Posts Tagged ‘Heroická tradice’

(pokračování prvního dílu)

Aby člověk mohl dobře porozumět svému životu, měl by nejdříve rozumět sám sobě. Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou je dobré pro hlubší pochopení vlastního života mít na paměti, je skutečnost, že základem života je vztah dvou odlišných perspektiv, dvou odlišných úrovní, jež jsou však obě stejně důležité. Jako lidé žijící v moderním světě dobře známe první z nich: fyzickou úroveň. Jsme si vědomi životní zkušenosti vymezené časem a prostorem, v němž se nachází naše fyzická těla. Na této úrovni vnímáme oddělenost od vnějšího světa a život je pro nás neustálým bojem: bojem za dosažení či udržení něčeho, bojem za změnu něčeho nebo bojem za seberealizaci. Druhá úroveň je úrovní duchovní a její podstata se diametrálně liší od podstaty hmoty. V duchu je náhled člověka na svět zcela odlišný – přirozeně zde cítí svobodu od všech omezení, jimiž je poutána hmota, a život vnímá jako jedno velké jeviště, kde se hraje hra podle jeho scénáře a pod jeho vedením. Vyšší Já, jehož středobodem je duch, je jako zručný nebeský sochař, pod jehož neviditelnýma rukama vzniká jedinečné umělecké dílo: přesně podle jeho představ a bez podmíněnosti povahou zpracovávaného materiálu či pochybnostmi o vlastních schopnostech.

Dvě cesty ke spícímu králi; kulatý stůl krále Artuše; solární syn Nebe a Země.

Život v konkrétní hmotné formě s sebou pochopitelně nese jisté prvky jsoucí ryzí perspektivě ducha neznámé: zmatek, nepochopení, slabost, bolest či strach. Způsobů, jak se s nimi vyrovnat, existuje zřejmě tolik, kolik je lidí. Avšak zdaleka ne o všech těchto způsobech se dá říci, že by byly moudré. Člověku – a především člověku moderní doby – je totiž vlastní zkratkovitost a zjednodušování. Dnešní člověk se naučil systematicky potlačovat negativní aspekty existence v projevené formě a snaží se je odstraňovat ze svého života. My však takový přístup považujeme za dětsky nevyzrálý. Ve skutečném životě je zcela nemožné potlačit „negativní“, aniž by to zároveň nevedlo k potlačení „pozitivního“. Život totiž není o jedné nebo druhé rovině, ale o obou zároveň: jak hmotná existence, v níž člověk vnímá svou formu a svou oddělenost od zbytku světa, tak i úroveň ducha, kde vnímá, že je neoddělitelně spjat se světem, mají pro život hluboký význam. Potlačování něčeho, co nevědomé ego považuje za negativní, končí spíše popřením duality, útěkem od ní, a tím jen neustálým nevědomým prodlužováním utrpení, jež z ní pramení, namísto aby došlo k její integraci.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

V minulém příspěvku jsme představili myšlenku, že boj proti modernímu světu musí probíhat na dvou odlišných frontách současně; dnes ji rozvineme a podpoříme několika dalšími úvahami.

Pokud mluvíme o boji proti modernímu světu, měli bychom mít nejdříve jasno v tom, co moderní svět je a čeho je důsledkem. Pod tímto označením se totiž mohou různým lidem vybavit různé významy, jež se vzájemně vůbec nemusí překrývat. Pro každého z nás jsou subjektivně určující jeho odlišné aspekty, proto se k nejhlubšímu jádru poznání toho, čím moderní svět objektivně je, nemusíme ani přiblížit. Pro jednoho může být moderní svět představován převážně nesmyslností všech společensky uznávaných snah, pro jiného drancováním přírody a pro třetího zatemněním znalosti duchovních pravd. Je jisté, že modernímu světu jsou – vedle dalších – vlastní všechny vyjmenované problémy; všechny ale představují pouhé vnější symptomy, které nijak neosvětlují samotné jádro. Abychom mohli vést úspěšný boj a mít alespoň mizivou naději na vítězství, musíme nejdříve dobře poznat nepřítele.

Moderní svět je vyvrcholením dlouhé řady událostí, jež se dají shrnout pod jediným pojmem: úpadek. Jak naši čtenáři dobře vědí, nemá pro nás význam představa pokroku a evoluce, ale starověká tradiční nauka o úpadku z prvotního stavu dokonalosti. Existuje velké množství starověkých svědectví z různých geograficky velmi vzdálených míst, která tuto myšlenku rozvíjejí takovým způsobem, že mezi jednotlivými vyjádřeními prakticky neexistují rozpory. Už to svědčí o její objektivnosti. Není to však jediný důvod, proč toto učení považujeme za správné: hlavním důvodem je skutečnost, že dává dokonalý smysl, pokud člověk na svět začne nahlížet z vyšší perspektivy překonávající čistě hmotnou úroveň a zahrnující ducha, a dále, že jeho proroctví naprosto přesně předpovídají dnešní stav věcí.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Čas od času se v některé z evropských zemí zformuje hnutí, jehož zakladatelé jsou upřímně přesvědčeni, že našli lék na neduhy moderní doby a že právě jejich program a jejich světonázor představují cestu z marasmu, do něhož se Evropa zvládla v posledních několika stoletích dostat. I naše skupinka začínala naprosto stejným způsobem, okolnosti nám nicméně nedopřály dlouhého trvání a naše naivní marnění času udusily už v zárodku. S odstupem to vnímáme jako šťastnou okolnost: díky tomu dnes máme možnost nahlížet na celý problém z jedinečné perspektivy osobních zkušeností a uvědomělosti nedostatků, jimiž trpí zaběhlý způsob odporu vůči modernímu světu.

Dle našeho poznání je chybou, kterou všechna taková hnutí – naprosto bez rozmyslu, jako přes kopírák – opakují, nepochopení faktu, že boj, do něhož se pouští, ve skutečnosti probíhá na dvou odlišných frontách současně. Za moderním světem a všemi jeho smyslově poznatelnými projevy stojí neviditelné síly, tendence a zákonitosti, proti nimž je třeba se postavit s úplně jinými zbraněmi než s politickými projevy a volebními mítinky. Je potřeba zdůraznit, že význam čelení těmto silám dalece přesahuje význam boje vedeného čistě politickými prostředky. Kvůli prvotnosti vnitřního před vnějším, kvůli prvotnosti ducha před vším hmotným, je bezpodmínečně nutné začít právě zde, u otázek duchovního zdroje stojícího za budoucími změnami. To je však něco, co u dnešních „protimoderních“ hnutí prakticky nelze nalézt. Jistě, společně s těmito hnutími vyrůstají i různé druhy myšlenek a rozmanité teorie, avšak tyto jsou spíše jen pouhým odrazem aktuální skutečnosti než aby přinášely něco skutečně nového a niterně odlišného. Tato hnutí totiž ve skutečnosti vznikají čistě s negativním úmyslem vymezit se vůči jistým skutečnostem, vydělit je od sebe a radikálně potlačit jakoukoli vědomou spojitost s nimi: možná právě proto je obvykle tím prvním, na co se klade důraz, návrh nové vlajky, loga a sepsání obligátního textu „Kdo jsme?“. Hlubší analýzy problémů, před nimiž stojíme, jsou povětšinou jen vedlejším přílepkem, který reálné směřování hnutí ovlivňuje jen zcela nepatrně. Nedělejme si proto iluze, podobná hnutí jsou ve své podstatě stejně moderní jako svět okolo nich; nenesou v sobě téměř nic, co by již od začátku nízkost modernity jakýmkoliv způsobem kvalitativně překračovalo, a co by ji tím pádem mohlo skutečně porazit.

 
Transcendence – nakreslil Aetius

Spisů sepsaných jako ideová východiska či manifesty zmíněných spolků lze bez problému nalézt víc než dost. Avšak kvalitních materiálů, které by překonávaly zabarvenost ideologií konkrétní skupiny a jež by se zaobíraly situací nastávající po selhání takového pokusu, je minimum, neboť většina ideologů se po krachu jejich zaručeně správného receptu na vítězství raději schová někam, kde na ně nebude vidět. Jednou z prací, která se naopak našemu problému plně věnuje a mistrně ho analyzuje, jsou Směrnice Julia Evoly. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Jediná cesta vede k vrcholu

Ke zdolání vede pouze jediná cesta – přímá cesta činu

část teoretická[1]

Čin a jemu předcházející příprava: dvě záležitosti klíčového významu, přesto však mezi mnohými panuje zkreslená představa o jejich významu a vzájemné souvislosti. Jelikož tyto elementy považuji v dnešních časech za zcela zásadní, chtěl bych zde tímto našemu typu člověka předložit pomůcku, která by mu mohla napomoci k zorientování a nastolení správného směru. Nakonec si zde ukážeme i několik nepříjemných skutečností, které mezi našimi lidmi dosvědčují omyly v uchopení zde probíraného principu, čímž také nepřímo poškozují veškeré naše snažení.

***

Budeme se tu bavit pouze o zvláštním typu člověka. Jelikož je jediný, který nás zajímá, nazveme jej náš typ člověka. Od běžných lidí, kterých jsou dnes na světě miliardy, se liší svou vlohou jemného vnímání a schopností zaujímat skutečně aktivní postoj[2] k věcem a záležitostem života. Uvnitř něj si takovýto základ vynucuje zcela odlišné podoby vnímání a zájmů[3].

Jeho vlohy však v moderním světě prostém tradice, která by zajišťovala náležité a nezbytné zasvěcení, představují problém. Stávají se z nich spíše břemena (vizte tu), než aby byly výhodou a známkou jedincovy ušlechtilosti. Pod jejich vahou tak náš člověk nabývá silného přesvědčení o vlastní nemohoucnosti a ztracenosti. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Hrdina: ten, kdo neváhá uskutečnit to, o čem druzí jen mluví.

Nechceme, aby tento text vyzněl jako nějaký připitomělý manifest. Těch už bylo sepsáno dost: kdykoli se začala formovat nějaká skupina, to první, co její členové pociťovali za důležité, bylo vykřičet do světa těch pár nesmyslů, které považovali za svůj program. I my máme stejnou zkušenost; i my jsme kdysi sepsali a zveřejnili vlastní manifest. Naštěstí jsme se ale dokázali posunout dále: pochopili jsme, že, obrazně řečeno, čím menší ratlík, tím větší potřebu má štěkat. My už necítíme nutnost na sebe upozorňovat, protože jsme poznali, že nás to silnějšími neudělá; spíš by nás to jen utvrdilo v naší slabosti.

Myšlenky obsažené v tomto příspěvku se nám hlavou honí již delší dobu; jak přesně dlouho, nevíme. Možná již od narození, možná už z časů dávno před ním. Pakliže lze u druhých vysledovat bod jejich názorové konverze a počátek jejich odporu vůči modernímu světu, pak u nás zřejmě ne. Může-li nás nějaký symbol dobře charakterizovat, pak zřejmě symbol „Plaváčka“. Byli jsme vrženi do rozbouřených vod temného věku a vychováni duchovně chudým světem, přesto však v nás koluje jiná krev – krev dávných králů a vládců, kteří v dobách dávno zapomenutých silou své vůle tvořili a formovali tento svět. Ač plně ponořeni do temných sil, přesto jsme jim nikdy plně nepodlehli a vždy si uchovali určité nejasné povědomí o tom, že může být lépe.

Pokud je někdo cizí vůlí ustavičně přetvářen v něco, čím není a co je mu z podstaty cizí, musí u něj nastat zmatenost. Ani my jsme se nestali výjimkou. V souladu s příkladem okolí jsme začali to, co tak postrádáme, hledat mimo sebe ve vnějším světě. Začínali jsme jako národně profilované hnutí, k nacionalismu jako takovému – jak jej chápe většina lidí – jsme však nikdy netíhli. Spíše v nás právě nacionalismus do jisté míry probouzel vzpomínky na ideu sebevlády, pevné vůle, moci nad životem a hrdosti. Hrdost; to je především odpor vůči otroctví – včetně těch, která nejsou tak zjevná: otroctví času a světa podmíněnosti.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Tak jako se temnota obává zrození nové hvězdy, tak se i lidové masy třesou strachem před probuzením skutečné individuality. Tam, kde se počíná formovat řád, tam umírá chaos, neboť chaos a řád nemohou existovat vedle sebe. Najde-li někdo v sobě dostatek odvahy a začne-li síly, které probíhají jeho životem, uchopovat, formovat a podrobovat své vůli, jinými slovy, začne-li chaos přetvářet v řád, stane se podobným hvězdě. Pak již neovládá pouze svůj vlastní život, ale začíná působením vlastní vůle určovat a formovat i životy druhých: stejně jako hvězda začíná svou přítomností zasahovat do pohybu okolní hmoty a formovat z ní své planetární souputníky.

Světlo již pouhou svou přítomností pohlcuje temnotu, protože ta nemá svou vlastní existenci: je jen nedostatkem světla. Stejně tak objevení řádu automaticky znamená destrukci chaosu, neboť ten je jen nedostatkem řádu. Ti, kdo svou vlastní podstatu identifikují s chaosem, temnotou a nevědomými živelnými silami, pak v přítomnosti řádu a světla nutně musí začít cítit bytostné nebezpečí, neboť formující síly začínají rozkládat jejich vlastní chaotickou podstatu a vtiskovat jí vlastní tvář. Ti, kdo nebudou schopní tento proces vnitřně pochopit, nahradit svůj pasivní postoj postojem aktivním a sami v sobě rozžehnout světlo, budou trpět a s velkou pravděpodobností i zemřou; ti, kdo se tomuto procesu přizpůsobit dokáží, dostávají šanci vtisknout skutečnou individualitu i svému vlastnímu životu a povýšit jej nad běžnou lidskou úroveň.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Hrdina neváhá učinit krok nad propast, neboť, na rozdíl od druhých, cítí, že jen průchod přes ni vede k zisku všechno, co si jeho srdce kdy žádalo.

V našem směřování může velmi snadno dojít k podlehnutí skepsi a pocitům totální marnosti jakéhokoli úsilí. Svět kolem nás se zdá být manifestací těch nejnižších, nejhnusnějších, nejubožejších a nejzvrácenějších principů, jaké si lze představit a téměř se zdá, že nemáme vůbec žádnou moc s tím cokoli udělat a že tomu můžeme jen smutně přihlížet. Mnozí z nás se s nadšením vrhají do práce, ale po střetech s nechápavostí okolí jejich nadšení rychle vyprchá; stejná situace se opakuje stále dokola a mladé idealisty začne dříve či později utvrzovat v totálním pesimismu. Lze si v takto potemnělém a zvráceném světě zachovat vědomí čistých idejí a víru v existenci nějakého světla?

Začneme nastíněním fundamentálního rozdílu mezi světem, v němž žijeme a světem, v němž bychom chtěli žít. Tím hlavním, co odlišuje moderní svět od světa tradičního, je všudypřítomná povrchnost. Moderní civilizace, společenské struktury i jednotliví lidé a jejich způsob myšlení a vnímání jsou povrchní, plytké, postrádající jakoukoli hloubku a jakékoli zakořenění v hlubších úrovních reality. To, co postrádá zakořenění ve svém zdroji, má jen omezenou a krátkodobou existenci poznamenanou nedostatkem vnitřní životní síly, což vede k neodvratnému chátrání a nakonec k rozpadu – stejně jako u rostlinky vytržené ze země. Není divu, že se působení v tomto cyklu zběsilého vznikání a opětovného zanikání zdá zcela marné: úsilí ztroskotává téměř ihned potom, co začalo.

Povrchní lidé nemohou pociťovat povrchnost jako problém, neboť sami jsou jejím ztělesněním; povrchnost může jako problém vnímat pouze ten, kdo ji má s čím srovnat a vedle vědomí vnějšího světa si do jisté míry zachovává i určité povědomí o hlubších rovinách života a cítí tedy rozpor mezi nimi. Právě uvědomování si tohoto rozporu mezi povrchností moderní doby a hloubkou světa dávno zašlého je tím, co nás odlišuje od většiny našich současníků a do značné míry formuje naši existenci. To, jakým směrem se budou ubírat naše osudy, závisí právě na postoji ke zmíněnému problému. V podstatě existují jen dvě možná východiska: buď se vzdáme moderní povrchnosti, podvolíme se jí, smíříme se s ní a necháme se jí pohltit, anebo přijmeme svůj Kříž, prohloubíme vědomí života a staneme se živoucími důkazy o vznešených hloubkách světa Tradice. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Z mrtvých vstání

V čase předvánočním jsme se zmínili o významu vánočních svátků a symbolice Nového roku. Křesťanská tradice chápe Vánoce a konec starého roku jako zrození a příchod Spasitele. To nejdůležitější – samotný akt spasení – se však pojí se svátkem, který nás čeká v tomto čase: s Velikonocemi; to je také důvod, proč v křesťanské tradici Velikonoce svým významem ve skutečnosti překonávají oslavy Vánoc. V tomto článku se zmíníme o významu symbolů spojených s jarními oslavami a vysvětlíme je v kontextu árijské heroické tradice.

***

Oslavy jara jsou mnohdy soudobou etnologií chápány jako pouhé oslavy konce zimy, oslavy konce období nedostatku, neúrody a strádání a naopak obnovy sil, hojnosti a blahobytu. Svátky však mají i mnohem hlubší význam, jehož důležitost zůstala moderním badatelům do velké míry skryta. Jádrem těchto oslav je aktualizace symbolu přechodu ze současné, neúplné a nedokonalé formy do formy jiné, úplné a dokonalé. To sice souvisí s onou obnovou sil, zdraví a blahobytu, dalece to však překonává jakoukoli materializovanou představu hmotného dostatku, kterou má v této souvislosti na mysli většina lidí, jež napadne zamyslet se nad významem jarních svátků.

Tradiční rituály spojené s těmito svátky souvisely s vírou starověkých společností v to, že dějiny jsou, vlivem destrukčního působení času, úpadkem a nikoli pokrokem, jak hlásá víra moderní doby. Každá tradiční mytologie zmiňuje, že na počátku byl život lidstva snazší, příjemnější a hlavně: že měl smysl. Naši předkové, vědomi si úpadku světa kolem sebe na straně jedné a velkoleposti, dokonalosti a bohatosti světa dávno zašlého na straně druhé, hledali všemožné cesty, které by je dovedly zpět na počátek časů a obnovily velkolepost počátku. Ve skutečnosti, právě tato snaha hrála v tradičních společnostech dominantní úlohu a podřizovala si všechny aspekty života našich předků: od umění, přes vědu, organizaci společnosti až po politiku.

O tom, že v souladu s tradičním vnímáním času, byl na počátku čas, kdy žil člověk v jednotě s Bohem, měl v sobě sjednocenou moc i vědomí této moci, v průběhu času se vědomí této jednoty začalo vytrácet, až se z člověka stala oběť jeho dualistického vnímání světa utápějícího se v pocitu vlastní bezmoci, se zmiňují písemné doklady o jednotlivých tradicích; za všechny vybíráme krátkou Hésiodovu zmínku o zlatém věku[1]: „I stvořil na počátku zlaté pokolení lidí, synů smrti, nesmrtelní, kteří bydlí na Olympu. (…) Žili oni jako bozi, bezstarostné srdce v těle, bez roboty, bez trampoty; ani okem nevídali mdlé staroby, ale věčné na rukou i nohou stejní, těšili se, jedli, pili, veškerého hoře prázdni – a zmírali, jak by spánek na ně chodil; bylo všeho, bylo nazbyt, nezorána nesla plodonosná země žeň bohatou, nelakomou; oni v pokoji, když chtěli, přikládali ruku k dílu, v nepřeberném blahobytě, požehnáni stády bravu, příjemni blaženým bohům…“ Podobnými slovy primordiální ráj líčí každá mytologie[2] a každá mytologie také hovoří o hrdinech, kteří se mohou skrze vlastní úsilí do tohoto ráje opět navrátit. Způsoby znovudobytí ráje se tradici od tradice do jisté míry liší, proto se budeme zabývat pouze symbolikou, která je spojená s Velikonocemi a analogickými svátky. Symbolismus, který nás nyní zajímá, v sobě spojuje motivy duchovní očisty, jež je následována osvobozením od hříchu, vykoupením z otroctví a návratem do primordiálního stavu. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Dovolíme si předejít různé novopohanské servery a zmínit se o původu a skutečném významu vánočních svátků. Nemáme však v úmyslu skuhrat nad „ukradnutím“ pohanských oslav křesťany, ale máme v úmyslu osvětlit skutečný symbolický význam tohoto svátku v rámci tradičního světa, a to s přihlédnutím k jeho heroicko-obnovitelským aspektům, především pak k symbolu zrození Spasitele. Zdůrazňujeme, že analogie a spojitosti mezi pohanskými svátky a křesťanskými oslavami zrození Ježíše Krista podle nás neznamenají negativní nahrazení či dokonce „vykradení“ jedné tradice jinou, ale naopak pozitivní potvrzení správnosti obou tradic.

Guido Da Siena: Zrození

***

Než se zmíníme o samotných Vánocích, musíme připomenout, že tradiční způsob vnímání času byl diametrálně odlišný od toho moderního. Zatímco moderní doba chápe čas lineárně – jako soustavu po sobě následujících jevů s měřitelnou kvalitou předtím a potom – tradiční svět jej chápal cyklicky.[1]

Zatímco člověk dneška žije v iluzi pozitivního pokroku a soustavné evoluce, archaický člověk chápal působení času způsobem negativním. Jednotlivé cykly pro něj neměly evoluční, ale naopak involuční tendenci. Trvání každého časového cyklu tak chápal jako kontinuální úpadek. In illo tempore bylo vše nové, čisté, stabilní a silné, zatímco na konci cyklu vše upadá, degeneruje a chřadne. Stvoření světa, jímž začíná nový cyklus, tradiční mytologie vždy charakterizují jako vítězství božského řádu nad počátečním chaosem. Historické trvání cyklu zde zase odpovídá úpadku, bujení hříchu, zapomínání na počátek a zatemňování duchovnosti.[2] Konec cyklu pak odpovídá totálnímu vítězství chaosu a rozpuštění posledních zbytků řádu a forem starého světa. Pohlcení řádu chaosem však neznamená – a ani nemůže znamenat – jeho totální konec. Bůh je věčný a nepodléhá času; totéž pak platí i pro božský řád. Tento tradiční řád jest, má bytí sám o sobě, zatímco chaos je jen zatemněním tohoto řádu, pouhou iluzí, která jej překrývá, ale přitom nemá vlastní existenci. To, co má bytí, nemůže být zničeno a to, co bytí nemá, nemůže přetrvat: řád je proto metafyzicky nadřazený chaosu a nutně jej musí překonat. Stvořený svět vzešel z prvotního chaosu a nový svět vzejde i z chaosu na konci světa.

Kromě toho, že člověk Tradice chápal čas cyklicky, se zároveň necítil oddělený od prostředí, v němž žil: proto mu rozuměl a znal cykly vnějšího světa, skrze něž dokázal porozumět i cyklům svého světa vnitřního. Když viděl, že po každé noci přijde nový den a po každé zimě přijde opět jaro, uvědomoval si, že i jeho vlastní konec se pro něj může stát novým začátkem a že jeho vlastní smrt může znamenat zrod nového života. Vědomí tohoto faktu bylo pro tradičního člověka důležité: dovolovalo mu nejen zbavit se strachu ze smrti, ale i smrt heroicky překonat. Každý konec cyklu má symbolickou sílu, skrze niž si člověk může projít krizí smrti a uvědomit si svou vlastní nesmrtelnost.

Konec roku naši předkové spojovali s anulováním destrukčních účinků času a obnovením počátku a jeho slávy. A oslavy Vánoc jsou nedílně spojeny právě s koncem ročního cyklu. Pro většinu tradičních společností byl konec roku spojen se zimním slunovratem (či obdobím na něj navazujícím). Doba předcházející zimnímu slunovratu představuje přicházející konec starého cyklu: síla slunečních paprsků, jež jsou zdrojem života, slábne a naopak sílí chaotické síly temnoty. Z přírody mizí zeleň poskytující potravu zvířatům, krajina mizí pod sněhem, dny se zkracují a sluneční kotouč na své pouti oblohou dokáže vystoupat do stále nižších výšek, jako by ztrácel sílu. V den zimního slunovratu ale dojde k obratu ve zdánlivě prohraném boji a k triumfu solárního boha: následuje překonání temnoty, nový začátek a zrození Spasitele, hrdiny-obnovitele, který má opět posílit oslabený svět a obnovit sílu a slávu zlatého věku.

Jak jsme již zmínili, konec cyklu je doprovázen rozpouštěním forem starého světa v chaosu. Dochází tak ke stírání všech hranic – mezi nebem a zemí, mezi minulostí a budoucností, světem živých a světem mrtvých – a k prolnutí nebe, země a podsvětí. Je to čas, kdy se probouzí – a stávají viditelnými – různí duchové, démoni, víly a také mrtví. Zároveň jde o nejmagičtější období roku; žádné jiné období není tak spojené s různými kouzly a magií jako právě dvanáct dní, jimiž končí starý rok. Vzhledem k rozpadu času je toto období výjimečně vhodné k předpovídání budoucnosti: anglosaská tradice mluví o věštění během Modraniht;[3] slovanská tradice spojuje věštby s Velesovou nocí; Keltové zase věštili během oslav Alban Arthuan. Snahy o předpovězení budoucnosti přetrvaly i v křesťanské tradici ve vánočních zvycích jako je pouštění lodiček, rozkrajování jablka, lití olova nebo házení střevícem.

Germánská tradice také spojuje konec roku s mýtem o konci světa, se šířením chaosu a stíráním všech hranic. Během dvanáctidenního období od 25. prosince do 6. ledna se na obloze prohánějí vojska Wildes heer v čele s Ódinem. Tato vojska jsou složená z mrtvých bojovníků, kteří padli v bitvách a byli valkýrami odneseni do Valhally; jízda na konci roku tak viditelně koresponduje s mýtem o ragnaröku. Začátek soumraku bohů má ohlásit krutá zima a následně mají vlci spolknout Slunce i Měsíc, což zcela jasně odkazuje ke zdánlivému triumfu temnoty. Důležitým symbolem spojeným s germánským koncem světa je had Jörmungandr (Midgardsormr), který byl bohy svržen do moře, kde vyrostl tak, že obepínal celý svět a zakousl se do svého vlastního ocasu. Viditelně tak odpovídá symbolu hada Urobora a představuje čas, který způsobuje degeneraci světa a nakonec způsobí i jeho zánik.[4]

návrat

Naši předkové však k tomuto symbolismu nepřistupovali pasivním připomínáním, nýbrž snahou o aktivní rituální zpřítomnění těchto symbolů a vědomým prožitím jejich významu. Jedním z nejznámějších svátků, jehož cílem bylo rituálně rozložit všechny formy starého cyklu, je bezpochyby římská oslava saturnálií,[5] jež se časově překrývaly s pozdějšími Vánocemi. V průběhu oslav došlo k dočasnému rozpuštění veřejných institucí, převrácení společenských vztahů a k nevázanému veselí, během něhož se pilo, hodovalo a provozovaly hazardní hry. Také se konaly průvody v čele se symbolickým zpodobněním boha Saturna jedoucího na zlatém praseti[6] symbolizujícím přicházející blahobyt a úrodu. Smyslem zmíněných oslav nebylo „popustit uzdu svazující morálky“ a „užít si“, ale spíše rituálně zpřítomnit symbol chaosu konce cyklu, zničit tak všechny jeho staré a opotřebované formy a umožnit tak počátek nového cyklu.

Jak jsme již řekli, aby mohl vzniknout nový svět, musí být nejdříve očištěn od zbytků starých forem (Celý příspěvek…)

Read Full Post »