Abul Abbas (Aetius)

Abul Abbas – slon Karla Velikého

Abul Abbas – slon Karla Velikého

nakreslil Aetius

Reklamy

Jak již zřejmě každý ví, před časem se Britové jako první národ v referendu rozhodli, že vystoupí z Evropské unie. Protože jsme směrem k Evropské unii vždy zastávali kritické názory, jsme s výsledkem tohoto referenda spokojeni: považujeme jej za první hřebíček do rakve bruselského socialistického molochu. Nicméně si nemyslíme, že jeho konec bude snadný a rychlý. Naopak – jak se ukazuje, britská volba se na půdě evropských institucí nesetkává s pochopením, jelikož směr, kterým se EU vydala, je pro jisté jednotlivce natolik důležitý, že udělají všechno, aby ji udrželi při životě v současné podobě. Ať tak nebo tak, jako každá lidská instituce je však Unie již nyní odsouzena k zániku – když zanikly mnohem velkolepější říše stojící na mnohem hodnotnějších základech, není důvodu, proč by neměla zaniknout Evropská unie stojící pouze na základech ekonomických.

Orel a blesk – symbol probuzeného ducha sjednocené Evropy a symbol čisté duchovní síly v její aktivní podobě – numenu.

Evropská unie představuje negativní aspekt mezinárodní integrace – svírající, umrtvující a oslabující. Společný osud, k němuž evropské národy nevyhnutelně vede, je rozklad zaživa a následná pomalá smrt v bolestné agónii. Z mnoha kroků, k nimž Unie přistoupila, je zcela jasně cítit ambice zasáhnout do života každého jednotlivce a vnutit mu svůj vlastní pohled na svět – již mnohokrát na světlo vytažený příklad se zásahy do názvů potravin je dokonalým symbolem tohoto aspektu unijní politiky.

Protože Evropská unie představuje odraz něčeho mnohem hlubšího, je její reformování věcí zcela nemyslitelnou. EU je časový produkt pevně svázaný s naší dobou a věrně odrážející základní princip, který určuje vědomí dnešního lidstva i jeho směřování. Oním principem je neukojitelná nenasytnost, potřeba všechno vysát a neohlížet se ani na odkaz předků, ani na zanechání dědictví potomkům. To není jen problém evropských politiků, ani politiků obecně: tuto tendenci sdílí celé lidstvo. Není proto na místě obviňovat politiky EU za to, co dělají, protože oni jen hrají svou roli v dramatu, který sepsalo lidstvo jako celek. Oni jsou odrazem lidstva jako takového, nikoli několika zdegenerovanými výjimkami mezi masou duševně zdravých a příčetných. Většina Evropanů, kteří evropským politikům tak spílá, je zcela stejná jako oni a na jejich místech by se chovali zcela stejným způsobem. Tito lidé jim nemají co vyčítat, neboť jediné, co z nich mluví, je závist. Společně s tím, jak se nevyhnutelně blíží konec času a tedy konec starého světa i jeho institucí, se bude situace stupňovat – EU se bude uzavírat do sebe, používat stále silnější slova a kopat okolo sebe jako malé dítě, kterému se nechce do školky.

Pokračovat ve čtení

Rasa, kultura, ekonomika

Před necelými dvěma týdny došlo ve Velké Británii k historicky prvnímu referendu o vystoupení členského státu ze struktur Evropské unie. Ač se obvykle k politickému dění snažíme nevyjadřovat, k proběhlému referendu – a především k postoji médií vůči němu – si nemůžeme odpustit pár myšlenek.

Pokud ponecháme stranou dlouhodobě euroskeptické skupiny, téměř všichni pro případ brexitu varovali před negativními ekonomickými důsledky, které to přinese jak Británii, tak i ostatním členským státům Unie. Nejsme ekonomové na to, abychom mohli detailně rozebírat možnosti, k nimž teoreticky může dojít, avšak to, co zhodnotit můžeme, je novináři neustále omílaná jednostranná představa, že odchod Británie bude znamenat div ne konec světa. Všechny černé predikce se omezovaly téměř výhradně na ekonomiku. Ale svět už překonal tolik ekonomických krizí, že i kdyby se britská ekonomika zcela zhroutila – což je v případě národa, který po několik stovek let tvořil největší světové impérium, zcela absurdní – zvládl by se vyrovnat i s touto výzvou. Koneckonců, jak ještě ukážeme, není možné ekonomickou krizi a chudobu považovat za něco čistě negativního, neboť i ony mohou mít i své světlé stránky.

Britské impérium

Pokud kritici brexitu nahlíží na vztah Velké Británie a Evropské unie z ekonomického úhlu pohledu, uvedeme příklad jiného ekonomického vztahu, který co možná nejnázorněji vystihuje podstatu vztahu mezi Británií a Unií. Vezměme si člověka, který má nadstandardně placenou práci a je velkým přínosem pro firmu. Svou práci však musí vykonávat pod vedením evidentně narušeného člověka, který pro svou pozici nemá kvality, nerozumí své práci, svým konáním sabotuje prosperitu společnosti a má potřebu své podřízené neustále šikanovat nejrůznějšími absurdními omezeními. Pro každého psychicky zdravého člověka by bylo zcela přirozené jednoho dne dospět k rozhodnutí, že v takové práci nadále setrvávat nechce. Přesně k takovému rozhodnutí dospěli Britové, když si ve svém referendu odhlasovali vystoupení z Evropské unie. Jen jedinec stejným způsobem narušený jako jeho nadřízený, či někdo, kdo nevěří ve svou schopnost najít si novou práci, by nadále dobrovolně setrvával v prostředí, které mu očividně škodí a které mu neumožňuje otevřeně projevit svůj potenciál a realizovat jej v jeho úplnosti.

Pokračovat ve čtení

Guillaume Faye: Proc bojujeme

Délský potápěč vydává knihu Guillaume Fayeho Proč bojujeme!

Informace o možnosti objednání zde.

(pokračování prvního dílu)

Aby člověk mohl dobře porozumět svému životu, měl by nejdříve rozumět sám sobě. Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou je dobré pro hlubší pochopení vlastního života mít na paměti, je skutečnost, že základem života je vztah dvou odlišných perspektiv, dvou odlišných úrovní, jež jsou však obě stejně důležité. Jako lidé žijící v moderním světě dobře známe první z nich: fyzickou úroveň. Jsme si vědomi životní zkušenosti vymezené časem a prostorem, v němž se nachází naše fyzická těla. Na této úrovni vnímáme oddělenost od vnějšího světa a život je pro nás neustálým bojem: bojem za dosažení či udržení něčeho, bojem za změnu něčeho nebo bojem za seberealizaci. Druhá úroveň je úrovní duchovní a její podstata se diametrálně liší od podstaty hmoty. V duchu je náhled člověka na svět zcela odlišný – přirozeně zde cítí svobodu od všech omezení, jimiž je poutána hmota, a život vnímá jako jedno velké jeviště, kde se hraje hra podle jeho scénáře a pod jeho vedením. Vyšší Já, jehož středobodem je duch, je jako zručný nebeský sochař, pod jehož neviditelnýma rukama vzniká jedinečné umělecké dílo: přesně podle jeho představ a bez podmíněnosti povahou zpracovávaného materiálu či pochybnostmi o vlastních schopnostech.

Dvě cesty ke spícímu králi; kulatý stůl krále Artuše; solární syn Nebe a Země.

Život v konkrétní hmotné formě s sebou pochopitelně nese jisté prvky jsoucí ryzí perspektivě ducha neznámé: zmatek, nepochopení, slabost, bolest či strach. Způsobů, jak se s nimi vyrovnat, existuje zřejmě tolik, kolik je lidí. Avšak zdaleka ne o všech těchto způsobech se dá říci, že by byly moudré. Člověku – a především člověku moderní doby – je totiž vlastní zkratkovitost a zjednodušování. Dnešní člověk se naučil systematicky potlačovat negativní aspekty existence v projevené formě a snaží se je odstraňovat ze svého života. My však takový přístup považujeme za dětsky nevyzrálý. Ve skutečném životě je zcela nemožné potlačit „negativní“, aniž by to zároveň nevedlo k potlačení „pozitivního“. Život totiž není o jedné nebo druhé rovině, ale o obou zároveň: jak hmotná existence, v níž člověk vnímá svou formu a svou oddělenost od zbytku světa, tak i úroveň ducha, kde vnímá, že je neoddělitelně spjat se světem, mají pro život hluboký význam. Potlačování něčeho, co nevědomé ego považuje za negativní, končí spíše popřením duality, útěkem od ní, a tím jen neustálým nevědomým prodlužováním utrpení, jež z ní pramení, namísto aby došlo k její integraci.

Pokračovat ve čtení

Miroslav Dolejší

Pozoruhodnější však je, že ani ti druzí, kteří se s tímto královstvím mrtvých za živa a jeho oporami dostávají do konfliktu, nejsou z jiného těsta. Jen z té říše stínů na okamžik vystoupili do světla lamp, jen se od ní od jisté chvíle a na jistou chvíli odloupli, ale v jádře i oni jsou a zůstávají produkty a odchovanci její odlidštěné mentality. Jejich bezradnost či otrlost ve sféře primárních citových reakcí až příliš často signalizuje, že také oni mají poušť klimaticky v krvi, i když jsou s ní momentálně, ze specifických a ryze osobních příčin, na nože.

Jako by se obě tyto kategorie lidí, odpůrci i představitelé normálu, ocitli na různých stranách zprofanované barikády jen shodou politováníhodných okolností, o nichž rozhoduje vis maior, nikoli oni. Jako by je řádově rozdělovala jen míra temperamentu a okamžitý stupeň osobní odvahy: to, že jedni se do propasti nikdy neodváží, to je neodváží se být sami sebou, kdežto ti druzí ano. Jinak jsou v zásadě z téhož hnízda, jen jedni z něho chtějí uletět a druzí jsou odhodláni z nedostatku lepšího v něm zůstat, poněvadž na možnost úniku z něj nevěří. Psi, kteří se tak velice nemají rádi a působí si navzájem tolik utrpení, jsou uvázáni u stejné boudy. Jen každý na jiném řetězu.

Bohužel, je to svět lidí, lidí před koncem. Svět nepřetržitého výprodeje hodnot z toho mála, co ještě zbývá. O nějaké morální integritě nemůže být řeč, na něco takového už tito lidé dávno nemají. Progresivně v nich vyhasínají i bazální instinkty, které člověka provázely délkou staletí. Tak dlouho se tetelili na hromaděnými věcmi, až se těmto svým věcem začali podobat. Lidi v této podobě už si nemají s lidmi skoro co říci, přiměřeně jsou s to komunikovat jen se sobě podobnými automaty, připomínajícími člověka pouze povrchovou úpravou.

Praha, 19. 10. 1987

(dosud nepublikováno – pozn. OD)

Život je mystérium, jež je svou povahou jednoduché i nesmírně komplikované zároveň. Lidskému rozumu, jenž je těžištěm vnitřního života většiny lidí, ale chybí potřebné prostředky, jimiž by mohl pochopit jeho skutečnou hloubku. Z toho důvodu se o většině lidí – i když se jejich těla pohybují, pracují a stárnou – nedá říci, že by někdy žili. Pouze o lidech, kteří si prošli krizí, těžkostmi nebo bolestí, jež zocelily jejich ducha a donutily je vykročit do světa neznámému rozumu, ho mohou pochopit a realizovat v jeho úplnosti.

Je nasnadě, že život není žádná procházka růžovou zahradou, není to zkušenost prostá ztrát, tvrdých zkoušek a problémů; něčím takovým však ani nikdy neměl být. Pravým smyslem života a důvodem k začátku každé životní zkušenosti není nalezení klidu ani odpočinek, ale seberealizace ducha existujícího dávno před narozením těla. Avšak stejně jako nelze poznat kvalitu nového meče, aniž by prošel křtem v boji, tak nelze dosáhnout realizace ducha, aniž by prošel podobnou zkouškou. Z toho důvodu pozemský život začíná jako složitý, mnohdy bolestný a plný neustálého přemáhání se. Zkoušky, které přináší jsou však ohněm, z nějž se může – pakliže je k těmto zkouškám zaujat správný vztah – zrodit fénix. Protože ale lidé v životě ze všeho nejvíce prahnou po přímém osvobození se od těchto těžkostí, utíkají od nejniternějšího smyslu života i od života samého. Takoví nakonec umírají jako zesláblé vyhasínající bytosti zbavené všech svých sil i moci nad svým vlastním osudem. Něco takového má nesmírně daleko k realizaci neomezené svobody ducha, jež byla prvotním impulzem ke vzniku takto promarněného života.

Pokračovat ve čtení