Archive for the ‘Solární Tradice’ Category

Je zřejmé, že moderní společnost zažívá to, co bychom mohli označit jako krize mužnosti. Dnešní společnost, odtržená od tradiční metafyziky a neznalá duchovních principů dob dávno minulých, upírá mladým chlapcům naději nalezení jejich skutečné duchovní mužnosti vírou v myšlenku, že se chlapec stane mužem „sám od sebe“: téměř jako by šlo o přirozený a nezvratný vývoj. Pravdou však je, že chlapec se mužem nestane sám od sebe; praví muži se nerodí z lůna ženy, ale ve výhni bolesti a utrpení životních zkoušek. Kdo se jim vyhýbá, nebo komu je upřena možnost jimi projít, připravuje se o naději na poznání své nejhlubší mužné podstaty.

***

Skutečně dospělý člověk se od dítěte odlišuje především v tom, že není na nikom a na ničem závislý. Dospělý člověk je dostatečný sám o sobě a k tomu, aby byl, nepotřebuje nikoho dalšího: je sám pánem vlastního života a plně jej ovládá. Naproti tomu nedospělé dítě je vždy na někom závislé (a nemusí vždy jít jen o jeho rodiče). Pokud se důkladně zamyslíme nad výše zmíněným postulátem, musíme nutně dojít k závěru, že většina dnešních „dospělých“ zůstává stále nedospělými dětmi, které nedokáží svůj život podřídit vlastnímu zákonu: nemají moc nad sebou ani nad vlastním životem. Velká část společnosti, včetně mužů, je na něčem závislá: ať už na vlastních rodičích, na partnerce, alkoholu, cigaretách, jídle, televizi, internetu, pomoci sociálního systému či dokonce na vlastních představách a iluzích. Lidí, kteří by byli (byť i v profánním smyslu) nezávislí, je minimum; počet těch, kteří by byli nezávislí v absolutním slova smyslu se vůbec neodvažujeme hádat.

Závislost ženy na muži je dána její nejhlubší přirozeností; vztah závislosti muže na ženě je však zvrácenost a představuje totální popření jeho mužné podstaty. Je-li osoba, která má fyzické pohlavní znaky mužské, na někom nebo na něčem závislá, stěží se dá označit za muže. Primárním motivem konání závislé osoby je svou závislost nějakým způsobem ukojit pomocí vnějších zdrojů. To vždy povede k podlehnutí mylnému přesvědčení, že daný člověk nemůže žít bez toho, na čem je závislý. Na úrovni vztahů muže a ženy pak takový jedinec dává prostor pro vznik různých nenormálních vztahů: vztahů, kdy je muž závislý na ženě. Dnes existuje mnoho mužů, kteří jsou ochotni se snížit až k totálnímu vykořisťování a ponižování ženou, protože věří, že bez ní nebudou šťastní. Tímto se nesnažíme kritizovat ženu a svádět na ni vinu, protože ta ve skutečnosti za nic nemůže; chyba je zde na straně muže. Je to právě muž, kdo si neohlídal správné zasvěcení mladých chlapců do mystérií mužského života a kdo způsobil (či lépe řečeno dopustil) jejich odtrženost od jejich vlastní podstaty.

Jaké důsledky má pro společnost absence pravých mužů? (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Z mrtvých vstání

V čase předvánočním jsme se zmínili o významu vánočních svátků a symbolice Nového roku. Křesťanská tradice chápe Vánoce a konec starého roku jako zrození a příchod Spasitele. To nejdůležitější – samotný akt spasení – se však pojí se svátkem, který nás čeká v tomto čase: s Velikonocemi; to je také důvod, proč v křesťanské tradici Velikonoce svým významem ve skutečnosti překonávají oslavy Vánoc. V tomto článku se zmíníme o významu symbolů spojených s jarními oslavami a vysvětlíme je v kontextu árijské heroické tradice.

***

Oslavy jara jsou mnohdy soudobou etnologií chápány jako pouhé oslavy konce zimy, oslavy konce období nedostatku, neúrody a strádání a naopak obnovy sil, hojnosti a blahobytu. Svátky však mají i mnohem hlubší význam, jehož důležitost zůstala moderním badatelům do velké míry skryta. Jádrem těchto oslav je aktualizace symbolu přechodu ze současné, neúplné a nedokonalé formy do formy jiné, úplné a dokonalé. To sice souvisí s onou obnovou sil, zdraví a blahobytu, dalece to však překonává jakoukoli materializovanou představu hmotného dostatku, kterou má v této souvislosti na mysli většina lidí, jež napadne zamyslet se nad významem jarních svátků.

Tradiční rituály spojené s těmito svátky souvisely s vírou starověkých společností v to, že dějiny jsou, vlivem destrukčního působení času, úpadkem a nikoli pokrokem, jak hlásá víra moderní doby. Každá tradiční mytologie zmiňuje, že na počátku byl život lidstva snazší, příjemnější a hlavně: že měl smysl. Naši předkové, vědomi si úpadku světa kolem sebe na straně jedné a velkoleposti, dokonalosti a bohatosti světa dávno zašlého na straně druhé, hledali všemožné cesty, které by je dovedly zpět na počátek časů a obnovily velkolepost počátku. Ve skutečnosti, právě tato snaha hrála v tradičních společnostech dominantní úlohu a podřizovala si všechny aspekty života našich předků: od umění, přes vědu, organizaci společnosti až po politiku.

O tom, že v souladu s tradičním vnímáním času, byl na počátku čas, kdy žil člověk v jednotě s Bohem, měl v sobě sjednocenou moc i vědomí této moci, v průběhu času se vědomí této jednoty začalo vytrácet, až se z člověka stala oběť jeho dualistického vnímání světa utápějícího se v pocitu vlastní bezmoci, se zmiňují písemné doklady o jednotlivých tradicích; za všechny vybíráme krátkou Hésiodovu zmínku o zlatém věku[1]: „I stvořil na počátku zlaté pokolení lidí, synů smrti, nesmrtelní, kteří bydlí na Olympu. (…) Žili oni jako bozi, bezstarostné srdce v těle, bez roboty, bez trampoty; ani okem nevídali mdlé staroby, ale věčné na rukou i nohou stejní, těšili se, jedli, pili, veškerého hoře prázdni – a zmírali, jak by spánek na ně chodil; bylo všeho, bylo nazbyt, nezorána nesla plodonosná země žeň bohatou, nelakomou; oni v pokoji, když chtěli, přikládali ruku k dílu, v nepřeberném blahobytě, požehnáni stády bravu, příjemni blaženým bohům…“ Podobnými slovy primordiální ráj líčí každá mytologie[2] a každá mytologie také hovoří o hrdinech, kteří se mohou skrze vlastní úsilí do tohoto ráje opět navrátit. Způsoby znovudobytí ráje se tradici od tradice do jisté míry liší, proto se budeme zabývat pouze symbolikou, která je spojená s Velikonocemi a analogickými svátky. Symbolismus, který nás nyní zajímá, v sobě spojuje motivy duchovní očisty, jež je následována osvobozením od hříchu, vykoupením z otroctví a návratem do primordiálního stavu. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Sol Invictus

Read Full Post »

Dovolíme si předejít různé novopohanské servery a zmínit se o původu a skutečném významu vánočních svátků. Nemáme však v úmyslu skuhrat nad „ukradnutím“ pohanských oslav křesťany, ale máme v úmyslu osvětlit skutečný symbolický význam tohoto svátku v rámci tradičního světa, a to s přihlédnutím k jeho heroicko-obnovitelským aspektům, především pak k symbolu zrození Spasitele. Zdůrazňujeme, že analogie a spojitosti mezi pohanskými svátky a křesťanskými oslavami zrození Ježíše Krista podle nás neznamenají negativní nahrazení či dokonce „vykradení“ jedné tradice jinou, ale naopak pozitivní potvrzení správnosti obou tradic.

Guido Da Siena: Zrození

***

Než se zmíníme o samotných Vánocích, musíme připomenout, že tradiční způsob vnímání času byl diametrálně odlišný od toho moderního. Zatímco moderní doba chápe čas lineárně – jako soustavu po sobě následujících jevů s měřitelnou kvalitou předtím a potom – tradiční svět jej chápal cyklicky.[1]

Zatímco člověk dneška žije v iluzi pozitivního pokroku a soustavné evoluce, archaický člověk chápal působení času způsobem negativním. Jednotlivé cykly pro něj neměly evoluční, ale naopak involuční tendenci. Trvání každého časového cyklu tak chápal jako kontinuální úpadek. In illo tempore bylo vše nové, čisté, stabilní a silné, zatímco na konci cyklu vše upadá, degeneruje a chřadne. Stvoření světa, jímž začíná nový cyklus, tradiční mytologie vždy charakterizují jako vítězství božského řádu nad počátečním chaosem. Historické trvání cyklu zde zase odpovídá úpadku, bujení hříchu, zapomínání na počátek a zatemňování duchovnosti.[2] Konec cyklu pak odpovídá totálnímu vítězství chaosu a rozpuštění posledních zbytků řádu a forem starého světa. Pohlcení řádu chaosem však neznamená – a ani nemůže znamenat – jeho totální konec. Bůh je věčný a nepodléhá času; totéž pak platí i pro božský řád. Tento tradiční řád jest, má bytí sám o sobě, zatímco chaos je jen zatemněním tohoto řádu, pouhou iluzí, která jej překrývá, ale přitom nemá vlastní existenci. To, co má bytí, nemůže být zničeno a to, co bytí nemá, nemůže přetrvat: řád je proto metafyzicky nadřazený chaosu a nutně jej musí překonat. Stvořený svět vzešel z prvotního chaosu a nový svět vzejde i z chaosu na konci světa.

Kromě toho, že člověk Tradice chápal čas cyklicky, se zároveň necítil oddělený od prostředí, v němž žil: proto mu rozuměl a znal cykly vnějšího světa, skrze něž dokázal porozumět i cyklům svého světa vnitřního. Když viděl, že po každé noci přijde nový den a po každé zimě přijde opět jaro, uvědomoval si, že i jeho vlastní konec se pro něj může stát novým začátkem a že jeho vlastní smrt může znamenat zrod nového života. Vědomí tohoto faktu bylo pro tradičního člověka důležité: dovolovalo mu nejen zbavit se strachu ze smrti, ale i smrt heroicky překonat. Každý konec cyklu má symbolickou sílu, skrze niž si člověk může projít krizí smrti a uvědomit si svou vlastní nesmrtelnost.

Konec roku naši předkové spojovali s anulováním destrukčních účinků času a obnovením počátku a jeho slávy. A oslavy Vánoc jsou nedílně spojeny právě s koncem ročního cyklu. Pro většinu tradičních společností byl konec roku spojen se zimním slunovratem (či obdobím na něj navazujícím). Doba předcházející zimnímu slunovratu představuje přicházející konec starého cyklu: síla slunečních paprsků, jež jsou zdrojem života, slábne a naopak sílí chaotické síly temnoty. Z přírody mizí zeleň poskytující potravu zvířatům, krajina mizí pod sněhem, dny se zkracují a sluneční kotouč na své pouti oblohou dokáže vystoupat do stále nižších výšek, jako by ztrácel sílu. V den zimního slunovratu ale dojde k obratu ve zdánlivě prohraném boji a k triumfu solárního boha: následuje překonání temnoty, nový začátek a zrození Spasitele, hrdiny-obnovitele, který má opět posílit oslabený svět a obnovit sílu a slávu zlatého věku.

Jak jsme již zmínili, konec cyklu je doprovázen rozpouštěním forem starého světa v chaosu. Dochází tak ke stírání všech hranic – mezi nebem a zemí, mezi minulostí a budoucností, světem živých a světem mrtvých – a k prolnutí nebe, země a podsvětí. Je to čas, kdy se probouzí – a stávají viditelnými – různí duchové, démoni, víly a také mrtví. Zároveň jde o nejmagičtější období roku; žádné jiné období není tak spojené s různými kouzly a magií jako právě dvanáct dní, jimiž končí starý rok. Vzhledem k rozpadu času je toto období výjimečně vhodné k předpovídání budoucnosti: anglosaská tradice mluví o věštění během Modraniht;[3] slovanská tradice spojuje věštby s Velesovou nocí; Keltové zase věštili během oslav Alban Arthuan. Snahy o předpovězení budoucnosti přetrvaly i v křesťanské tradici ve vánočních zvycích jako je pouštění lodiček, rozkrajování jablka, lití olova nebo házení střevícem.

Germánská tradice také spojuje konec roku s mýtem o konci světa, se šířením chaosu a stíráním všech hranic. Během dvanáctidenního období od 25. prosince do 6. ledna se na obloze prohánějí vojska Wildes heer v čele s Ódinem. Tato vojska jsou složená z mrtvých bojovníků, kteří padli v bitvách a byli valkýrami odneseni do Valhally; jízda na konci roku tak viditelně koresponduje s mýtem o ragnaröku. Začátek soumraku bohů má ohlásit krutá zima a následně mají vlci spolknout Slunce i Měsíc, což zcela jasně odkazuje ke zdánlivému triumfu temnoty. Důležitým symbolem spojeným s germánským koncem světa je had Jörmungandr (Midgardsormr), který byl bohy svržen do moře, kde vyrostl tak, že obepínal celý svět a zakousl se do svého vlastního ocasu. Viditelně tak odpovídá symbolu hada Urobora a představuje čas, který způsobuje degeneraci světa a nakonec způsobí i jeho zánik.[4]

návrat

Naši předkové však k tomuto symbolismu nepřistupovali pasivním připomínáním, nýbrž snahou o aktivní rituální zpřítomnění těchto symbolů a vědomým prožitím jejich významu. Jedním z nejznámějších svátků, jehož cílem bylo rituálně rozložit všechny formy starého cyklu, je bezpochyby římská oslava saturnálií,[5] jež se časově překrývaly s pozdějšími Vánocemi. V průběhu oslav došlo k dočasnému rozpuštění veřejných institucí, převrácení společenských vztahů a k nevázanému veselí, během něhož se pilo, hodovalo a provozovaly hazardní hry. Také se konaly průvody v čele se symbolickým zpodobněním boha Saturna jedoucího na zlatém praseti[6] symbolizujícím přicházející blahobyt a úrodu. Smyslem zmíněných oslav nebylo „popustit uzdu svazující morálky“ a „užít si“, ale spíše rituálně zpřítomnit symbol chaosu konce cyklu, zničit tak všechny jeho staré a opotřebované formy a umožnit tak počátek nového cyklu.

Jak jsme již řekli, aby mohl vzniknout nový svět, musí být nejdříve očištěn od zbytků starých forem (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

„Jakpak bych mohl dokazovat skutečnosti. Na skutečnosti lze jen poukázat.“
Otto Weininger

Přesvědčení, že věda a rozum jsou nadřazeny tradiční prastaré moudrosti, utvrzuje víru v evoluční pokrok směrem k lepšímu, což je typickým příznakem intelektuální a duchovní stagnace. Duchovní, mentální, fyzickou a materiální degradaci, stagnaci, zkaženost a degeneraci v celém světě kolem nás dovede vidět každý, kdo má oči. Tohle je zcela zřejmá skutečnost. K pochopení a vnímání této skutečnosti však nelze přimět ty osoby, které ji samy nepociťují.

Jedním z typických rysů moderního světa je to, že duchovno bylo natolik zkaženo a natolik zkorumpováno, že se zapomnělo, odkud vychází – pramen jeho vlastní existence – a tak může pojmout falešnou představu o své podobě při srovnání s tím, čím bylo dříve. Přerušením duchovního spojení se svou minulostí se stává moderní svět náhle „svobodným“ a nekontrolovaně fantazíruje o své „velkoleposti“. Takováto charakteristika ustanovuje v životním cyklu každé civilizace poslední fázi před naprostou dezintegrací a vymřením.

Víra ve vědu, rozum a evoluční „pokrok“ zároveň potvrzuje marxistickou víru, že dávné duchovenstvo a knězokrálové uzurpovali moc nad lidmi a využívali ji k navyšování vlastního materiálního bohatství, čímž je nepřímo řečeno, že všichni vládci vládnou silou, útiskem a terorem. Základem všech revolučních ideologií je toto:  vládce vždy utlačuje poddané, proto je třeba, aby poddaní povstali proti útlaku a aby se emancipovali.

Duchovní nadřazenost

Nadřazenost jednoho člověka nad druhým neměla v prastarých dobách nic společného s fyzickou silou, nýbrž šlo o nadřazenost ducha a duše.

Z historického hlediska je posun od jedné podoby elity (či obecně „aristokracie“) k druhé podobě podřízen specifické zákonitosti… Jsou čtyři stádia: V první má elita čistě duchovní charakter, ztělesňuje to, co lze obecně nazvat „božským právem“. Takováto elita představuje ideál nemateriální síly. V druhé fázi má elita charakter vojenské nobility; v třetí fázi spatřujeme nástup oligarchů plutokratické a kapitalistické povahy, jak je tomu v demokraciích; čtvrtou a poslední elitou jsou vůdcové Čtvrtého stavu se svým kolektivismem a revolucemi.

(Julius Evola, Lidé uprostřed ruin)

O stagnaci suverenity v moderní době Evola dále píše:

… kdykoliv jsme v historii svědky triumfu svrchovanosti a jednoty vládnoucí nad mnohostí čistě materiální, přímou, politickou cestou – všude zasahující, potírající autonomii jedinečných skupin, absolutně srovnávající každé právo a každé privilegium, tvořící a vymáhající jedinou vůli [Marxovo třídní vědomí / Pozn. autora angl. článku] na rozličných etnických skupinách – tehdy nemůže jít o autentickou imperiální sílu, jelikož objekt našeho zájmu již více není organismem, ale je mechanismem. Tento typ je nejlépe reprezentován moderními nacionálními a centralizovanými státy. Kdykoliv monarcha klesl na takto nízkou rovinu, jinak řečeno, kdykoliv ztratil duchovní funkci a prosazoval absolutistickou a materialistickou a politickou centralizaci odpoutáním sebe od veškerých závazků náležejících mu jakožto posvátné autoritě, pokořující tak feudální nobilitu, zabírající moc dříve rozdělenou mezi aristokracii – v takovém případě na sebe uvalil monarcha neblahé následky a vykopal vlastní hrob…

Ve starých dobách byli vládcové a panovníci skutečně nadřazení, byli „dvakrát zrozeni“ – v sanskrtu označováni jako dvija.

O kom lze říci, že je skutečně duchovně nadřazený? (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Osmá kapitola z Rivolta contro il mondo moderno. Přeloženo z anglického vydání.

leonidas

Na tomto místě je třeba promluvit o spojení mezi řádem idejí, který jsem již nastínil, a mezi problémem osudu člověka v posmrtném životě. V tomto kontextu by také mělo být odkázáno na učení, jež v nedávné době téměř zcela vymizelo ze světa.

Víra v nesmrtelnost duše všech lidí je poněkud zvláštní; svět tradice pro něco takového poskytuje jen pramálo důkazů. U Tradice byl učiněn rozdíl mezi skutečnou nesmrtelností, která odpovídala účasti na olympské povaze božství, a pouhým přežitím; do hry také vstupovaly různé možné formy přežití a byl analyzován problém posmrtného stavu každého jedince, a vždy byly zohledňovány různé prvky přítomné v lidském celku, jelikož člověk byl dalece vzdálen od bytosti redukované na jednoduchý dvojčlen „duše-tělo“.

Co se průběžně objevuje v různých formách učení dávných tradic je, že v člověku, jako přídavek k fyzickému tělu, existují v podstatě tři entity či principy, z nichž každý má svůj vlastní charakter a vlastní osud. První princip odpovídá vědomému „já“ typickému pro bdělý stav, které vzniklo s tělem a bylo formováno souběžně s jeho biologickým vývojem; jedná se o běžnou osobnost. Druhý princip se nazýval „démon“, „man“, „lár“ nebo i „přízrak“. Třetí a poslední princip odpovídá tomu, co následuje první entitu po smrti; pro většinu lidí jde o „stín“.

Dokud člověk patří „přírodě“, nejvyšším základem lidské bytosti je démon (δαίμων v řečtině); v této souvislosti toto slovo nemá žádné negativní konotace, které mu udělilo křesťanství. Když je na člověka nahlíženo z naturalistického pohledu, démon může být definován jako hluboká síla, která původně stvořila vědomí v konečné formě, tedy v těle, v němž žije během svého pobytu ve viditelném světě. Tato síla nakonec zůstává „za“ jednotlivcem, v předvědomých a podvědomých dimenzích jako základ organických procesů a subtilních vztahů s prostředím, jinými bytostmi a s minulým a budoucím osudem; tyto vztahy se obvykle vyhýbají přímému vnímání. V tomto ohledu v mnoha tradicích démon odpovídá tzv. přízraku, což je možná odkaz na „duši duše“ či těla samého. Tento „přízrak“ je také často úzce spojen s primordiálním předkem či s totemem braným coby duše a společný život, který generoval rod, rodinu, gens či kmen a má proto širší smysl, než jen ten, který mu daly některé školy soudobé etnologie. Individuální jednotlivci skupiny se projevují v různých inkarnacích či emanacích tohoto démona nebo totemu, který je „duchem“ pulzujícím v jejich krvi; žijí v totemu a totem žije v nich, ačkoliv je přesahuje, jako matrice přesahuje jednotlivé formy, které vznikají z její vlastní substance. V hinduistické tradici démon odpovídá principu vnitřního lidského bytí zvaného linga-sarira. Slovo linga obsahuje ideu generování síly; proto možná odvození genius z genere, což znamená jednat ve smyslu plození; a proto také řecká a římská víra, že genius nebo lár (démon) je tou samou tvůrčí silou, bez níž by rodina vyhynula. Je také velmi příznačné, že totemy byly často spojeny s „dušemi“ vybraných zvířecích druhů, a to především hada, v podstatě telurického zvířete, spojeného v klasickém světě s myšlenkou démona či genia. Tyto dva příklady svědčí o tom, že ve své bezprostřednosti je tato síla v podstatě subpersonální a že patří přírodě a pekelnému světu. Proto je, dle symboliky římské tradice, sídlo lárů pod zemí; jsou v opatrovnictví ženského principu, Mánie, která je Mater Larum.

Podle esoterických tradic po smrti těla běžná osoba obvykle ztrácí svou osobnost, která byla iluzorní i dokud byla osoba naživu. Osoba je pak redukována na stín, který sám má souzeno být rozpuštěn po delší či kratší době kulminující v tom, co se nazývalo „druhou smrtí“.[1] Základní vitální principy zesnulého se vrací totemu, který je prvotní, věčný a nevyčerpatelný. Život z něj bude dále vzcházet a nabývat dalších individuálních forem, z nichž všechny jsou předurčeny ke stejnému osudu. To je důvod, proč totemy, manové, lárové, penátové (bohové římského lidu, „kterým vděčíme za náš dech a od kterých máme naše těla a sílu naší mysli“[2]) byli ztotožněni s mrtvými. Kult předků, démonů a neviditelné generující síly, jež je přítomna v každém, byl často zaměňován s kultem mrtvých. „Duše“ zemřelých i nadále existovaly v podobě božských manů [dii manes], ale také v silách rodu, rasy či rodiny, v nichž se život těchto božských manů projevoval a přetrvával.

Toto učení se týká přírodního řádu. Existuje však druhé učení, vztahující se k vyššímu řádu a odlišnému, privilegovanějšímu, aristokratickému a posvátnému rozřešení problému posmrtného přetrvání. Lze zde ustanovit spojení s výše vyjádřenými myšlenkami pojednávajícími o těch předcích, kteří skrze svoje „vítězství“ udělili posvátné dědictví následujícím generacím patricijů, které podle vzoru znovu vykonají a obnoví obřad.

„Hrdinové“ nebo polobohové, k nimž vyšší kasty a vznešené rody tradičního starověku sledovaly svůj původ, byli bytostmi, které ve smrti (na rozdíl od většiny lidí či na rozdíl od těch, kteří byli poraženi v procesech po smrti) nedaly vzniknout „stínu“ nebo larvě ega, jemuž bylo předurčeno nakonec tak jako tak zemřít; místo toho byli bytostmi, které dosáhly samo-existence, transcendentního a neúplatného života „boha“. Byli těmi, kteří překonali druhou smrt. To bylo možné proto, že byli více či méně přímo vystavěni na základě své vlastní vitální síly, jejíž změnu povahy jsem již zmínil dříve, když jsem mluvil o transcendentním smyslu „oběti“. Starověké egyptské tradice jasně popsaly úkol vytvoření z ka (jiný název pro „přízrak“ nebo „démona“) nějaký druh neporušitelného těla (sahu), které mělo nahradit fyzické tělo a „stát na vlastních nohou“ v neviditelné dimenzi. V jiných tradicích je možné najít stejný koncept pod jmény „nesmrtelné tělo“, „tělo slávy“ nebo „vzkříšené tělo“. Proto, jestliže tradice Řeků Homérovy doby (stejně jako prvního árijského období, kdy byly sepsány Védy) nezvažovaly přežití duše samé, ale místo toho víru, že přeživší (ti, kteří byli „uneseni“ nebo bohy „uděláni neviditelnými“ a těmi, kdo se usadili na „ostrově blažených“, kde není smrt) udrželi duši i tělo v nerozlučné jednotě, což by nemělo být chápáno v hrubě materialistickém vyjádření, jak má tendenci věřit mnoho dnešních historiků náboženství, ale jako symbolické vyjádření myšlenky o „nesmrtelném těle“ a podmínce pro nesmrtelnost. Tato idea zažila svou klasickou formulaci v dálnovýchodním esoterismu, konkrétně v operativním taoismu. Egyptské sahu, vytvořené obřadem, díky němuž zesnulý mohl dále žít ve společnosti solárních bohů, označuje tělo, které dosáhlo vysokého stupně vědění, síly a slávy a stalo se tak věčným a nezkazitelným. K tomuto tělu je vztažena následující formule: „Tvá duše žije, tvé tělo věčně vzkvétá na příkaz Ra, bez jakéhokoliv úbytku či vady, tak jako Raovo vlastní.“ V tomto kontextu se dosažení nesmrtelnosti nebo vítězství nad nepříznivými silami rozpuštění vztahuje k celku, tedy k neoddělitelnosti duše od těla – nebo ještě lépe řečeno, od těla, které nepodléhá rozkladu. Zde je velmi sugestivní formule z Véd: „Opusť každou nedokonalost, vrať se domů. Naplněn vznešeností, znovu se spoj se svým tělem“.[3] Křesťanské dogma „vzkříšení těla“, které se uskuteční v soudný den, je poslední ozvěnou ideje, jež může být vysledována do prehistorických dob.[4]

V těchto případech nepředstavuje smrt konec, nýbrž naplnění. Byla to „triumfální smrt“ udělující nesmrtelnost a byla důvodem, proč byl zesnulý v některých helénských tradicích nazýván „hrdinou“ a umírající byl nazýván „vznikajícím polobohem“ (ήρωα γίνεσθαι); nebo proč býval zemřelý vyobrazen s korunou (kterou mu na hlavu často nasazovala bohyně vítězství) vyrobenou ze stejné myrty, která označovala ty, kteří měli být zasvěceni do eleusinských mystérií; či proč v katolickém liturgickém jazyce je den smrti nazýván dies natalis (den zrození); či proč v Egyptě byly hroby zemřelých, které byly zasvěceny Osiridovi, nazývány „domy nesmrtelnosti“ a posmrtný život pojímán jako „země vítězství“; či proč ve starém Římě císařův „démon“ byl uctíván jako božstvo a proč králové, zákonodárci, vítězní generálové a zakladatelé těch institucí a tradic, o nichž se věřilo, že zvítězili nad přírodou, byli uctíváni coby hrdinové, polobohové, bohové a avatáry různých božstev. Posvátný základ autority starších se projevil v různých starých civilizacích: lidé viděli ve starších, kteří byli blíže smrti, projev božské síly, jež měla nabýt plného osvobození ve smrti.[5]

Proto, pokud jde o osud duše po smrti, existují dvě opačné cesty. První je „cesta bohů“, také známá jako „solární cesta“ nebo Diova cesta, která vede k jasnému sídlu nesmrtelných. Toto sídlo bylo různě reprezentováno jako vysoké, nebeské nebo na ostrově, od severské Valhally a Asgardu k aztécko-inckému „Domu Slunce“, který byl vyhrazen králům, hrdinům a šlechticům. Druhá cesta je prošlapána těmi, kteří reálně nepřežijí a kteří se pomalu a nezadržitelně rozpustí zpátky do svých původních podob, do „totemů“, které – na rozdíl od jedinců – nikdy neumírají; to je život Háda, „pekel“, Niflheimu, chtonických božstev.[6] Toto učení se nalézá v hindské tradici, kde výrazy dévajána a pitrjána představují „cestu bohů“ a „cestu předků“ (ve smyslu manů). Také je řečeno: „tyto dvě cesty, jedna světlá a jedna tmavá, jsou považovány ve vesmíru za věčné. V prvním případě člověk odchází a pak se vrátí. V druhém se neustále vrací.“ První cesta „vedoucí k Brahma“, tedy k nepodmíněnému stavu, je analogicky spojena s ohněm, světlem, dnem a šesti měsíci solárního vzestupu během roku; vede do říše hromů, které se nacházejí za „slunečními dveřmi“. Druhá cesta, která souvisí s kouřem, nocí a šesti měsíci solárního sestupu, vede k měsíci, jenž je symbolem změny a nastávání a jenž se projevuje i zde coby princip upravující cyklus konečných bytostí, které neustále přicházejí a odcházejí v mnoha pomíjivých vtěleních ancestrálních sil.[7] Podle zajímavé symboliky se ti, kteří následují lunární cestu, stávají potravou pro many a jsou jimi opět „obětováni“, aby se stali semenem nových smrtelných bytostí. Podle dalšího významného symbolu nacházeného v řecké tradici ti, kteří neprošli zasvěcením, tedy většina lidí, jsou odsouzeni k Hádovi, aby dělali Danaovu práci; aby nosili vodu v děravých amforách a nalévali ji do bezedné studny, kterou tak nikdy nenaplní; to dokládá bezvýznamnost jejich pomíjivých životů, které se znovu a znovu objevují, zcela zbytečně. Dalším srovnatelným řeckým symbolem je Oknos, který splétal lano na rovinách Lethé. Lano mu neustále žral osel. Oknos symbolizuje lidskou aktivitu, zatímco osel ztělesňuje „démonickou“ moc; v Egyptě byl osel spojován s hadem temnoty a s Am-mit, „požíračem mrtvých“.

V tomto kontextu znovu nacházíme základní myšlenky týkající se „dvou přirozeností“, o nichž jsem pojednal v první kapitole. Ale zde je možné proniknout hlouběji nejen do významu existence dvou typů božstev (původního uranského a solárního, druhého telurického a lunárního) ale také do významu existence dvou odlišných typů (někdy dokonce navzájem zcela opačných) kultů a rituálů.[8] Míra věrnosti Tradici je podmíněna měrou převahy kultů a rituálů prvního typu před těmi druhého typu. Stejně tak jsou stanoveny povaha a funkce rituálů náležející do světa „duchovní virility“.

Pro dnešní vědeckou „religionistiku“ je charakteristické to, že když nějakou čistou náhodou najde klíč k rozřešení „záhady“, dochází k závěru, že tento klíč je dobrý k vyřešení všech záhad. Proto, když se někteří učenci dozvěděli o myšlence totemu, začali totemy vidět všude. „Totemická“ interpretace byla nestydatě aplikována na formy nalezené u velkých civilizací, jelikož někteří učenci si mysleli, že nejlepší vysvětlení pro ně se dá odvodit z dřívějších studií primitivních kmenů. V neposlední řadě byla formulována i sexuální teorie totemu.

Odmítám tvrdit, že posun od totemu těchto primitivních populací k tradiční královské moci byl historickým vývojem; nanejvýš to byl vývoj ve smyslu změny ideálu. Královská či aristokratická tradice vzniká všude tam, kde je nadvláda nad totemy a ne nadvláda totemů, a kde je pouto obrácené a hluboké síly populace jsou uvedeny v nadbiologickou orientaci nadpřírodním principem, ve směru olympského „vítězství“ a nesmrtelnosti. Vytvoření nejednoznačných promiskuitních vztahů, které dělají jednotlivce náchylnějšími k silám, na nichž jsou závislí coby přírodní bytosti, a čímž umožňují centru svého bytí klesat hlouběji a hlouběji do kolektivu a do prepersonálních dimenzí, a „uklidnění“ nebo usmíření pekelných vlivů přáním stát se inkarnovanými v duších a lidském světě – to je podstatou nižšího kultu, který je vlastně jen nadstavbou existence těch, kteří žádný opravdový kult a žádný obřad nemají. Jinak řečeno, jde o charakteristiku extrémní degenerace vyšších tradičních forem. Osvobození lidských bytostí z nadvlády totemů; posílení těchto lidí; nasměrování jich k naplnění duchovních forem a omezení; a přivedení jich k neviditelné cestě řady vlivů schopných vytvořit osud hrdinné a osvobozující nesmrtelnosti – toto bylo úkolem aristokratických kultů.[9] Když lidské bytosti setrvaly v tomto kultu, osud Háda byl odvrácen a „cesta Matky“ vyloučena. Nicméně jakmile byly božské obřady zanedbány, osud byl zpečetěn a síly nižší povahy se staly znovu všemocnými. Tímto způsobem byl zjeven význam výše uvedeného orientálního učení, tedy že ti, kteří zanedbávají obřady, nemohou uniknout „peklu“, což je slovo vyjadřující jak bytí v tomto životě, tak osud v tom příštím. Ve svém nejhlubším smyslu povinnost zachovat, vyživovat a rozvíjet mystický oheň (který byl považován za tělo bohů rodin, měst a říší, stejně jako podle védského významu za „správce nesmrtelnosti“[10]) bez jakéhokoli přerušení znamenalo rituální slib zachování, vyživování a rozvíjení principu vyššího osudu a kontaktu s nadsvětem, což bylo stvořeno předky. Tímto způsobem je onen oheň úzce spjat s ohněm, který, zejména v hindském a řeckém světě, a obecněji vzato u olympsko-árijského rituálu kremace, hoří na pohřební hranici. Tento oheň byl symbolem moci, která pohlcuje poslední zbytky pozemské povahy zemřelého, zatímco vytváří „zářící podobu“ nesmrtelnosti.[11]

Poznámky

  1. ^ Egyptská tradice pojednávala o těch, kteří byli při posmrtném soudu odsouzeni k „druhé smrti“. Stávali se obětí pekelného monstra Amam („Požírač“) či Am-mit („Požírač mrtvol“). Egyptská Kniha mrtvých obsahuje formule, jejichž cílem je pomoci člověku „vyhnout se smrti na onom světě“. „Soud“ je jen alegorie. Jde spíše o neosobní a objektivní proces, což může symbol vážení „srdcí“ mrtvých ukazovat, kdy nic nemohlo zabránit váze v přiklonění se na těžší stranu. Pokud jde o „odsouzení“, předpokládá se také neschopnost uvědomit si některé možnosti posmrtné nesmrtelnosti: tyto možnosti jsou zmiňovány v některých tradičních naukách, od Egypta do Tibetu a popsány v jejich „knihách mrtvých“. Viz také aztécká tradice týkající se „soudů“, jimiž projde zemřelý, a magických formulí používaných při nich.
  2. ^ Macrobius, Saturnalia, 3.4.
  3. ^ Rgvéda 10.14.8.
  4. ^ D. Merežkovskij (Dante [Bologna, 1939]) napsal: „V paleolitických časech se věřilo, že tělo a duše jsou neoddělitelné a že zůstávají spojeny; jsou spojeny na tomto světě a zůstávají spojeny i na onom světě. Jakkoli se to může zdát zvláštní, jeskynní muži znali ‚vzkříšení těla‘, na něž Sokrates a Platón s jejich ‚nesmrtelnou duší‘ zřejmě zapomněli.“
  5. ^ Takovéto ospravedlnění vůdcovské autority je stále zachováno u některých primitivních populací.
  6. ^ Mezi lidmi Asýrie a Babylonu nacházíme pojetí larválního stádia, podobně jako u helénského Háda, které čeká většinu lidí po smrti. Viz také židovské pojetí temného a chladného sheol, v němž zemřelí, včetně takových osobností jako Abrahám nebo David, vedou bezvědomou a neosobní existenci. Představa útrap, hrůz a trestů v posmrtném životě (jako v křesťanském pojetí „pekla“) je velmi mladá a nesouvisí s čistou a původní formou Tradice: v těchto formách nacházíme pouze rozdíl mezi aristokratickým, hrdinným a olympským přežitím pro několik málo lidí a rozpuštění, ztrátu osobního vědomí a larvální život nebo návrat do generačního cyklu pro ostatní. Různé tradice (např. v Egyptě a starém Mexiku) se osudem těch, které čekal osud rozpuštění, ani nezabývaly.
  7. ^ V Maitrájaní-upanišadě (6.30) je „cesta předků“ také nazývána „cesta Matky“, o čemž promluvíme později. Viz také Bhagavadgíta 8.24-26.
  8. ^ Všechny hlavní znaky řeckého náboženství jsou spojeny s opozicí mezi chtonickými a olympskými božstvy. Opozice byla nejen mezi Hádem, Persefonou, Demeter a Dionýsem na jedné straně a Diem, Hérou, Athénou a Apollónem na straně druhé. Nešlo tu o rozdíl jen mezi dvěma řády bohů, ale i o opozici dvou radikálně rozdílných kultů; tato opozice v důsledku ovlivňovala i ty nejmenší detaily každodenního kultu. V druhé části této knihy popíši analogické opozice v jiných civilizacích, včetně jejich vývoje.
  9. ^ V některých tradicích existuje víra ve dva démony: v božského a přátelského démona, „dobrého démona“ či αγαθός δαίμων, a zemského démona podléhajícího tělu a vášni. První může představovat transformované vlivy, nebo „triumfální“ dědičnost, kterou může jedinec buď potvrdit a obnovit, nebo zradit kdykoliv se poddá své nižší povaze vyjádřené jiným démonem.
  10. ^ Co se týče dalších informací o ohni udržovaném vznešenými rodinami a o božském přežití, viz Zákoník Manuův 2.232.
  11. ^ Tato podoba je nadindividuální podobou božského předka či boha, do něhož je transformováno omezené vědomí jedince: to je důvod, proč v Řecku bylo jméno zemřelého někdy nahrazeno jménem zakladatele jeho rodu. Můžeme také odkázat na jeden zenový koán: „Ukaž mi tvář, kterou jsi měl před tím, než ses narodil“.

Read Full Post »

Vyšší lidé jsou živým důkazem vítězství ducha nad materií, aspekt ducha v nich vládne nad materiálním. S tím souvisí, že vyšší lidé věří v Boha. Přesto, že by o Něm každý z nich hovořil jinak, jde stále o toho stejného zářivého pravého Boha. Průměrný plebejec nezná pravého Boha, dokáže věřit jen ze strachu. Proto, pokud já a moji duchovní bratři neoplýváme průměrností, nezajímá mě, zda spodina věří a nebo jak nazývá svého boha. V jejich případě vůbec nemusí být nazývaný Bohem, mohou se považovat za ateisty, mohou to definovat svědomím nebo rozumem, ale cítit to, co v nich je – marnost. Otázka formy tohoto „kultu“ nehraje roli. Vůbec nechci přesvědčovat o svém Bohu ty, kteří Ho nejsou hodní. Pokud bych mohl, nanejvýš bych je přinutil sloužit pravému Bohu, službou tomu, co je v nich čisté, ve shodě se stupni hierarchie. To, co chci těmito slovy povědět, je prostá škála – kritérium, které situuje chtónického dekadentního pseudoboha dole a slunečního pravého Boha ve výšinách. Ta škála je jednoduchá, jasná a samozřejmá. Jen vyšší lidé s ní budou souhlasit, zbytek ji bude nenávidět – protože kdyby ji uznali, pořádek světa by se rozpadl.

Vnitřní síla člověka

Nízký pseudobůh je jako samice umožňující svému dítěti ukrýt se pod ní, nabízí bezvýhradný soucit. Ve chvílích slabosti utěšuje, že slabost je dobrá, aby se její slabé dítě dobře cítilo. Živí negativní pocit strachu ujišťujíc, že příčina strachu je zlem a čeká ji zlý konec. Nízký pseudobůh je hedónista, za pokoru odměňuje psychickým požitkem. Nízký pseudobůh si uvědomuje, že nikdo mu nebude věrný z principu – ne, musí si zajistit, koupit věrnost vyznavače příslibem posmrtné odměny nebo hrozbou posmrtného trestu. Proto mu nikdo neslouží nezištně – vyznavači to dělají, protože jsou nucení podmínkami, svou vlastní slabostí. Pseudobůh je tedy relativní, jako blaho se přizpůsobuje formě uctívače, pokrývajíc ho páchnoucí mentální zbrojí. Pseudobůh říká, že ta nejnižší část tebe, která skučí o teplo a požitek, je dobrá a že ona určuje tvou bytost a máš dělat vše, aby jsi ji nasytil. Vede to k nevystavování se jakémukoli nebezpečí, jen schovávání se uprostřed stáda sobě podobných nebo po temných koutech. Uctívač pseudoboha nechce nic měnit, vnější svět ho nezajímá, pokud může živit svoje nízké instinkty. Chce jen, aby se všichni měli rádi, aby se mohl cítit bezpečněji. Cesta vyznavače pseudoboha vede rozpuštěním jeho lidskosti ve zvíře, ve zvířecího býložravce, v němž není nic z dravce. Je si vědom své malosti. Klamstvo je jeho odměnou.

Pravý Bůh je jako přísný otec, jehož milost si musíš zasloužit a jen když jsi ve stavu kdy si ji zasloužíš, tak Ho dokážeš skutečně milovat. Láska vyznavačů pravého Boha nejčastěji vystupuje v podobě nenávisti, protože je to ryzí láska vyžadující obětavost – krev prolitou v jejím jméně, ve válce proti tomu, co je nízké. Pravý Bůh ve chvílích slabosti mobilizuje, protože v případě nerozhodnosti k Povstání by věřící musel ztratit úctu k sobě samému, stejně jako úctu Boha. Pravý Bůh se nelítostně vysmívá a zavrhuje slabochy a ubožáky, nemá slitování. Buď povstaneš, nebo padneš, buď jsi hoden Ho milovat, nebo si nezasloužíš ani Jeho pohrdání. Vyžaduje od věřícího potvrzení síly, sílu vůle, bezohlednou věrnost a neustálé stanovování si výzev. Skrz překonávání sebe samého se přibližuje k Bohu, ne skrz skládání poklon. On neříká, že nepřítel, jenž v tobě vybuduje strach, je zlý – naopak, nepřítel je dobrý, protože představuje výzvu, stejně jako tvůj strach z něčeho není zlý, pokud tě neparalyzuje, protože ho musíš překonat. Pokud nepřekonáš strach, narazíš na mlčenlivé zavrhnutí ze strany Boha. Jak se na sebe podíváš jako na zbabělce? Čest je jedním ze světel, kterými září Bůh. On nemusí nic slibovat, ani ničím hrozit – vyznávají Ho jen ti, kteří Ho mají v sobě, jsou jeho dětmi, tedy věří bezvýhradně a samostatně, mohou jen zavřít nebo otevřít na Něho oči. Pravý Bůh je tak zářivý, že pohled na Něj způsobuje bolest, ale právě ta bolest dodává hloubku víře, protože ti, kteří nejsou ve stavu Ho snést, zavírají oči. Skutečný Bůh je věčný a neměnný, ale všechny změny vyplývají z Něj – jako vlny, plameny a tyčící se hory. Je nad rozumem, časem, prostorem i hmotou. Pravý Bůh říká, že právě nejvyšší, mrazivá a asketická část tebe – centrum plamenné, hrdina přebývající v tobě – určuje tvou bytost a máš udělat všechno, aby jsi ji zakalil v ohni a ledu a rozšiřoval na celou svou osobnost tak, aby nakonec nezůstalo místo pro rakovinu jakékoliv slabosti. Ta ušlechtilá podstata vyznavače Boha je pokrevně spojená se samým Bohem, projevuje se božskou mocí tvoření a vázáním živlů v novou kvalitu, měněním světa na svou modlu, jako světlo září na temnotu. Cesta vyznavače pravého Boha vede sebezdokonalováním, povznesením se nad sebe a individualitu, až k překonání lidskosti na cestě k nadlidskému – až k čistotě idejí, světla, moci. Pravda je jeho jasem.

Vše bylo napsané, zbývá jen umět číst, sahat dostatečně vysoko, aby se dal postihnout obsah těch slov. Pokud to nedokážeš, jsi jen vychladlým bahnem.

Krukomor, Ulvhel, #I

 

Převzato a do češtiny přepsáno z http://integra.blog.com/2011/04/22/antiyhvh-pontifex-solis/

Read Full Post »

« Newer Posts