Posts Tagged ‘Heroická tradice’

Z mrtvých vstání

V čase předvánočním jsme se zmínili o významu vánočních svátků a symbolice Nového roku. Křesťanská tradice chápe Vánoce a konec starého roku jako zrození a příchod Spasitele. To nejdůležitější – samotný akt spasení – se však pojí se svátkem, který nás čeká v tomto čase: s Velikonocemi; to je také důvod, proč v křesťanské tradici Velikonoce svým významem ve skutečnosti překonávají oslavy Vánoc. V tomto článku se zmíníme o významu symbolů spojených s jarními oslavami a vysvětlíme je v kontextu árijské heroické tradice.

***

Oslavy jara jsou mnohdy soudobou etnologií chápány jako pouhé oslavy konce zimy, oslavy konce období nedostatku, neúrody a strádání a naopak obnovy sil, hojnosti a blahobytu. Svátky však mají i mnohem hlubší význam, jehož důležitost zůstala moderním badatelům do velké míry skryta. Jádrem těchto oslav je aktualizace symbolu přechodu ze současné, neúplné a nedokonalé formy do formy jiné, úplné a dokonalé. To sice souvisí s onou obnovou sil, zdraví a blahobytu, dalece to však překonává jakoukoli materializovanou představu hmotného dostatku, kterou má v této souvislosti na mysli většina lidí, jež napadne zamyslet se nad významem jarních svátků.

Tradiční rituály spojené s těmito svátky souvisely s vírou starověkých společností v to, že dějiny jsou, vlivem destrukčního působení času, úpadkem a nikoli pokrokem, jak hlásá víra moderní doby. Každá tradiční mytologie zmiňuje, že na počátku byl život lidstva snazší, příjemnější a hlavně: že měl smysl. Naši předkové, vědomi si úpadku světa kolem sebe na straně jedné a velkoleposti, dokonalosti a bohatosti světa dávno zašlého na straně druhé, hledali všemožné cesty, které by je dovedly zpět na počátek časů a obnovily velkolepost počátku. Ve skutečnosti, právě tato snaha hrála v tradičních společnostech dominantní úlohu a podřizovala si všechny aspekty života našich předků: od umění, přes vědu, organizaci společnosti až po politiku.

O tom, že v souladu s tradičním vnímáním času, byl na počátku čas, kdy žil člověk v jednotě s Bohem, měl v sobě sjednocenou moc i vědomí této moci, v průběhu času se vědomí této jednoty začalo vytrácet, až se z člověka stala oběť jeho dualistického vnímání světa utápějícího se v pocitu vlastní bezmoci, se zmiňují písemné doklady o jednotlivých tradicích; za všechny vybíráme krátkou Hésiodovu zmínku o zlatém věku[1]: „I stvořil na počátku zlaté pokolení lidí, synů smrti, nesmrtelní, kteří bydlí na Olympu. (…) Žili oni jako bozi, bezstarostné srdce v těle, bez roboty, bez trampoty; ani okem nevídali mdlé staroby, ale věčné na rukou i nohou stejní, těšili se, jedli, pili, veškerého hoře prázdni – a zmírali, jak by spánek na ně chodil; bylo všeho, bylo nazbyt, nezorána nesla plodonosná země žeň bohatou, nelakomou; oni v pokoji, když chtěli, přikládali ruku k dílu, v nepřeberném blahobytě, požehnáni stády bravu, příjemni blaženým bohům…“ Podobnými slovy primordiální ráj líčí každá mytologie[2] a každá mytologie také hovoří o hrdinech, kteří se mohou skrze vlastní úsilí do tohoto ráje opět navrátit. Způsoby znovudobytí ráje se tradici od tradice do jisté míry liší, proto se budeme zabývat pouze symbolikou, která je spojená s Velikonocemi a analogickými svátky. Symbolismus, který nás nyní zajímá, v sobě spojuje motivy duchovní očisty, jež je následována osvobozením od hříchu, vykoupením z otroctví a návratem do primordiálního stavu. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Dovolíme si předejít různé novopohanské servery a zmínit se o původu a skutečném významu vánočních svátků. Nemáme však v úmyslu skuhrat nad „ukradnutím“ pohanských oslav křesťany, ale máme v úmyslu osvětlit skutečný symbolický význam tohoto svátku v rámci tradičního světa, a to s přihlédnutím k jeho heroicko-obnovitelským aspektům, především pak k symbolu zrození Spasitele. Zdůrazňujeme, že analogie a spojitosti mezi pohanskými svátky a křesťanskými oslavami zrození Ježíše Krista podle nás neznamenají negativní nahrazení či dokonce „vykradení“ jedné tradice jinou, ale naopak pozitivní potvrzení správnosti obou tradic.

Guido Da Siena: Zrození

***

Než se zmíníme o samotných Vánocích, musíme připomenout, že tradiční způsob vnímání času byl diametrálně odlišný od toho moderního. Zatímco moderní doba chápe čas lineárně – jako soustavu po sobě následujících jevů s měřitelnou kvalitou předtím a potom – tradiční svět jej chápal cyklicky.[1]

Zatímco člověk dneška žije v iluzi pozitivního pokroku a soustavné evoluce, archaický člověk chápal působení času způsobem negativním. Jednotlivé cykly pro něj neměly evoluční, ale naopak involuční tendenci. Trvání každého časového cyklu tak chápal jako kontinuální úpadek. In illo tempore bylo vše nové, čisté, stabilní a silné, zatímco na konci cyklu vše upadá, degeneruje a chřadne. Stvoření světa, jímž začíná nový cyklus, tradiční mytologie vždy charakterizují jako vítězství božského řádu nad počátečním chaosem. Historické trvání cyklu zde zase odpovídá úpadku, bujení hříchu, zapomínání na počátek a zatemňování duchovnosti.[2] Konec cyklu pak odpovídá totálnímu vítězství chaosu a rozpuštění posledních zbytků řádu a forem starého světa. Pohlcení řádu chaosem však neznamená – a ani nemůže znamenat – jeho totální konec. Bůh je věčný a nepodléhá času; totéž pak platí i pro božský řád. Tento tradiční řád jest, má bytí sám o sobě, zatímco chaos je jen zatemněním tohoto řádu, pouhou iluzí, která jej překrývá, ale přitom nemá vlastní existenci. To, co má bytí, nemůže být zničeno a to, co bytí nemá, nemůže přetrvat: řád je proto metafyzicky nadřazený chaosu a nutně jej musí překonat. Stvořený svět vzešel z prvotního chaosu a nový svět vzejde i z chaosu na konci světa.

Kromě toho, že člověk Tradice chápal čas cyklicky, se zároveň necítil oddělený od prostředí, v němž žil: proto mu rozuměl a znal cykly vnějšího světa, skrze něž dokázal porozumět i cyklům svého světa vnitřního. Když viděl, že po každé noci přijde nový den a po každé zimě přijde opět jaro, uvědomoval si, že i jeho vlastní konec se pro něj může stát novým začátkem a že jeho vlastní smrt může znamenat zrod nového života. Vědomí tohoto faktu bylo pro tradičního člověka důležité: dovolovalo mu nejen zbavit se strachu ze smrti, ale i smrt heroicky překonat. Každý konec cyklu má symbolickou sílu, skrze niž si člověk může projít krizí smrti a uvědomit si svou vlastní nesmrtelnost.

Konec roku naši předkové spojovali s anulováním destrukčních účinků času a obnovením počátku a jeho slávy. A oslavy Vánoc jsou nedílně spojeny právě s koncem ročního cyklu. Pro většinu tradičních společností byl konec roku spojen se zimním slunovratem (či obdobím na něj navazujícím). Doba předcházející zimnímu slunovratu představuje přicházející konec starého cyklu: síla slunečních paprsků, jež jsou zdrojem života, slábne a naopak sílí chaotické síly temnoty. Z přírody mizí zeleň poskytující potravu zvířatům, krajina mizí pod sněhem, dny se zkracují a sluneční kotouč na své pouti oblohou dokáže vystoupat do stále nižších výšek, jako by ztrácel sílu. V den zimního slunovratu ale dojde k obratu ve zdánlivě prohraném boji a k triumfu solárního boha: následuje překonání temnoty, nový začátek a zrození Spasitele, hrdiny-obnovitele, který má opět posílit oslabený svět a obnovit sílu a slávu zlatého věku.

Jak jsme již zmínili, konec cyklu je doprovázen rozpouštěním forem starého světa v chaosu. Dochází tak ke stírání všech hranic – mezi nebem a zemí, mezi minulostí a budoucností, světem živých a světem mrtvých – a k prolnutí nebe, země a podsvětí. Je to čas, kdy se probouzí – a stávají viditelnými – různí duchové, démoni, víly a také mrtví. Zároveň jde o nejmagičtější období roku; žádné jiné období není tak spojené s různými kouzly a magií jako právě dvanáct dní, jimiž končí starý rok. Vzhledem k rozpadu času je toto období výjimečně vhodné k předpovídání budoucnosti: anglosaská tradice mluví o věštění během Modraniht;[3] slovanská tradice spojuje věštby s Velesovou nocí; Keltové zase věštili během oslav Alban Arthuan. Snahy o předpovězení budoucnosti přetrvaly i v křesťanské tradici ve vánočních zvycích jako je pouštění lodiček, rozkrajování jablka, lití olova nebo házení střevícem.

Germánská tradice také spojuje konec roku s mýtem o konci světa, se šířením chaosu a stíráním všech hranic. Během dvanáctidenního období od 25. prosince do 6. ledna se na obloze prohánějí vojska Wildes heer v čele s Ódinem. Tato vojska jsou složená z mrtvých bojovníků, kteří padli v bitvách a byli valkýrami odneseni do Valhally; jízda na konci roku tak viditelně koresponduje s mýtem o ragnaröku. Začátek soumraku bohů má ohlásit krutá zima a následně mají vlci spolknout Slunce i Měsíc, což zcela jasně odkazuje ke zdánlivému triumfu temnoty. Důležitým symbolem spojeným s germánským koncem světa je had Jörmungandr (Midgardsormr), který byl bohy svržen do moře, kde vyrostl tak, že obepínal celý svět a zakousl se do svého vlastního ocasu. Viditelně tak odpovídá symbolu hada Urobora a představuje čas, který způsobuje degeneraci světa a nakonec způsobí i jeho zánik.[4]

návrat

Naši předkové však k tomuto symbolismu nepřistupovali pasivním připomínáním, nýbrž snahou o aktivní rituální zpřítomnění těchto symbolů a vědomým prožitím jejich významu. Jedním z nejznámějších svátků, jehož cílem bylo rituálně rozložit všechny formy starého cyklu, je bezpochyby římská oslava saturnálií,[5] jež se časově překrývaly s pozdějšími Vánocemi. V průběhu oslav došlo k dočasnému rozpuštění veřejných institucí, převrácení společenských vztahů a k nevázanému veselí, během něhož se pilo, hodovalo a provozovaly hazardní hry. Také se konaly průvody v čele se symbolickým zpodobněním boha Saturna jedoucího na zlatém praseti[6] symbolizujícím přicházející blahobyt a úrodu. Smyslem zmíněných oslav nebylo „popustit uzdu svazující morálky“ a „užít si“, ale spíše rituálně zpřítomnit symbol chaosu konce cyklu, zničit tak všechny jeho staré a opotřebované formy a umožnit tak počátek nového cyklu.

Jak jsme již řekli, aby mohl vzniknout nový svět, musí být nejdříve očištěn od zbytků starých forem (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

« Newer Posts