Posts Tagged ‘René Guénon’

tradice guénonRenaud Fabbri

Předmluva k překladu

Tento text byl přeložen z anglického originálu, jenž je dostupný online[1]. Byla zachována stylistická struktura originálního textu přes to, že by celý text šel dle autora překladu zpracovat mnohem lépe. K úpravám došlo tam, kde byla nutnost přizpůsobit text z důvodu srozumitelnosti v českém jazyce. Překladatel doplnil text vlastními poznámkami. Budoucí revize, jak překladu, tak poznámek, nejsou vyloučené.

Dostupné též v pdf zde úvod do perennialistické školy.pdf

 

Úvod do perennialistické školy

René Guénon (1886 – 1951), Ananda Coomaraswamy (1877 – 1947) a Frithjof Schuon (1907 – 1998) jsou hlavními představiteli perennialistické školy, myšlenkového proudu, který počátkem dvacátého století rozvinul radikální kritiku modernity na základech tradiční metafyziky (jakou představují súfismus, platonismus nebo advaita-védánta). Perennialistická škola, jako soudobé vyjádření sophia perennis či perennialistické filosofie, není v každém ohledu synonymem pro tradicionalistickou školu.

Modernost, tradice a primordiální Tradice

Zavržení ideje pokroku a osvícenského paradigmatu; perennialističtí autoři popisují moderní civilizaci jako úpadkovou pseudo-civilizaci, jež představuje nejnižší možné projevy Kali Yugy (Temného věku hinduistické kosmologie). Proti „modernímu omylu“ staví perennialisté většinou moudrost božského původu, „primordiální Tradici,“ přenášenou od dob prapočátků lidstva a částečně obnovenou každým zakladatelem nového ryzího náboženství.

Perennialisté mají velice specifickou definici „Tradice.“ Tradice v sobě zahrnuje ideu přenosu (lat. tradere). Nicméně pro Guénona a jeho následovníky není Tradice původu lidského, spíše je považována za princip zjevený z nebes, který váže člověka k jeho duchovní podstatě. Za rozdílností náboženských forem rozeznávají perennialisté jedinou Tradici (s velkým počátečním písmenem), kterou Schuon nazval „transcendentní jednotou“. Zastávají názor, že v historii rozdělené tradice sdílejí nejen stejný božský původ, ale že jsou také založeny na stejných metafyzických principech, občas nazývaných philosophia perennis.

V současnosti je známo, že termín „philosophia perennis“ v našem pojetí je termínem moderním, prvně využitým v renesanci. Ačkoliv je termín široce spojován s Leibnizem, i on ho pouze převzal od teologa šestnáctého století Augustina Steuchiuse. Ideál této filosofie je však mnohem starší, může být lehce rozpoznán ve Zlatém řetězu (seira) novoplatonismu, v patristickém Lex primordialis, v islámském Din al-Fitra či dokonce v hinduistickém Sanathana Dharma.

 

Znovuobjevení sophia perennis v pracích Reného Guénona

Francouzský autor René Guénon (1886 – 1951) byl v jistém smyslu průkopníkem ve znovuobjevení philosophia perennis nebo lépe řečeno sophia perennis ve 20. století. Řada pozdějších perennialistických autorů sdílela s Guénonem jeho názor, že semitská náboženství mají exoterickou/esoterickou strukturu. Exoterismus, vnější prostor náboženství, je vystavěn na náboženských obřadech a morální, zároveň však dogmatické, teologii. Exoterický element je charakteristický více sentimentalismem než intelektuální povahou a jako takový je značně omezený. Založen na doktríně stvoření a následné dualitě mezi Bohem a stvořením, exoterismus neposkytuje prostředky k překonání limitů lidského stavu. Cílem je pouze náboženské spasení, které Guénon definuje jako věčný stav blaženosti v nebeském ráji.

Z Guénonova pohledu je esoterismus více než jen doplňkem k exoterismu. Je duchem vzdorujícím proti zbytku, jádrem přidruženým k vnějšímu rozhraní. Esoterismus má při nejmenším de jure absolutní autonomii s ohledem ke zbytku náboženství, pro svou nejniternější podstatu, kterou je primordiální Tradice sama o sobě. Založená na čisté metafyzice – kterou Guénon spatřuje v nad-racionálním vědění božské podstaty poznání[2], a ne v racionálním systému nebo v teologických dogmatech – jejíž úkolem je dosažení vyšších stavů lidského bytí a v konečné fázi jednota mezi individuálním bytím a Principem. Guénon zve tuto jednotu „Nejvyšší identitou.“

Principem Guénon myslí více než osobního Boha exoterické teologie: nad-osobní esenci, nadřazené bytí, Absolutno; vše naprosto transcendentní a bytostně vlastní manifestaci. Z Guénonova pohledu je nejvnitřnější esence bytí individua nerozdílná od samotného Absolutna.  Guénon tímto odkazuje na védantický koncept: Bráhman (princip), Atma (vlastní já) a Moksa (osvobození). Tento odkaz není nahodilý. Pro Guénona představuje hinduistická Sanathana Dharma „více přímé dědictví primordiální Tradice.“ Obecněji lze říct, že velké asijské tradice (advaita vedanta, taoismus a mahájána) hrají paradigmatickou funkci v jeho pracích. Považuje je za přesnější vyjádření čisté metafyziky, jakožto nadřazené a univerzální vědění vlastní jen samo sobě, ne západu ani východu.

Na rozdíl od semitských náboženství, tato asijská náboženství nemají esoterickou/exoterickou strukturu, která se objevila až později v průběhu cyklu, tedy v době rostoucího duchovního úpadku, v němž zkrátka většina lidí přestala být „kvalifikována“ k chápání metafyzických pravd a transcendentních možností lidského stavu.  Pro Guénona, autora „Krize moderního světa“, je koncem tohoto úpadkového cyklu modernita sama. Tragédii západního světa od dob renesance, dle něj, je ztráta téměř veškerých vazeb se Sophia Perennis. Následně je prakticky nemožné na západě obdržet platnou iniciaci a následně se vydat esoterní cestou u toho, kdo toto hledá.

Ačkoliv požadoval ve své první knize obnovení tradiční „intellectualité“ pro Západ na základech Římského katolicismu a Svobodného zednářství, velice rychle tuto ideu obnovy na základě Křesťanství vzdal. Odsoudil lákadla theosofismu a neo-okultismu, dvě vlivná hnutí jeho doby. Guénon byl iniciován v řádu Shadhili roku 1912. 1930 se odstěhoval do Káhiry, kde strávil zbytek svého života jako sufistický muslim. V mnoha jeho vyjádřeních označuje sufismus jako nejlépe přístupnou možnost tradiční iniciace lidem ze západu, toužících po nalezení toho, co už dále na Západě není: iniciační cestu vědění (Jnana nebo Gnosis) srovnatelnou s advaitou.

 

Frithjof Schuon a Religio Perennis

 Frithjof Schuon (1907 – 1998), ačkoliv byl o generaci mladší než Guénon, patřil k nejranějším čtenářům jeho prací. V mládí ovlivnila Schuona četba Bhagavad-Gity, Koránu a Platóna, díky čemuž později okamžitě přijal Guénonovu kritiku modernity a obranu Tradice. Stal se spolupracovníkem Guénonova časopisu Les Etudes Traditionnalles. Schuon nicméně později kritizoval některé aspekty Guénonovy práce, zejména jeho manicheistický rozpor mezi východem a západem či jeho názory na rané křesťanství.

Po Guénonově smrti roku 1951 Schuon vypracoval ve více než dvaceti knihách svůj vlastní pohled na metafyziku, jenž mu sloužil jako základ pro religio perennis. Toto považoval za více jednoznačné, než čím byla Guénonova primordiální Tradice. Schuonovo religio perennis nemůže být nazýváno novým náboženstvím s vlastními dogmaty a praktikami. Pro něj jde o „základní náboženství“, „náboženství srdce“ nebo religio concordis. Prohlašuje, že zasvěcení esoteristé každé ortodoxní tradice mají více méně přímý přístup k tomu vědění. Dle něj nelze praktikovat religio perennis nezávisle.  Náboženské formy mohou být více či méně transparentní, ale náboženská rozdílnost nepopírá společný základ pro svůj raison d’etre  jenž je vysvětlen metafyzikou. Na jednu stranu jsou pro Schuona formální náboženství upaya  („nebeská strategie“), nástavby, vybudované na jádru – čisté esenci religio perennis. Na stranu druhou je tolik forem, aby odpovídaly všem archetypům božského světa jako takového. Existence různých náboženských forem je „z vůle Boží“, kdy každé náboženství odpovídá konkrétnímu celistvému kosmu, charakterizovaného svým pohledem na Absolutno.

Perennialistická perspektiva samotná, v konečné formě jak ji ustanovil Schuon, může být tedy ve své podstatě charakterizována čistou metafyzikou, esoterismem, svou prapůvodností ale také tradičností. Dle Schuona neexistuje duchovní cesta mimo zjevené náboženství, které jako jediné může poskytnout hledači duchovní cesty metafyzickou doktrínu a metody a k tomu také příhodné prostředí krásy a posvátnosti.

Tam, kde mají Guénon a Coomaraswamy výlučně intelektuální vliv, poskytuje Schuon nejen platnou metafyziku, ale také duchovní vedení. V roce 1932 se Schuon přestěhoval, díky své touze po kontaktu se súfismem, na několik měsíců do města Mostaganem[3], kde se stal žákem alžírského súfiského šejka Ahmad Al-Alawiho (1869 –1934). Přijal islámské jméno Isa Nur Ad-Din, „Ježíš Světlo víry“. Později, ve 30. letech, založil sufistické bratrství (tariqa) v Evropě se svolením šejka Adda Bentounèse (nástupce Ahmad Al-Alawiho), jenž bylo regulérní částí řádu Shadhiliyya Darqawiyya Alawiyya.

Mnoho lidí ze západu, stejně jako tak mnoho rodilých muslimů, našlo v tomto učení praktickou aplikaci a zároveň doplněk doktríny představené Guénonem, stejně jako tak možnost odpoutání se od náboženské výlučnosti. Přesto, že mnoho súfistů v severní Africe a na středním východě, hlavně od 19. století, zůstala silně orientována na exoterickou mentalitu výlučnosti, Schuonovo učení bylo pravým opakem orientovaným k čistému esoterismu a jeho poselství bylo universální.

Dle Schuona, tento „podstatný esoterismus“ a religio  perennis samotné jsou personifikovány v Panně Marii. Nazýval ji, po vzoru súfisty Ruzebam  Baqlia, „Matkou všech proroků a proroctví, podstatou původní Svátosti.“ Sám považoval svá učení splývající se všemi velkými náboženskými tradicemi světa (islámem, křesťanstvím, hinduismem hlavně, dále ale také s mahájána buddhismem, novoplatonismem a původními americkými tradicemi). V otázkách duchovní disciplíny byl zaměřen k invokaci božího jména (dhikr,  Japa-Yoga), což považoval za nejlepší a nejpřínosnější akt[4] na konci Kali Yugy.

 

Tradicionalismus či Perennialismus?

Mohou se vyskytnout tvrzení, že tradicionalismus a perennialismus jsou synonymy, z nichž je termín tradicionalismus využíván především ve Francii a Evropě.  Nicméně sám Guénon odmítl termín tradicionalismus, jelikož dle něj implikuje k sentimentálnímu přimknutí k tradicím, které již ve většině případů pozbyly svého metafyzického základu.

Perennialistická škola také spíše odkazuje na Frithjofa Schuona a jeho pokračovatele (Titus  Burckhardt,  Martin  Lings,  Seyyed  Hossein  Nasr) než na René Guénona nebo Anandy Coomaraswamyho. Zatímco pro většinu francouzských intelektuálů zůstává Guénon hlavní postavou učení, pro zbytek Evropy a pro Spojené Státy je v popředí Schuon jako autor, který učinil konečnou syntézu perennialistického poselství ve 20. století. Schuonovo učení je přesnější a méně manichejské než Guénovo, který byl silně ovlivněn neookultismem a romantickým vnímáním východu, typickým pro 19. století. Schuon také zahrnuje oblasti, jakými jsou umění a morální filosofie. Guénon se jimi nikdy nezabýval. Schuonova práce je taktéž méně akademicky orientovaná a naopak více zaměřená na duchovní život, na rozdíl od prací Anandy Coomaraswamyho. Schuenon, jako žák šejka Alawiho, byl jediným z výše probíraných představitelů, který se zabýval funkcí iniciace.

Nakonec, Tradice tvoří pouze jeden z aspektů Schuonova učení.  Více objektivně než Guénon, Schuon si je vědom rozporů mezi čistou metafyzikou -založenou na intelektu a povaze věcí- a Tradicí, kterou na rozdíl od Guénona nepopisuje jako čisté Dobro, ale jako menší zlo.

 

Julius Evola a perennialistická škola

 Je také důležité učinit nadcházející poznámku. Určité osoby, jakými jsou Mircea Eliade (1907 – 1986), Henry Corbin (1903 – 1978) a Julius Evola (1898 – 1974) nemohou být považovány za členy perennialistické školy, navzdory tomu, že byly na určité úrovni ovlivněny perennialismem a mohli využít některé perennialistické  ideje ve svých vlastních názorech.

Co se Evoly týče, byl ovlivněn rasistickými teoriemi a Nietzscheho filozofií dávno před tím, než četl Guénona. Podstatnější je však jeho odklon od pernionalistického učení v tolika bodech, že již nemůže být považován za pokračovatele Guénonova odkazu. Evolovy knihy a jeho názory na moderní svět, iniciaci a vztah mezi činem a kontemplací byly Guénonem a Titem Burckhartem silně kritizovány. Zatímco je u perenialistů stavěna do popředí kontemplace a vědění, Evola naopak hlásá nadřazenost činu a tím obrací hierarchii mezi Brahmány a Kšatriji. Také vytváří vlastní politické teorie a filozofii dějin. V Evolově Revoltě proti modernímu světu je vystavena myšlenka o existenci ne jedné jediné, ale dvou původních Tradic: nižší tradice, která je feminní; a vyšší, maskulinní a čistě árijská co se týče svého původu. Evola také rozvíjí silně protikřesťanské myšlenky, které ovlivnily novopohanská hnutí, jež by Guénon nejspíše označil za klamné, ne-li vyloženě protitradiční, kdyby žil déle. A na rozdíl od Evoly, který se angažoval v italském fašistickém hnutí, Guénon a Schuon se jakékoliv politické činnosti zcela zřetelně vyhnuli. Coomaraswamyho jediným politickým činem byla spolupráce v hnutí za nezávislost Indie, jež zapříčinila jeho útěk do exilu v USA.

Vezmeme-li v potaz tyto elementy, výraz „politický perennialismus“ použitý Markem Sedwickem v jeho poslední knize o perennialistickém hnutí[5] vyznívá spíše jako zavádějící, pokud ne zcela chybný.

 

 

 

Výběrová literatura

AYMARD, Jean-Baptiste; LAUDE, Patrick . Frithjof Schuon: Life and Teachings. New York : State University of New York Press, 2004. 256 s.

COOMARASWAMY, Ananda. The Essential Ananda K. Coomaraswamy : Edited by Rama Coomaraswamy. Bloomington : World Wisdom, 2004. 328 s.

CUTSINGER, James S. Advice to the Serious Seeker : Meditations on the Teaching of Frithjof Schuon. New York : State University of New York Press, 1997. 236 s.

GUÉNON, René. Introduction to the Study of the Hindu Doctrines. Hillsdale : Sophia Perennis, 2002. 276 s.

GUÉNON, René. Man and His Becoming According to the Vedanta. Hillsdale : Sophia Perennis, 2001. 200 s.

GUÉNON, René. Symbols of Sacred Science. Hillsdale : Sophia Perennis, 2004. 476 s.

NASR, Seyyed Hossein. Knowledge and the Sacred. New York : State University of New York Press, 1989. 354 s.

OLDMEADOW, Harry . Journeys East : 20th Century Western Encounters with Eastern Religous Traditions. Bloomington : World Wisdom, 2004. 528 s.

SCHUON, Frithjof. The Essential Frithjof Schuon : Edited by Seyyed Hossein Nasr. Bloomington : World Wisdom, 2005.


[1] FABBRI, Renaud . Religioperennis.org [online]. s.a. [cit. 2011-10-23]. Introduction to the Perennialist School. Dostupné z WWW: <http://www.religioperennis.org/documents/Fabbri/Perennialism.pdf&gt;.

[2] Viz Slavonie : časopis pro rozvoj indoevropského duchovna [online]. 2011 [cit. 2011-10-23]. Dva druhy poznání. Dostupné z WWW: <http://slavonie.org/2011/06/14/dva-druhy-poznani/&gt;.

[3] Město v dnešním Alžírsku.

[4] Viz např. Guénon či Evola, – nutnost předání poselství, ne boj proti nevyhnutelnému. Nutno dohledat. PRACOVNÍ POZNÁMKA

[5] SEDGWICK, Mark. Against the Modern World: Traditionalism and the Secret Intellectual History of the Twentieth Century. New York : Oxford University Press, 2004. 368 s.

Reklamy

Read Full Post »