Posts Tagged ‘Aristokracie’

Ukázka z knihy Kořeny indoevropské duchovní tradice (2. vyd. 2014)[1]
od Jana Kozáka[2].

***

Král, trůn a koruna[3]

Párské ahuramazdovské tradici vděčí Evropa kromě jiného i za známý symbol krále – korunu – v podobě zlatého kruhu na jeho hlavě. Jednotící idea královské koruny sehrála stěžejní roli při formování evropské středověké civilizace. Symbol krále či myšlenka „královského rodu“ a vznik společenské aristokracie totiž zdaleka neznamenaly pouze mocenské ustanovení nejvyšších pozemských vládců. Tato královská koruna byla symbolem té životadárné neboli geniální ideje, která určovala, že pouze ten může a má být králem, šlechticem či obecně vládcem lidské společnosti, jehož vztah k Úplnosti, Jednotě a hodnotě Celku coby základním kvalitám Ducha (tj. „dokonalého Člověka“) nebyl porušen. Žádný živý organismus ani žádná společnost nemůže bez přijetí a prosazení této ideje organičnosti existovat a s její ztrátou nastává proto nezadržitelný proces rozkladu.

Svatováclavská koruna

Že by lidskou společnost mohl řídit jakkoliv šikovný „ekonomický“ hospodář či šafář, který nemá účast na chápání posvátné úcty k Úplnosti a organicitě, vyjádřené právě královskou korunou, je omylná a zkázonosná představa, která vydává postupně celou lidskou společnost do záhuby.

Král a jeho výsadní společenská a posvátná funkce reprezentují proto od nejstarších dob především ochranu Člověka a Jeho hodnot a tím i ochranu morálky a celého společenského řádu. Již Manu zdůrazňuje ve svém starodávném zákoníku důležitost tohoto královského úkolu. Viz např. tento verš: (Celý příspěvek…)

Reklamy

Read Full Post »

Tento text je převzat z webu Veliké poledne se souhlasem autora.

*

Liberalismus pošpinil pojem výjimečného vůdce a učinil z něj v mysli běžného občana bezmála největší zlo. To umožnilo, aby se všude do vedení vtlačila podnikavá a ziskuchtivá cháska, která si například myslí, že stát lze spravovat jako firmu. Správný vůdce je však spíše největším dobrem a prakticky také jedinou nadějí, jak vysvětlím vzápětí. Právě velikost vůdce nejvíce určuje hranice možného a nemožného, protože nemožné je jenom to, co nedokážou nejlepší z nás.

Dnešní společnost bez dominantního vedení je plna nadějných individualit, které již dávno nevěří v proklamované demoliberální hodnoty a uvědomují si to množství problémů, ale zároveň žádná z nich není schopna a připravena postavit se do čela kýžené změny. Tito vyšší lidé, jak je lze nazvat, mají své poměrně rozvinuté světonázory, ale žádný se tak docela nevymaňuje z nahodilého kontextu svých životních podmínek, a má proto nejen své pravdy, ale i řadu svých omylů, křivdí i přeceňuje. A omyly toho druhého každý vidí snáze než své vlastní, proto se jeden vyšší člověk není ochoten podřídit druhému. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Tento článek je převzat z webu Velké poledne se souhlasem autora. Odkazy doplnila redakce Hrdosti. Doporučujeme i další články z rubriky Nová pojednání a články.

masy

Myšlení a uvažování dnešní společnosti je do hloubky otráveno. Již několik století se misky vah politické moci s výchylkami, ale vytrvale, odklání od aristokracie a elity směrem k lidu. Lid získal v dějinách celou řadu zastánců mezi intelektuály a mysliteli, kteří boj za jeho práva přijali jako své poslání. To, ve spojení se všeobecným vzděláním a hmotným vzestupem, způsobilo, že lid sám sebe začal vnímat jako sílu a svrchovanou hodnotu. Vzápětí pak logicky začal mít i požadavky na politická práva a moc.

Souběžně s tím došlo ke zpochybňování aristokracie a jejího významu. Zde působily jako voda na mlýn hojné příklady aristokratů, kteří měli moc, ale v žádném ohledu nepředstavovali duchovní výkvět své doby. Novou dimenzi celý jev nabral se vznikem buržoazie. Měšťané získali majetek a posléze i politickou váhu, ale nikdy si neosvojili úroveň a styl aristokracie, kterou se snažili jen neúspěšně imitovat. Měšťan je chytřejší člověk, kterému se pílí podařilo zbohatnout, nikdo v něm ale, ani při nejlepší vůli, nemůže spatřovat projev vyššího lidství. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Nejvyšší společenská vrstva se vyznačuje některými stereotypizujícími charakteristikami, jež ji odlišují od ostatních vrstev společnosti. V průběhu dějin došlo k rozmělnění jejich symbolického významu a jejich zdegenerování do čistě hmotných projevů odtržených od jejich pravého smyslu. V následujících komentářích se stručně zmíníme o tom, co tyto charakteristiky představují na symbolické úrovni a nikoli na úrovni historické; budeme tedy mluvit o tom, co by měly znamenat a nikoli o tom, co znamenaly v určitých obdobích dějin.

Ve skutečnosti neslouží poddaní aristokratovi, ale aristokrat poddaným.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Artuš

Rádi bychom ve stručnosti představili několik postřehů k elitám, respektive k tomu, jak je dnes tento slovní výraz vnímán a co z toho pramení. Nesouhlasíme s kategorickým odmítáním elitářství a „elit“, v (údajný) prospěch kolektivistických idejí a společenských uspořádání.

*

Prvně je třeba si uvědomit, že slovo „elita“ může představovat pro různé lidi (a různé doby) odlišné záležitosti. Co myslí slovem „elita“ jeden, to se může naprosto rozcházet s chápáním druhého. Dnešní společnost tímto termínem nejčastěji rozumí společenské elity, které jsou definovány množstvím majetku. S takovýmto chápáním nekompromisně nesouhlasíme, považujeme jej za vychýlení a zprznění původního významu a za výtvor moderní doby.[1] Dle nás mohou „elitu“ ustanovovat pouze a jen vnitřní kvality přítomné v člověku, nikoliv cokoli, co stojí mimo něj (odkazujeme, nejen, na již zmíněné množství majetku).[2]

Zde tedy tvrdíme, že za elitu nemůžeme označit někoho na základě věcí existujících mimo něj. Je třeba pohlížet na vnitřní kvalitu. Dnešní „elity“ zkrátka nejsou elitami, toto označení si neprávem přivlastnily, a my bychom jej neměli pro jejich označení vůbec užívat.

*

Zde jako premisu uveďme, že (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

„Jakpak bych mohl dokazovat skutečnosti. Na skutečnosti lze jen poukázat.“
Otto Weininger

Přesvědčení, že věda a rozum jsou nadřazeny tradiční prastaré moudrosti, utvrzuje víru v evoluční pokrok směrem k lepšímu, což je typickým příznakem intelektuální a duchovní stagnace. Duchovní, mentální, fyzickou a materiální degradaci, stagnaci, zkaženost a degeneraci v celém světě kolem nás dovede vidět každý, kdo má oči. Tohle je zcela zřejmá skutečnost. K pochopení a vnímání této skutečnosti však nelze přimět ty osoby, které ji samy nepociťují.

Jedním z typických rysů moderního světa je to, že duchovno bylo natolik zkaženo a natolik zkorumpováno, že se zapomnělo, odkud vychází – pramen jeho vlastní existence – a tak může pojmout falešnou představu o své podobě při srovnání s tím, čím bylo dříve. Přerušením duchovního spojení se svou minulostí se stává moderní svět náhle „svobodným“ a nekontrolovaně fantazíruje o své „velkoleposti“. Takováto charakteristika ustanovuje v životním cyklu každé civilizace poslední fázi před naprostou dezintegrací a vymřením.

Víra ve vědu, rozum a evoluční „pokrok“ zároveň potvrzuje marxistickou víru, že dávné duchovenstvo a knězokrálové uzurpovali moc nad lidmi a využívali ji k navyšování vlastního materiálního bohatství, čímž je nepřímo řečeno, že všichni vládci vládnou silou, útiskem a terorem. Základem všech revolučních ideologií je toto:  vládce vždy utlačuje poddané, proto je třeba, aby poddaní povstali proti útlaku a aby se emancipovali.

Duchovní nadřazenost

Nadřazenost jednoho člověka nad druhým neměla v prastarých dobách nic společného s fyzickou silou, nýbrž šlo o nadřazenost ducha a duše.

Z historického hlediska je posun od jedné podoby elity (či obecně „aristokracie“) k druhé podobě podřízen specifické zákonitosti… Jsou čtyři stádia: V první má elita čistě duchovní charakter, ztělesňuje to, co lze obecně nazvat „božským právem“. Takováto elita představuje ideál nemateriální síly. V druhé fázi má elita charakter vojenské nobility; v třetí fázi spatřujeme nástup oligarchů plutokratické a kapitalistické povahy, jak je tomu v demokraciích; čtvrtou a poslední elitou jsou vůdcové Čtvrtého stavu se svým kolektivismem a revolucemi.

(Julius Evola, Lidé uprostřed ruin)

O stagnaci suverenity v moderní době Evola dále píše:

… kdykoliv jsme v historii svědky triumfu svrchovanosti a jednoty vládnoucí nad mnohostí čistě materiální, přímou, politickou cestou – všude zasahující, potírající autonomii jedinečných skupin, absolutně srovnávající každé právo a každé privilegium, tvořící a vymáhající jedinou vůli [Marxovo třídní vědomí / Pozn. autora angl. článku] na rozličných etnických skupinách – tehdy nemůže jít o autentickou imperiální sílu, jelikož objekt našeho zájmu již více není organismem, ale je mechanismem. Tento typ je nejlépe reprezentován moderními nacionálními a centralizovanými státy. Kdykoliv monarcha klesl na takto nízkou rovinu, jinak řečeno, kdykoliv ztratil duchovní funkci a prosazoval absolutistickou a materialistickou a politickou centralizaci odpoutáním sebe od veškerých závazků náležejících mu jakožto posvátné autoritě, pokořující tak feudální nobilitu, zabírající moc dříve rozdělenou mezi aristokracii – v takovém případě na sebe uvalil monarcha neblahé následky a vykopal vlastní hrob…

Ve starých dobách byli vládcové a panovníci skutečně nadřazení, byli „dvakrát zrozeni“ – v sanskrtu označováni jako dvija.

O kom lze říci, že je skutečně duchovně nadřazený? (Celý příspěvek…)

Read Full Post »