Tento text vyšel původně pod názvem Due facce del nazionalismo
jako článek Julia Evoly v měsíčníku La Vita Italiana ve vydání z března 1931.
Přeloženo prostřednictvím několika anglických překladů dostupných na internetu, anglického překladu ve sborníku A Traditionalist Confronts Fascism (Arktos 2015) a s přihlédnutím k původnímu italskému textu.
***
Faktem je, že světovou válkou se nevyčerpal proces uskutečňování evropských ani mimoevropských nacionalismů, namísto toho došel tento proces do své kritické fáze. Máme tedy dostatečně dobrý důvod pro to, abychom se dnes zabývali jeho významem.
Jaký význam má nacionalismus v rámci filosofie kultury? Pokládáme tuto otázku, jelikož věříme, že na ní dovedeme odpovědět v následujícím duchu: nacionalistické směřování připouští dva možné směry, které jsou sice teoreticky odlišné a protichůdné, v praxi jsou však často vzájemně propletené. Jeden směr zahrnuje degeneraci a regres, zatímco druhý vede k vyšším hodnotám, a tak je předehrou obrody.
Tato myšlenka se zdá být nanejvýš důležitá již v pouhé formě tohoto tvrzení, pokusme se ji nyní ale dále rozvést.
Fenomén jako je nacionalismus nelze pochopit, aniž bychom jej zasadili do uceleného kontextu nazírání historie prostřednictvím posuzování hodnot.
Dle tohoto názoru se dnes zdá být definitivně jisté, že dochází k postupnému úpadku politické moci z vyšších úrovní na úrovně nižší, přičemž se tyto úrovně ve starých kulturách vyznačovaly kvalitativními odlišnostmi lidských možností. Tento proces úpadku se táhne od samotného prahu „historických“ dob až do dnešních dnů a jeho dopad je zřetelný především na politických dějinách Západu.[1]
Je vcelku dobře známé, že již dávné tradice znaly analogii mezi politickým organismem a lidským tělem. V každé vyšší organisaci je hierarchické propojení čtyř rozdílných funkcí. Na nejnižší úrovni to jsou nerozlišené čistě vitální síly; jim jsou nadřazeny funkce směny a povšechného organického hospodaření; nad nimi zase stojí vůle, která pohybuje celým tělem a udává mu v prostoru směr. Na vrcholu se nachází síla intelektu a svobody, která je středobodem a světlem celého organismu.
Dřívější tradice plnily úlohu téměř oduševnělých organismů, které nevznikaly z pouhé nutnosti ani nebyly dílem nahodilostí své doby. Jejich prostřednictvím se naopak vyjadřovala vůle pro rozčlenění a hierarchii přísně vymezených tříd a kast. Analogicky k vitalitě, hospodářské organizaci, vůli a duchu existovaly čtyři různé třídy: služebníci (pracující), obchodníci, válečníci a nakonec nositelé souběžně královské a kněžské autority. Každá z těchto kast stojí hierarchicky nad předešlou: masy se nacházejí pod kontrolou a vládou těch, kdo se specializují na obchod a využívání přírodních a ekonomických zdrojů; obchodníci se nacházejí pod autoritou válečnické aristokracie, a ta se zase seskupuje kolem vůdčí postavy úplného a dominantního typu, postavy, která je živoucím svědectvím, že v člověku se nachází něco více než jen pouhý člověk.
