. Neboť jako tvář, kterou zříme v zrcadle, je prázdná a není nic, tak také život hříšníků [=lidí, kteří jsou zcela pohlceni děním; nejedná se morální pojem související se sankcí za nějaký konkrétní skutek] je prázdný a není nic. Proto praví Jan (Orličník) v evangeliu: „A bez něho [života nepomíjivého] nic není učiněno.“ Jakým ale způsobem je možné obrátit v nic dílo hříšníkovo, když je přece byl učinil? Hřích vpravdě učinil, nikoliv skutek [podlehnutí (žádosti, dění) není skutkem; skutek musí být aktivní]. Latinské slovo opus (dílo) je odvozeno od optacio (žádost) a hříšník vždy žádá rozkoše a poskvrňuje se jimi. Vpravdě se ve svých žádostech klame, neboť touží po věcech podléhajících zmaru, které se vniveč obracejí […což je vlastnost všech jevů počínajících ve světě dění]. A tak se pohřbívá jeho život s ním samým; neboť když tělo béře zkázu, končí se i jeho žádosti. O druhém pak životě [nepomíjivém] praví Jan Evangelista: „Co učiněno jest v něm, byl život a život byl světlem lidí.“ Kterak však učiníme, aby náš život byl v něm a aby byl světlem naším, učí nás Spasitel řka: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm.“ Kdo žijí z takového pokrmu duchovního, zůstávají na věky. Přihlédněme, jak mají být z něho živi. Zdaž, požíváme-li tělesně rozličné pokrmy, jež podléhají zkáze, nemusíme na ně mít chuť a zdaž naše vnitřnosti je nemusí dychtivě přijmout a rozvést po ústrojích našeho těla, aby se proměnili v krev; i zdaž by duch, který v krvi přebývá [zde je zajímavá lokalizace ducha…], s životem naším mohl tam zůstat? Poněvadž se však tělo porušuje, člověk umírá. Kdo však pojídá onen pokrm duchovní, z něhož duše je živa: Zdaliž není třeba, aby člověk po něm v duši své toužil, žádostivě jej přijímal a horlivě v lásce choval, aby jiskry onoho pokrmu žehem slasti a lásky se v něm vznítily [Je možné dále uvažovat o nějakém univerzálním „člověku“? Zde máme jasnou distinkci dvou lidských typů! Ještě explicitnější vyjádření tohoto je v dalších, zde nepublikovaných, částech textu]; a v nich pak aby duše měla svou životní potravu a aby v něm přebývala? A jako v tom pokrmu není nic porušitelného, tak všichni, kdož v něm přebývají, jsou prosti veškerého porušení a budou živi na věky. Což potvrzuje Spasitel, řka u Jana v VI. kapitole: „Toto jest chléb živý, který sestoupil z nebe, a bude-li kdo jíst z toho chleba, nezemře na věky.“ Život věčný je světlo člověka a bez Boha není možný. A proto praví tentýž Orličník: „A život byl světlo lidí,“ poněvadž jiný život pokládá za smrt. A vskutku je to smrt, neboť je takový život přetrpký. Co je ostatně trpčího, než když milovníci rozkoší musí pak za ně takové tresty vytrpět? Nejsou totiž toliko mrtví, nýbrž každou hodinu odumírají. Ale ti, kdož žijí životem věčným, právem se nazývají živými, protože se opřeli smrti, odmítnuvše rozkoše tělesné, a za odměnu vzali rozkoše věčné.

[…]

***

Read Full Post »

O árijské rase

Definic árijské rasy zřejmě existuje tolik, kolik lidí se o její definici pokoušelo. Mnozí tak činí na biologicko-rasovém základě, jiní na základě kulturním nebo dokonce jazykovém. My však musíme všechny tyto definice odmítnout jako omezené a vycházející z čistě lidského úhlu pohledu. Podle nás jsou všechny zmiňované ukazatele pouze podružné a neurčující: árijskou rasu je nutno definovat na základě odlišností duchovních.

Hned na začátek je nutno vyjasnit jednu zásadní věc: árijská rasa není lidskou rasou. Z toho důvodu zde není možné použít jakákoli lidská měřítka, kterými lze rozlišovat jednotlivé lidské rasy. Kdyby Árijci náleželi sféře biologického života, dalo by se o nich říci, že jsou doslova samostatným druhem odlišným od druhu homo sapiens sapiens; to však říci nelze, neboť Árijci jsou ve skutečnosti rasou duchovní a nikoli biologickou: proto je nelze nijak biologicky definovat, ani hledat biologické odlišnosti lidských ras a rasy árijské. Zatímco člověk za své Já v první řadě považuje své tělo a vidí v něm podmínku vlastního bytí, Árijec se identifikuje se svým duchem (vědomím) a své tělo považuje jen za pouhý nástroj svého bytí.

Vezmeme-li do úvahy tradiční učení o pěti živlech, má vědomí povahu éterickou. Podle tohoto učení éter jako jediný z živlů nepodléhá omezením času a prostoru, zatímco oheň, vzduch, voda a země už do určité míry ano. Z této skutečnosti plyne první důležitý poznatek o árijské rase: vzhledem k tomu, že se Árijec identifikuje se svým vědomím a nikoli tělem, jež je složeno z ostatních čtyř živlů, jsou mu vlastní kvality náležející vědomí a není spoután omezeními ostatních živlů. Z toho jasně vyplývá, že árijská rasa nezná omezení času ani prostoru. Důsledkem toho je, že bytí Árijce není omezeno na určitý čas a místo v časoprostoru, ale může poznávat i jeho odlišné součásti nebo obsáhnout časoprostor jako celek. Díky tomu se cítí spojen s každou částí existence a necítí se oddělený od zbytku světa, ale chápe, že je jeho individuovaným vtělením. Zde je na místě poukázat na skutečnost, že árijské duchovní doktríny vždy zdůrazňovaly, že individuální existence je dokonalým odrazem existence absolutní, to jest, že mikrokosmos je přesným odrazem či projevem makrokosmu. Každý Árijec si proto zachovává vědomé spojení se silami, které stvořily tento svět a chápe, že právě jejich individuovaným projevem jest. V tradiční árijské symbolice tuto skutečnost symbolizoval symbol centrálního stromu, jenž podpírá celý svět a jehož větvičky odpovídají jednotlivým individuálním bytostem. Každá z těchto větviček je navždy nedílně spojená s celým stromem a veškerou jeho silou – a moc celého stromu bude této větvičce plně k dispozici, bude-li to třeba.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Hora a duchovno

Překlad první kapitoly knihy „Meditazioni delle Vette“, jež je sestavena ze sebraných článků a esejů Julia Evoly. Přeloženo z anglického překladu knihy, vydaného pod názvem „Meditations on the Peaks“.

***

Engadin – vrcholky

V moderním světě existují dva faktory, jež více než kterékoliv jiné zodpovídají za bránění našeho uvědomění si duchovna, které bylo nejstarším tradicím známo: tím prvním je abstraktní charakter naší kultury; druhým je glorifikace slepé a zběsilé posedlosti aktivitou.

Na jedné straně jsou lidé, kteří ztotožňují „ducha“ s učeností nabytou v knihovnách a univerzitních učebnách, nebo s intelektuálními hrami filosofů, nebo s knižním či pseudomystickým estetismem.  Na straně druhé, nové generace přeměnily atletické soupeření v náboženství a zdají se být neschopnými představy čehokoliv mimo vzrušení z tréningu, soutěžení a fyzických úspěchů; skutečně přeměnily sportovní výkon v samoúčelný cíl a dokonce v posedlost, namísto prostředku pro cíl vyšší.

Někteří lidé považují tento protiklad životních stylů za jakési dilema. Ve skutečnosti nacházíme často u takzvaného učeneckého typu vlastní silnou averzi vůči fyzické disciplíně; obdobně u lidí věnujících se sportu pěstí pocit fyzické síly opovržení nad těmi ze „slonovinových věží“, kteří se omezili na knihy a bitvy slov, jež oni shledávají za neškodné.

Tyto dva životní styly by měly být považovány za scestné a za plody moderní dekadence, jelikož jsou oba cizími pro heroickou vizi ducha, jež tvořila osu nejlepších klasických tradic Západu, a která je nyní v kontextu opravdové obnovy Itálie úspěšně evokována.

Až příliš často lidé zapomínají, že duchovno je v podstatě způsob života a že jeho míra nesestává z pojmů, teorií a idejí, které jsou uskladněny v něčí hlavě. Ve skutečnosti je duchovno to, co bylo úspěšně aktualizováno a převedeno do pocítění vyšší kvality, které je zažito duší uvnitř, a do vznešeného vystupování, které je vyjádřeno tělem.

Z této perspektivy je možné ocenit disciplínu, která přestože se tělesných sil týká, v nich nebude začínat ani končit, nýbrž namísto toho se stane prostředkem k probuzení živoucího a organického duchovna. Toto je disciplína vyššího vnitřního charakteru. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Hrdina: ten, kdo neváhá uskutečnit to, o čem druzí jen mluví.

Nechceme, aby tento text vyzněl jako nějaký připitomělý manifest. Těch už bylo sepsáno dost: kdykoli se začala formovat nějaká skupina, to první, co její členové pociťovali za důležité, bylo vykřičet do světa těch pár nesmyslů, které považovali za svůj program. I my máme stejnou zkušenost; i my jsme kdysi sepsali a zveřejnili vlastní manifest. Naštěstí jsme se ale dokázali posunout dále: pochopili jsme, že, obrazně řečeno, čím menší ratlík, tím větší potřebu má štěkat. My už necítíme nutnost na sebe upozorňovat, protože jsme poznali, že nás to silnějšími neudělá; spíš by nás to jen utvrdilo v naší slabosti.

Myšlenky obsažené v tomto příspěvku se nám hlavou honí již delší dobu; jak přesně dlouho, nevíme. Možná již od narození, možná už z časů dávno před ním. Pakliže lze u druhých vysledovat bod jejich názorové konverze a počátek jejich odporu vůči modernímu světu, pak u nás zřejmě ne. Může-li nás nějaký symbol dobře charakterizovat, pak zřejmě symbol „Plaváčka“. Byli jsme vrženi do rozbouřených vod temného věku a vychováni duchovně chudým světem, přesto však v nás koluje jiná krev – krev dávných králů a vládců, kteří v dobách dávno zapomenutých silou své vůle tvořili a formovali tento svět. Ač plně ponořeni do temných sil, přesto jsme jim nikdy plně nepodlehli a vždy si uchovali určité nejasné povědomí o tom, že může být lépe.

Pokud je někdo cizí vůlí ustavičně přetvářen v něco, čím není a co je mu z podstaty cizí, musí u něj nastat zmatenost. Ani my jsme se nestali výjimkou. V souladu s příkladem okolí jsme začali to, co tak postrádáme, hledat mimo sebe ve vnějším světě. Začínali jsme jako národně profilované hnutí, k nacionalismu jako takovému – jak jej chápe většina lidí – jsme však nikdy netíhli. Spíše v nás právě nacionalismus do jisté míry probouzel vzpomínky na ideu sebevlády, pevné vůle, moci nad životem a hrdosti. Hrdost; to je především odpor vůči otroctví – včetně těch, která nejsou tak zjevná: otroctví času a světa podmíněnosti.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

« Newer Posts - Older Posts »