V minulosti jsme již v našich úvahách poukázali, že různá „hnutí“, jež by snad měla být protisystémová – aniž bychom měli na mysli jakékoliv konkrétní – ve skutečnosti tzv. „systém“ napodobují a tím jej udržují při životě. My, lidé z okruhu Hrdosti, chápeme „systém“ v daleko širších rozměrech, než které pojímají pouhou politickou reprezentaci jakkoliv vymezeného útvaru: dle nás jde spíše o celý soubor hodnot a principů, jež prostupují celý útvar, od jeho nejnižších elementů, až po jeho vrcholové a tím i exponované části. Co fundamentálně odsuzujeme nazýváme moderním světem a nyní se pokusíme poukázat na jednu z jeho hodnot, kterou bez rozmyslu přejímají i výše zmíněná rádoby protisystémová hnutí.
Tou hodnotou je ublíženost, která je chápána coby argument pravdy a skutečnost zasluhující lítostnou pozornost. Zde není třeba přílišného vysvětlování. Co dnešnímu světu chybí je síla – pozitivní tvořivá síla, která sama ze sebe dovede utvářet svět k obrazu svému a plodit nové vyšší hodnoty. Namísto ní je ctěna ublíženost, která ve své podstatě není ničím jiným než vydíráním, bez vlastní snahy se o něco zasadit – svou mentalitou by se dala přirovnat k mentalitě parazita. Zde nejde o nějaký morální nářek z naší strany; popsané chování totiž s sebou nese ty nanejvýše reálné následky. Tak jako parazit může svého hostitele zničit a tím nepřímo (či přímo?) přivodit vlastní smrt, tak neustálá ublíženost stráví svého vyvolavatele jakož i utěšitele, jehož postupně vyčerpá. Strategie ublíženosti je tedy strategií postupně narůstajícího úpadku. Zda je pro toho kterého člověka – či celé společenství – přípustné být ublíženým (parazitem), je pak otázkou různými vlivy podmíněné etiky. Že na ublíženosti stojí jak moderní svět, tak zmíněná hnutí, si ukážeme na následujících příkladech.
