Posts Tagged ‘Nerovnost lidí’

Tímto krátkým rozborem doplníme naši předchozí sérii článků věnovaných barevné imigraci (1, 2, 3). Dnes si ukážeme, jak imigrací působené problémy vyjevují absurdní nesmyslnost tzv. politické korektnosti, potažmo univerzalistického mýtu rovnosti. Nepůjde opět o žádné složité úvahy: od čtenáře požadujeme pouze to, aby se začal na zcela triviální fakta dívat jinak.

***

Nedávné útoky v Bruselu představují jen další událost, která coby článek ve dlouhém sledu obdobných katastrof nepředstavuje pro dnešní Evropu vlastně nic výjimečného. Všem je jasné, co se stalo a kdo za tím stojí: imigranti neevropského původu útočí na Evropu zevnitř – tak jako již nesčetněkrát v nedávné minulosti. Jde o holá fakta, uznat je musí každý.

Již na tomto základu bychom mohli vystavět celou řadu otázek a hledat pro ně odpovědi. Proč Evropa, proč nejsme schopni jednat-bránit se, co s tím, atd. Toto již samozřejmě dělají jiní. My bychom tu chtěli poukázat na jeden aspekt, který jsme prozatím nikde s patřičným důrazem probíraný nenašli. Jsou jím následně zaváděná „bezpečností opatření“ a jejich význam.

Dokonce i u nás byly bezprostředně po útocích nasazeny stovky vojáků a policistů do ulic[1]. Obdobné se děje po celé Evropě, a kupříkladu kontroly na letištích již dosahují propastných rozměrů. Podstatné je na tom však následující: těmto opatřením se musí bez výjimky podřizovat všichni – i ti, u nichž je to při zdravém rozumu zjevně naprosto zbytečné.

Kontrola v Bruselu (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Každá schopnost a každé poznání, které člověk má nebo získá, s sebou nese dva možné následky: buď si jimi člověk pomáhá, nebo škodí. Banální a notoricky známé rčení „oheň je dobrý sluha, ale zlý pán“ představuje jedno primitivní svědectví této pravdy. Na následujících řádcích si vysvětlíme teorii tohoto principu a následně i několik konkrétních „praktických“ případů: ty se budou týkat nejen našich čtenářů – kterým je tento text věnován především – ale i lidstva jako celku.

Odraz

*

Představme si obrazně nějakou schopnost či poznání jako nástroj, se kterým člověk více či méně vědomě nakládá. Je-li takovýto nástroj použit s úplným pochopením toho, jak by měl být správně používán, vede ku  prospěchu; naopak, je-li použit bez nutných znalostí a nezbytného pochopení, vede k újmě.[1] Za jednu z nejdůležitějších – rozhodně nejčastějších – cest k pochopení toho, jak by se mělo s takovýmito „nástroji“ nakládat, označme zpětnou vazbu: když vnímáme, že je nám něco ke škodě, snažíme se to postupně měnit na směřování v prospěch[2]. Zde však vězí podstata obrovského problému, který jako Damoklův meč visí nad člověkem: když totiž ten svou újmu nevnímá, nic nekoriguje a v podstatě pokračuje v soustavném sebepoškozování.[3]

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Tento text je převzat z knihy Velké poledne se souhlasem autora. Odkazy doplnila redakce Hrdosti.

masy

Již několik století se misky vah politické moci s výchylkami, ale vytrvale odklání od aristokracie a elity směrem k lidu. Ve středověku byl lid chápán spíše jako zdroj obživy pro šlechtu a veřejnost v dnešním slova smyslu neexistovala. S postupným obecným bohatnutím, růstem vzdělanosti u středních vrstev a oslabováním moci církve rostlo sebevědomí a sebeuvědomění třetího stavu. Záhy poté se pak logicky začaly ozývat jeho požadavky na politická práva a moc.

V 18. a 19. století se formuje občanská společnost, veřejné mínění a další dnes známé pojmy. Pomocí stálého tlaku i revolučních bouří si lid dobývá postavení. Zároveň však pořád existuje šlechta, která jen neochotně slevuje ze svých pozic. Toto období se vyznačuje intelektuálně plodným společenským pnutím. I pro šlechtu byl tento stav příznivý, protože měla motivaci se snažit. Dříve byla její moc samozřejmá, takže se mnozí chovali až příliš namyšleně a zpupně. Nyní se naopak osvícenější šlechtici snažili dokázat svoji společenskou užitečnost.

V první polovině 20. století přichází šlechta o zbytky svých privilegií, dochází k faktickému zrovnoprávňování a společnost se demokratizuje. Nejrazantnějším předělem mezi starým a novým se stala první světová válka. V náhledu na společnost se masivně prosazuje názor, že „veškerým zdrojem moci je lid“. Z toho plynou logické konsekvence, zejména ta, že všechna politika se vlastně dělá výhradně pro lid, že blaho lidu je nejvyšším kritériem uvažování a že politici i jiné autority jsou vlastně jen sluhy lidu. V apologii lidu zašli nejdále socialisti a komunisti. Ti neuznávají žádné právo elit na existenci a hlásají zavilou nenávist vůči jakémukoli druhu elity. Umírněnější demokraté přiznávají elitám praktickou správní úlohu: úkolem elit je docílit toho, aby společnost byla efektivněji spravována. Tedy jsou tu elity také výhradně kvůli lidu a pro lid. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Níže předkládáme výňatek z knihy Kasty a rasy (1959) od Frithjofa Schuona. Jedná se o překlad z anglického (nepůvodního) vydání knihy: Castes and Races. Perennial Books, 1982. s. 11–18.

Frithjof Schuon

Frithjof Schuon

Tímto textem bychom chtěli snad poněkud troufale doplnit naše dvě předchozí pojednání o charakteristikách lidských typů, jmenovitě články Obecné charakteristiky duchovní aristokracie a Charakteristika nízkého člověka. Třebaže (či právě proto), že naše texty zaujímají k problému poněkud odlišný přístup – věnují se spíše obecným tendencím, oproti zde předloženému vymezení jednotlivých skupin –, je možné mezi oběma rozdílnými způsoby nalézt řadu styčných bodů – a ty, jak doufáme, dopomohou k pochopení prezentovaných idejí v jejich celistvosti.

V několika málo případech jsme do textu doplnili [v hranatých závorkách vlastní poznámku.]

***

Jaké jsou fundamentální tendence lidské povahy, s nimiž kasty víceméně přímo souvisejí? Je možné je definovat jako množství různých způsobů pojímání empirické skutečnosti: jinak řečeno, fundamentální tendence v člověku je spjata s jeho pociťováním či vědomím toho, co je „skutečné“.

Pro bráhmana – čistě intelektuální, kontemplativní a kněžský typ – je tím, co je skutečné, neměnnost, přesah; ve svém nejniternějším srdci „nevěří“ ani v „život“ ani v „zemi“; cosi uvnitř něj je stále cizí vůči zemi a hmotě; obecně řečeno, taková je jeho vnitřní dispozice – kterou je možné nazývat „imaginativním životem“ – bez ohledu na jakoukoliv případnou slabinu, kterou je zastřena.

Kšátrija – „rytířský“ typ – má dychtivou inteligenci, ovšem je mířena k činu a analýze spíše než ke kontemplaci a syntéze; jeho síla spočívá především v jeho charakteru; agresivitu své energie vynahrazuje svou šlechetností a zanícenost své povahy svou vznešeností, sebekontrolou a velikostí své duše. Pro tento lidský typ je tím, co je skutečné, čin, poněvadž je to čin, skrze co se věci ustanovují, mění a uspořádají; bez činu není ani ctnost ani čest a ani sláva. Jinak řečeno, kšátrija věří v účinnost činu spíše než v osudovost dané situace: pohrdá otroctvím faktů a uvažuje pouze o rozhodování o jejich řádu, o vyjasnění chaosu, o přetínání gordických uzlů. Tudíž je stejně tak jako pro bráhmana vše změnitelné a nereálné, vyjma toho, co je Věčné a co s Tím souvisí – pravda, vědění, kontemplace, rituál, Cesta – tak je pro kšátriju vše neurčité a okrajové, vyjma konstant jeho dharmy – čin, čest, ctnost, sláva, vznešenost – na nichž mu závisejí veškeré další hodnoty. Takovouto perspektivu je možno přemístit na náboženskou rovinu, aniž by došlo k jakékoliv zásadní změně na její psychologické kvalitě. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Platón[…] Jestliže však jsme my nyní v celé této své rozpravě zkoumali a hledali správně, nebyla by zdatnost* ani od přirozenosti ani věc učení, nýbrž božím údělem a bez rozumového poznání se jí dostává těm, kterým se jí dostává, ač není-li některý z politiků schopen udělat i jiného politikem. Kdyby byl, skoro by se o něm mohlo říci, že je mezi žijícími takový, jaký je podle Homérových slov mezi zemřelými Teiresias, o němž básník praví, že jediný je při smyslech z obyvatelů podsvětí, ti však jsou těkavé stíny. Tak i zde by byl takový muž co do zdatnosti jako skutečná věc proti stínům.[1]

–          Platón

*Zdatnost, arté

Slovem arté rozuměli Řekové v nejširším významu dobrost, hodnotnou schopnost a výkonnost člověka, zvířete i věci. Z našeho hlediska (! – pozn. Hrdost) jsou v tomto řeckém pojmu sloučeny hodnota praktická a hodnota etická; naše slovo ctnost vystihuje jen tuto jeho druhou složku. Pro občana demokratických Athén byla význačným druhem zdatnosti zdatnost občanská, arté politiké, jíž se jednotlivec uplatňoval v pospolitém životě obce; i ta se mohla projevovat buď jako praktická schopnost řídit obecní věci, nebo jako občanská ctnost etická v podobě spravedlnosti, zbožnosti, statečnosti a rozumnosti.[2]

 

 

 


[1] Platón, Menón 99e-100a. České vydání – Platón: Euthydéms, Menón. 4. vydání, 2000, vydavatelství Oikoymenh, Praha.

[2] Z předmluvy překladatele Františka Novotného k prvnímu vydání 1941.

Read Full Post »