Žijeme ve světě, jehož řád se neustále vyvíjí – tak jako vše, co je podřízeno zákonu času, i on postupně upadá. Chceme-li vést proti tomuto světu a jeho úpadku boj, pak bezpodmínečně musíme, protože se vprostřed tohoto světa nacházíme, získat orientaci o tom, jak se věci mají, jaký je jejich faktický stav. Jedině pak můžeme účinně a smysluplně konat – lze to přirovnat k průzkumu a přípravě před bitvou.
V této záležitosti orientace se však mezi námi téměř jednomyslně vyskytuje jeden zásadní omyl. Dokonce i náš ideový učitel Evola si v této záležitosti protiřečí: tvrdí, že komunistická ideologie je produktem myšlení čtvrté kasty (Směrnice, kap. 1), a že představuje konečnou fázi úpadku řádu světa, hinduistickou Kali jugu. (Evolovy níže věnujeme jeden odstavec.)
Dle nás je však postavení komunismu poněkud odlišné a nefalšovaná Kali juga vypadá též jinak – teprve nás čeká. Tomuto tématu se nyní budeme věnovat.
*
Komunismus byl ve své dějinné realizaci spíše přechodným hybridem, rozhodně ne čistokrevnou realizací světonázoru jediné kasty. Vedle aristokratické „hierarchie“ (stranický aparát, uznávání autority i podřízenosti) a kultu vzorových, ba dokonce mýtických hrdinů (Stachanov) se nacházel měšťácký ideál zabezpečení a prosperity, a nakonec byl přítomen i otrocký ideál zbožštělé práce. Co je podstatné, je vzájemný vztah mezi těmito hodnotami: tvrdíme, že jejich vliv byl seřazen ve výše uvedeném pořadí. A tento stav je něčím, co prostě skutečnému temnému věku, Kali juze, odpovídat nemůže: svět pod vládou otrockých principů vše výše postavené odmítá, což se zde nestalo.
Skutečná Kali juga přichází teprve nyní a jejím znamením je totální masovost kosmopolitního světoobčana. Člověk tohoto věku odmítá vše, co vystupuje z průměru, který sám tvoří: zvolen je jen takový politik, který se přibližuje lidu[1]; na slova a řádky „akademiků“ a filosofů se zcela kašle, nejsou-li k bezprostřednímu hmotnému užitku; umění, to skutečné, jež neslouží prostoduché zábavě, zaniklo; slova se vyprázdnila; ba i taková věc, jakou je oblékání, směřuje k průměru a běda tomu, kdo vybočuje. Těchto několik příkladů, z mnoha jiných, je zapříčiněno přirozeností masového člověka: namísto myšlení jen imituje a vůči tomu, kdo se takto nechová, pociťuje a realizuje subtilní i přímou a krutou nenávist. Masový člověk žádnou autoritu nechce, hrdinové a jiné vzory – skutečné vzory, které jej jakkoli přesahují – mu jsou protivní a samotná idea ve své povšechnosti pro něj neznamená nic než „nebezpečný fanatismus“.

* (Celý příspěvek…)
Read Full Post »