Archive for the ‘Výňatky a převzaté texty’ Category

Ukázku z knihy Legenda o grálu a vlastní obrázek nám zaslal kamarád Aetius – děkujeme!

***

Na obraz krále grálu se vedle motivu pohádkového krále a vládce elfů navěsil ještě jiný komplex představ, totiž motiv spícího starého muže, který se jednou probudí a navrátí nový, šťastný věk, rajské „království“. Do tohoto komplexu představ vplynuly antické obrazy spícího Krona – Saturna, výše už uvedené motivy spícího starce z pověsti o Alexandrovi a z jejích variant, motiv apoštola Tomáše, který v Indii spočívá pohřben, aniž by se ho týkal rozklad, a jiné paralely. S nimi se pojí navíc idea očekávaného pozemského zlatého věku nebo království. Tento orientální (zvláště perský) motiv byl opět rozpracován zejména v německých variantách, zjevně proto, že narážel na obsah konstelovaný v nevědomí. Tento obraz se u Němců znázorňuje v obraze „starce spícího v hoře“, který se pojí s Barbarossou (ve Švýcarsku s Vilémem Tellem) a s mnoha jinými hrdiny. Jak ukázal M. Nick, nejde vlastně o nic jiného než o postavu Wotana, jež dále žila v těchto pověstech o císařích a říších. Je to Wotan, jenž čeká na svůj návrat do zdejšího světa, což znamená, že stínový aspekt trpícího krále grálu souvisí s temným pohanským obrazem boha, který nebyl převládajícím vědomím zohledněn.

Král rybář z pověsti o grálu však není jen pozoruhodně proměnlivý ve svém zjevu, nýbrž trpící, tzn. chromý nebo nemocný. V keltských pověstech jsem k tomu nenašla žádnou vhodnou paralelu. Naproti tomu je nemocný král, který potřebuje vyléčení a spásu velmi rozšířeným tématem v pohádkách. V nich představuje právě onu zmíněnou skutečnost, že vykrystalizovaná představa bytostného Já, jež se stala obsahem kolektivního vědomí, vždy „zastarává“, a proto se musí proměnit, omladit nebo musí být nahrazena jinou podobou, aby věčně se obnovující duševní život mohl dále proudit z hlubiny a podržel si své neuchopitelné, věčné nové a překvapivé aspekty.

**

Spící král***

Read Full Post »

Tento článek je převzat z webu Veliké poledne se souhlasem autora.

*

Ukrajina - boje

*

Současný systém nepanuje proto, že by se tak pevně držel v sedle, nýbrž proto, že neexistuje žádná silná a smysluplná alternativa.

Razantní odklon od dnešních trendů by byl nanejvýš žádoucí, protože ať už stávající společnost směřuje kamkoli, nečeká ji ve 21. století již pranic dobrého. Ale i když se o to různí lidé snaží, málokdo doopravdy vidí možnost úspěchu. Naděje se upírají spíše k předpokladu, že až se společnost zhroutí, uvolní se prostor pro vznik „něčeho nového“.

Já osobně tyto naděje považuji z velké části za liché. Současnost nepřeje vzniku velkého hnutí především svým blahobytem. U většiny lidí jsou vyhlídky na osobní prospěch, na zlepšení životní situace, příčinou velké části jejich motivace do nějakého hnutí vstoupit. Nadbytek proto plodí pasivitu a nezájem, a tedy menší počet potenciálních zájemců.

Jinak mají ovšem všichni kritici společnosti nebývale volné ruce a také značné možnosti. Nedaří-li se jim přikládat cihlu k cihle, není to vinou sabotáží, nýbrž jednoduše tím, že jsou to mizerní stavitelé. Všude se nedostává vůdců. Nevidím žádnou snahu o smysluplnou změnu, která by přesahovala klubovou formu a klubovou úroveň. Mezím tolerance této společnosti se uvážliví kritikové zatím ani vzdáleně nepřibližují.

Tento problém by v době nestability nebyl o nic lepší. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Následující přepsaný text Stanislava Komárka vyšel původně 13. července 2013 v příloze Lidových novin nazvané Orientace. Ilustrační obrázek přidává redakce Hrdosti.

*

Komisařka EU

*

Zdá se, že soumrak světa ovládaného muži nastal už koncem druhé poloviny 19. století, v době, kdy se zdál být v největším rozpuku – je ostatně známo, že v každém rozkvétajícím jevu už vězí seménko rozkladu, podobně jako ve známém čínském diagramu je uprostřed jingového pole jangový „kliček“ a naopak.

Možná není úplně nepřípadné se zahledět na hlavního intelektuálního hrdinu této doby a zlověstného sýčka na evropské věži, Friedricha Nietzscheho. V tradici excesivních vousů této doby byl ozbrojen nadnormativním obřím knírem, který měl dodávat tomuto plachému plži v mužské podobě zdání energičnosti – na nahých fotografiích s oštěpem v ruce se trapnost celého jevu pouze prohlubuje. Skrytý život štvance a jakési geniálně-pubertální vřeštění jeho knih končí v polymorfně duševně inflačním Zarathustrovi (1885) a zejména v Ecce homo (1888), kde už je sebestředné nafukování blízko prasknutí. Sny o příchodu nadčlověka, či možná spíše nadmuže, končí v soumraku šílenství a jejich vyústění je zcela příznačné: obdivovaný myslitel vegetativně živoří jako krmený, přebalovaný a svět nevnímající parádní exponát vlastního muzea, spravovaného a organizovaného jeho podnikavou a obchodně zdatnou sestrou, která se ujala i cenzurovaného vydávání mistrových spisů – není to strhující předobraz budoucího pádů mužství vůbec? (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

„Jsem vetchý a slabý stařec, příjmím drak; proto jsem zavřen v jeskyni, abych byl vykoupen královskou korunou…., ohnivý meč mi působí velká muka; smrt však oslabuje mé tělo a údy… Má duše i duch mě opouštěji, strašlivý jed. Jsem přirovnáván k černému havranu, neboť to je odměna zla; v prachu a hlíně zde ležím, aby ze tří vzniklo jedno. Ó duše a duchu, neopoušťejte mě, abych zase spatřil denní světlo a vzešel ze mne onen hrdina míru, jehož ať spatří celý svět.“

Aurelia occulta

Aetius: ReX

(Aetius 2014)

Read Full Post »

RaidoJe třeba, aby ti, kdo jdou s námi stejnou cestou, si všímali chyb, jichž se dopouštíme, a postojů, které nejsou v linii „stylu“, který člověku tradice musí příslušet. Není třeba snažit se chystat rány těm, kteří stojí po našem boku, jen poctivě a upřímně, srovnávací metodou, poukazovat na nedostatky. První účinek na ty, kteří obdrží negativní kritiku, může připomínat jed, který se však umožněním, aby jedinec o vlastních chybách přemýšlel, mění v lék. Jestliže si umí zniternit obdržené rady, vychází vítězně a posíleně z problému, který se před něj postavil. Jestliže naopak tuto metodu nesnese, je lepší, když odejde, protože si ani není vědom smyslu slova „kamarádství“. V konfrontaci mezi „kamarády“ nevidí čin Lásky nutný pro růst jednotlivce, ale ingerenci (=nevhodné vměšování, zasahování) do své soukromé sféry.

Raido: Zformování militanta a operační jednotky

***

Jinak řečeno: Kdo na radu reaguje jen podrážděným „Do toho ti nic není!“, ten se vůbec nepřenesl přes vlastní individualistický egoismus a nepřijal jakoukoli vyšší Myšlenku, v jejímž jméně byla rada učiněna.

Tento individualistický egoismus je třeba vymýtit, což je mezi námi zhusta opakované, ovšem jen stěží žité krédo. Je třeba chápat, že se nejedná o otázku jakési smyslu prosté morálky, nýbrž o záležitost nejhlubšího významu. Skutečného pozvednutí dosáhne individuální cestou možná jeden z miliardy (těch, kteří se o něco takového vůbec snaží), jestli vůbec; ostatní potřebují oporu v institucích. A je omylem domnívat se, že instituce již neexistují: totiž když zdánlivě chybí, je třeba vytvořit je mezi kamarády. Kdo toto odmítá, bude vtažen a zničen vírem „osobních problémů“ – mezi námi časté to fráze, v jejím případě však skutečně žité…

Read Full Post »

(Tento text nám zaslal slovenský kamarád – děkujeme!)

Fragment z knihy Planúce duše Leona Degrella

Leon Degrelle

Leon Degrelle

Spoločnosť je najčastejšie iba povyk, rozruch, zmätok okolo vlastnej samoty. Neustále vyhladávanie takzvaného vzrušenia je strachom pred ocitnutím sa samým so sebou. V skutočnosti je to morálny útek.

*

Ako je možné pomýliť si radosť s nepretržitým prebývaním v hlučnom dave? Prečo je, aby sa považovať za šťastného, nutné prebývať v spoločnosti iných ludí? Stretávame sa vtedy len s povrchnosťou iných, zdielame len ich strojené či povrchné správanie. Môže to by príležitosť chvílkovej zábavy či rozptýlenia, niečím na spôsob závanu povetria. Jednako, aký len rozdiel medzi tou plytkou zábavou a hlbokou i zásadnou radosťou, plynúcou z prebývania so samým sebou, z analyzovania svojich intímnych myšlienok a najskrytejších citov! V nich vidieť všetko, možno preniknúť do podstaty vecí.

*

Popierať silu a hojnosť pravej radosti by bolo negáciou vnútorého žitia.

*

Samota poskytne duši skvelú príležitosť, aby sa poznala, opatrila a formovala. Iba prázdne hlavy a nestále srdcia sa boja zostať v tichu samé so sebou. V takých chvílach vlastne vidíme, či sú naše city pevné a či to náhodou nebola len prázdna vrava. Vznešené city môžu žiť vlastným životom, bez fyzickej prítomnosti. Naproti tomu, odosobnenie ich očisťuje a znásobuje. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Níže předkládáme výňatek z knihy Kasty a rasy (1959) od Frithjofa Schuona. Jedná se o překlad z anglického (nepůvodního) vydání knihy: Castes and Races. Perennial Books, 1982. s. 11–18.

Frithjof Schuon

Frithjof Schuon

Tímto textem bychom chtěli snad poněkud troufale doplnit naše dvě předchozí pojednání o charakteristikách lidských typů, jmenovitě články Obecné charakteristiky duchovní aristokracie a Charakteristika nízkého člověka. Třebaže (či právě proto), že naše texty zaujímají k problému poněkud odlišný přístup – věnují se spíše obecným tendencím, oproti zde předloženému vymezení jednotlivých skupin –, je možné mezi oběma rozdílnými způsoby nalézt řadu styčných bodů – a ty, jak doufáme, dopomohou k pochopení prezentovaných idejí v jejich celistvosti.

V několika málo případech jsme do textu doplnili [v hranatých závorkách vlastní poznámku.]

***

Jaké jsou fundamentální tendence lidské povahy, s nimiž kasty víceméně přímo souvisejí? Je možné je definovat jako množství různých způsobů pojímání empirické skutečnosti: jinak řečeno, fundamentální tendence v člověku je spjata s jeho pociťováním či vědomím toho, co je „skutečné“.

Pro bráhmana – čistě intelektuální, kontemplativní a kněžský typ – je tím, co je skutečné, neměnnost, přesah; ve svém nejniternějším srdci „nevěří“ ani v „život“ ani v „zemi“; cosi uvnitř něj je stále cizí vůči zemi a hmotě; obecně řečeno, taková je jeho vnitřní dispozice – kterou je možné nazývat „imaginativním životem“ – bez ohledu na jakoukoliv případnou slabinu, kterou je zastřena.

Kšátrija – „rytířský“ typ – má dychtivou inteligenci, ovšem je mířena k činu a analýze spíše než ke kontemplaci a syntéze; jeho síla spočívá především v jeho charakteru; agresivitu své energie vynahrazuje svou šlechetností a zanícenost své povahy svou vznešeností, sebekontrolou a velikostí své duše. Pro tento lidský typ je tím, co je skutečné, čin, poněvadž je to čin, skrze co se věci ustanovují, mění a uspořádají; bez činu není ani ctnost ani čest a ani sláva. Jinak řečeno, kšátrija věří v účinnost činu spíše než v osudovost dané situace: pohrdá otroctvím faktů a uvažuje pouze o rozhodování o jejich řádu, o vyjasnění chaosu, o přetínání gordických uzlů. Tudíž je stejně tak jako pro bráhmana vše změnitelné a nereálné, vyjma toho, co je Věčné a co s Tím souvisí – pravda, vědění, kontemplace, rituál, Cesta – tak je pro kšátriju vše neurčité a okrajové, vyjma konstant jeho dharmy – čin, čest, ctnost, sláva, vznešenost – na nichž mu závisejí veškeré další hodnoty. Takovouto perspektivu je možno přemístit na náboženskou rovinu, aniž by došlo k jakékoliv zásadní změně na její psychologické kvalitě. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Malý člověk nenávidí to, co je nad ním, velký to obdivuje.

Malý člověk soucítí s tím, co je pod ním, velký tím pohrdá, – když to je jeho pohrdání hodno –, nebo pomáhá.

– Wulf Sörensen: Die Stimme der Ahnen, 1937, s.55.

Read Full Post »

Níže publikovaný přepis pochází z knihy Psychologie davu (1895) od Gustava le Bona, respektive ze čtvrté části první kapitoly druhé knihy jejího českého překladu (1994). Přestože většina autorových soudů, kvůli jeho založení (pozitivistické vnímání světa), je pro nás neakceptovatelná, se zde uvedeným pozorováním souhlasíme – a myslíme, že je možné jej přeneseně vztáhnout na otázku tolik zmiňovaného, ovšem v podstatě neexistujícího protisystémového hnutí, v němž jednotlivé organizace odpovídají níže popsaným „institucím“ (=zřízením) a různé manifesty pak „ústavám“.

Zvýraznění textu provedeno redakcí Hrdosti; stejně tak odsunuto několik méně podstatných úseků textu do poznámek pod čarou.

***

Gustave_Le_Bon

Gustave le Bon

Je ještě obecně rozšířena myšlenka, že instituce mohou vyléčit nedostatky společností, že pokrok národů je důsledkem zdokonalení ústavy a vlád a že společenské změny mohou být provedeny dekrety. Tento názor byl východiskem Francouzské revoluce a také dnešní sociální teorie se o něj opírají.

Ani stále se opakující zkušenosti nedovedly dosud vážně otřást touto nebezpečnou chimérou. Filosofové i historikové se marně snažili dokázat její nesmyslnost. Vyložili sice snadno, že instituce jsou dcerami idejí, citů a mravů a že předělají-li se zákoníky, nepředělají se tím i ideje, city a mravy. Národ si nezvolil své instituce libovolně právě tak, jako si nevybral barvu svých očí a vlasů. Instituce a vlády jsou produktem rasy. Nejsou vůbec tvůrci určité historické epochy, jsou naopak jejím dílem. Národy nejsou ovládány tak, jak by se to hodilo jejich okamžitým rozmarům, nýbrž tak, jak to vyžaduje jejich povaha. Je často zapotřebí staletí, aby se utvořil nebo aby se změnil politický řád. Instituce nemají žádnou vnitřní moc: samy o sobě nejsou ani dobré, ani zlé. Ty, které jsou v daném okamžiku pro určitý národ dobré, mohou být jinému velmi škodlivé.

Proto také není v moci národa skutečně měnit své instituce. Může ovšem za cenu násilných revolucí změnit jejich názvy, ale jejich podstata se nemění. Názvy jsou pouze prázdná označení, o něž se nemá starat historik, zabývající se skutečnou hodnotou věcí. Tak např. nejdemokratičtější zemí na světě je Anglie[1], ačkoliv je to monarchie, kdežto jihoamerické republiky, přes své republikánské ústavy, jsou země, kde vládne nejtěžší despotismus. Osudy národů jsou určovány jejich povahou, nikoliv jejich vládou. Tuto skutečnost jsem se snažil vyložit ve své předešlé knize, opírající se o přesvědčivé příklady.

Utrácet čas sestavováním ústavních listin je dětinskou námahou a neužitečným cvičením v rétorice. Nutnost a čas, necháme-li je volně působit, ujmou se samy úkolů, aby je vypracovaly. To také učinili Anglosasové a velký historik Macaulay nám to ukazuje na jednom místě svých spisů, kterému by se měli naučit nazpaměť všichni politikové našich zemí. Poté co ukázal všechno dobro, které z čistě rozumového hlediska mohly způsobit zákony, vypadající jako změť absurdnosti a rozporů, srovnává řadu ústav, zaniklých ve zmatcích latinských národů v Evropě a Americe, s ústavou Anglickou. Ukazuje, že ta se měnila velmi pozvolna, po částech a pod vlivem bezprostředních nutností, nikdy však na základě rozumových spekulací. [2] (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Překlad 7. kapitoly knihy Mystérium grálu od Julia Evoly. Přeloženo z anglického vydání knihy s názvem The Mystery of the Grail.

***

Hyperborea

Dalším fundamentálním tradičním učením, o němž jsme s patřičnou dokumentací[1] pojednali jinde, je umístění centra či prvotního sídla olympské civilizace Zlatého věku v boreální či nordicko-boreální oblasti, která se stala neobyvatelnou. Tradice hyperborejského původu, ve své počáteční olympské podobě anebo svých nových projevech heroického typu, se nachází v pozadí zakladatelských či civilizačních skutků vykonaných rasami, které se rozšířily po euroasijském kontinentu od konce doby ledové po období neolitu. Některé z těchto ras musely přijít přímo ze severu; u jiných se zdá, že mají svůj původ v západo-atlantské zemi, v níž byla zřízena jakási napodobenina Severního centra. To je důvod, proč se různé souhlasné symboly a vzpomínky vztahují někdy k severní arktické zemi, a někdy k zemi západní.

Mezi mnoha pojmenováními Hyperborejského centra, která byla použita také pro Atlantské centrum, patří například Thule, (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

« Newer Posts - Older Posts »