Posts Tagged ‘Karel IV.’

Následující pojednání o dvojí podobě života sepsal Karel IV. v první kapitole své autobiografie Vita Caroli (zde v překladu Jakuba Pavla). Dovolujeme si tento text opatřit poznámkami v hranatých závorkách; v nich uvádíme naše chápání té které záležitosti. Doporučuji nejdříve přečíst bez komentářů (z důvodu snazšího přeskakování jsou barevně odlišeny).

***

Karel IV.Svým nástupcům, kteří budou sedět na mém dvojím trůně, chci dát poznat dvojí život [život odehrávající se ve sféře bytí; život nepomíjivý X život v dění, v nastávání; život pomíjivý] tohoto světa, aby z něho vyvolili lepší. Představa dvojího života nám v mysli lépe vyvstane, užijeme-li podobenství o dvojí tváři. Neboť jako tvář, kterou zříme v zrcadle, je prázdná a není nic, tak také život hříšníků [=lidí, kteří jsou zcela pohlceni děním; nejedná se morální pojem související se sankcí za nějaký konkrétní skutek] je prázdný a není nic. Proto praví Jan (Orličník) v evangeliu: „A bez něho [života nepomíjivého] nic není učiněno.“ Jakým ale způsobem je možné obrátit v nic dílo hříšníkovo, když je přece byl učinil? Hřích vpravdě učinil, nikoliv skutek [podlehnutí (žádosti, dění) není skutkem; skutek musí být aktivní]. Latinské slovo opus (dílo) je odvozeno od optacio (žádost) a hříšník vždy žádá rozkoše a poskvrňuje se jimi. Vpravdě se ve svých žádostech klame, neboť touží po věcech podléhajících zmaru, které se vniveč obracejí […což je vlastnost všech jevů počínajících ve světě dění]. A tak se pohřbívá jeho život s ním samým; neboť když tělo béře zkázu, končí se i jeho žádosti. O druhém pak životě [nepomíjivém] praví Jan Evangelista: „Co učiněno jest v něm, byl život a život byl světlem lidí.“ Kterak však učiníme, aby náš život byl v něm a aby byl světlem naším, učí nás Spasitel řka: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm.“ Kdo žijí z takového pokrmu duchovního, zůstávají na věky. Přihlédněme, jak mají být z něho živi. Zdaž, požíváme-li tělesně rozličné pokrmy, jež podléhají zkáze, nemusíme na ně mít chuť a zdaž naše vnitřnosti je nemusí dychtivě přijmout a rozvést po ústrojích našeho těla, aby se proměnili v krev; i zdaž by duch, který v krvi přebývá [zde je zajímavá lokalizace ducha…], s životem naším mohl tam zůstat? Poněvadž se však tělo porušuje, člověk umírá. Kdo však pojídá onen pokrm duchovní, z něhož duše je živa: Zdaliž není třeba, aby člověk po něm v duši své toužil, žádostivě jej přijímal a horlivě v lásce choval, aby jiskry onoho pokrmu žehem slasti a lásky se v něm vznítily [Je možné dále uvažovat o nějakém univerzálním „člověku“? Zde máme jasnou distinkci dvou lidských typů! Ještě explicitnější vyjádření tohoto je v dalších, zde nepublikovaných, částech textu]; a v nich pak aby duše měla svou životní potravu a aby v něm přebývala? A jako v tom pokrmu není nic porušitelného, tak všichni, kdož v něm přebývají, jsou prosti veškerého porušení a budou živi na věky. Což potvrzuje Spasitel, řka u Jana v VI. kapitole: „Toto jest chléb živý, který sestoupil z nebe, a bude-li kdo jíst z toho chleba, nezemře na věky.“ Život věčný je světlo člověka a bez Boha není možný. A proto praví tentýž Orličník: „A život byl světlo lidí,“ poněvadž jiný život pokládá za smrt. A vskutku je to smrt, neboť je takový život přetrpký. Co je ostatně trpčího, než když milovníci rozkoší musí pak za ně takové tresty vytrpět? Nejsou totiž toliko mrtví, nýbrž každou hodinu odumírají. Ale ti, kdož žijí životem věčným, právem se nazývají živými, protože se opřeli smrti, odmítnuvše rozkoše tělesné, a za odměnu vzali rozkoše věčné.

[…]

***

Reklamy

Read Full Post »