Posts Tagged ‘Hnutí’

Tento článek je převzat z webu Veliké poledne se souhlasem autora.

*

Ukrajina - boje

*

Současný systém nepanuje proto, že by se tak pevně držel v sedle, nýbrž proto, že neexistuje žádná silná a smysluplná alternativa.

Razantní odklon od dnešních trendů by byl nanejvýš žádoucí, protože ať už stávající společnost směřuje kamkoli, nečeká ji ve 21. století již pranic dobrého. Ale i když se o to různí lidé snaží, málokdo doopravdy vidí možnost úspěchu. Naděje se upírají spíše k předpokladu, že až se společnost zhroutí, uvolní se prostor pro vznik „něčeho nového“.

Já osobně tyto naděje považuji z velké části za liché. Současnost nepřeje vzniku velkého hnutí především svým blahobytem. U většiny lidí jsou vyhlídky na osobní prospěch, na zlepšení životní situace, příčinou velké části jejich motivace do nějakého hnutí vstoupit. Nadbytek proto plodí pasivitu a nezájem, a tedy menší počet potenciálních zájemců.

Jinak mají ovšem všichni kritici společnosti nebývale volné ruce a také značné možnosti. Nedaří-li se jim přikládat cihlu k cihle, není to vinou sabotáží, nýbrž jednoduše tím, že jsou to mizerní stavitelé. Všude se nedostává vůdců. Nevidím žádnou snahu o smysluplnou změnu, která by přesahovala klubovou formu a klubovou úroveň. Mezím tolerance této společnosti se uvážliví kritikové zatím ani vzdáleně nepřibližují.

Tento problém by v době nestability nebyl o nic lepší. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Níže publikovaný přepis pochází z knihy Psychologie davu (1895) od Gustava le Bona, respektive ze čtvrté části první kapitoly druhé knihy jejího českého překladu (1994). Přestože většina autorových soudů, kvůli jeho založení (pozitivistické vnímání světa), je pro nás neakceptovatelná, se zde uvedeným pozorováním souhlasíme – a myslíme, že je možné jej přeneseně vztáhnout na otázku tolik zmiňovaného, ovšem v podstatě neexistujícího protisystémového hnutí, v němž jednotlivé organizace odpovídají níže popsaným „institucím“ (=zřízením) a různé manifesty pak „ústavám“.

Zvýraznění textu provedeno redakcí Hrdosti; stejně tak odsunuto několik méně podstatných úseků textu do poznámek pod čarou.

***

Gustave_Le_Bon

Gustave le Bon

Je ještě obecně rozšířena myšlenka, že instituce mohou vyléčit nedostatky společností, že pokrok národů je důsledkem zdokonalení ústavy a vlád a že společenské změny mohou být provedeny dekrety. Tento názor byl východiskem Francouzské revoluce a také dnešní sociální teorie se o něj opírají.

Ani stále se opakující zkušenosti nedovedly dosud vážně otřást touto nebezpečnou chimérou. Filosofové i historikové se marně snažili dokázat její nesmyslnost. Vyložili sice snadno, že instituce jsou dcerami idejí, citů a mravů a že předělají-li se zákoníky, nepředělají se tím i ideje, city a mravy. Národ si nezvolil své instituce libovolně právě tak, jako si nevybral barvu svých očí a vlasů. Instituce a vlády jsou produktem rasy. Nejsou vůbec tvůrci určité historické epochy, jsou naopak jejím dílem. Národy nejsou ovládány tak, jak by se to hodilo jejich okamžitým rozmarům, nýbrž tak, jak to vyžaduje jejich povaha. Je často zapotřebí staletí, aby se utvořil nebo aby se změnil politický řád. Instituce nemají žádnou vnitřní moc: samy o sobě nejsou ani dobré, ani zlé. Ty, které jsou v daném okamžiku pro určitý národ dobré, mohou být jinému velmi škodlivé.

Proto také není v moci národa skutečně měnit své instituce. Může ovšem za cenu násilných revolucí změnit jejich názvy, ale jejich podstata se nemění. Názvy jsou pouze prázdná označení, o něž se nemá starat historik, zabývající se skutečnou hodnotou věcí. Tak např. nejdemokratičtější zemí na světě je Anglie[1], ačkoliv je to monarchie, kdežto jihoamerické republiky, přes své republikánské ústavy, jsou země, kde vládne nejtěžší despotismus. Osudy národů jsou určovány jejich povahou, nikoliv jejich vládou. Tuto skutečnost jsem se snažil vyložit ve své předešlé knize, opírající se o přesvědčivé příklady.

Utrácet čas sestavováním ústavních listin je dětinskou námahou a neužitečným cvičením v rétorice. Nutnost a čas, necháme-li je volně působit, ujmou se samy úkolů, aby je vypracovaly. To také učinili Anglosasové a velký historik Macaulay nám to ukazuje na jednom místě svých spisů, kterému by se měli naučit nazpaměť všichni politikové našich zemí. Poté co ukázal všechno dobro, které z čistě rozumového hlediska mohly způsobit zákony, vypadající jako změť absurdnosti a rozporů, srovnává řadu ústav, zaniklých ve zmatcích latinských národů v Evropě a Americe, s ústavou Anglickou. Ukazuje, že ta se měnila velmi pozvolna, po částech a pod vlivem bezprostředních nutností, nikdy však na základě rozumových spekulací. [2] (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

V minulosti jsme již v našich úvahách poukázali, že různá „hnutí“, jež by snad měla být protisystémová – aniž bychom měli na mysli jakékoliv konkrétní – ve skutečnosti tzv. „systém“ napodobují a tím jej udržují při životě. My, lidé z okruhu Hrdosti, chápeme „systém“ v daleko širších rozměrech, než které pojímají pouhou politickou reprezentaci jakkoliv vymezeného útvaru: dle nás jde spíše o celý soubor hodnot a principů, jež prostupují celý útvar, od jeho nejnižších elementů, až po jeho vrcholové a tím i exponované části. Co fundamentálně odsuzujeme nazýváme moderním světem a nyní se pokusíme poukázat na jednu z jeho hodnot, kterou bez rozmyslu přejímají i výše zmíněná rádoby protisystémová hnutí.

Nigredo

Tou hodnotou je ublíženost, která je chápána coby argument pravdy a skutečnost zasluhující lítostnou pozornost. Zde není třeba přílišného vysvětlování. Co dnešnímu světu chybí je síla – pozitivní tvořivá síla, která sama ze sebe dovede utvářet svět k obrazu svému a plodit nové vyšší hodnoty. Namísto ní je ctěna ublíženost, která ve své podstatě není ničím jiným než vydíráním, bez vlastní snahy se o něco zasadit – svou mentalitou by se dala přirovnat k mentalitě parazita. Zde nejde o nějaký morální nářek z naší strany; popsané chování totiž s sebou nese ty nanejvýše reálné následky. Tak jako parazit může svého hostitele zničit a tím nepřímo (či přímo?) přivodit vlastní smrt, tak neustálá ublíženost stráví svého vyvolavatele jakož i utěšitele, jehož postupně vyčerpá. Strategie ublíženosti je tedy strategií postupně narůstajícího úpadku. Zda je pro toho kterého člověka – či celé společenství – přípustné být ublíženým (parazitem), je pak otázkou různými vlivy podmíněné etiky. Že na ublíženosti stojí jak moderní svět, tak zmíněná hnutí, si ukážeme na následujících příkladech.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Dosáhne-li mladý český idealista, který se cítí být ovlivněn nacionalistickými myšlenkami, jistého stupně vnitřní diferenciace vůči lidovým masám, musí rychle rozpoznat, že české „národní hnutí“ je do značné míry vnitřně vyprázdněné a že ustrnulo na mrtvém bodě. Tato nepopiratelná vnitřní prázdnost se nejmarkantněji projevuje nekritickým přejímáním všeho, co přijde ze zahraničí – především z Německa a Itálie[1] – a slibuje nějaký výraznější postup (jímž se rozumí získání dalších sympatizantů, jakkoli kvalitních). Tato snaha je vlastní především oněm sympatizantům národního hnutí, pro které je ono vlastenectví jen pózou, vyjádřením potřeby „někam patřit“ a pro něž veškerá vlastenecká činnost začíná i končí připnutím si placky na batoh. Diferencovanější osobnosti, které si vybudovaly jistou vnitřní autonomii, sice vnímají tuto snahu přinejmenším jako nechutnou, nicméně většina z nich ji není schopná pozitivně překonat, neboť zůstávají zabředlí na kulturně-společensko-politické rovině. Právě proto bychom rádi krátce nastínili náhled pramenící z roviny zcela odlišné a poukázali tak na jiný směr, jímž by se mohlo české vlastenectví, respektive nějaká menší vlastenecká skupina, v budoucnu ubírat.

Onou rovinou, z níž na zmíněný problém nahlížíme, je rovina duchovní. Obracíme se nikoli k těm, pro něž je nacionalismus pouze „volnočasovou aktivitou“, ale k těm nemnoha, pro něž je něčím mnohem hlubším: způsobem i nejhlubším smyslem života. Právě jen tito budou moci správně pochopit a ocenit hodnotu toho, co se zde snažíme prezentovat. My sami se sice za vlastence v pravém slova smyslu nepovažujeme a dáváme přednost jinému symbolismu, nicméně i ve správným způsobem chápaném vlastenectví nacházíme vhodný nástroj, který by u těch, kdo jej vhodným způsobem užijí, mohl vést k překonání čistě lidského údělu a k duchovnímu probuzení. Proto máme na tomto místě v úmyslu poukázat na heroickou duchovní tradici vyjádřenou ryze českou symbolikou, krátce ji zasadit do kontextu tradičního árijského symbolismu a nabídnout ji jako výchozí materiál ke studiu a jako nástroj k vlastní sebeiniciaci vlastencům usilujícím překonat prázdnost dnešního českého nacionalismu. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »