Archive for the ‘Solární Tradice’ Category

Karel IV. o dvojí podobě života

Posted in Solární Tradice, Výňatky a převzaté texty, tagged on 27 ledna, 2014| Leave a Comment »

Následující pojednání o dvojí podobě života sepsal Karel IV. v první kapitole své autobiografie Vita Caroli (zde v překladu Jakuba Pavla). Dovolujeme si tento text opatřit poznámkami v hranatých závorkách; v nich uvádíme naše chápání té které záležitosti. Doporučuji nejdříve přečíst bez komentářů (z důvodu snazšího přeskakování jsou barevně odlišeny).

***

Karel IV.Svým nástupcům, kteří budou sedět na mém dvojím trůně, chci dát poznat dvojí život [život odehrávající se ve sféře bytí; život nepomíjivý X život v dění, v nastávání; život pomíjivý] tohoto světa, aby z něho vyvolili lepší. Představa dvojího života nám v mysli lépe vyvstane, užijeme-li podobenství o dvojí tváři. Neboť jako tvář, kterou zříme v zrcadle, je prázdná a není nic, tak také život hříšníků [=lidí, kteří jsou zcela pohlceni děním; nejedná se morální pojem související se sankcí za nějaký konkrétní skutek] je prázdný a není nic. Proto praví Jan (Orličník) v evangeliu: „A bez něho [života nepomíjivého] nic není učiněno.“ Jakým ale způsobem je možné obrátit v nic dílo hříšníkovo, když je přece byl učinil? Hřích vpravdě učinil, nikoliv skutek [podlehnutí (žádosti, dění) není skutkem; skutek musí být aktivní]. Latinské slovo opus (dílo) je odvozeno od optacio (žádost) a hříšník vždy žádá rozkoše a poskvrňuje se jimi. Vpravdě se ve svých žádostech klame, neboť touží po věcech podléhajících zmaru, které se vniveč obracejí […což je vlastnost všech jevů počínajících ve světě dění]. A tak se pohřbívá jeho život s ním samým; neboť když tělo béře zkázu, končí se i jeho žádosti. O druhém pak životě [nepomíjivém] praví Jan Evangelista: „Co učiněno jest v něm, byl život a život byl světlem lidí.“ Kterak však učiníme, aby náš život byl v něm a aby byl světlem naším, učí nás Spasitel řka: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm.“ Kdo žijí z takového pokrmu duchovního, zůstávají na věky. Přihlédněme, jak mají být z něho živi. Zdaž, požíváme-li tělesně rozličné pokrmy, jež podléhají zkáze, nemusíme na ně mít chuť a zdaž naše vnitřnosti je nemusí dychtivě přijmout a rozvést po ústrojích našeho těla, aby se proměnili v krev; i zdaž by duch, který v krvi přebývá [zde je zajímavá lokalizace ducha…], s životem naším mohl tam zůstat? Poněvadž se však tělo porušuje, člověk umírá. Kdo však pojídá onen pokrm duchovní, z něhož duše je živa: Zdaliž není třeba, aby člověk po něm v duši své toužil, žádostivě jej přijímal a horlivě v lásce choval, aby jiskry onoho pokrmu žehem slasti a lásky se v něm vznítily [Je možné dále uvažovat o nějakém univerzálním „člověku“? Zde máme jasnou distinkci dvou lidských typů! Ještě explicitnější vyjádření tohoto je v dalších, zde nepublikovaných, částech textu]; a v nich pak aby duše měla svou životní potravu a aby v něm přebývala? A jako v tom pokrmu není nic porušitelného, tak všichni, kdož v něm přebývají, jsou prosti veškerého porušení a budou živi na věky. Což potvrzuje Spasitel, řka u Jana v VI. kapitole: „Toto jest chléb živý, který sestoupil z nebe, a bude-li kdo jíst z toho chleba, nezemře na věky.“ Život věčný je světlo člověka a bez Boha není možný. A proto praví tentýž Orličník: „A život byl světlo lidí,“ poněvadž jiný život pokládá za smrt. A vskutku je to smrt, neboť je takový život přetrpký. Co je ostatně trpčího, než když milovníci rozkoší musí pak za ně takové tresty vytrpět? Nejsou totiž toliko mrtví, nýbrž každou hodinu odumírají. Ale ti, kdož žijí životem věčným, právem se nazývají živými, protože se opřeli smrti, odmítnuvše rozkoše tělesné, a za odměnu vzali rozkoše věčné.

[…]

***

Read Full Post »

O árijské rase

Posted in Solární Tradice, tagged on 17 ledna, 2014| 12 komentářů »

Definic árijské rasy zřejmě existuje tolik, kolik lidí se o její definici pokoušelo. Mnozí tak činí na biologicko-rasovém základě, jiní na základě kulturním nebo dokonce jazykovém. My však musíme všechny tyto definice odmítnout jako omezené a vycházející z čistě lidského úhlu pohledu. Podle nás jsou všechny zmiňované ukazatele pouze podružné a neurčující: árijskou rasu je nutno definovat na základě odlišností duchovních.

Hned na začátek je nutno vyjasnit jednu zásadní věc: árijská rasa není lidskou rasou. Z toho důvodu zde není možné použít jakákoli lidská měřítka, kterými lze rozlišovat jednotlivé lidské rasy. Kdyby Árijci náleželi sféře biologického života, dalo by se o nich říci, že jsou doslova samostatným druhem odlišným od druhu homo sapiens sapiens; to však říci nelze, neboť Árijci jsou ve skutečnosti rasou duchovní a nikoli biologickou: proto je nelze nijak biologicky definovat, ani hledat biologické odlišnosti lidských ras a rasy árijské. Zatímco člověk za své Já v první řadě považuje své tělo a vidí v něm podmínku vlastního bytí, Árijec se identifikuje se svým duchem (vědomím) a své tělo považuje jen za pouhý nástroj svého bytí.

Vezmeme-li do úvahy tradiční učení o pěti živlech, má vědomí povahu éterickou. Podle tohoto učení éter jako jediný z živlů nepodléhá omezením času a prostoru, zatímco oheň, vzduch, voda a země už do určité míry ano. Z této skutečnosti plyne první důležitý poznatek o árijské rase: vzhledem k tomu, že se Árijec identifikuje se svým vědomím a nikoli tělem, jež je složeno z ostatních čtyř živlů, jsou mu vlastní kvality náležející vědomí a není spoután omezeními ostatních živlů. Z toho jasně vyplývá, že árijská rasa nezná omezení času ani prostoru. Důsledkem toho je, že bytí Árijce není omezeno na určitý čas a místo v časoprostoru, ale může poznávat i jeho odlišné součásti nebo obsáhnout časoprostor jako celek. Díky tomu se cítí spojen s každou částí existence a necítí se oddělený od zbytku světa, ale chápe, že je jeho individuovaným vtělením. Zde je na místě poukázat na skutečnost, že árijské duchovní doktríny vždy zdůrazňovaly, že individuální existence je dokonalým odrazem existence absolutní, to jest, že mikrokosmos je přesným odrazem či projevem makrokosmu. Každý Árijec si proto zachovává vědomé spojení se silami, které stvořily tento svět a chápe, že právě jejich individuovaným projevem jest. V tradiční árijské symbolice tuto skutečnost symbolizoval symbol centrálního stromu, jenž podpírá celý svět a jehož větvičky odpovídají jednotlivým individuálním bytostem. Každá z těchto větviček je navždy nedílně spojená s celým stromem a veškerou jeho silou – a moc celého stromu bude této větvičce plně k dispozici, bude-li to třeba.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Hora a duchovno

Posted in Solární Tradice, tagged , , on 24 prosince, 2013| 1 Comment »

Překlad první kapitoly knihy „Meditazioni delle Vette“, jež je sestavena ze sebraných článků a esejů Julia Evoly. Přeloženo z anglického překladu knihy, vydaného pod názvem „Meditations on the Peaks“.

***

Engadin – vrcholky

V moderním světě existují dva faktory, jež více než kterékoliv jiné zodpovídají za bránění našeho uvědomění si duchovna, které bylo nejstarším tradicím známo: tím prvním je abstraktní charakter naší kultury; druhým je glorifikace slepé a zběsilé posedlosti aktivitou.

Na jedné straně jsou lidé, kteří ztotožňují „ducha“ s učeností nabytou v knihovnách a univerzitních učebnách, nebo s intelektuálními hrami filosofů, nebo s knižním či pseudomystickým estetismem.  Na straně druhé, nové generace přeměnily atletické soupeření v náboženství a zdají se být neschopnými představy čehokoliv mimo vzrušení z tréningu, soutěžení a fyzických úspěchů; skutečně přeměnily sportovní výkon v samoúčelný cíl a dokonce v posedlost, namísto prostředku pro cíl vyšší.

Někteří lidé považují tento protiklad životních stylů za jakési dilema. Ve skutečnosti nacházíme často u takzvaného učeneckého typu vlastní silnou averzi vůči fyzické disciplíně; obdobně u lidí věnujících se sportu pěstí pocit fyzické síly opovržení nad těmi ze „slonovinových věží“, kteří se omezili na knihy a bitvy slov, jež oni shledávají za neškodné.

Tyto dva životní styly by měly být považovány za scestné a za plody moderní dekadence, jelikož jsou oba cizími pro heroickou vizi ducha, jež tvořila osu nejlepších klasických tradic Západu, a která je nyní v kontextu opravdové obnovy Itálie úspěšně evokována.

Až příliš často lidé zapomínají, že duchovno je v podstatě způsob života a že jeho míra nesestává z pojmů, teorií a idejí, které jsou uskladněny v něčí hlavě. Ve skutečnosti je duchovno to, co bylo úspěšně aktualizováno a převedeno do pocítění vyšší kvality, které je zažito duší uvnitř, a do vznešeného vystupování, které je vyjádřeno tělem.

Z této perspektivy je možné ocenit disciplínu, která přestože se tělesných sil týká, v nich nebude začínat ani končit, nýbrž namísto toho se stane prostředkem k probuzení živoucího a organického duchovna. Toto je disciplína vyššího vnitřního charakteru. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Kam dál; a kudy?

Posted in Solární Tradice, tagged , , on 4 prosince, 2013| 14 komentářů »

Hrdina: ten, kdo neváhá uskutečnit to, o čem druzí jen mluví.

Nechceme, aby tento text vyzněl jako nějaký připitomělý manifest. Těch už bylo sepsáno dost: kdykoli se začala formovat nějaká skupina, to první, co její členové pociťovali za důležité, bylo vykřičet do světa těch pár nesmyslů, které považovali za svůj program. I my máme stejnou zkušenost; i my jsme kdysi sepsali a zveřejnili vlastní manifest. Naštěstí jsme se ale dokázali posunout dále: pochopili jsme, že, obrazně řečeno, čím menší ratlík, tím větší potřebu má štěkat. My už necítíme nutnost na sebe upozorňovat, protože jsme poznali, že nás to silnějšími neudělá; spíš by nás to jen utvrdilo v naší slabosti.

Myšlenky obsažené v tomto příspěvku se nám hlavou honí již delší dobu; jak přesně dlouho, nevíme. Možná již od narození, možná už z časů dávno před ním. Pakliže lze u druhých vysledovat bod jejich názorové konverze a počátek jejich odporu vůči modernímu světu, pak u nás zřejmě ne. Může-li nás nějaký symbol dobře charakterizovat, pak zřejmě symbol „Plaváčka“. Byli jsme vrženi do rozbouřených vod temného věku a vychováni duchovně chudým světem, přesto však v nás koluje jiná krev – krev dávných králů a vládců, kteří v dobách dávno zapomenutých silou své vůle tvořili a formovali tento svět. Ač plně ponořeni do temných sil, přesto jsme jim nikdy plně nepodlehli a vždy si uchovali určité nejasné povědomí o tom, že může být lépe.

Pokud je někdo cizí vůlí ustavičně přetvářen v něco, čím není a co je mu z podstaty cizí, musí u něj nastat zmatenost. Ani my jsme se nestali výjimkou. V souladu s příkladem okolí jsme začali to, co tak postrádáme, hledat mimo sebe ve vnějším světě. Začínali jsme jako národně profilované hnutí, k nacionalismu jako takovému – jak jej chápe většina lidí – jsme však nikdy netíhli. Spíše v nás právě nacionalismus do jisté míry probouzel vzpomínky na ideu sebevlády, pevné vůle, moci nad životem a hrdosti. Hrdost; to je především odpor vůči otroctví – včetně těch, která nejsou tak zjevná: otroctví času a světa podmíněnosti.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Poznámka k dokonalosti

Posted in Solární Tradice, tagged on 20 listopadu, 2013| Leave a Comment »

Opravdová dokonalost není koncem, ale začátkem všeho. Představa, že by dosažení dokonalosti znamenalo definitivní konec všeho, ustrnutí či dokonce nějakou formu zneschopnělosti, je nám zcela cizí. Kořeny takové představy nepochybně tkví ve ztotožněnosti člověka s egem a neochotě zpochybnit potřebu neustálého nutkavého myšlení, jež je původcem ega.

Toto ego a jeho iluze o nedokonalosti jsou samozřejmě příchodem solární dokonalosti odsouzeny k zániku. Pro moudrého, který se dostal za mysl a za ego, však zánik ega není nějakým negativním a úplným koncem, ale spíše transformací; je průchodem temnotou smrti, aby bylo nalezeno skutečné světlo a zdroj všeho, smrtí člověka a zrozením nadčlověka.

K tomu, aby to mohlo být pochopeno, je nutné vydat se za hranice ega a mysli, neboť tyto nejsou schopné chápat a uvědomovat si nic, co by je přesahovalo. Pro ego je vše, co není jím samým a z něho samého, nepochopitelné, ustrnulé a mrtvé. Naivní lidé proto považují hyperborejskou pravlast za Ostrov Mrtvých. Hrdinové, kteří našli odvahu a vydali se na neprozkoumaná území, kam mysl nedosáhne a kteří překonali tuto rozbouřenou řeku, moře (Mojžíš), či větrnou smršť (Wotan na Yggdrasillu), poznali, že ona předpokládaná Země Mrtvých je vlastně Zemí Živých. Kdesi jsme to již napsali: mnozí z těch, kteří se zdají žít, jsou ve skutečnosti mrtví a mnozí z těch, kteří se zdají být mrtvými, jsou ve skutečnosti živí.

A jak vypadá opravdová dokonalost a co je jejím hlavním znakem? Výsledkem devíti nocí, kdy Wotan visel na větrném stromě, bylo, že získal runy a k nim osmnáct kouzelných písní, jež mají magickou moc a mohou mimo jiné pomoci zvítězit v boji, získat ztracené zdraví, vybojovat svobodu nebo zažehnout lásku vyvolené ženy. „Tu se mi dobře začalo dařit, magické jsem moudrosti nabyl, slovo za slovem hledalo slovo, čin za činem směřoval k činu,“ provolává Wotan v Hávamálu. Zatímco ten, kdo magickou moc skrytou v těchto kouzelných písních nepoznal, by patrně fňukal nad nepřízní osudu, jeho mysl by hledala důvody, proč se něco nedaří a ospravedlňovala aktuální nedokonalost, ten, kdo ji poznal, by se na svět díval jinak: věděl by, že on jest dokonalým, že on jest zdrojem všeho a že jej tedy v realizaci jeho přání nemůže nic zastavit.

Dosažením dokonalosti může život skončit jedině za předpokladu, že to, co následuje už není životem, ale více-než-životem. Pakliže je život roven spoutanosti iluzorními omezeními a otročení omezeným představám ega, pak duchovní probuzení a realizace dokonalosti jsou totální antitezí života. Znamená-li však život plné uskutečnění vlastního potenciálu, schopnost tvoření vlastního světa a plnění vlastních snů, pak je dosažení dokonalosti teprve začátkem opravdového Života. A jen takový život považujeme za hodný toho, aby byl žit.

Read Full Post »

Právo na smrt a mors triumphalis

Posted in Solární Tradice, Válečnictví, tagged on 14 října, 2013| 5 komentářů »

Mnozí věří, že hmota je vězením ducha, které jej zotročuje a z něhož je třeba se vymanit. Kdyby však hmota skutečně měla takovou sílu, co by to vypovídalo o duchu a jeho moci?

Hmotný svět je odpradávna lapen v otroctví času a jeho věčně se opakujících cyklů: je sérií marně se opakujících počátků, které jsou vždy znovu a znovu střídány neodvratným zánikem. Árijský duch však nepochází z tohoto světa: nezná vládu času a není podřízen zákonu vznikání a zanikání. Árijský duch jest v životě i ve smrti: je nad nimi a překonává je.

My jsme vojáci árijského ducha, kteří přišli bojovat proti času. Existence každého z nás má svůj smysl – každý z nás, i ten nejposlednější, má svůj rozkaz, který musí splnit. My nemáme právo zemřít. To právo si musíme vybojovat svými hrdinskými činy: jen tak si otevřeme cestu pro návrat tam, odkud jsme sem přišli.

Nejsme tu proto, abychom lamentovali nad nespravedlností osudu a všechny problémy sváděli na iluze hmotného světa. Jsme tu proto, abychom tyto iluze prolomili a svým nesmlouvavým bojem svědčili o pravé podstatě árijského ducha a o jeho moci. Pokud uspějeme, naše smrt nebude ani prohrou ani koncem, ale vítězstvím a návratem. Hrdinové neumírají proto aby již nebyli; hrdinové umírají pouze v roli vojáků, aby se mohli opět zrodit jako otcové svých rodin a milenci svých milenek.

Read Full Post »

Svatováclavská tradice: zdroj národního probuzení

Posted in Solární Tradice, tagged , on 22 září, 2013| 1 Comment »

Dosáhne-li mladý český idealista, který se cítí být ovlivněn nacionalistickými myšlenkami, jistého stupně vnitřní diferenciace vůči lidovým masám, musí rychle rozpoznat, že české „národní hnutí“ je do značné míry vnitřně vyprázdněné a že ustrnulo na mrtvém bodě. Tato nepopiratelná vnitřní prázdnost se nejmarkantněji projevuje nekritickým přejímáním všeho, co přijde ze zahraničí – především z Německa a Itálie[1] – a slibuje nějaký výraznější postup (jímž se rozumí získání dalších sympatizantů, jakkoli kvalitních). Tato snaha je vlastní především oněm sympatizantům národního hnutí, pro které je ono vlastenectví jen pózou, vyjádřením potřeby „někam patřit“ a pro něž veškerá vlastenecká činnost začíná i končí připnutím si placky na batoh. Diferencovanější osobnosti, které si vybudovaly jistou vnitřní autonomii, sice vnímají tuto snahu přinejmenším jako nechutnou, nicméně většina z nich ji není schopná pozitivně překonat, neboť zůstávají zabředlí na kulturně-společensko-politické rovině. Právě proto bychom rádi krátce nastínili náhled pramenící z roviny zcela odlišné a poukázali tak na jiný směr, jímž by se mohlo české vlastenectví, respektive nějaká menší vlastenecká skupina, v budoucnu ubírat.

Onou rovinou, z níž na zmíněný problém nahlížíme, je rovina duchovní. Obracíme se nikoli k těm, pro něž je nacionalismus pouze „volnočasovou aktivitou“, ale k těm nemnoha, pro něž je něčím mnohem hlubším: způsobem i nejhlubším smyslem života. Právě jen tito budou moci správně pochopit a ocenit hodnotu toho, co se zde snažíme prezentovat. My sami se sice za vlastence v pravém slova smyslu nepovažujeme a dáváme přednost jinému symbolismu, nicméně i ve správným způsobem chápaném vlastenectví nacházíme vhodný nástroj, který by u těch, kdo jej vhodným způsobem užijí, mohl vést k překonání čistě lidského údělu a k duchovnímu probuzení. Proto máme na tomto místě v úmyslu poukázat na heroickou duchovní tradici vyjádřenou ryze českou symbolikou, krátce ji zasadit do kontextu tradičního árijského symbolismu a nabídnout ji jako výchozí materiál ke studiu a jako nástroj k vlastní sebeiniciaci vlastencům usilujícím překonat prázdnost dnešního českého nacionalismu. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Zrození skutečné individuality znamená zánik masy

Posted in Solární Tradice, tagged , on 30 července, 2013| 1 Comment »

Tak jako se temnota obává zrození nové hvězdy, tak se i lidové masy třesou strachem před probuzením skutečné individuality. Tam, kde se počíná formovat řád, tam umírá chaos, neboť chaos a řád nemohou existovat vedle sebe. Najde-li někdo v sobě dostatek odvahy a začne-li síly, které probíhají jeho životem, uchopovat, formovat a podrobovat své vůli, jinými slovy, začne-li chaos přetvářet v řád, stane se podobným hvězdě. Pak již neovládá pouze svůj vlastní život, ale začíná působením vlastní vůle určovat a formovat i životy druhých: stejně jako hvězda začíná svou přítomností zasahovat do pohybu okolní hmoty a formovat z ní své planetární souputníky.

Světlo již pouhou svou přítomností pohlcuje temnotu, protože ta nemá svou vlastní existenci: je jen nedostatkem světla. Stejně tak objevení řádu automaticky znamená destrukci chaosu, neboť ten je jen nedostatkem řádu. Ti, kdo svou vlastní podstatu identifikují s chaosem, temnotou a nevědomými živelnými silami, pak v přítomnosti řádu a světla nutně musí začít cítit bytostné nebezpečí, neboť formující síly začínají rozkládat jejich vlastní chaotickou podstatu a vtiskovat jí vlastní tvář. Ti, kdo nebudou schopní tento proces vnitřně pochopit, nahradit svůj pasivní postoj postojem aktivním a sami v sobě rozžehnout světlo, budou trpět a s velkou pravděpodobností i zemřou; ti, kdo se tomuto procesu přizpůsobit dokáží, dostávají šanci vtisknout skutečnou individualitu i svému vlastnímu životu a povýšit jej nad běžnou lidskou úroveň.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

O hrdinské zkoušce a hloubce života

Posted in Solární Tradice, tagged on 13 července, 2013| Leave a Comment »

Hrdina neváhá učinit krok nad propast, neboť, na rozdíl od druhých, cítí, že jen průchod přes ni vede k zisku všechno, co si jeho srdce kdy žádalo.

V našem směřování může velmi snadno dojít k podlehnutí skepsi a pocitům totální marnosti jakéhokoli úsilí. Svět kolem nás se zdá být manifestací těch nejnižších, nejhnusnějších, nejubožejších a nejzvrácenějších principů, jaké si lze představit a téměř se zdá, že nemáme vůbec žádnou moc s tím cokoli udělat a že tomu můžeme jen smutně přihlížet. Mnozí z nás se s nadšením vrhají do práce, ale po střetech s nechápavostí okolí jejich nadšení rychle vyprchá; stejná situace se opakuje stále dokola a mladé idealisty začne dříve či později utvrzovat v totálním pesimismu. Lze si v takto potemnělém a zvráceném světě zachovat vědomí čistých idejí a víru v existenci nějakého světla?

Začneme nastíněním fundamentálního rozdílu mezi světem, v němž žijeme a světem, v němž bychom chtěli žít. Tím hlavním, co odlišuje moderní svět od světa tradičního, je všudypřítomná povrchnost. Moderní civilizace, společenské struktury i jednotliví lidé a jejich způsob myšlení a vnímání jsou povrchní, plytké, postrádající jakoukoli hloubku a jakékoli zakořenění v hlubších úrovních reality. To, co postrádá zakořenění ve svém zdroji, má jen omezenou a krátkodobou existenci poznamenanou nedostatkem vnitřní životní síly, což vede k neodvratnému chátrání a nakonec k rozpadu – stejně jako u rostlinky vytržené ze země. Není divu, že se působení v tomto cyklu zběsilého vznikání a opětovného zanikání zdá zcela marné: úsilí ztroskotává téměř ihned potom, co začalo.

Povrchní lidé nemohou pociťovat povrchnost jako problém, neboť sami jsou jejím ztělesněním; povrchnost může jako problém vnímat pouze ten, kdo ji má s čím srovnat a vedle vědomí vnějšího světa si do jisté míry zachovává i určité povědomí o hlubších rovinách života a cítí tedy rozpor mezi nimi. Právě uvědomování si tohoto rozporu mezi povrchností moderní doby a hloubkou světa dávno zašlého je tím, co nás odlišuje od většiny našich současníků a do značné míry formuje naši existenci. To, jakým směrem se budou ubírat naše osudy, závisí právě na postoji ke zmíněnému problému. V podstatě existují jen dvě možná východiska: buď se vzdáme moderní povrchnosti, podvolíme se jí, smíříme se s ní a necháme se jí pohltit, anebo přijmeme svůj Kříž, prohloubíme vědomí života a staneme se živoucími důkazy o vznešených hloubkách světa Tradice. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

O záhadě degenerace

Posted in Solární Tradice, tagged , , on 23 června, 2013| Leave a Comment »

Článek Julia Evoly vydaný v časopise „Deutsches Volkstum“, Nr. 11, 1938. Do češtiny přeloženo přes anglický překlad dostupný pod názvem „On the Secret of Degeneration“.

***

Kdokoliv, kdo dospěl k zavržení racionalistického mýtu „pokroku“ a interpretace historie jako souvislého pozitivního rozvoje lidstva, bude postupně tíhnout k světonázoru, jenž byl obvyklý u všech velkých tradičních kultur a jenž měl ve svém středu vzpomínku na proces degenerace, pomalého zamlžování, či kolaps předcházejícího vyššího světa. Když pronikáme hlouběji do této nové (i staré) interpretace, střetáváme se s různými problémy, mezi nimiž je nejpřednější otázka tajemství degenerace.

Ve svém doslovném smyslu není tato otázka v žádném případě nová. Zatímco rozjímáme nad skvostnými pozůstatky kultur, kterých jména samotná se nám dokonce ani do dnešních dnů nedochovala, ale které se zdají že nám, dokonce i svými hmotnými pozůstatky, sdělují velikost i sílu, jež byla víc než pozemská, stěží se najde někdo, kdo by si nepoložil otázku o smrti kultur a nepociťoval nedostatečnost důvodů, jež jsou obvykle coby vysvětlení předkládány.

Civilizace-rozklad

Můžeme děkovat hraběti de Gobineau za nejlepší a nejznámější shrnutí tohoto problému, stejně jako za mistrovskou kritiku hlavních hypotéz o něm. Také jeho řešení založené na rasové myšlence a rasové čistotě obsahuje množství pravdy, nicméně potřebuje být rozšířeno několika postřehy týkajících se vyššího řádu věcí. Jelikož bylo mnoho případů, kdy kultura zkolabovala, přestože její rasa zůstala čistá, což je především zřejmé u jistých skupin, které trpěly pomalým, nezadržitelným vymíráním, navzdory tomu, že zůstaly rasově izolovány, jako by se jednalo o ostrovy. Příklad nedaleko na dosah ruky je případ Švédů a Nizozemců. Tito lidé se dnes nacházejí ve stejném rasovém rozpoložení, jako ve kterém byli před dvěma stoletími, ale dnes již nacházíme jen pramálo z heroických dispozic a rasového uvědomění, které jim kdysi byly vlastní. U jiných velkých kultur se zdá, že zůstaly stát ve stavu mumií: v nitru jsou již po dlouhou dobu mrtvé, takže stačí pouze sebemenší tlak, aby je povalil k zemi. Toto byl případ, například, starého Peru, oné obrovské sluneční říše, která byla vyhlazena několika málo dobrodruhy, vybranými z nejhorší chátry Evropy.

Jestliže se podíváme na tajemství degenerace z výlučně tradičního hlediska, jeho úplné řešení se stává dokonce ještě těžším. Jde pak o (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

« Newer Posts - Older Posts »