Archive for the ‘Válečnictví’ Category

Tento text vyšel původně pod názvem Sulla „Milizia“ quale visione del mondo
jako článek Julia Evoly v rubrice Diorama mensile v periodiku Il Regime Fascista
ve vydání z 30. května 1937.
Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný v knize Metaphysics of War (Arktos 2011). Poznámky pod čarou a v hranatých závorkách a ilustrační obrázek doplnil český překladatel.

***

MAS DECIMANová fašistická generace již bezpochyby oplývá bojovnou vojenskou orientací. Dosud však stále neporozuměla, že je nezbytně nutné, aby začlenila dílčí prvky prosté disciplíny a psychofysického výcviku také do vyššího řádu – do povšechného názoru na život.

Etický aspekt

Člověku se to stává zřejmým ve chvíli, kdy studuje naše prastaré tradice. Tyto tradice často a jistě ne náhodou používaly k vyjádření čistě duchovních skutečností symbolismus převzatý z bojů, vojenské služby a vlastního hrdinského uplatnění. Skupina noviců se v orfismu označovala jako stratos či „vojsko“; slovo miles [lat. voják] představovalo stupeň v hierarchii mithraismu; symboly utrpení se opakovaně objevují u posvátných představitelů klasického Říma a částečně se také přenesly do křesťanského asketismu.

Zde se však budeme zabývat něčím určitějším než pouhými analogiemi. Jmenovitě tu půjde o související doktrínou „svaté války“, o níž jsme již dříve pojednali jak v našich knihách[1], tak i na stránkách těchto novin. Omezíme se na pole etiky a pojednáme o zvláštním základním přístupu, který má za cíl přivodit radikální změnu na celém poli hodnot, a vyzvedneme tento přístup na úroveň mužnosti, čímž jej zcela očistíme od buržoazních postojů, humanitarismu, moralismu a pokulhávajícího konformismu.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Níže uvedený text Julia Evoly vyšel původně 25. května 1935 pod názvem „Sulle forme dell’eroismo guerriero“ v rubrice „Diorama mensile“ v italském periodiku „Il Regime Fascista“. Do češtiny přeloženo přes anglický překlad ze sborníku Metaphysics of War.

***

Z hlediska lidské osobnosti je fundamentálním principem nacházejícím se v pozadí všech ospravedlnění války „hrdinství“. Říká se, že válka dává příležitost k probuzení hrdiny, jenž uvnitř muže spí. Válka rozbíjí rutinu pohodlného života; prostřednictvím svých těžkých zkoušek poskytuje přetvářející poznání života, života dle smrti. Chvíle, kdy jedinec dosahuje života hrdiny, a to i když jde o poslední moment jeho pozemského života, je na škále hodnot nekonečněkrát cennější, než je táhlá existence strávená jednotvárným požíváním vprostřed trivialit městského života. Tyto možnosti z duchovního hlediska vynahrazují negativní a destruktivní tendence války, které jsou pacifistickým materialismem jednostranně a zaujatě zdůrazňovány. Válka přiměje člověka uvědomit si relativitu lidského života a tím také zákonitosti „více-než-života“, a tak má válka vždy hodnotou antimaterialistickou, hodnotu duchovní.

Arditi

Takovýto ohled má neoddiskutovatelný přínos a utíná veškeré žvatlání humanitarismu, sentimentální brekot, veškeré protesty zastánců „lidských práv“ a „internacionál“ hrdinů zpoza psacích stolů. Nicméně i přes to je nezbytné vzít na vědomí, že je potřeba prozkoumat problém dále, aby se plně ustanovilo, za jakých podmínek se duchovní aspekt války skutečně projeví, a aby se nastínila „fenomenologie válečnického prožitku“, rozlišující a hierarchicky řadící jeho rozličné podoby, tak aby vynikl aspekt, jenž musí být považován za vrchol válečnického prožitku.

K dosažení tohoto cíle je třeba připomenout doktrínu, s níž již je pravidelný čtenář Dioramy obeznámen. Ta – mějme stále na paměti – není produktem nějaké konkrétní osobní filosofické konstrukce, nýbrž spíše skutečným údajem, ve své podstatě pozitivním a objektivním. Jde o doktrínu hierarchizované počtvernosti, která vykládá nedávnou historii jako involuční úpadek každého ze čtyř hierarchizovaných stupňů na stupeň další. Tato počtvernost – musí být ještě připomenuto – je tím, co dalo ve všech tradičních civilizacích vzniknout čtyřem různým kastám: otrokům, buržoazní střední třídě, válečnické aristokracii a nositelům čisté duchovní moci. „Kasty“ zde neznamenají – jak se většina mylně domnívá – něco umělého a nahodilého, nýbrž spíše představují „prostor“ sdružující jedince se stejnou povahou, stejnými zájmy a povoláními, se stejnými prvotními předpoklady. Specifická „pravda“, specifické poslání, to určuje kasty v jejich přirozeném stavu, a nikoliv vice versa: nejde tedy o záležitost privilegií či způsobů života monopolizovaných na základech sociálního zřízení více či méně uměle a nepřirozeně udržovaného. V pozadí veškerých formativních institucí v takovýchto společenstvích, přinejmenším v jejich autentičtějších historických podobách, se nachází princip, že neexistuje jeden prostý univerzální způsob žití života, nýbrž několik odlišených duchovních způsobů, náležitých samostatně pro vojáka, buržou a otroka, a že když společenské funkce a distribuce skutečně odpovídají tomuto členění, je – dle klasického výrazu – řád secundum aequum et bonum.[1] (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Mnozí věří, že hmota je vězením ducha, které jej zotročuje a z něhož je třeba se vymanit. Kdyby však hmota skutečně měla takovou sílu, co by to vypovídalo o duchu a jeho moci?

Hmotný svět je odpradávna lapen v otroctví času a jeho věčně se opakujících cyklů: je sérií marně se opakujících počátků, které jsou vždy znovu a znovu střídány neodvratným zánikem. Árijský duch však nepochází z tohoto světa: nezná vládu času a není podřízen zákonu vznikání a zanikání. Árijský duch jest v životě i ve smrti: je nad nimi a překonává je.

My jsme vojáci árijského ducha, kteří přišli bojovat proti času. Existence každého z nás má svůj smysl – každý z nás, i ten nejposlednější, má svůj rozkaz, který musí splnit. My nemáme právo zemřít. To právo si musíme vybojovat svými hrdinskými činy: jen tak si otevřeme cestu pro návrat tam, odkud jsme sem přišli.

Nejsme tu proto, abychom lamentovali nad nespravedlností osudu a všechny problémy sváděli na iluze hmotného světa. Jsme tu proto, abychom tyto iluze prolomili a svým nesmlouvavým bojem svědčili o pravé podstatě árijského ducha a o jeho moci. Pokud uspějeme, naše smrt nebude ani prohrou ani koncem, ale vítězstvím a návratem. Hrdinové neumírají proto aby již nebyli; hrdinové umírají pouze v roli vojáků, aby se mohli opět zrodit jako otcové svých rodin a milenci svých milenek.

Read Full Post »

Sborník Metafyzika Války[1] je sestaven z Evolových článků a esejů věnovaných jedinému konkrétnímu tématu – válce a válečnictví. Jednotlivé příspěvky jsou ovšem převzaty z různých zdrojů, autor sám je vydat pospolu v jedné jediné knize nezamýšlel. Z tohoto důvodu je ve sborníku obsaženo velké množství opakujících se informací, vedoucích vždy ke stejnému závěru. Dle mě lze rozdělit jednotlivé příspěvky sborníku do tří okruhů, v závislosti na tom, jak k ústřednímu tématu přistupují: (1) rozbor starých tradičních učení; (2) rozbor autorovy soudobé světové situace; (3) autorovy návrhy vedoucí k obnově tradičních hodnot v moderním světě (skrze válečnictví, samozřejmě).

Rád bych tedy čtenářům poskytl reprezentativní ukázku ke každému z těchto okruhů. A dovolím si tvrdit, že tímto bude sborník myšlenkově vyčerpán; samozřejmě, každý z dalších příspěvků sborníku (celkem 16) poskytuje alespoň nějaké unikátní dílčí informace – jejich kvantitativní rozšíření bude ovšem zajímat spíše vážnější zájemce o bádání v předmětném tématu, a ti si jistě sami sborník prostudují celý;  jeho pořízení jim vřele doporučuji!

Dnes zveřejněný překlad eseje Árijská doktrína boje a vítězství je nejobsáhlejším příspěvkem reprezentujícím 1. okruh (výše nastíněného členění). Článek Armáda jakožto světonázor je ukázkou 3. okruhu. Ke 2. okruhu poskytneme v budoucnu dva články, jeden obecný a druhý věnovaný konkrétním problémům. Tímto bude náš zájem o Metafyziku války završen a uzavřen.

– překladatel


  1. ^ K zakoupení zde (anglicky, z Velké Británie).

Read Full Post »

orientaceKdo je skutečně vojákem, je jím z přirozenosti, tedy protože jím chce být. Proto v misích a úkolech mu přidělených, tak řečeně, nachází sám sebe. […]
Voják může považovat za své druhy pouze ty, kteří jsou pevně rozhodnuti hájit své posty. Ne ty, kteří se vzdávají, slabé či neschopné.

Julus Evola: Metafyzika války
(zvýraznění redakce)

Viz též Myslitel (Orientace)

Read Full Post »

Z propagačních textů Vzdoru:

Vzdor je združenie mladých ľudí, ktorých cieľom je zmysluplné trávenie voľného času v prírode a získavanie vedomosti a zručností potrebných na to, aby sme boli schopní v prípade nutnosti brániť svoju vlasť.

Nie sme súčasťou žiadnej subkultúry a nie sme členmi žiadnej politickej strany. Politické aktivity považujeme v tejto dobe za zbytočné vzhľadom na súčasný stav spoločnosti. Je samozrejme, že zmena musí nastať, ale so zmenou musí začať každý sám od seba.

Odmietame ničenie si organizmu a osobnosti alkoholom, cigaretami či inými drogami. Našou cestou je zvyšovanie fyzickej a duševnej kondície našich členov a to je nezlučiteľné s požívaním akéhokoľvek jedu, ktorý otravuje telo a myseľ.

Názov Vzdor symbolizuje odpor voči dnes široko propagovaným skazu prinášajúcim pseudohodnotám a zvrátenému životnému štýlu. Je vyjadrením nesúhlasu so všetkým, čo likviduje prirodzený poriadok sveta a potláča pravé hodnoty.

Vzdor Kysuce

Hnutie Vzdor je hnutie aktívnych ľudí, preto v ňom nie je miesto pre ľudí, ktorí aktívni byť nechcú. To je odkaz všetkým tým, čo sa spoliehajú, že boj za nich vybojujú. A oni budú zatiaľ tento zápas sledovať z tepla svojich domovov cez obrazovku. Je to odkaz tým, čo si myslia, že stačí, že občas odkliknú nejaký ten status na sociálnej sieti.

Nepotrebujeme ľudí, ktorí nie sú ochotní, čosi obetovať, čosi reálne urobiť a priložiť ruku k dielu. Pretože tam, kde je vôľa je aj cesta. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

na pochodu

Přejíc si oplozování, učinila jsem je rozkoší služebníkům svým, kteří je obstarávají. Ale přejíc si oplozování, které by mi sloužilo, učinila jsem sbližování svých služebníků nesnadným. Způsobila jsem, aby budoucí matky se bránily všem samcům. Způsobila jsem, aby samec samci upíral právo se množiti. Způsobila jsem, že samec se hnusí samci, a obdařila jsem je všechny srdci nepřátelskými.

Nedala jsem ti života, abys ho užíval, nýbrž abys mne velebil, udržuješ-li jej. Odměňuji tě za to až do smrti blažeností, že jsi sloužil.

V radostech svých čísti můžeš, v rozkoších svých čísti nemůžeš. To proto, že duše tvá nenáleží tobě, ale mně, a pro tebe je zahalena tajemstvím.

Jako jsem dala orientaci magnetické jehle, dala jsem duši tvému tělu. Tvé tělo jest bezvládná hmota, kterou mohu říditi, kam chci.

Abys vnímal, čeho nevnímá tvé tělo, dala jsem ti duši. Já vedu ji a ona vede tvé tělo. Tvé tělo si hledí jen tebe samého; duše však tuší, že musí sloužit mně. Velký je v tobě jen pud sloužiti. Obětuj své tělo tomu, co chce tvá duše.

Byla to laskavost, že jsem obdařila tvou duši schopností zakoušeti rozkoše, abych tě odměnila za tvé tělesné úsilí. Hanba, sláva a čest jsou vášně, které jsem ti vložila v duši, abych v rovnováze udržela tvé vášně tělesné. Tvé tělo jest jen pro tvou službu; duše však slouží mně.

Bažíš po štěstí. Čemu říkáš štěstí? Rozkoším svého těla, odpočinku, blahobytu, dobrému živobytí, loži, stravě, oděvu, teplu, všemu, co tě naplňuje radostí.

Vložila jsem ti do duše pud, na kterém mi záleží, pud, který je zárukou trvání druhu: pud sloužiti.

Pudy žíti a množiti se jsou vedlejší. Jediný pud je hlavní: pud sloužiti. Kdybys sloužil jen prvním dvěma pudům, život by se ztroskotal jako koráb bez kormidla. Mou vůlí jest život. Tuto vůli ti vštěpuji prostřednictvím duše. Tato duše je nepřítelkyní tvého těla. Učí tě, že nejsi zrozen, abys sloužil sobě, nýbrž mně; nikoli k svému blahu, nýbrž pro blaho plemene. Zajímám se o tebe jen, pokud mi sloužíš. Radosti, které ti poskytuje tvé tělo a tvé smysly, nemají pro tebe ceny. Jen skrze svou duši můžeš dosíci rozkoše. Zrazuješ mne a zrazuješ svou duši, oddáváš-li se jen tělesným požitkům, zapomínáš-li mi sloužiti kvůli sobě. Výčitky svědomí tě pronásledují, poněvadž cítíš svou povinnost a víš, že jí neplníš. Kdo se vyhýbá, zrazuje, a kdo zrazuje, umírá, nikoliv sám o sobě, nýbrž ve svém plemenu.

Přiveď opět ke cti zlobu, zuřivost, žárlivost, radost ze zabití, všechny vášně své duše, jimiž mi sloužíš.

Jaký je rozpor mezi pudem sloužiti a pudem žíti? Rázem není již žití účelem. Život se dává do služby druhu. Nemá již ceny, stává se odbytou věcí. Je to bohatství, nahromaděné k mimořádnému výkonu, k vykoupení budoucnosti. V tom okamžiku žiješ svůj život. Jen pro ten okamžik jsi žil. Tělesné rozkoše mizí. Chápeš, že pro ně jsi nebyl zrozen. Pohrdáš jimi. Ale duše, kterou v sobě skrýváš, praví ti z nenadání, že jsi žil do onoho dne jen pro onen den. Vše je ti lhostejné, tvůj život, tvá smrt, tvé štěstí, tvé bohatství. Cítíš, že ti již nic nenáleží, že ti nikdy nic nenáleželo, že prostě náležíš mně. V tobě jiskří duše služebníka a nic pro tebe neznamená, obětuješ-li se, rozplyneš-li se, zapomeneš-li na sebe, budeš-li trpěti a zemřeš-li. Splyneš s přírodou. Strach, opatrnost, neklid, které byly zbraněmi tvého života, nemají již místa v tvém srdci. Stáváš se hrdinou, zapomínáš na sebe a obětuješ se. Klid, chladnokrevnost, jasný duch, rychlé pochopení, hbité rozhodnutí, soustředění celé tvé bytosti k zápasu, nikoli pohrdání smrtí, nýbrž lhostejnost k ní, všechen důmysl a všechna velikost, která roste nebezpečím, spěchá ti na pomoc. Rodí se v tobě pocit, že nejsi stvořen, abys žil, nýbrž, abys sloužil, že náležíš k velikému celku, že spolupracuješ o jedinečné věci, o vznešenosti světa. Na tvé udatnosti závisí osud světa. Rozkoš není způsobena zabitím, nýbrž službou, kterou světu prokazujeme a čistotou, kterou mu vracíme. Samec, který zabíjí, zachraňuje svět.

Přistup tedy ke mně, praví hlas Války, vlož své srdce do mých rukou. Ze všech božstev světa já jediná jsem s to pozvednouti tě bez námahy do řady smrtelníků, hodných žití.

Do dnešního dne byla tvoje existence jen prací bez odměny. Lopotil ses a žádný bůh nepřišel korunovat, zvěčnit tvou námahu. Cítil ses ponížen svými útrapami. Průměrnost, bezúčelnost, tvé úlohy na světě tě děsila, tázal ses sám sebe, proč jsi přišel na tento svět. Dej mi své srdce, a naplním ti je, nikoli veselostí, nýbrž blažeností.

Pocítíš, že život tvůj je užitečný. Přestaneš se lopotit pro sebe. Poznáš blaho obětovati své tělo účelu, kde ono je zbytečné.  Budeš trpěti a budeš čerpati rozkoš z bolesti.

A se všemi velkými, kteří tě utlačovali, budeš se cítit rovným, pokud tě nepředčí v obětavosti. V boji každý muž se cítí prvním ze všech.

Pocítíš blaženost plynoucí z čistého srdce, blaženost sebeobětování, blaženost sloužiti. Všech, kteří nežijí jako ty, budeš litovati a budeš státi nad nimi.

René Quinton (Kdo je René Quinton? Francouzský Jünger…)

z českého vidání knihy Maximy o válce

srovnej!

http://www.youtube.com/watch?v=cY9Kd1GOR7s

http://www.youtube.com/watch?v=wERukG8gMdc

https://hrdost.net/2012/07/02/julius-evola-dve-cesty-v-zivote-po-smrti/

http://www.juliusevola.cz/2012/08/upadek-evropy/

Read Full Post »

Osmá kapitola z Rivolta contro il mondo moderno. Přeloženo z anglického vydání.

leonidas

Na tomto místě je třeba promluvit o spojení mezi řádem idejí, který jsem již nastínil, a mezi problémem osudu člověka v posmrtném životě. V tomto kontextu by také mělo být odkázáno na učení, jež v nedávné době téměř zcela vymizelo ze světa.

Víra v nesmrtelnost duše všech lidí je poněkud zvláštní; svět tradice pro něco takového poskytuje jen pramálo důkazů. U Tradice byl učiněn rozdíl mezi skutečnou nesmrtelností, která odpovídala účasti na olympské povaze božství, a pouhým přežitím; do hry také vstupovaly různé možné formy přežití a byl analyzován problém posmrtného stavu každého jedince, a vždy byly zohledňovány různé prvky přítomné v lidském celku, jelikož člověk byl dalece vzdálen od bytosti redukované na jednoduchý dvojčlen „duše-tělo“.

Co se průběžně objevuje v různých formách učení dávných tradic je, že v člověku, jako přídavek k fyzickému tělu, existují v podstatě tři entity či principy, z nichž každý má svůj vlastní charakter a vlastní osud. První princip odpovídá vědomému „já“ typickému pro bdělý stav, které vzniklo s tělem a bylo formováno souběžně s jeho biologickým vývojem; jedná se o běžnou osobnost. Druhý princip se nazýval „démon“, „man“, „lár“ nebo i „přízrak“. Třetí a poslední princip odpovídá tomu, co následuje první entitu po smrti; pro většinu lidí jde o „stín“.

Dokud člověk patří „přírodě“, nejvyšším základem lidské bytosti je démon (δαίμων v řečtině); v této souvislosti toto slovo nemá žádné negativní konotace, které mu udělilo křesťanství. Když je na člověka nahlíženo z naturalistického pohledu, démon může být definován jako hluboká síla, která původně stvořila vědomí v konečné formě, tedy v těle, v němž žije během svého pobytu ve viditelném světě. Tato síla nakonec zůstává „za“ jednotlivcem, v předvědomých a podvědomých dimenzích jako základ organických procesů a subtilních vztahů s prostředím, jinými bytostmi a s minulým a budoucím osudem; tyto vztahy se obvykle vyhýbají přímému vnímání. V tomto ohledu v mnoha tradicích démon odpovídá tzv. přízraku, což je možná odkaz na „duši duše“ či těla samého. Tento „přízrak“ je také často úzce spojen s primordiálním předkem či s totemem braným coby duše a společný život, který generoval rod, rodinu, gens či kmen a má proto širší smysl, než jen ten, který mu daly některé školy soudobé etnologie. Individuální jednotlivci skupiny se projevují v různých inkarnacích či emanacích tohoto démona nebo totemu, který je „duchem“ pulzujícím v jejich krvi; žijí v totemu a totem žije v nich, ačkoliv je přesahuje, jako matrice přesahuje jednotlivé formy, které vznikají z její vlastní substance. V hinduistické tradici démon odpovídá principu vnitřního lidského bytí zvaného linga-sarira. Slovo linga obsahuje ideu generování síly; proto možná odvození genius z genere, což znamená jednat ve smyslu plození; a proto také řecká a římská víra, že genius nebo lár (démon) je tou samou tvůrčí silou, bez níž by rodina vyhynula. Je také velmi příznačné, že totemy byly často spojeny s „dušemi“ vybraných zvířecích druhů, a to především hada, v podstatě telurického zvířete, spojeného v klasickém světě s myšlenkou démona či genia. Tyto dva příklady svědčí o tom, že ve své bezprostřednosti je tato síla v podstatě subpersonální a že patří přírodě a pekelnému světu. Proto je, dle symboliky římské tradice, sídlo lárů pod zemí; jsou v opatrovnictví ženského principu, Mánie, která je Mater Larum.

Podle esoterických tradic po smrti těla běžná osoba obvykle ztrácí svou osobnost, která byla iluzorní i dokud byla osoba naživu. Osoba je pak redukována na stín, který sám má souzeno být rozpuštěn po delší či kratší době kulminující v tom, co se nazývalo „druhou smrtí“.[1] Základní vitální principy zesnulého se vrací totemu, který je prvotní, věčný a nevyčerpatelný. Život z něj bude dále vzcházet a nabývat dalších individuálních forem, z nichž všechny jsou předurčeny ke stejnému osudu. To je důvod, proč totemy, manové, lárové, penátové (bohové římského lidu, „kterým vděčíme za náš dech a od kterých máme naše těla a sílu naší mysli“[2]) byli ztotožněni s mrtvými. Kult předků, démonů a neviditelné generující síly, jež je přítomna v každém, byl často zaměňován s kultem mrtvých. „Duše“ zemřelých i nadále existovaly v podobě božských manů [dii manes], ale také v silách rodu, rasy či rodiny, v nichž se život těchto božských manů projevoval a přetrvával.

Toto učení se týká přírodního řádu. Existuje však druhé učení, vztahující se k vyššímu řádu a odlišnému, privilegovanějšímu, aristokratickému a posvátnému rozřešení problému posmrtného přetrvání. Lze zde ustanovit spojení s výše vyjádřenými myšlenkami pojednávajícími o těch předcích, kteří skrze svoje „vítězství“ udělili posvátné dědictví následujícím generacím patricijů, které podle vzoru znovu vykonají a obnoví obřad.

„Hrdinové“ nebo polobohové, k nimž vyšší kasty a vznešené rody tradičního starověku sledovaly svůj původ, byli bytostmi, které ve smrti (na rozdíl od většiny lidí či na rozdíl od těch, kteří byli poraženi v procesech po smrti) nedaly vzniknout „stínu“ nebo larvě ega, jemuž bylo předurčeno nakonec tak jako tak zemřít; místo toho byli bytostmi, které dosáhly samo-existence, transcendentního a neúplatného života „boha“. Byli těmi, kteří překonali druhou smrt. To bylo možné proto, že byli více či méně přímo vystavěni na základě své vlastní vitální síly, jejíž změnu povahy jsem již zmínil dříve, když jsem mluvil o transcendentním smyslu „oběti“. Starověké egyptské tradice jasně popsaly úkol vytvoření z ka (jiný název pro „přízrak“ nebo „démona“) nějaký druh neporušitelného těla (sahu), které mělo nahradit fyzické tělo a „stát na vlastních nohou“ v neviditelné dimenzi. V jiných tradicích je možné najít stejný koncept pod jmény „nesmrtelné tělo“, „tělo slávy“ nebo „vzkříšené tělo“. Proto, jestliže tradice Řeků Homérovy doby (stejně jako prvního árijského období, kdy byly sepsány Védy) nezvažovaly přežití duše samé, ale místo toho víru, že přeživší (ti, kteří byli „uneseni“ nebo bohy „uděláni neviditelnými“ a těmi, kdo se usadili na „ostrově blažených“, kde není smrt) udrželi duši i tělo v nerozlučné jednotě, což by nemělo být chápáno v hrubě materialistickém vyjádření, jak má tendenci věřit mnoho dnešních historiků náboženství, ale jako symbolické vyjádření myšlenky o „nesmrtelném těle“ a podmínce pro nesmrtelnost. Tato idea zažila svou klasickou formulaci v dálnovýchodním esoterismu, konkrétně v operativním taoismu. Egyptské sahu, vytvořené obřadem, díky němuž zesnulý mohl dále žít ve společnosti solárních bohů, označuje tělo, které dosáhlo vysokého stupně vědění, síly a slávy a stalo se tak věčným a nezkazitelným. K tomuto tělu je vztažena následující formule: „Tvá duše žije, tvé tělo věčně vzkvétá na příkaz Ra, bez jakéhokoliv úbytku či vady, tak jako Raovo vlastní.“ V tomto kontextu se dosažení nesmrtelnosti nebo vítězství nad nepříznivými silami rozpuštění vztahuje k celku, tedy k neoddělitelnosti duše od těla – nebo ještě lépe řečeno, od těla, které nepodléhá rozkladu. Zde je velmi sugestivní formule z Véd: „Opusť každou nedokonalost, vrať se domů. Naplněn vznešeností, znovu se spoj se svým tělem“.[3] Křesťanské dogma „vzkříšení těla“, které se uskuteční v soudný den, je poslední ozvěnou ideje, jež může být vysledována do prehistorických dob.[4]

V těchto případech nepředstavuje smrt konec, nýbrž naplnění. Byla to „triumfální smrt“ udělující nesmrtelnost a byla důvodem, proč byl zesnulý v některých helénských tradicích nazýván „hrdinou“ a umírající byl nazýván „vznikajícím polobohem“ (ήρωα γίνεσθαι); nebo proč býval zemřelý vyobrazen s korunou (kterou mu na hlavu často nasazovala bohyně vítězství) vyrobenou ze stejné myrty, která označovala ty, kteří měli být zasvěceni do eleusinských mystérií; či proč v katolickém liturgickém jazyce je den smrti nazýván dies natalis (den zrození); či proč v Egyptě byly hroby zemřelých, které byly zasvěceny Osiridovi, nazývány „domy nesmrtelnosti“ a posmrtný život pojímán jako „země vítězství“; či proč ve starém Římě císařův „démon“ byl uctíván jako božstvo a proč králové, zákonodárci, vítězní generálové a zakladatelé těch institucí a tradic, o nichž se věřilo, že zvítězili nad přírodou, byli uctíváni coby hrdinové, polobohové, bohové a avatáry různých božstev. Posvátný základ autority starších se projevil v různých starých civilizacích: lidé viděli ve starších, kteří byli blíže smrti, projev božské síly, jež měla nabýt plného osvobození ve smrti.[5]

Proto, pokud jde o osud duše po smrti, existují dvě opačné cesty. První je „cesta bohů“, také známá jako „solární cesta“ nebo Diova cesta, která vede k jasnému sídlu nesmrtelných. Toto sídlo bylo různě reprezentováno jako vysoké, nebeské nebo na ostrově, od severské Valhally a Asgardu k aztécko-inckému „Domu Slunce“, který byl vyhrazen králům, hrdinům a šlechticům. Druhá cesta je prošlapána těmi, kteří reálně nepřežijí a kteří se pomalu a nezadržitelně rozpustí zpátky do svých původních podob, do „totemů“, které – na rozdíl od jedinců – nikdy neumírají; to je život Háda, „pekel“, Niflheimu, chtonických božstev.[6] Toto učení se nalézá v hindské tradici, kde výrazy dévajána a pitrjána představují „cestu bohů“ a „cestu předků“ (ve smyslu manů). Také je řečeno: „tyto dvě cesty, jedna světlá a jedna tmavá, jsou považovány ve vesmíru za věčné. V prvním případě člověk odchází a pak se vrátí. V druhém se neustále vrací.“ První cesta „vedoucí k Brahma“, tedy k nepodmíněnému stavu, je analogicky spojena s ohněm, světlem, dnem a šesti měsíci solárního vzestupu během roku; vede do říše hromů, které se nacházejí za „slunečními dveřmi“. Druhá cesta, která souvisí s kouřem, nocí a šesti měsíci solárního sestupu, vede k měsíci, jenž je symbolem změny a nastávání a jenž se projevuje i zde coby princip upravující cyklus konečných bytostí, které neustále přicházejí a odcházejí v mnoha pomíjivých vtěleních ancestrálních sil.[7] Podle zajímavé symboliky se ti, kteří následují lunární cestu, stávají potravou pro many a jsou jimi opět „obětováni“, aby se stali semenem nových smrtelných bytostí. Podle dalšího významného symbolu nacházeného v řecké tradici ti, kteří neprošli zasvěcením, tedy většina lidí, jsou odsouzeni k Hádovi, aby dělali Danaovu práci; aby nosili vodu v děravých amforách a nalévali ji do bezedné studny, kterou tak nikdy nenaplní; to dokládá bezvýznamnost jejich pomíjivých životů, které se znovu a znovu objevují, zcela zbytečně. Dalším srovnatelným řeckým symbolem je Oknos, který splétal lano na rovinách Lethé. Lano mu neustále žral osel. Oknos symbolizuje lidskou aktivitu, zatímco osel ztělesňuje „démonickou“ moc; v Egyptě byl osel spojován s hadem temnoty a s Am-mit, „požíračem mrtvých“.

V tomto kontextu znovu nacházíme základní myšlenky týkající se „dvou přirozeností“, o nichž jsem pojednal v první kapitole. Ale zde je možné proniknout hlouběji nejen do významu existence dvou typů božstev (původního uranského a solárního, druhého telurického a lunárního) ale také do významu existence dvou odlišných typů (někdy dokonce navzájem zcela opačných) kultů a rituálů.[8] Míra věrnosti Tradici je podmíněna měrou převahy kultů a rituálů prvního typu před těmi druhého typu. Stejně tak jsou stanoveny povaha a funkce rituálů náležející do světa „duchovní virility“.

Pro dnešní vědeckou „religionistiku“ je charakteristické to, že když nějakou čistou náhodou najde klíč k rozřešení „záhady“, dochází k závěru, že tento klíč je dobrý k vyřešení všech záhad. Proto, když se někteří učenci dozvěděli o myšlence totemu, začali totemy vidět všude. „Totemická“ interpretace byla nestydatě aplikována na formy nalezené u velkých civilizací, jelikož někteří učenci si mysleli, že nejlepší vysvětlení pro ně se dá odvodit z dřívějších studií primitivních kmenů. V neposlední řadě byla formulována i sexuální teorie totemu.

Odmítám tvrdit, že posun od totemu těchto primitivních populací k tradiční královské moci byl historickým vývojem; nanejvýš to byl vývoj ve smyslu změny ideálu. Královská či aristokratická tradice vzniká všude tam, kde je nadvláda nad totemy a ne nadvláda totemů, a kde je pouto obrácené a hluboké síly populace jsou uvedeny v nadbiologickou orientaci nadpřírodním principem, ve směru olympského „vítězství“ a nesmrtelnosti. Vytvoření nejednoznačných promiskuitních vztahů, které dělají jednotlivce náchylnějšími k silám, na nichž jsou závislí coby přírodní bytosti, a čímž umožňují centru svého bytí klesat hlouběji a hlouběji do kolektivu a do prepersonálních dimenzí, a „uklidnění“ nebo usmíření pekelných vlivů přáním stát se inkarnovanými v duších a lidském světě – to je podstatou nižšího kultu, který je vlastně jen nadstavbou existence těch, kteří žádný opravdový kult a žádný obřad nemají. Jinak řečeno, jde o charakteristiku extrémní degenerace vyšších tradičních forem. Osvobození lidských bytostí z nadvlády totemů; posílení těchto lidí; nasměrování jich k naplnění duchovních forem a omezení; a přivedení jich k neviditelné cestě řady vlivů schopných vytvořit osud hrdinné a osvobozující nesmrtelnosti – toto bylo úkolem aristokratických kultů.[9] Když lidské bytosti setrvaly v tomto kultu, osud Háda byl odvrácen a „cesta Matky“ vyloučena. Nicméně jakmile byly božské obřady zanedbány, osud byl zpečetěn a síly nižší povahy se staly znovu všemocnými. Tímto způsobem byl zjeven význam výše uvedeného orientálního učení, tedy že ti, kteří zanedbávají obřady, nemohou uniknout „peklu“, což je slovo vyjadřující jak bytí v tomto životě, tak osud v tom příštím. Ve svém nejhlubším smyslu povinnost zachovat, vyživovat a rozvíjet mystický oheň (který byl považován za tělo bohů rodin, měst a říší, stejně jako podle védského významu za „správce nesmrtelnosti“[10]) bez jakéhokoli přerušení znamenalo rituální slib zachování, vyživování a rozvíjení principu vyššího osudu a kontaktu s nadsvětem, což bylo stvořeno předky. Tímto způsobem je onen oheň úzce spjat s ohněm, který, zejména v hindském a řeckém světě, a obecněji vzato u olympsko-árijského rituálu kremace, hoří na pohřební hranici. Tento oheň byl symbolem moci, která pohlcuje poslední zbytky pozemské povahy zemřelého, zatímco vytváří „zářící podobu“ nesmrtelnosti.[11]

Poznámky

  1. ^ Egyptská tradice pojednávala o těch, kteří byli při posmrtném soudu odsouzeni k „druhé smrti“. Stávali se obětí pekelného monstra Amam („Požírač“) či Am-mit („Požírač mrtvol“). Egyptská Kniha mrtvých obsahuje formule, jejichž cílem je pomoci člověku „vyhnout se smrti na onom světě“. „Soud“ je jen alegorie. Jde spíše o neosobní a objektivní proces, což může symbol vážení „srdcí“ mrtvých ukazovat, kdy nic nemohlo zabránit váze v přiklonění se na těžší stranu. Pokud jde o „odsouzení“, předpokládá se také neschopnost uvědomit si některé možnosti posmrtné nesmrtelnosti: tyto možnosti jsou zmiňovány v některých tradičních naukách, od Egypta do Tibetu a popsány v jejich „knihách mrtvých“. Viz také aztécká tradice týkající se „soudů“, jimiž projde zemřelý, a magických formulí používaných při nich.
  2. ^ Macrobius, Saturnalia, 3.4.
  3. ^ Rgvéda 10.14.8.
  4. ^ D. Merežkovskij (Dante [Bologna, 1939]) napsal: „V paleolitických časech se věřilo, že tělo a duše jsou neoddělitelné a že zůstávají spojeny; jsou spojeny na tomto světě a zůstávají spojeny i na onom světě. Jakkoli se to může zdát zvláštní, jeskynní muži znali ‚vzkříšení těla‘, na něž Sokrates a Platón s jejich ‚nesmrtelnou duší‘ zřejmě zapomněli.“
  5. ^ Takovéto ospravedlnění vůdcovské autority je stále zachováno u některých primitivních populací.
  6. ^ Mezi lidmi Asýrie a Babylonu nacházíme pojetí larválního stádia, podobně jako u helénského Háda, které čeká většinu lidí po smrti. Viz také židovské pojetí temného a chladného sheol, v němž zemřelí, včetně takových osobností jako Abrahám nebo David, vedou bezvědomou a neosobní existenci. Představa útrap, hrůz a trestů v posmrtném životě (jako v křesťanském pojetí „pekla“) je velmi mladá a nesouvisí s čistou a původní formou Tradice: v těchto formách nacházíme pouze rozdíl mezi aristokratickým, hrdinným a olympským přežitím pro několik málo lidí a rozpuštění, ztrátu osobního vědomí a larvální život nebo návrat do generačního cyklu pro ostatní. Různé tradice (např. v Egyptě a starém Mexiku) se osudem těch, které čekal osud rozpuštění, ani nezabývaly.
  7. ^ V Maitrájaní-upanišadě (6.30) je „cesta předků“ také nazývána „cesta Matky“, o čemž promluvíme později. Viz také Bhagavadgíta 8.24-26.
  8. ^ Všechny hlavní znaky řeckého náboženství jsou spojeny s opozicí mezi chtonickými a olympskými božstvy. Opozice byla nejen mezi Hádem, Persefonou, Demeter a Dionýsem na jedné straně a Diem, Hérou, Athénou a Apollónem na straně druhé. Nešlo tu o rozdíl jen mezi dvěma řády bohů, ale i o opozici dvou radikálně rozdílných kultů; tato opozice v důsledku ovlivňovala i ty nejmenší detaily každodenního kultu. V druhé části této knihy popíši analogické opozice v jiných civilizacích, včetně jejich vývoje.
  9. ^ V některých tradicích existuje víra ve dva démony: v božského a přátelského démona, „dobrého démona“ či αγαθός δαίμων, a zemského démona podléhajícího tělu a vášni. První může představovat transformované vlivy, nebo „triumfální“ dědičnost, kterou může jedinec buď potvrdit a obnovit, nebo zradit kdykoliv se poddá své nižší povaze vyjádřené jiným démonem.
  10. ^ Co se týče dalších informací o ohni udržovaném vznešenými rodinami a o božském přežití, viz Zákoník Manuův 2.232.
  11. ^ Tato podoba je nadindividuální podobou božského předka či boha, do něhož je transformováno omezené vědomí jedince: to je důvod, proč v Řecku bylo jméno zemřelého někdy nahrazeno jménem zakladatele jeho rodu. Můžeme také odkázat na jeden zenový koán: „Ukaž mi tvář, kterou jsi měl před tím, než ses narodil“.

Read Full Post »

codreanuKapitola Na konci mých vysokoškolských studií z knihy Mým legionářům.

***

Po návratu z univerzity domů jsem si stále dokola vybavoval poslední tři roky strávené v Iasi a ptal jsem se sám sebe: jak jsme mohli překonat tolik překážek? Jak jsme mohli porazit mentalitu a vůli tisíců lidí? Jak jsme mohli porazit univerzitní senát? A jak jsme mohli tak odvážně a neohroženě bojovat proti židovskému tisku? Měli jsme snad peníze na to, abychom si najali žoldáky, publikovali dokumenty, které bychom šířili na venkov, aby živily skutečnou válku? Neměli jsme nic.

Když jsem se vrhl do první bitvy, neudělal jsem to proto, že by na mě někdo naléhal, nebo v důsledku nějaké porady. Neudělal jsem to ani z nutnosti, kterou by mi diktovala zodpovědnost udělená nějakou funkcí. Neudělal jsem to ani v důsledku nějakého hlubšího vnitřního přemýšlení. Nic takového. Nejsem schopný přesně popsat, proč jsem se do těchto bojů vrhl. Možná, bych se mohl přirovnat k člověku, který jde s hlavou plnou svých starostí po ulici a najednou uvidí požár ničící dům, odhodí kabát a přispěchá na pomoc těm, kdo s plameny bojují.

Byl jsem mladík ve věku 19 nebo 20 let a přesto jsem rozuměl tomu, že jsme ztráceli naši zemi a že zbídačení rumunští dělníci jsou využíváni zničujícími židovskými bandami. Jednal jsem na rozkaz svého srdce, z pudu sebezáchovy – ale ne sebezáchovy sebe samého, ale národa, jehož jsem se cítil nedílnou součástí. Proto jsem měl pocit, že všichni stojí za námi – všichni živí, ti, kteří padli v boji pro svou zemi, i ti, kteří teprve přijdou po nás. Měl jsem pocit, že tito lidé mluví skrze nás a bojují s námi proti nepřátelským davům. Ať už byly tyto davy jakkoli velké, proti této historické entitě, která stála za námi, byly jen hrstkou lidských těl, a proto jsme vždy zvítězili. To je důvod, proč všichni naši protivníci byli beznadějně poraženi – včetně univerzitního senátu, který ve víře, že bojuje proti bezohledným studentům, uštědřil ve skutečnosti ránu svým vlastním lidem.

Existuje přírodní zákon, který každému udává jeho místo. Všichni rebelové proti přírodě – od dob Lucifera až do současnosti – byli odsouzeni k tvrdé porážce a to i když byli často velmi inteligentní. Chyběla jim totiž moudrost.

V rámci tohoto přírodního zákona, tohoto moudrého řádu, může bojovat kdokoliv. Každý má právo na boj za zlepšení. Ale ten, kdo bojuje proti tomuto řádu, nemůže zůstat nepotrestán a neporažen.

V lidském organismu každá buňka musí zůstat v jeho rámci a sloužit mu. Žádná buňka, která se vzbouří proti organismu, která si začne dělat co chce, začne uspokojovat pouze své vlastní potřeby nebo ztratí veškerý smysl existence, který by byl mimo ni samotnou – tedy stane se sama pro sebe bohem – nemůže vyváznout bez trestu.

Kdo toto pochopí, zvítězí, i kdyby byl sám. Kdo by to nechtěl pochopit, padne poražený. Svůj třetí rok na univerzitě jsem ukončil pod vládou těchto myšlenek. Z organizačního hlediska jsme se shodli na myšlence vůdce a disciplíny. Demokracii jsme vyloučili. Nebylo to však kvůli nějakým spekulacím nebo kvůli teoretickému přesvědčení.

Byli jsme proti demokracii už od samého začátku. Vždy jsem vedl. Během tří let jsem byl zvolen jen jednou – prezidentem Asociace studentů právnické fakulty. V ostatních případech to nebyli bojovníci, kdo mě volil vůdcem, ale byl jsem to já, kdo vybíral své následovníky. Nikdy jsem neměl výbory a nikdy jsem nedal návrh na hlasování. Nicméně jsem cítil potřebu některé věci konzultovat i s jinými, ale vždy jsem potom rozhodl na svou zodpovědnost. To bylo důvodem, proč naše malá skupinka byla vždy neotřesitelnou jednotkou. Různé názorové frakce, většiny nebo menšiny, které by se mezi sebou střetávaly, u nás neexistovaly. U všech ostatních skupin byl pravdou opak. A to byl důvod, proč byly všechny poraženy.

Jedna víra, která jako plamen hořela v našich srdcích, nám osvětlovala cestu. Velká a nezapomenutelná bratrská láska jednoho k druhému, dokonalá disciplína, pevná strategie bitvy, pečlivá příprava na střety, požehnání vlasti a Boha – to vše nám po celé ty tři roky přinášelo vítězství.

Read Full Post »

Jindřich Fügner
Již  Fügner učil, ten váš vůdce prvý,
na první výspě státi na stráži,
zmužile státi s jarobujnou krví,
kde nejprudší vždy útok doráží!...

Read Full Post »

Older Posts »