Posts Tagged ‘Národní Hrdost’

Vyšší lidé jsou živým důkazem vítězství ducha nad materií, aspekt ducha v nich vládne nad materiálním. S tím souvisí, že vyšší lidé věří v Boha. Přesto, že by o Něm každý z nich hovořil jinak, jde stále o toho stejného zářivého pravého Boha. Průměrný plebejec nezná pravého Boha, dokáže věřit jen ze strachu. Proto, pokud já a moji duchovní bratři neoplýváme průměrností, nezajímá mě, zda spodina věří a nebo jak nazývá svého boha. V jejich případě vůbec nemusí být nazývaný Bohem, mohou se považovat za ateisty, mohou to definovat svědomím nebo rozumem, ale cítit to, co v nich je – marnost. Otázka formy tohoto „kultu“ nehraje roli. Vůbec nechci přesvědčovat o svém Bohu ty, kteří Ho nejsou hodní. Pokud bych mohl, nanejvýš bych je přinutil sloužit pravému Bohu, službou tomu, co je v nich čisté, ve shodě se stupni hierarchie. To, co chci těmito slovy povědět, je prostá škála – kritérium, které situuje chtónického dekadentního pseudoboha dole a slunečního pravého Boha ve výšinách. Ta škála je jednoduchá, jasná a samozřejmá. Jen vyšší lidé s ní budou souhlasit, zbytek ji bude nenávidět – protože kdyby ji uznali, pořádek světa by se rozpadl.

Vnitřní síla člověka

Nízký pseudobůh je jako samice umožňující svému dítěti ukrýt se pod ní, nabízí bezvýhradný soucit. Ve chvílích slabosti utěšuje, že slabost je dobrá, aby se její slabé dítě dobře cítilo. Živí negativní pocit strachu ujišťujíc, že příčina strachu je zlem a čeká ji zlý konec. Nízký pseudobůh je hedónista, za pokoru odměňuje psychickým požitkem. Nízký pseudobůh si uvědomuje, že nikdo mu nebude věrný z principu – ne, musí si zajistit, koupit věrnost vyznavače příslibem posmrtné odměny nebo hrozbou posmrtného trestu. Proto mu nikdo neslouží nezištně – vyznavači to dělají, protože jsou nucení podmínkami, svou vlastní slabostí. Pseudobůh je tedy relativní, jako blaho se přizpůsobuje formě uctívače, pokrývajíc ho páchnoucí mentální zbrojí. Pseudobůh říká, že ta nejnižší část tebe, která skučí o teplo a požitek, je dobrá a že ona určuje tvou bytost a máš dělat vše, aby jsi ji nasytil. Vede to k nevystavování se jakémukoli nebezpečí, jen schovávání se uprostřed stáda sobě podobných nebo po temných koutech. Uctívač pseudoboha nechce nic měnit, vnější svět ho nezajímá, pokud může živit svoje nízké instinkty. Chce jen, aby se všichni měli rádi, aby se mohl cítit bezpečněji. Cesta vyznavače pseudoboha vede rozpuštěním jeho lidskosti ve zvíře, ve zvířecího býložravce, v němž není nic z dravce. Je si vědom své malosti. Klamstvo je jeho odměnou.

Pravý Bůh je jako přísný otec, jehož milost si musíš zasloužit a jen když jsi ve stavu kdy si ji zasloužíš, tak Ho dokážeš skutečně milovat. Láska vyznavačů pravého Boha nejčastěji vystupuje v podobě nenávisti, protože je to ryzí láska vyžadující obětavost – krev prolitou v jejím jméně, ve válce proti tomu, co je nízké. Pravý Bůh ve chvílích slabosti mobilizuje, protože v případě nerozhodnosti k Povstání by věřící musel ztratit úctu k sobě samému, stejně jako úctu Boha. Pravý Bůh se nelítostně vysmívá a zavrhuje slabochy a ubožáky, nemá slitování. Buď povstaneš, nebo padneš, buď jsi hoden Ho milovat, nebo si nezasloužíš ani Jeho pohrdání. Vyžaduje od věřícího potvrzení síly, sílu vůle, bezohlednou věrnost a neustálé stanovování si výzev. Skrz překonávání sebe samého se přibližuje k Bohu, ne skrz skládání poklon. On neříká, že nepřítel, jenž v tobě vybuduje strach, je zlý – naopak, nepřítel je dobrý, protože představuje výzvu, stejně jako tvůj strach z něčeho není zlý, pokud tě neparalyzuje, protože ho musíš překonat. Pokud nepřekonáš strach, narazíš na mlčenlivé zavrhnutí ze strany Boha. Jak se na sebe podíváš jako na zbabělce? Čest je jedním ze světel, kterými září Bůh. On nemusí nic slibovat, ani ničím hrozit – vyznávají Ho jen ti, kteří Ho mají v sobě, jsou jeho dětmi, tedy věří bezvýhradně a samostatně, mohou jen zavřít nebo otevřít na Něho oči. Pravý Bůh je tak zářivý, že pohled na Něj způsobuje bolest, ale právě ta bolest dodává hloubku víře, protože ti, kteří nejsou ve stavu Ho snést, zavírají oči. Skutečný Bůh je věčný a neměnný, ale všechny změny vyplývají z Něj – jako vlny, plameny a tyčící se hory. Je nad rozumem, časem, prostorem i hmotou. Pravý Bůh říká, že právě nejvyšší, mrazivá a asketická část tebe – centrum plamenné, hrdina přebývající v tobě – určuje tvou bytost a máš udělat všechno, aby jsi ji zakalil v ohni a ledu a rozšiřoval na celou svou osobnost tak, aby nakonec nezůstalo místo pro rakovinu jakékoliv slabosti. Ta ušlechtilá podstata vyznavače Boha je pokrevně spojená se samým Bohem, projevuje se božskou mocí tvoření a vázáním živlů v novou kvalitu, měněním světa na svou modlu, jako světlo září na temnotu. Cesta vyznavače pravého Boha vede sebezdokonalováním, povznesením se nad sebe a individualitu, až k překonání lidskosti na cestě k nadlidskému – až k čistotě idejí, světla, moci. Pravda je jeho jasem.

Vše bylo napsané, zbývá jen umět číst, sahat dostatečně vysoko, aby se dal postihnout obsah těch slov. Pokud to nedokážeš, jsi jen vychladlým bahnem.

Krukomor, Ulvhel, #I

 

Převzato a do češtiny přepsáno z http://integra.blog.com/2011/04/22/antiyhvh-pontifex-solis/

Read Full Post »

Corneliu Zelea Codreanu
Smyslem několika následujících článků bude nahlédnout na myšlenky a činy Cornelia Zelea Codreana. Rozhodně nechci předkládat obsah jeho myšlenek jako hotové řešení. Nehodlám tvrdit, že křesťanská víra je cestou k obrodě. Veškerý obsah jeho myšlenek vzniknul na jiném místě a v jiném čase, než se nacházíme my nyní. A pro nás tedy již v základu nemůže představovat tradici a už vůbec ne tradici živou.

Líbí se mi však forma, nebo chcete-li styl jeho uvažování. Sám sebe nijak neoznačoval; neměl k tomu žádnou potřebu. Šel vlastní tvořivou cestou a ne jen cestou kritiky všeho ostatního. Ukázal, jaká může být síla tradice a jak dokáže dávat lidem vůli k něčemu víc, než jsou oni sami. A toto je právě nutnost v případě, že se chceme skutečně vymanit dosavadním zvyklostem, dosavadnímu systému a následně jej změnit, respektive nahradit.

Proto spatřuji studium činů C. Z. Codreana za naprosto zásadní a hodlám mu věnovat pozornost.

Read Full Post »