Posts Tagged ‘Ladislav Klíma’

[Cesare – šlechtic pravděpodobně z 19. století – se vydá na procházku. Cestou se k němu přidá mohutný lev, lísá se jako kočka, doprovází jej. Pokračují v chůzi, v pouští potkají beznohého žebráka – Čas – a příšerně vypadající dámu – Smrt –, kočka vždy při takovém setkání, zachvácena panickým strachem, uteče, Cesare přistoupí, je však zhnusen neuctivostí tuláků a s opovržení pokračuje spolu se svým zvířecím přítelem dál ve své cestě…]

*

Šli asi čtyři hodiny; Čas a Smrt za nimi zmizeli jim z očí… Šli ještě několik minut, – a Cesare již chtěl se obrátit, – když tu poznovu na průvodci svém zpozoroval děs…

Popatřil… Asi čtyři sta kroků před ním stála uprostřed pouště malinkatá chýže…

„Sláva!“ děl si spokojeně. „Tu chýši jsem před minutou neviděl – a pojednou vyrostla ze země! Zřejmo, že je to přízrak, a že i ta bába a ten dědek a snad i můj nový, vlasatý přítel jsou přízraky; to poslední by mne vskutku mrzelo! Ale buď jak buď, přízraky jsou u mne tuze vzácným hostem a musím využitkovati příležitosti..“

A chutě pokročil k chýži…

Byla patrně vystavěna z kamení… Neměla vůbec oken.. jen jedny dveře vedly do ní… Bylo v ní místo jen pro jednu, nevelkou světnici.

Lev chvěl se prudce celým svým mohutným tělem.. S prosebným řevem uchopil Cesarea jednou tlapou za pás a táhl jej rychle stranou… Cesare vzkřikl hrozivě:

„Zapomněl jsi, co jsem ti před chvílí řekl?“ A strčil lva prudce od sebe..

lev

Tento ulehl před člověka a prosebně naň hleděl naň, žalostně skuče.

„Drahý příteli,“ děl mu Cesare a něžně jej pohladiv, „Nemám ti za zlé, že se bojíš. Vždyť já jsem se před chvílí vlastně také bál… Je to strach před transcendentální tajemností – a za ten se netřeba příliš hanbit.. V těchto příšerách je něco metafyzického… Ale každý strach nutno brzy utlumit, aby nad jednáním nerozhodoval, – v tom spočívá nejvyšší statečnost, – ne v neznání strachu! Tys statečný po svém způsobu, t.j. v mezích tobě vykázaných a tvým duchem nepřekročitelných. Ale karakteristikon vyššího člověka, jako ku př. mne, jest, že je statečný ve všem, že nic nemůže svésti ducha jeho z přímé cesty, kterou kráčí! Počkej venku na mne, bratře, – vrátím se brzo, a pak půjdeme zcela jistě domů..“

A Cesare rychlými kroky došel k tajemné chýži a vstoupil. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Zdzislaw Beksinski
[…]„Hnusilo se ti „i obešel já polí pět“[1], – ale hnus před tebou samým to byl, cos cítil. Nenávidíš mne, ale nenávist je to k tobě samému. Každý hnus jest jen útěk před sebou, každá nenávist jen slabošské hrození pěstí a křečovité zatínání jich místo boje. Tam dole v temnu učíš se pomalu být silným, čistým a světlým; ale nerozumně prcháš stále z tmavé školy za humny, prcháš před svým dobrem. Bič jest jediným dobrem člověka a tma jen matka světla. Odvlečen budeš zas ze zakázaného výletu, který tu beztoho strach stále otravuje, do své polepšovny, brzo – brzo již – – až obejdeš polí pět…“[…]

Vyňato z:

Ladislav Klíma: Jak bude po smrti. In  Victoria Aeterna, 1992, Praha.


[1] Alegorické slovní spojení, jež vyvolává u ústřední postavy příběhu idiosynkratické pocity. (pozn. OD)

Read Full Post »

Ladislav Klíma

  • Pojem „slabost“ je – zvláště dnes – redukovatelný téměř na pojem spěch. Věčnost nespěchá. – Ale jen ve Věčnosti je Síla!
  • Lidstvo se přece jen „humanizuje“: strašlivou oklikou bezedných propastí slabosti, zbabělosti, hniloby vrací se pomalu ke – Zvířeti. Ale nebylo nadarmo to zbloudění.
  • „Občan“ znamená hovado.
  • Vzmuž se, babo!: tak zní nejlepší morální příkaz.
  • Co jsi velmi dlouho, i s největším neúspěchem hledal, zcela jistě jednou najdeš. A kdyby to bylo i to Nejvyšší.

L.K.: Victoria aeterna

– jen pro někoho (pozn. -od-)

Read Full Post »

Read Full Post »

ŽivotVěčné půlnoční poledne

Minulo 10 let, let podvečerního slunečného svitu, zesláblého, však čistého.

Vidění zrodilo v něm železné předsevzetí věnovat zbytek sil jen dobru a vznešenosti. Bylo logické, že je zrodilo?: je-li vše jen propast a nadšpatno, lhostejno, co člověk dělá. Ale život plyne nad logikou; heroismus je šílenství; šílenství je svět. Nechtěl zásluhami uprosit propast jako křesťan svého boha; nechtěl na ni činností a triumfy zapomenout -: postavit chtěl proti její všemoci vzdor svůj a všemoc své vůle, zahanbit ji lhostejností k jejímu diktátu a světlostí svou; a snad i doufal, jako každý velký Mesias, přemoci ji a věčnou podstatu všeho.

Opustil rodinu, vrátil se do vlasti. Platně pomohl osvobodit ji, daroval kultuře její cenná díla, zveleboval a povznášel všude, – pokud lidi zvelebovat a povznášet možno; a co více, povznášel o povzneslou svou duši. Získal velkou slávu velikosti i svatosti, a co více, malé, ale skutečné sebeuspokojení. A smrti se již nebál, aniž ji miloval, neboť nevěřil v nic, jako každá velká Síla.

Tak minulo deset let, — a on právě umíral.

Čas valil se k půlnoci, jemu však zdálo se, že je poledne, jak před smrtí bývá. Zase sladkými a světlými delirii blížil se k bráně z labyrintu tohoto života             ; tentokrát však nedávalo tělo jeho naděje, že obrátit mohl by se zpět. Věděl i v blouznění svém, kam jde, a nadevše sladké a světlé bylo neobávání se toho, čeho se všichni bojí… Všechny plody země a hvězdy nebe zrají jen pro Vůli vskutku silnou…

Mnohohlasý, dušený vzlykot vnikal mu v duši jako železné, vítající hučení nebeských zahrad… A jak by nebe chtělo se před ním obnažit, zmizely stěny i strop i celá země. V Prostoru tkvěl, hvězdy nad ním, hvězdy stranou jeho, hvězdy féericky i pod ním; nehnutě tkvěl mezi všemi spěchajícími slunci… A v železné hučení nebeských zahrad počaly se pomalu mísit zlaté tóny nebeskou, vznešeně sladkou melodií… A něco počalo se před ním v ohromné prostoře tvořit, mlhavě míhavě…, něco předivného, jako by vesmír hotovil se porodit vesmír nový. Delší dobu nic nerozeznával, strach jej zachycoval…

Ale mnohými lety ukázněný, ztvrdlý zrak, tento světelný výšleh Vůle, zaplašuje strach i mlhy! Vymrštěn jí pronikl je, – ony srážely se, rozplývaly – a –

Špičkami noh nadiru se dotýkajíc, zlatými hady kadeří zenit šlehajíc, stála tu Žena, Zdálo se, že břicho její vzdáleno je sotva kilometr; vpravdě více než nejzazší mlhoviny. A byla bezedně černá. Tvář její, v níž mysteriózně vše, vše kvetlo a tlelo, byla nekonečně krásná a vábivá a vznešená; a byla nekonečně ohyzdná a děsná a nízká! – a jen odtud ta nekonečnost ohyzdnosti, děsnosti a nízkosti, že byla krásná, vábivá, vznešená. A oči její?… Zprvu zdálo se mu, že naň dolů nezírají, – do věčnosti vpřed že patří. Pak říci si musil, že jich vůbec nevidí; a posléze, že jich tvář vůbec nemá… Avšak strašlivý strach udeřil jej vždy, když pohled jeho tam se svezl, kde měly býti.

Jak bylo mu? ——-

A nějak slyšel duši:

„Teď teprve poněkud mne vidíš. Vcelku zříš, čeho jen střepiny jsi zříval, za celek je považuje. Celý ten dusný lidský život byl tomuto okamžiku nutným, – ohně rozkoší i ohně bolestí; rudé boje, žluté bouřky, plazení se k výšině, neřesti a ctnosti; činy a svítění. Jen ten spatří mne, kdo spatří mé nesčetné podoby, jen ten spatří je, kdo žil. A jen odtud má nekonečná nádhera, kterou umírající dítě tušilo, o které dospělý neměl potuchy, kterou umírající teprve stařec zří, – že slita jsem čarovně z nich všech, přerůzných – a odporujících si. Že jsem odpor. Svět jest odporování si, pravda odporování si; odporování je Nejvyšší. Člověk a jeho bědná otrockost leží jen ve strachu před Odporem; proto jste červi, že sedíte ve vězení vaší „věty o odporu.“ Božskost a volnost a tajemství mé nadkrásy je vymaněnost z tohoto strachu, tohoto „zla“ vůbec; je vymaněnost vůbec; a zrození druhého, nadfeérického vesmíru, Bůh, Věčnost, Já jsem jen objetím odporu – Sebe – Sebeobjetím. – Zda nepraví ti sluneční řečí má tvář, ač vidíš ji zdola jen nedokonale: „Krása a ohyzdnost, dobro a zlo, pravda a lež, něco a nic – to – téže jest; svět jest Jedno, vše je Bůh Svézáře -? Jsem vše, – a přece jsem Nic. Jako vše jsem to nejlepší a to nejhorší; jako nic nejvyšší blaženost a Záře, a nadhrůza a Propast. Jest nejvnitřnější Záře všeho v jádru Propastí; ale Propast v jádru Nadzáří; a ta zas Propastí – a konec? Věčné půlnoční poledne; jen za tu cenu věčné a nezranitelné, že je půlnocí. Ale je pochopíš, teprve až budeš mé tváři blíž, výš.“

Rozumím dost, vždyť vidím tě a vyšší vesmír, jímž jsi! Vidím tě, objímám tě – oh! Věčně chci v pekle dlít za jediný pohled tvůj!

???

„Budeš též! Můžeš si představit, jak jinak, než peklem možno si koupit pohled na Mne? Svět je peklo, ale peklo nebe; jen v pekle trůní Bůh – Já; zatracenci jen zří Jeho tvář. Vše, co jest, zatratilo se kdysi dobrovolně za naději v jediný pohled Můj! Jen šílenou honbou duší a sluncí skrze peklo za Mnou je svět. Miliontý sotva díl mne spatřil jsi i dnes. Avšak nespatřil jsi ještě ani vše to, co i člověk spatřit může, ovšem za cenu ztráty člověčenství. Nuže – měj milost mého pohledu! Nezabíjí kosou, krtkové, – Okem vyvádí k Životu Smrt!“

A tvář v zenitu sklonila se poněkud… Nejvyšší hrůza — a ta, Vůlí oplodněna, zrodila světlo. A uzřel její oči – vyšší ještě Světlo v Nadsvětle, kterým byla celá, hlubší ještě Temno v Podtemnu, kterým byla celá; a to, co bylo pod bezednem Propasti, kterou byla její tvář; a to je právě to, čeho matným a špatným, ale přece jen nejlepším, ba jediným výrazem je Boží Zář… Však nejlepším zde líčením je pomlčení. Vše vyšší, jakmile o tom začne mluvit i myslit, persifluje ubohý člověk, jehož duch připoután ke hnusné mozkové kaši, a ke skřekům mozková kaše. –

— a tisíce blesků-mečů vydštily z očí těch a proryly, mu duši a sladce zničily vše pozemské v ní –; rozryly a vzdělaly ji pro neznámou setbu. A to, co věčné v ní bylo a stálé a totéž já pravící, dalo se v pomalý pohyb do propasti Očí – těchto dvou centrálních sluncí, k nimž všechny hvězdy padají…

A hudba počala se rozehřmívat, vítězná, triumfální, osvobozená, absolutní, jak by všechny hvězdy kolkol se rozezvonily héroovi v nebi na uvítanou… A jak rychleji a rychleji padal do Boží Záře, mocněji a strašlivěji a smrtelněji zářila Hudba Boží a s Boží Září v jedno se slévala.

Jak bídně mísil se v kosmu s ní nedušený už vzlykot nad tvrdnoucím tělem, a ženské bědování umíráčku! —


 

Read Full Post »

VečerPropast Klíma

Minulo deset let, let dusně líného odpoledne, kdy slunce slabě prosvítá zřídlými mraky.

Ranní vizion dal vysílenému sílu, nutnou ještě, aby sáhl po plodu dlouhého bojování. Zvítězil nad duší svou, tělem, okolím. A se značným jměním odjel do ciziny. Tam rozhodl se, že neznám a vážen věnovat bude rok odpočinku, ale během jeho více byce byl činný než v létech pak následujících, které mínil věnovati práci. Pohodlněl, lenivěl, tloustl, oženil se, vychoval své děti, sedíval rád v kuchyni, četl noviny a chodil do divadla. Rozmyslně užíval, co život podával; ohnivá vína života pil v jinošství, nyní jeho nasládlé limonády a kávy. Užívaje života nežil, nemysle na smrt mrtev byl. Cítil to, vzchopil se též několikrát, ale vždy klesl brzo nazpět. A konečně se už ani nepokoušel…

Seděl v lenošce, kouře dýmku. Západním oknem rudý lesk červánků, jižním zlatý svit měsíce padal v komnatu a čarovně objímaly se oba spolu…

Oči zavíraly se mu. Viděl ještě, jak Večernice zapadá za hrot komínu –

Náhle zařinčel, jako zvonem na poplach vyražen, povědomý tón. Muž strašně se ulekl. Teď, když byl spokojen, k čemu ta děsná návštěva? A dal se na útěk do vlídné kuchyně k ženě své a služce.

Otevřel dveře do vedlejšího pokoje, a děs! – spatřil, že za prahem, kde jindy bělala se dobrá podlaha, černá se propast! Spatřil, když už padal. Padal. Teď – teď už musím rozdrcen se zastavit!“ šlehalo blesky v černi jeho hrůzy… Ale klesal stále. A klesal.

Kolkol absolutní tma. Klesal. Hrůza ustoupila omámenosti. A padal dál; léta, staletí, deciliony staletí —

A ze všeho zbylo jediné: Propast. I tělo zmizelo, neprostorovou Propsat se stala. A stala se i nečasovou; zmizelo i jeho myšlení, v Propsat absorbováno. A byla jen metafyzickým, vševládným pomyslem, obludou zdělanou z něčeho a ničeho, nesmyslu a smyslu, tajemství, vakua, hrůzy hrůz a ještě něčeho nemyslitelného; slovo „propast“ je matným a špatným, ale přec jen nejlepším, ba jediným výrazem pro „to“.

Propast a hrůza. Ta zrodila se z narkózy, rostla strašlivě – a jak bývá, rozpukla se na vrcholu šílení v světovou myšlenku.

„Teď konečně“, zahučelo to ze dna Propasti, kterou byl, „vzešlo mně světlo. Světlo, že vše je tma. A tmou jen že Nic. A tma že je něco nekonečně horšího nad špatno. A že je jádrem světla. A že vše „dobré“ jest jen ničemně lesklým rouchem na shnilé mrtvole. Ó ty nevěstko prolhaná! hade! oblíbená hrobko! našminkovaná, uměle pohybovaná zdechlino! Zpočátku hrála jsi si přede mnou na Vše. A tu vydávala jsi se nejdřív za uskutečnění všeho krásného. Když jsem tu krásu světa prohlédl, chtělas, abych tě považoval aspoň za realizaci všeho zla. Ale tak bohatá nejsi, žebračko! Já poznal, žes Nic. Tu namluvila jsi mně, že nic jest jen nejvyšším světlem a štěstím. Ale teď vidím, že jádrem oné ranní Záře je – Propast, propast tmy a nevyslovitelného špatna. Propast je jádro ničeho, něčeho, krásy, štěstí, — Propast – hrůza! Nevydržím tu myšlenku, šílím – musím se rozplynout v nic, v poctivé nic!… Ale toto nic je nesmyslem. Ale právě proto snad je v tomto světě-nesmyslu skutečností. Haha! – nic „je“ „skutečností“! Ale ať je cokoli, musím v ně vejít, haha, v „ně“ „vejít“! Chci, musím, chci o něco se roztříštit v této tmě-“

A Propastí padající systém myšlenek, těchto strašidel katexochén, zazmítal sebou divně v touze strhnout k sobě něco, oč by se rozbil. A tu pocítil zpředu úder, divný, jakby z dálky sem zalehlý, a přece přítomný… Rychle vevalovaly se do vakua věci neboli myšlenky, na něž je člověk zvyklý. A muž shledal, že leží na podlaze pod lenoškou. Zda zběilé zazmítání vzdálené duše přeneslo se i na tělo, takže se skácelo, či zda jiné příčiny pád zavinily, nechceme rozhodovat. Jen to budiž ještě podotknuto, že když na pohovku zase usedl, spatřil Večernici vycházet zas za hrotem komínu. I možno z toho přesně usoudit, že výlet do Věčné propasti netrval dle pozemské časomíry déle než minutu. –

 

Read Full Post »

Ráno

Minulo deset let, let vichrů, vánic a bouří.

Černé vidění odkázalo jej zcela na tento život. I počal brát vážně to, s čím si dříve v hloubi jen hrál. Umínil si, že musí zvítězit. Dosud bojoval proti utrpení jen defenzivně; k útoku teď přikročil. A povstal – klesl – povstal zas -; krvácel, svaly se trhaly; ale člověk je vůlí jen. Dlouho střídala se šalebná rána se šalebnými nocemi, a den nepřicházel.

A potom přišlo velké zemdlení. V žízeň po věčném odpočinku proměnila se jeho bytost.

A doufal teď. Že smrt mu jej přinese. Dávno už nevěřil zjevením minulosti, za přeludy zraku a ducha považoval je. Smrt byla mu teď jen nicotou. Přál si ve vyčerpání svém klid, nepřemýšlel proto, čím je to, co přinést mu jej mělo; na mysl mu nevystoupilo, že nic nemožno si myslit, už proto, že nic a myšlení se vylučují. –

Nicota

Po probdělé noci vyšel do zahrady. Slabě, duchově světlal se východ, hvězdy na zenitu chvěly se prudčeji. Neuvěřitelně zářila pod nimi Denice. Poslední, nejtěžší ticho noci prorývaly jen příšerné skřeky kohoutů.

Klesl na trávník. Usnout si přál, nemohl. Nikdy dosud necítila se duše jeho tak smrtelně mdlou. Sílu neměla k nejlehčímu pohybu, i kdyby jí byl přinesl všechny poklady. Ale není nejhlubší únava nejintenzivnější činností, třeba nejčernější? A není to nejčernější —? – Minuty plynuly, slábla Jitřenka, nepravidelné květy ptačích zašveholení vyrážely v poušti ticha…

A zas ty zvonky zvukem náhle zazářily, velebně a slavně. A na šedé obloze zjevil se stín, malý, zcela černý, aformní stín. A rostl valem, půl nebe zakryl, tma rozhošťovala se na zemi. A padal strašlivě rychle na ni, – a rázem nastalo kolkol absolutně černo.

A bylo sladké a bylo nejsladší. Klid a mír. Konečně. Neměl dříve tušení, co klid a mír. A co slast. Bouřlivá, nejbouřlivější slast; a tou byl tento klid a mír. „Jsem v Nebi; jsem v Ničem… Jak to divné… Nic – sen – spánek… Ale jsem, neboť myslím; a bdím stokrát intenzivněji než kdy dřív… Lhostejno. – Stále bouřlivější ten klid, slast hřímavější, – zářnější tma, — proboha! – vždyť to vlastně světlo, tisíckrát nad slunce jasnější! Hrůza… Ach – rozumím: před chvílí, dokud jsem ještě žil, zřel jsem je ovšem na nebi jako čerň -: jen smrt činí oči vidoucími. Ano, žena to jest, Ona, zlatá, to jest, Ona v nejhlubší své hloubi. Strašlivá zář Ničeho – Věčná krása – Láska – Žena. Nevidím sice dnes její tělo, její tvář, – ale co se zvířeckostí, jako je tvář! Cítím, že toto Světlo jen září jejího Oka jest, jejím nejvnitřnějším tajem a podstatou; vše mimo zář jest jen rouchem – světa! Teď teprve mám tě, objímám, zřím, znám, ó Smrti, Věčnosti, Všezáři, – ta Nic neboli věčné, nehnuté, nejvyšší Štěstí —“

Zmizala Záře-Tma, zmizelo vědomí. A když zář jarého dopoledního slunce zjevila se duši na korunách stromů a štítech domů, zdála se jí jen fosforeskováním mrtvoly Luny.

 

 

 

Read Full Post »

Older Posts »