Posts Tagged ‘Instituce’

Níže publikovaný přepis pochází z knihy Psychologie davu (1895) od Gustava le Bona, respektive ze čtvrté části první kapitoly druhé knihy jejího českého překladu (1994). Přestože většina autorových soudů, kvůli jeho založení (pozitivistické vnímání světa), je pro nás neakceptovatelná, se zde uvedeným pozorováním souhlasíme – a myslíme, že je možné jej přeneseně vztáhnout na otázku tolik zmiňovaného, ovšem v podstatě neexistujícího protisystémového hnutí, v němž jednotlivé organizace odpovídají níže popsaným „institucím“ (=zřízením) a různé manifesty pak „ústavám“.

Zvýraznění textu provedeno redakcí Hrdosti; stejně tak odsunuto několik méně podstatných úseků textu do poznámek pod čarou.

***

Gustave_Le_Bon

Gustave le Bon

Je ještě obecně rozšířena myšlenka, že instituce mohou vyléčit nedostatky společností, že pokrok národů je důsledkem zdokonalení ústavy a vlád a že společenské změny mohou být provedeny dekrety. Tento názor byl východiskem Francouzské revoluce a také dnešní sociální teorie se o něj opírají.

Ani stále se opakující zkušenosti nedovedly dosud vážně otřást touto nebezpečnou chimérou. Filosofové i historikové se marně snažili dokázat její nesmyslnost. Vyložili sice snadno, že instituce jsou dcerami idejí, citů a mravů a že předělají-li se zákoníky, nepředělají se tím i ideje, city a mravy. Národ si nezvolil své instituce libovolně právě tak, jako si nevybral barvu svých očí a vlasů. Instituce a vlády jsou produktem rasy. Nejsou vůbec tvůrci určité historické epochy, jsou naopak jejím dílem. Národy nejsou ovládány tak, jak by se to hodilo jejich okamžitým rozmarům, nýbrž tak, jak to vyžaduje jejich povaha. Je často zapotřebí staletí, aby se utvořil nebo aby se změnil politický řád. Instituce nemají žádnou vnitřní moc: samy o sobě nejsou ani dobré, ani zlé. Ty, které jsou v daném okamžiku pro určitý národ dobré, mohou být jinému velmi škodlivé.

Proto také není v moci národa skutečně měnit své instituce. Může ovšem za cenu násilných revolucí změnit jejich názvy, ale jejich podstata se nemění. Názvy jsou pouze prázdná označení, o něž se nemá starat historik, zabývající se skutečnou hodnotou věcí. Tak např. nejdemokratičtější zemí na světě je Anglie[1], ačkoliv je to monarchie, kdežto jihoamerické republiky, přes své republikánské ústavy, jsou země, kde vládne nejtěžší despotismus. Osudy národů jsou určovány jejich povahou, nikoliv jejich vládou. Tuto skutečnost jsem se snažil vyložit ve své předešlé knize, opírající se o přesvědčivé příklady.

Utrácet čas sestavováním ústavních listin je dětinskou námahou a neužitečným cvičením v rétorice. Nutnost a čas, necháme-li je volně působit, ujmou se samy úkolů, aby je vypracovaly. To také učinili Anglosasové a velký historik Macaulay nám to ukazuje na jednom místě svých spisů, kterému by se měli naučit nazpaměť všichni politikové našich zemí. Poté co ukázal všechno dobro, které z čistě rozumového hlediska mohly způsobit zákony, vypadající jako změť absurdnosti a rozporů, srovnává řadu ústav, zaniklých ve zmatcích latinských národů v Evropě a Americe, s ústavou Anglickou. Ukazuje, že ta se měnila velmi pozvolna, po částech a pod vlivem bezprostředních nutností, nikdy však na základě rozumových spekulací. [2] (Celý příspěvek…)

Read Full Post »