Posts Tagged ‘úpadek’

V minulém příspěvku jsme představili myšlenku, že boj proti modernímu světu musí probíhat na dvou odlišných frontách současně; dnes ji rozvineme a podpoříme několika dalšími úvahami.

Pokud mluvíme o boji proti modernímu světu, měli bychom mít nejdříve jasno v tom, co moderní svět je a čeho je důsledkem. Pod tímto označením se totiž mohou různým lidem vybavit různé významy, jež se vzájemně vůbec nemusí překrývat. Pro každého z nás jsou subjektivně určující jeho odlišné aspekty, proto se k nejhlubšímu jádru poznání toho, čím moderní svět objektivně je, nemusíme ani přiblížit. Pro jednoho může být moderní svět představován převážně nesmyslností všech společensky uznávaných snah, pro jiného drancováním přírody a pro třetího zatemněním znalosti duchovních pravd. Je jisté, že modernímu světu jsou – vedle dalších – vlastní všechny vyjmenované problémy; všechny ale představují pouhé vnější symptomy, které nijak neosvětlují samotné jádro. Abychom mohli vést úspěšný boj a mít alespoň mizivou naději na vítězství, musíme nejdříve dobře poznat nepřítele.

Moderní svět je vyvrcholením dlouhé řady událostí, jež se dají shrnout pod jediným pojmem: úpadek. Jak naši čtenáři dobře vědí, nemá pro nás význam představa pokroku a evoluce, ale starověká tradiční nauka o úpadku z prvotního stavu dokonalosti. Existuje velké množství starověkých svědectví z různých geograficky velmi vzdálených míst, která tuto myšlenku rozvíjejí takovým způsobem, že mezi jednotlivými vyjádřeními prakticky neexistují rozpory. Už to svědčí o její objektivnosti. Není to však jediný důvod, proč toto učení považujeme za správné: hlavním důvodem je skutečnost, že dává dokonalý smysl, pokud člověk na svět začne nahlížet z vyšší perspektivy překonávající čistě hmotnou úroveň a zahrnující ducha, a dále, že jeho proroctví naprosto přesně předpovídají dnešní stav věcí.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Následující přepsaný text Stanislava Komárka vyšel původně 13. července 2013 v příloze Lidových novin nazvané Orientace. Ilustrační obrázek přidává redakce Hrdosti.

*

Komisařka EU

*

Zdá se, že soumrak světa ovládaného muži nastal už koncem druhé poloviny 19. století, v době, kdy se zdál být v největším rozpuku – je ostatně známo, že v každém rozkvétajícím jevu už vězí seménko rozkladu, podobně jako ve známém čínském diagramu je uprostřed jingového pole jangový „kliček“ a naopak.

Možná není úplně nepřípadné se zahledět na hlavního intelektuálního hrdinu této doby a zlověstného sýčka na evropské věži, Friedricha Nietzscheho. V tradici excesivních vousů této doby byl ozbrojen nadnormativním obřím knírem, který měl dodávat tomuto plachému plži v mužské podobě zdání energičnosti – na nahých fotografiích s oštěpem v ruce se trapnost celého jevu pouze prohlubuje. Skrytý život štvance a jakési geniálně-pubertální vřeštění jeho knih končí v polymorfně duševně inflačním Zarathustrovi (1885) a zejména v Ecce homo (1888), kde už je sebestředné nafukování blízko prasknutí. Sny o příchodu nadčlověka, či možná spíše nadmuže, končí v soumraku šílenství a jejich vyústění je zcela příznačné: obdivovaný myslitel vegetativně živoří jako krmený, přebalovaný a svět nevnímající parádní exponát vlastního muzea, spravovaného a organizovaného jeho podnikavou a obchodně zdatnou sestrou, která se ujala i cenzurovaného vydávání mistrových spisů – není to strhující předobraz budoucího pádů mužství vůbec? (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

V minulosti jsme již v našich úvahách poukázali, že různá „hnutí“, jež by snad měla být protisystémová – aniž bychom měli na mysli jakékoliv konkrétní – ve skutečnosti tzv. „systém“ napodobují a tím jej udržují při životě. My, lidé z okruhu Hrdosti, chápeme „systém“ v daleko širších rozměrech, než které pojímají pouhou politickou reprezentaci jakkoliv vymezeného útvaru: dle nás jde spíše o celý soubor hodnot a principů, jež prostupují celý útvar, od jeho nejnižších elementů, až po jeho vrcholové a tím i exponované části. Co fundamentálně odsuzujeme nazýváme moderním světem a nyní se pokusíme poukázat na jednu z jeho hodnot, kterou bez rozmyslu přejímají i výše zmíněná rádoby protisystémová hnutí.

Nigredo

Tou hodnotou je ublíženost, která je chápána coby argument pravdy a skutečnost zasluhující lítostnou pozornost. Zde není třeba přílišného vysvětlování. Co dnešnímu světu chybí je síla – pozitivní tvořivá síla, která sama ze sebe dovede utvářet svět k obrazu svému a plodit nové vyšší hodnoty. Namísto ní je ctěna ublíženost, která ve své podstatě není ničím jiným než vydíráním, bez vlastní snahy se o něco zasadit – svou mentalitou by se dala přirovnat k mentalitě parazita. Zde nejde o nějaký morální nářek z naší strany; popsané chování totiž s sebou nese ty nanejvýše reálné následky. Tak jako parazit může svého hostitele zničit a tím nepřímo (či přímo?) přivodit vlastní smrt, tak neustálá ublíženost stráví svého vyvolavatele jakož i utěšitele, jehož postupně vyčerpá. Strategie ublíženosti je tedy strategií postupně narůstajícího úpadku. Zda je pro toho kterého člověka – či celé společenství – přípustné být ublíženým (parazitem), je pak otázkou různými vlivy podmíněné etiky. Že na ublíženosti stojí jak moderní svět, tak zmíněná hnutí, si ukážeme na následujících příkladech.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Článek Julia Evoly vydaný v časopise „Deutsches Volkstum“, Nr. 11, 1938. Do češtiny přeloženo přes anglický překlad dostupný pod názvem „On the Secret of Degeneration“.

***

Kdokoliv, kdo dospěl k zavržení racionalistického mýtu „pokroku“ a interpretace historie jako souvislého pozitivního rozvoje lidstva, bude postupně tíhnout k světonázoru, jenž byl obvyklý u všech velkých tradičních kultur a jenž měl ve svém středu vzpomínku na proces degenerace, pomalého zamlžování, či kolaps předcházejícího vyššího světa. Když pronikáme hlouběji do této nové (i staré) interpretace, střetáváme se s různými problémy, mezi nimiž je nejpřednější otázka tajemství degenerace.

Ve svém doslovném smyslu není tato otázka v žádném případě nová. Zatímco rozjímáme nad skvostnými pozůstatky kultur, kterých jména samotná se nám dokonce ani do dnešních dnů nedochovala, ale které se zdají že nám, dokonce i svými hmotnými pozůstatky, sdělují velikost i sílu, jež byla víc než pozemská, stěží se najde někdo, kdo by si nepoložil otázku o smrti kultur a nepociťoval nedostatečnost důvodů, jež jsou obvykle coby vysvětlení předkládány.

Civilizace-rozklad

Můžeme děkovat hraběti de Gobineau za nejlepší a nejznámější shrnutí tohoto problému, stejně jako za mistrovskou kritiku hlavních hypotéz o něm. Také jeho řešení založené na rasové myšlence a rasové čistotě obsahuje množství pravdy, nicméně potřebuje být rozšířeno několika postřehy týkajících se vyššího řádu věcí. Jelikož bylo mnoho případů, kdy kultura zkolabovala, přestože její rasa zůstala čistá, což je především zřejmé u jistých skupin, které trpěly pomalým, nezadržitelným vymíráním, navzdory tomu, že zůstaly rasově izolovány, jako by se jednalo o ostrovy. Příklad nedaleko na dosah ruky je případ Švédů a Nizozemců. Tito lidé se dnes nacházejí ve stejném rasovém rozpoložení, jako ve kterém byli před dvěma stoletími, ale dnes již nacházíme jen pramálo z heroických dispozic a rasového uvědomění, které jim kdysi byly vlastní. U jiných velkých kultur se zdá, že zůstaly stát ve stavu mumií: v nitru jsou již po dlouhou dobu mrtvé, takže stačí pouze sebemenší tlak, aby je povalil k zemi. Toto byl případ, například, starého Peru, oné obrovské sluneční říše, která byla vyhlazena několika málo dobrodruhy, vybranými z nejhorší chátry Evropy.

Jestliže se podíváme na tajemství degenerace z výlučně tradičního hlediska, jeho úplné řešení se stává dokonce ještě těžším. Jde pak o (Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Jestliže v textech na Hrdosti publikovaných dokazujeme intuitivně nabytou tezi[1] o všeobecném úpadku moderního světa, je třeba si upřesnit, co tímto „úpadkem“ myslíme. Vyvarujeme se tak případným nedorozuměním, jejichž nebezpečí, které není nevýznamné, vyplyne čtenáři patrně až s dovršením dříve avizovaného plánu sepsat veškeré naše poznatky.

Hrdost.net – znak

Prvně, dnešní moderní svět nechápeme ve své podstatě jako něco odlišného od světa minulého a nemoderního; a za druhé, slova jako moderní a minulý nechápeme ve smyslu čistě chronologickém[2].

Svět[3] je stále jen jeden, pouze se proměňuje jeho uspořádání. Vždy je platné jen jedno upořádání, které současné znemožňuje veškerá jiná uspořádání. Všechna uspořádání je možné postavit do přísně hierarchizované posloupnosti, kdy na jedné straně stojí uspořádání nejlepší[4] a na straně druhé se nalézá, těsně za uspořádáním nejhorším, naprostý chaos. Úpadek znamená pohyb na této stupnici směrem shora dolů, od lepšího k horšímu. Na samém konci tohoto vývoje[5] stojí, jak jsme již uvedli, chaos. V rovině lidské spatřujeme tento chaos v tzv. nominalismu, přesněji v tom co představuje: naprostou relativitu hodnot. Ovšem tímto na nominalismus neútočíme: chápeme jej jako nutnost, jako stav, který musí být, jako úsek cesty, kterou se musí projít; bude to právě stav chaosu, z kterého nejpravděpodobněji vzejde nový Řád. Ovšem jsou nám proti srsti veškeré řeči o věčném nominalismu, tedy věčném chaosu[6].

S uvedením toho, co úpadek je, se nyní dostáváme k problému, jak takový úpadek probíhá a co jej způsobuje či lépe řečeno umožňuje. (Celý příspěvek…)

Read Full Post »