Posts Tagged ‘Heroická tradice’

(pokračování prvního dílu)

Aby člověk mohl dobře porozumět svému životu, měl by nejdříve rozumět sám sobě. Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou je dobré pro hlubší pochopení vlastního života mít na paměti, je skutečnost, že základem života je vztah dvou odlišných perspektiv, dvou odlišných úrovní, jež jsou však obě stejně důležité. Jako lidé žijící v moderním světě dobře známe první z nich: fyzickou úroveň. Jsme si vědomi životní zkušenosti vymezené časem a prostorem, v němž se nachází naše fyzická těla. Na této úrovni vnímáme oddělenost od vnějšího světa a život je pro nás neustálým bojem: bojem za dosažení či udržení něčeho, bojem za změnu něčeho nebo bojem za seberealizaci. Druhá úroveň je úrovní duchovní a její podstata se diametrálně liší od podstaty hmoty. V duchu je náhled člověka na svět zcela odlišný – přirozeně zde cítí svobodu od všech omezení, jimiž je poutána hmota, a život vnímá jako jedno velké jeviště, kde se hraje hra podle jeho scénáře a pod jeho vedením. Vyšší Já, jehož středobodem je duch, je jako zručný nebeský sochař, pod jehož neviditelnýma rukama vzniká jedinečné umělecké dílo: přesně podle jeho představ a bez podmíněnosti povahou zpracovávaného materiálu či pochybnostmi o vlastních schopnostech.

Dvě cesty ke spícímu králi; kulatý stůl krále Artuše; solární syn Nebe a Země.

Život v konkrétní hmotné formě s sebou pochopitelně nese jisté prvky jsoucí ryzí perspektivě ducha neznámé: zmatek, nepochopení, slabost, bolest či strach. Způsobů, jak se s nimi vyrovnat, existuje zřejmě tolik, kolik je lidí. Avšak zdaleka ne o všech těchto způsobech se dá říci, že by byly moudré. Člověku – a především člověku moderní doby – je totiž vlastní zkratkovitost a zjednodušování. Dnešní člověk se naučil systematicky potlačovat negativní aspekty existence v projevené formě a snaží se je odstraňovat ze svého života. My však takový přístup považujeme za dětsky nevyzrálý. Ve skutečném životě je zcela nemožné potlačit „negativní“, aniž by to zároveň nevedlo k potlačení „pozitivního“. Život totiž není o jedné nebo druhé rovině, ale o obou zároveň: jak hmotná existence, v níž člověk vnímá svou formu a svou oddělenost od zbytku světa, tak i úroveň ducha, kde vnímá, že je neoddělitelně spjat se světem, mají pro život hluboký význam. Potlačování něčeho, co nevědomé ego považuje za negativní, končí spíše popřením duality, útěkem od ní, a tím jen neustálým nevědomým prodlužováním utrpení, jež z ní pramení, namísto aby došlo k její integraci.

(Celý příspěvek…)

Reklamy

Read Full Post »

V minulém příspěvku jsme představili myšlenku, že boj proti modernímu světu musí probíhat na dvou odlišných frontách současně; dnes ji rozvineme a podpoříme několika dalšími úvahami.

Pokud mluvíme o boji proti modernímu světu, měli bychom mít nejdříve jasno v tom, co moderní svět je a čeho je důsledkem. Pod tímto označením se totiž mohou různým lidem vybavit různé významy, jež se vzájemně vůbec nemusí překrývat. Pro každého z nás jsou subjektivně určující jeho odlišné aspekty, proto se k nejhlubšímu jádru poznání toho, čím moderní svět objektivně je, nemusíme ani přiblížit. Pro jednoho může být moderní svět představován převážně nesmyslností všech společensky uznávaných snah, pro jiného drancováním přírody a pro třetího zatemněním znalosti duchovních pravd. Je jisté, že modernímu světu jsou – vedle dalších – vlastní všechny vyjmenované problémy; všechny ale představují pouhé vnější symptomy, které nijak neosvětlují samotné jádro. Abychom mohli vést úspěšný boj a mít alespoň mizivou naději na vítězství, musíme nejdříve dobře poznat nepřítele.

Moderní svět je vyvrcholením dlouhé řady událostí, jež se dají shrnout pod jediným pojmem: úpadek. Jak naši čtenáři dobře vědí, nemá pro nás význam představa pokroku a evoluce, ale starověká tradiční nauka o úpadku z prvotního stavu dokonalosti. Existuje velké množství starověkých svědectví z různých geograficky velmi vzdálených míst, která tuto myšlenku rozvíjejí takovým způsobem, že mezi jednotlivými vyjádřeními prakticky neexistují rozpory. Už to svědčí o její objektivnosti. Není to však jediný důvod, proč toto učení považujeme za správné: hlavním důvodem je skutečnost, že dává dokonalý smysl, pokud člověk na svět začne nahlížet z vyšší perspektivy překonávající čistě hmotnou úroveň a zahrnující ducha, a dále, že jeho proroctví naprosto přesně předpovídají dnešní stav věcí.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Čas od času se v některé z evropských zemí zformuje hnutí, jehož zakladatelé jsou upřímně přesvědčeni, že našli lék na neduhy moderní doby a že právě jejich program a jejich světonázor představují cestu z marasmu, do něhož se Evropa zvládla v posledních několika stoletích dostat. I naše skupinka začínala naprosto stejným způsobem, okolnosti nám nicméně nedopřály dlouhého trvání a naše naivní marnění času udusily už v zárodku. S odstupem to vnímáme jako šťastnou okolnost: díky tomu dnes máme možnost nahlížet na celý problém z jedinečné perspektivy osobních zkušeností a uvědomělosti nedostatků, jimiž trpí zaběhlý způsob odporu vůči modernímu světu.

Dle našeho poznání je chybou, kterou všechna taková hnutí – naprosto bez rozmyslu, jako přes kopírák – opakují, nepochopení faktu, že boj, do něhož se pouští, ve skutečnosti probíhá na dvou odlišných frontách současně. Za moderním světem a všemi jeho smyslově poznatelnými projevy stojí neviditelné síly, tendence a zákonitosti, proti nimž je třeba se postavit s úplně jinými zbraněmi než s politickými projevy a volebními mítinky. Je potřeba zdůraznit, že význam čelení těmto silám dalece přesahuje význam boje vedeného čistě politickými prostředky. Kvůli prvotnosti vnitřního před vnějším, kvůli prvotnosti ducha před vším hmotným, je bezpodmínečně nutné začít právě zde, u otázek duchovního zdroje stojícího za budoucími změnami. To je však něco, co u dnešních „protimoderních“ hnutí prakticky nelze nalézt. Jistě, společně s těmito hnutími vyrůstají i různé druhy myšlenek a rozmanité teorie, avšak tyto jsou spíše jen pouhým odrazem aktuální skutečnosti než aby přinášely něco skutečně nového a niterně odlišného. Tato hnutí totiž ve skutečnosti vznikají čistě s negativním úmyslem vymezit se vůči jistým skutečnostem, vydělit je od sebe a radikálně potlačit jakoukoli vědomou spojitost s nimi: možná právě proto je obvykle tím prvním, na co se klade důraz, návrh nové vlajky, loga a sepsání obligátního textu „Kdo jsme?“. Hlubší analýzy problémů, před nimiž stojíme, jsou povětšinou jen vedlejším přílepkem, který reálné směřování hnutí ovlivňuje jen zcela nepatrně. Nedělejme si proto iluze, podobná hnutí jsou ve své podstatě stejně moderní jako svět okolo nich; nenesou v sobě téměř nic, co by již od začátku nízkost modernity jakýmkoliv způsobem kvalitativně překračovalo, a co by ji tím pádem mohlo skutečně porazit.

 
Transcendence – nakreslil Aetius

Spisů sepsaných jako ideová východiska či manifesty zmíněných spolků lze bez problému nalézt víc než dost. Avšak kvalitních materiálů, které by překonávaly zabarvenost ideologií konkrétní skupiny a jež by se zaobíraly situací nastávající po selhání takového pokusu, je minimum, neboť většina ideologů se po krachu jejich zaručeně správného receptu na vítězství raději schová někam, kde na ně nebude vidět. Jednou z prací, která se naopak našemu problému plně věnuje a mistrně ho analyzuje, jsou Směrnice Julia Evoly. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Jediná cesta vede k vrcholu

Ke zdolání vede pouze jediná cesta – přímá cesta činu

část teoretická[1]

Čin a jemu předcházející příprava: dvě záležitosti klíčového významu, přesto však mezi mnohými panuje zkreslená představa o jejich významu a vzájemné souvislosti. Jelikož tyto elementy považuji v dnešních časech za zcela zásadní, chtěl bych zde tímto našemu typu člověka předložit pomůcku, která by mu mohla napomoci k zorientování a nastolení správného směru. Nakonec si zde ukážeme i několik nepříjemných skutečností, které mezi našimi lidmi dosvědčují omyly v uchopení zde probíraného principu, čímž také nepřímo poškozují veškeré naše snažení.

***

Budeme se tu bavit pouze o zvláštním typu člověka. Jelikož je jediný, který nás zajímá, nazveme jej náš typ člověka. Od běžných lidí, kterých jsou dnes na světě miliardy, se liší svou vlohou jemného vnímání a schopností zaujímat skutečně aktivní postoj[2] k věcem a záležitostem života. Uvnitř něj si takovýto základ vynucuje zcela odlišné podoby vnímání a zájmů[3].

Jeho vlohy však v moderním světě prostém tradice, která by zajišťovala náležité a nezbytné zasvěcení, představují problém. Stávají se z nich spíše břemena (vizte tu), než aby byly výhodou a známkou jedincovy ušlechtilosti. Pod jejich vahou tak náš člověk nabývá silného přesvědčení o vlastní nemohoucnosti a ztracenosti. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Hrdina: ten, kdo neváhá uskutečnit to, o čem druzí jen mluví.

Nechceme, aby tento text vyzněl jako nějaký připitomělý manifest. Těch už bylo sepsáno dost: kdykoli se začala formovat nějaká skupina, to první, co její členové pociťovali za důležité, bylo vykřičet do světa těch pár nesmyslů, které považovali za svůj program. I my máme stejnou zkušenost; i my jsme kdysi sepsali a zveřejnili vlastní manifest. Naštěstí jsme se ale dokázali posunout dále: pochopili jsme, že, obrazně řečeno, čím menší ratlík, tím větší potřebu má štěkat. My už necítíme nutnost na sebe upozorňovat, protože jsme poznali, že nás to silnějšími neudělá; spíš by nás to jen utvrdilo v naší slabosti.

Myšlenky obsažené v tomto příspěvku se nám hlavou honí již delší dobu; jak přesně dlouho, nevíme. Možná již od narození, možná už z časů dávno před ním. Pakliže lze u druhých vysledovat bod jejich názorové konverze a počátek jejich odporu vůči modernímu světu, pak u nás zřejmě ne. Může-li nás nějaký symbol dobře charakterizovat, pak zřejmě symbol „Plaváčka“. Byli jsme vrženi do rozbouřených vod temného věku a vychováni duchovně chudým světem, přesto však v nás koluje jiná krev – krev dávných králů a vládců, kteří v dobách dávno zapomenutých silou své vůle tvořili a formovali tento svět. Ač plně ponořeni do temných sil, přesto jsme jim nikdy plně nepodlehli a vždy si uchovali určité nejasné povědomí o tom, že může být lépe.

Pokud je někdo cizí vůlí ustavičně přetvářen v něco, čím není a co je mu z podstaty cizí, musí u něj nastat zmatenost. Ani my jsme se nestali výjimkou. V souladu s příkladem okolí jsme začali to, co tak postrádáme, hledat mimo sebe ve vnějším světě. Začínali jsme jako národně profilované hnutí, k nacionalismu jako takovému – jak jej chápe většina lidí – jsme však nikdy netíhli. Spíše v nás právě nacionalismus do jisté míry probouzel vzpomínky na ideu sebevlády, pevné vůle, moci nad životem a hrdosti. Hrdost; to je především odpor vůči otroctví – včetně těch, která nejsou tak zjevná: otroctví času a světa podmíněnosti.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Tak jako se temnota obává zrození nové hvězdy, tak se i lidové masy třesou strachem před probuzením skutečné individuality. Tam, kde se počíná formovat řád, tam umírá chaos, neboť chaos a řád nemohou existovat vedle sebe. Najde-li někdo v sobě dostatek odvahy a začne-li síly, které probíhají jeho životem, uchopovat, formovat a podrobovat své vůli, jinými slovy, začne-li chaos přetvářet v řád, stane se podobným hvězdě. Pak již neovládá pouze svůj vlastní život, ale začíná působením vlastní vůle určovat a formovat i životy druhých: stejně jako hvězda začíná svou přítomností zasahovat do pohybu okolní hmoty a formovat z ní své planetární souputníky.

Světlo již pouhou svou přítomností pohlcuje temnotu, protože ta nemá svou vlastní existenci: je jen nedostatkem světla. Stejně tak objevení řádu automaticky znamená destrukci chaosu, neboť ten je jen nedostatkem řádu. Ti, kdo svou vlastní podstatu identifikují s chaosem, temnotou a nevědomými živelnými silami, pak v přítomnosti řádu a světla nutně musí začít cítit bytostné nebezpečí, neboť formující síly začínají rozkládat jejich vlastní chaotickou podstatu a vtiskovat jí vlastní tvář. Ti, kdo nebudou schopní tento proces vnitřně pochopit, nahradit svůj pasivní postoj postojem aktivním a sami v sobě rozžehnout světlo, budou trpět a s velkou pravděpodobností i zemřou; ti, kdo se tomuto procesu přizpůsobit dokáží, dostávají šanci vtisknout skutečnou individualitu i svému vlastnímu životu a povýšit jej nad běžnou lidskou úroveň.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Hrdina neváhá učinit krok nad propast, neboť, na rozdíl od druhých, cítí, že jen průchod přes ni vede k zisku všechno, co si jeho srdce kdy žádalo.

V našem směřování může velmi snadno dojít k podlehnutí skepsi a pocitům totální marnosti jakéhokoli úsilí. Svět kolem nás se zdá být manifestací těch nejnižších, nejhnusnějších, nejubožejších a nejzvrácenějších principů, jaké si lze představit a téměř se zdá, že nemáme vůbec žádnou moc s tím cokoli udělat a že tomu můžeme jen smutně přihlížet. Mnozí z nás se s nadšením vrhají do práce, ale po střetech s nechápavostí okolí jejich nadšení rychle vyprchá; stejná situace se opakuje stále dokola a mladé idealisty začne dříve či později utvrzovat v totálním pesimismu. Lze si v takto potemnělém a zvráceném světě zachovat vědomí čistých idejí a víru v existenci nějakého světla?

Začneme nastíněním fundamentálního rozdílu mezi světem, v němž žijeme a světem, v němž bychom chtěli žít. Tím hlavním, co odlišuje moderní svět od světa tradičního, je všudypřítomná povrchnost. Moderní civilizace, společenské struktury i jednotliví lidé a jejich způsob myšlení a vnímání jsou povrchní, plytké, postrádající jakoukoli hloubku a jakékoli zakořenění v hlubších úrovních reality. To, co postrádá zakořenění ve svém zdroji, má jen omezenou a krátkodobou existenci poznamenanou nedostatkem vnitřní životní síly, což vede k neodvratnému chátrání a nakonec k rozpadu – stejně jako u rostlinky vytržené ze země. Není divu, že se působení v tomto cyklu zběsilého vznikání a opětovného zanikání zdá zcela marné: úsilí ztroskotává téměř ihned potom, co začalo.

Povrchní lidé nemohou pociťovat povrchnost jako problém, neboť sami jsou jejím ztělesněním; povrchnost může jako problém vnímat pouze ten, kdo ji má s čím srovnat a vedle vědomí vnějšího světa si do jisté míry zachovává i určité povědomí o hlubších rovinách života a cítí tedy rozpor mezi nimi. Právě uvědomování si tohoto rozporu mezi povrchností moderní doby a hloubkou světa dávno zašlého je tím, co nás odlišuje od většiny našich současníků a do značné míry formuje naši existenci. To, jakým směrem se budou ubírat naše osudy, závisí právě na postoji ke zmíněnému problému. V podstatě existují jen dvě možná východiska: buď se vzdáme moderní povrchnosti, podvolíme se jí, smíříme se s ní a necháme se jí pohltit, anebo přijmeme svůj Kříž, prohloubíme vědomí života a staneme se živoucími důkazy o vznešených hloubkách světa Tradice. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Older Posts »