Posts Tagged ‘Demokracie’

Poznámka ke knize Generace Identity

Posted in Antidemokratická orientace, Podporujeme, tagged , on 6 května, 2017| Leave a Comment »

Generace Identity: Vyhlášení války

Česká odnož celoevropského aktivistického hnutí Generace Identity vydala překlad jejich stejnojmenné knížky. Přiznáváme, když se nám dostala do rukou, přistupovali jsme k ní s rozpaky – od aktivismu vzhledem k předchozím zkušenostem nic smysluplného nečekáme. Rovnou však přiznejme – v tomto případě jsme se mýlili, čtení této knihy rozhodně smysl má.

Spíše než o manifest jde o krédo, o vyznání, namísto „musíš“ se tu střetáváme s „tak to vidíme, tak cítíme“. Autor se nedogmatickým způsobem chápe různých aspektů poslední vývojové fáze moderního světa a po velmi stručné analýze je jeden po druhém odsuzuje na smrt. Stylem se trefil do černého: stručnost, téměř až heslovitost, která jde ovšem ke kořenům, razance, tempo, přímočarost – to je to, co si dnešní doba žádá (kvůli všeobecnému přehlcení informacemi.) Celé to je spíše zmapování existencionální vzpoury člověka mezi troskami, než že by šlo o další aktivistický slabikář na hulákání několika prázdných hesel; o to víc zamrzí nevhodná silně zavádějící obálka. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Demokracie: štěpení organické jednoty

Posted in Antidemokratická orientace, Naše Poznání, tagged , on 4 dubna, 2017| Leave a Comment »

Minule jsme zveřejnili několik myšlenek o tom, proč je podle nás demokracie v moderním světě (a s moderním člověkem) neuskutečnitelná. Dnes bychom na předchozí příspěvek rádi navázali několika dalšími poznámkami týkajícími se absolutní nevhodnosti demokracie pro dobu, v níž je potřeba učinit zásadní myšlenkový posun vpřed.

Leviathan

K existenci každé skutečnosti musí být splněny jisté předpoklady a demokracie v tomto ohledu není výjimkou. Některé z nich jsme již probrali minule. Dalším předpokladem, který tvoří pomyslný kořen, z něhož raší prakticky všechny myšlenky o demokracii ve formě, v níž je dnes obecně chápána, je existence různých názorových proudů, s nimiž se lidé mohou identifikovat, a jež mezi sebou mohou soupeřit o politickou moc. Pakliže ve společnosti neexistuje rozdělení na nejméně dva tábory, které se navzájem přetahují o křesla státních institucí, je demokracie nerealizovatelná a jakékoli myšlenky na ni tak pozbývají veškerý smysl. Těm, kdo znají jen moderní způsob uvažování, na tom samozřejmě nepřijde nic divného: různé konflikty a neshody jsou mezi lidmi denním chlebem, a je proto považováno za přirozené, že jedni „mají pravdu“ a druzí „se pletou“, nebo že v rámci národního společenství budou vždy existovat vítězové i poražení (nejčastěji je však poraženým společnost jako celek, protože právě jí zavádění umělých konfliktů škodí nejvíc). Dovolíme si tvrdit, že to tak nejen být nemusí, ale ani by to tak být nemělo.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Demokracie a moderní člověk

Posted in Antidemokratická orientace, tagged , on 22 ledna, 2017| 2 komentáře »

Již od začátku našeho působení jsme se jasně vymezovali proti demokracii, protože jsme přesvědčeni, že je v praxi nerealizovatelná. Základním předpokladem pro její existenci jsou totiž uvědomělost a sebeovládání, což jsou vlastnosti, kterých se většině lidí zoufale nedostává. Sami jsme nesmiřitelnými kritiky demokracie, kteří již několikrát deklarovali svůj nezájem o volební proces. Již mnohokrát jsme demokratické uspořádání probírali z různých úhlů pohledu a v kontextu různých skutečností, nicméně všechny tyto kritiky vycházely z víceméně podobné perspektivy. Pro dnešek se budeme snažit naši perspektivu trochu posunout a podívat se na demokracii s vyšším nadhledem.Potyčka v pralamentu

Na chvíli teď ponechme stranou realitu a zamysleme se nad samotnou ideou demokracie. Lze jen stěží pochybovat, že idea demokracie představuje – za jistých okolností – velkou a ve své podstatě vznešenou myšlenku. Teoreticky by docela dobře mohla být způsobem vlády vyššího člověka, neboť v sobě váže některé vyšší principy a myšlenky: v myšlenkové rovině osvobozuje člověka od vnější nadvlády, dává mu do ruky moc nad svým bytím a přiznává mu tím schopnost vládnout svému životu a formovat svůj osud. Člověk takové myšlenky potřebuje: potřebuje si být vědom faktu, že v jádru jeho bytí skutečně spí síly, které mu umožňují překonání všech omezení a svobodné tvoření a zkoumání dosud neuskutečněných realit a možností. Lidská bytost by zcela samozřejmě měla směřovat k sebeosvobození, měla by směřovat k ovládnutí vlastního života a jeho formování podle své vlastní vůle.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Vítejte v Mutterlandu

Posted in Výňatky a převzaté texty, tagged , , , on 6 února, 2015| Leave a Comment »

Následující přepsaný text Stanislava Komárka vyšel původně 13. července 2013 v příloze Lidových novin nazvané Orientace. Ilustrační obrázek přidává redakce Hrdosti.

*

Komisařka EU

*

Zdá se, že soumrak světa ovládaného muži nastal už koncem druhé poloviny 19. století, v době, kdy se zdál být v největším rozpuku – je ostatně známo, že v každém rozkvétajícím jevu už vězí seménko rozkladu, podobně jako ve známém čínském diagramu je uprostřed jingového pole jangový „kliček“ a naopak.

Možná není úplně nepřípadné se zahledět na hlavního intelektuálního hrdinu této doby a zlověstného sýčka na evropské věži, Friedricha Nietzscheho. V tradici excesivních vousů této doby byl ozbrojen nadnormativním obřím knírem, který měl dodávat tomuto plachému plži v mužské podobě zdání energičnosti – na nahých fotografiích s oštěpem v ruce se trapnost celého jevu pouze prohlubuje. Skrytý život štvance a jakési geniálně-pubertální vřeštění jeho knih končí v polymorfně duševně inflačním Zarathustrovi (1885) a zejména v Ecce homo (1888), kde už je sebestředné nafukování blízko prasknutí. Sny o příchodu nadčlověka, či možná spíše nadmuže, končí v soumraku šílenství a jejich vyústění je zcela příznačné: obdivovaný myslitel vegetativně živoří jako krmený, přebalovaný a svět nevnímající parádní exponát vlastního muzea, spravovaného a organizovaného jeho podnikavou a obchodně zdatnou sestrou, která se ujala i cenzurovaného vydávání mistrových spisů – není to strhující předobraz budoucího pádů mužství vůbec? (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Nevolíme: Úloha voleb ve světle předvolební propagandy

Posted in Antidemokratická orientace, Naše Poznání, tagged , on 16 května, 2014| 5 komentářů »

Ačkoliv se naše dříve představené názory na volby (zde a zde) jakož i závěr z nich plynoucí – nevolit – v žádném případě nemění, rádi bychom se k tomuto problému ještě jednou vrátili. Některé světové i „domácí“ události dnešních dnů poskytují dobrou příležitost k poukázání na jednu další, dříve jen okrajově zmíněnou záležitost volebního problému: jde o smysl voleb pro moderní svět, respektive o to, co vše je pro naplnění tohoto smyslu – skrze realizaci voleb – ochoten udělat.

NigredoJe třeba mít neustále na paměti, že samotná účast na volbách je přitakáním pravidlům a především za nimi stojícím motivům těch, kteří moderní svět utvářejí. Samotná volba je jen iluzorní, jelikož to podstatné, jakási esence byla již podstrčena a volič si vybírá jen z několika jejích, pouze v povrchních aspektech se lišících, podob. Zřením této esence byly předešlé, již výše odkázané články, v nichž jsme poukázali na její – z absolutního hlediska nulovou, ne-li zápornou – hodnotu.

Z tohoto dále vyvozujeme poznání, že modernímu světu je v zásadě jedno, koho lidé volí, důležité je pro něj jen to, aby se vůbec volilo. Konkrétní příklady z praxe jsou takovéto:

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Nevolíme – dodatek: demokratickým idealistům

Posted in Antidemokratická orientace, Naše Poznání, tagged , on 16 září, 2013|

Náš postoj k demokratickým „volbám“, který jsme předestřeli před časem, zůstává samozřejmě nezměněn. Ovšem stále se nezbavujeme pocitu nedostatečného objasnění tohoto postoje, což se částečně pokusíme vyřešit tímto textem. Výraz „dodatek“ je zde, v nadpise, poněkud zavádějící, slouží spíše k orientaci; tento text totiž neposkytne žádné dodatečné antidemokratické argumenty, jen shlédne ty staré, předešle představené, z odlišné, úzce specifické perspektivy: podíváme se, čím je demokracie a volby v pojetí demokratických idealistů a proč by i oni měli demokracii a volby zavrhnout.

Nigredo

Demokratický idealista je člověk, který v demokracii skutečně věří. V kontrastu s dnešní „demokratickou“ většinou, ke které rozhodně nepatří, neprzní demokratický systém na úroveň bezobsažných a z kontextu vytržených frází, sloužících k ospravedlnění – či vyloženě coby záminka – jevů jako: naplnění bezuzdné touhy po moci, která je čímkoliv, jen ne vyústěním vlastních vysokých kvalit; uspokojování neukojitelné žádostivost po majetku, po penězích; exaltování „ega“ různých celebrit, které skutečnou osobnost postrádají; pojetí „svobody“ jakožto anarchie, bez odpovědnosti;[1] pojetí „svobody názoru“, jakožto zabsolutizovaného relativismu, kdy si každý nesmysl nárokuje právo na to být „taky pravdou“ atd. Plně chápeme, že demokratický idealista to „takto nemyslel“.[2]

Demokracii označíme za doktrínu, což si žádá objasnění. Označit demokracii (a propos jakýkoliv idealistický systém-uspořádání) za nedoktrinářskou, tedy nedogmatickou, je nesmysl. Vždy je jakási autorita, dogmaticky vnímaná, z které celé uspořádání vychází – z principu, ve své podstatě naprosto jednoduchého, to nemůže být jinak, odmyslíme-li naprostou anarchii, která však vlastně již systémem-uspořádáním není. V našem demokratickém případě je onou dogmatickou autoritou idea demokracie, ideální demokracie, to, jak to tedy ten demokratický idealista „myslel“, v kontrastu s tím, že „takto to nemyslel“. Uvádět jmenovitě neodlučitelné demokratické zásady – dogmata – by bylo již jen duplikující plýtvání místem, v kontextu tohoto textu se spokojíme s těmito příklady dogmat: volby a rovnost (ať už jako univerzální lidská hodnota nebo i konkrétně jako rovné hlasovací právo v oněch volbách.) Tyto zásady plně prostupují společnost, na níž je demokracie uvalena, a společnost se jimi následně, ovšem ve svém pojetí, řídí. Proto tedy demokracii zveme doktrínou.

Demokratický idealista je tedy člověk, který vnímá a přijímá demokratickou doktrínu v její nejvyšší ryzosti ideálu.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

O (internetových) diskusích

Posted in Naše Poznání, tagged , on 1 dubna, 2013|

Mnohokrát jsem již slyšel výzvy k odporu, výzvy k boji proti zavedenému řádu, proti systému.  Jak však vypadá takový odpor v podání dokonce těch, kteří takovéto výzvy hlásají? Realita je taková, že povětšinou – čest výjimkám! – jde o naprostou protichůdnou dvojakost slov a činů, ideologického mínění a skutečného vnitřního založení –– protože není ani vzdáleně pochopeno, co onen „systém“ je, jaké jsou jeho problémy a co by znamenalo jeho skutečné překonání. Tvrdím, že naprosté většině „rebelů“ současný systém plně vyhovuje a kolikrát by jeho „překonání“, v jejich podání, znamenalo utužení tohoto systému – toho, co systém skutečně je – jen pod jejich taktovkou. Zde řekněme jen to, že překonání systému neznamená hledat odpovědi na stále stejné, systémem vyřčené a již ve své prvotní podobě špatné otázky, nýbrž k překonání systému by bylo třeba klást si zcela jiné a podstatnější otázky, a hledat odpovědi především na ně!

Nigredo

Zde nejde jen o jakousi teorii, nekonečně daleko vzdálenou skutečnosti. Tato pravda se totiž promítá i v těch nejméně nápadných činnostech každodenního života. Na následujících řádcích se zaměříme na jeden příklad z „našeho“ prostředí, který ovšem není v žádném případě jedináčkem. Tímto příkladem jsou internetové diskuse.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Nevolíme!

Posted in Naše Poznání, tagged , on 6 ledna, 2013| 2 komentáře »

Zanedlouho nás čeká další díl tragikomického, nikdy nekončícího seriálu jménem volby, a tak bychom chtěli k této příležitosti vydat, snad pro někoho inspirativní, prohlášení a několik krátkých úvah. Zůstaneme však plně věrni našemu přesvědčení a politiky samotné se dotkneme jen letmo a i tak s odporem.

Ubohé varieté šašků hledajících svého krále, z Ameriky importované „vítězení“ v „debatách“ zpoza pultíků televizního studia, stupidní dotazy a ještě stupidnější odpovědi bezpáteřních krys všeho druhu a další neskrývané metody k ovládnutí mas nedávají každému člověku majícímu aspoň trochu sebeúcty – lépe Hrdosti – jinou možnost než neúčastnit se voleb, nechodit volit, a tak nebýt pro ono představení dobrovolným komparzem. My, lidé z okruhu Hrdosti, nevolíme!

Nigredo

Výše popsané záležitosti jsou však jen povrchní aspekty problému, pomyslnou špičkou ledovce. Demokracie samotná je zcela neschopný systém, nedávající jinou možnost vývoje než je současný i budoucí stav (bude hůř!) Vláda manipulátorů, naprosto nesmyslné rozdělení národa do „stran“ které pak, naprosto pro nic, doslova válčí mezi sebou, nulová odpovědnost, žádná návaznost (co jedna strana zavede to druhá okamžitě zruší).

Jít volit znamená souhlasit s neduhy vypsanými výše i níže; jít volit znamená souhlasit s demokracií.

Niternější podstatou demokratického problému jsou rovná práva: pro většinu lidí jsou práva tím, čím je zbraň v rukou dítěte: nepochopenou – a nepochopitelnou – zajímavou hračkou, s kterou nemůže udělat nic dobrého. Stejně jako si dítě bude chtít hrát se zbraní, většinový lid si bude chtít hrát s právy. Jak to dopadne, když o sobě necháte rozhodovat dítě se zbraní? Dále svoboda slova: ta nemůže sloužit nikomu než manipulátorům. Kdo jiný by potřeboval hlásat něco veřejně? Lháři a šílenci nám nestojí za zmínku.
Pravda je nezávislá, ke svému vyjádření nepotřebuje mít svolení jakéhosi „práva“ bez něhož by nemohla existovat. „Právo“ je nástrojem lži.

S tím je nutně spjat proces nivelizace elity a spodiny v jednu „průměrnou“ – tedy z hlediska rozhodování zcela neupotřebitelnou – masu. Je nutné uvědomit si, že obě skupiny tím trpí: ta první nemá možnost rozvíjet své schopnosti; a ta druhá čelí nesplnitelným nárokům, jež ústí v, téměř úplně nevědomé, sebepoškozování. Nivelizací je zapříčiněno desakralizování a vulgarizování – tedy znehodnocení – veškerých hodnot. Jak můžeme dosáhnout nějaké úroveň bez hodnoty?

A na čemže je demokracie postavena, čím demokracii ospravedlňují?

Fráze o demokracii „že nic jiného není možné“ nebo „je nejmenší zlo“ nebo „je to naše hodnota“ nejsou nic jiného než prázdné floskule. Nejsou ničím podloženy. Fráze „Nic jiného není možné“: To říkal vždy každý režim. Použití minulého času v předešlé větě je samo o sobě důkazem nepravdivosti předmětné teze. Navíc toto slyšíme tím častěji, čím více je režim neschopný. „Síla o sobě mnoho nemluví, a kde je pravá její idea, tam je i ona sama.“ – Ladislav Klíma.
„Nejmenší zlo“: Není. Dokaž opak! Pro chytráky: dokazovat se dá jen že něco je, ne opak, že něco není. „Demokracie je naše hodnota“: naše ne a už jsme řekli proč…

Silný nic z výše popsaného nepotřebuje (a naskýtá se otázka, proč by měl vládnout někdo jiný?): demokracie je tedy apologií slabosti, nemohoucnosti, neschopnosti, nesoudržnosti a dalších negativních vlastností. Proč je chtít?

Od voleb jsme se tedy dostali zdánlivě docela daleko – ve skutečnosti jsme ovšem v samém jádru problému! Jít volit – vůbec nehledě na to koho! – znamená řídit se výše uvedenými pravidly a zákonitostmi, podporovat je, udržovat je při životě a zajišťovat tak jejich kontinuitu.

Zdravý rozum však říká, že je třeba radikálně přehodnotit veškeré hodnoty!

A že bych snad já, autor tohoto textu, v jiném zřízení trpěl, nemohl publikovat tento text, vůbec nežil atd.? Kde jsem napsal, že hájím něco o sobě a pro sebe? A pak, co vy o mně víte?

***

Viz také náš text Nevolíme – dodatek: demokratickým idealistům

 

Read Full Post »

Iluze „demokracie“

Posted in Antidemokratická orientace, tagged on 29 listopadu, 2012| 2 komentáře »

Kdosi jednou definoval „blázna“ jako osobu, která neustále reaguje na stejnou situaci totožným způsobem a přitom očekává odlišný výsledek. Asi nejlépe je tato nemohoucnost ilustrována každé dva roky systémem známým pod pojmem „volby“, kdy jsou miliony lidí vyslány na cestu k volebním urnám a k hlasování pro kandidáty, kteří opět slibují vykonat nesplněné sliby, jež učinili v předešlých volbách![1]

Příležitostně jsou v těchto zkažených, zdegenerovaných, na hlavu převrácených časech konány politické volby, ve kterých se očekává naše účast. Očekává se, že splníme naši „povinnost občanů svobodného demokratického světa“ a že budeme „bránit náš způsob života“. Proti čemu ho však budeme bránit, není nikdy náležitě definováno. Slovo „náš“ je typicky používané za účelem stažení každého směrem dolů na jednu společnou úroveň. Je to skutečně můj způsob života a je skutečně mou povinností toto bránit? Co se vlastně skutečně po mně chce, abych bránil? Jestliže máme opravdu svobodu volby, neměl bych také mít svobodnou možnost nebránit cosi, o čem vlastně nemohu říci, že bych to chtěl? Rozhodnu-li se neúčastnit se demokratického procesu a nevolit, okamžitě se na mě snese sprška obvinění o tom, že „neplním svou povinnost“ nebo že jsem se vzdal svého práva a tak nemám ani právo vyjadřovat se či dokonce stěžovat si.  Říkají mi, že nevolit je vůbec tím nejvíce pasivním skutkem a tím nepřímo naznačují, že na základě toho jsem jakýmsi způsobem morálně zkažený.

Jestliže chci ale skutečně změnu; jestliže chci skutečně něco udělat se současnou situací, co jiného mi zbývá v na hlavu převráceném světě než zdržet se volby? Není to mé „demokratické právo“? Žijeme-li v převráceném světě, není tedy to, co je myšleno jako „aktivní“ ve skutečnosti „pasivní“ a obráceně? (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Několik připomínek k demokracii

Posted in Antidemokratická orientace, Výňatky a převzaté texty, tagged , , on 4 července, 2011| 1 Comment »

Tento text je překladem anglické verze původního textu od C. Z. Codreana. Překlad je proveden bez jakékoliv změny ve smyslu textu. Odkaz na původní verzi se nachází na konci článku. Obsahem textu je kritika demokracie. – úvod od Národní Hrdosti.

 

Rád bych představil několik připomínek k demokracii, odvozených z každodenní zkušenosti. Prezentuji je takovým způsobem, aby je dovedl pochopit každý mladý legionář či dělník.

Jsme nositeli demokracie a přijímáme její projevy za nám vlastní. Má to nějakou cenu? Zatím nevíme. Ale víme jednu věc a víme ji jistě. A totiž, že některé z největších a také nejvíce civilizovaných národů Evropy odhodily demokracii i s jejími projevy. A pořídily něco nového. Zbavily se jich navždy? Další národy dělají vše pro to, aby se demokracie zbavily a také pořídily něco nového. Proč? Copak se všechny národy zbláznily? Jsou rumunští politikové jediní moudří lidé na světě? Tak nějak o tom pochybuji.

Ty národy, které prodělaly změnu, nebo ty, které se na ni chystají, musí mít jistě své dobré důvody.

Ale proč bychom se měli zabývat důvody cizích národů? Raději se soustřeďme na vlastní důvody, kvůli kterým bychom my Rumuni měli podpořit změnu.

Pokud bychom neměli žádné důvody, nebo pokud by důvody nebyly dobré, tak bychom měli zachovat demokracii i přesto, že by se jí zbavil třeba celý zbytek Evropy.

Nicméně my dobré důvody máme, jelikož:

  1. Demokracie ničí jednotu rumunského národa, rozděluje ho do politických stran a způsobuje tím, že jeden Rumun kvůli tomu nenávidí druhého. A tak vystavuje rozdrobený národ náporu jednotné židovské síly v těžkých časech našeho bytí.
    Tento argument, sám o sobě, je dost přesvědčivý k tomu, aby podpořil odhození demokracie ve prospěch čehokoliv, co zaručí naši jednotu – nebo život samotný. Proto, že nejednotnost znamená smrt.
  2. Demokracie dělá z milionů Židů rumunské občany a říká, že jsou si s Rumuny rovni. Dává jim rovná práva. Rovnost? Proč? My jsme zde po tisíce let. S pluhem i zbraní v ruce. Byla to naše práce a naše krev. Proč rovnost s těmi, kteří zde jsou jen sto, deset nebo dokonce jen pět let? Podívejme se do minulosti: My Rumuni jsme plně zodpovědní za Velké Rumunsko. Oni s ním nemají nic společného. Za co by tedy mohli být Židé zodpovědní dle budoucích historiků? Za rozpad našeho státu?
    Takže: žádná rovnost v práci, žádná rovnost v obětování a v zápase za vytvoření rumunského státu a žádná zodpovědnost za jeho budoucnost. Rovnost? Dle starého moudra: Rovnost je zacházet s nerovnými nerovně. Jaké jsou tedy důvody k tomu, aby Židé požadovalí rovné zacházení a rovná politická práva s Rumuny?
  3. Demokracie je neschopna návaznosti. Jelikož je sdílena mezi politickými stranami, které vládnou po jeden, dva nebo tři roky, je neschopna sestrojit a držet se plánů v delším časovém horizontu. Jedna strana zruší plány a snahy druhé. Co vymyslí a vystaví jedna strana dnes, je zítra zničeno stranou druhou.
    V zemi, ve které je třeba hodně budovat, ve které je budování hlavním potřebným požadavkem, jsou tyto nevýhody demokracie opravdovou pohromou. V situaci podobné té, kde jsou vládci měněni co rok, přináší každý nový vládce své vlastní nové plány. Těmi ruinuje to, co vytvořil jeho předchůdce, a začíná vytvářet něco, co zase bude zruinované jeho nástupci.
  4. Demokracie brání politikům v plnění povinnosti vůči jejich národu. Dokonce nejčestnější politik se v demokracii stává otrokem svých příznivců. Buď uspokojuje jejich osobní zájmy, nebo je jimi jeho organizace zničena. Politik žije v tyranii a pod stálou hrozbou svých pánů – voličů.
    Je postaven do pozice, kdy si musí zvolit mezi ukončením své celoživotní práce a uspokojením požadavků svých podporovatelů. A politik se, vystaven takovému výběru, rozhodne vždy pro to druhé. Udělá tak ne z vlastní vůle, ale z vůle lidu země, ve které vládne. Vytváří práci, zadává úkoly, tvoří komise, úřady – vše na účet národa – což stále více zvyšuje tlak na unavené lidi.
  5. Demokracie nemůže vládnout autoritativně, jelikož nemůže prosazovat svá rozhodnutí. Strana nemůže vystupovat proti sobě – proti svým členům, když jsou zapleteni do skandálních podvodů, do zlodějen či vyložených krádeží, jelikož se bojí ztráty svých členů. Stejně tak nemůže vystoupit proti svým protivníkům, jelikož tím riskuje vyzrazení svých vlastních tajností.
  6. Demokracie slouží velkému byznysu. Nákladný zápas v systému soupeřících politických stran v demokracii vyžaduje neustále hojný přísun peněz. Stává se tak sluhou významných nadnárodních židovských finančníků, kteří si z demokracie dělají otrokyni výměnou za to, že ji platí. Tímto způsobem je dán osud národa do rukou proradných bankéřů.

Národ

Když mluvíme o rumunském národu, nebavíme se jen o Rumunech žijících právě teď na jednom místě. Se společnou minulostí a budoucností, se stejnými zvyky, stejným jazykem, stejnými zájmy. Když mluvíme o rumunském národu, odvoláváme se ke všem Rumunům, mrtvým nebo živým, kteří žili na této naší půdě od začátku historie, a také k těm, kteří zde budou žít dále v budoucnu.

Národ obsahuje:

  1. Všechny Rumuny momentálně žijící.
  2. Duše a hroby našich mrtvých předků.
  3. Všechny ty, kteří se jako Rumuni v budoucnu narodí.

Lidé si uvědomí existenci národa ve chvíli, kdy si uvědomí jeho celkový rozsah. Nejen pouze jeho části s jejich individuálními zájmy.

Národu patří:

  1. Biologické dědictví: tělo a krev.
  2. Materiální dědictví: půda a její bohatství.
  3. Duchovní dědictví, které obsahuje:
  • Vlastní koncept Boha, lidí a života. Tento koncept představuje majetek – duchovní dědictví. Rozsah duchovní sféry je vymezen kvalitami tohoto konceptu. Máme stát, který obsahuje národního ducha, očekávání toho ducha, ducha objeveného vlastní snahou národa.
  • Vlastní čest, která se projevuje shodně s tím, jak je národem přijímána v jeho historii. Vychází z norem odvozených z konceptu Boha, lidu a života.
  • Vlastní kulturu: plody národního života, výtvor jeho vlastních snah v myšlenkách a umění. Tato kultura není nadnárodní. Je vyjádřením národního génia, pochází z krve národa. Kultura je nadnárodní ve svém odlesku, ale národní ve svém původu. Někdo udělal dobré přirovnání: chléb může být sněden v zahraničí, ale vždy má označení země původu.

Každé z těchto třech dědictví je svým způsobem důležité. Národ si je musí bránit. Ale nejvíce důležité je duchovní dědictví, jelikož právě ono je opatřeno věčností, jen ono samo přesahuje veškerý čas. Staří Řekové jsou dnes s námi ne snad pro jejich fyzický vzhled, a je jedno, jak moc atletický byl. Z jejich těl je dnes již jen prach. Stejně tak s námi nejsou proto, že měli obrovské hmotné bohatství. Jsou s námi díky své kultuře.

Národ žije věčně skrze svůj koncept, čest a kulturu. Na základě těchto důvodů musí vládci národa posuzovat a jednat. Ne na základě momentálních fyzických a materiálních zájmů národa, ale na základě národní cti, na základě jeho věčného zájmu. Takže: ne chleba za každou cenu, ale čest za každou cenu.

Cíl národa

Je to život?

Pokud by to byl život, pak by nezáleželo na prostředcích k jeho zajištění. Všechny by byly přípustné, dokonce i ty nejhorší.
Musí být tedy položena otázka: Jaké jsou normy vystupování národa na nadnárodní úrovni? Jsou to zvířecí instinkty? Tygr v národu? Platí zde zákony ryb v moři či zvířat v pralese?

Cílem není život. Je jím znovuzrození. Znovuzrození národa ve jménu Ježíše Krista Spasitele. Tvorba a kultura jsou jen prostředky – ne cíle – znovuzrození. Kultura je plodem talentu, který vložil bůh do našeho národa. A jsme za ni odpovědní. Přijde čas, kdy všechny národy světa povstanou ze své smrti, se všemi svými mrtvými, se všemi císaři a králi. Každý národ má své místo před Bohem. Poslední moment, „znovuzrození ze smrti“ je tím nejvyšším, nejvznešenějším cílem, o který může národ usilovat. Národ se tak stává entitou, která žije dokonce i mimo naši planetu. Existují také v jiném světě, nejen na tomto našem. Pro nás Rumuny, pro náš národ, stejně jako pro kterýkoliv jiný národ na světě, přidělil Bůh specifický úkol; Bůh nám dal historický úděl.
Prvním zákonem, který musí každý národ dodržovat, je naplnění tohoto údělu. Splnění úkolu, který byl národu svěřen.

Náš národ neupustil od tohoto úkolu, bez ohledu na to, jak dlouho a těžko byl ve své Golgotě.

Nyní jsme však vystaveni překážkám, jejichž velikost přesahuje velikost hor.

Budeme tedy slabou a zbabělou generací, která opustí úděl Rumunů a zapře úkol národa?

Autor: Corneliu Zelea Codreanu
Přeloženo z anglického textu: http://www.ucis.pitt.edu/eehistory/H200Readings/Topic5-R3.html

Read Full Post »