Posts Tagged ‘Volby’

Ačkoliv se naše dříve představené názory na volby (zde a zde) jakož i závěr z nich plynoucí – nevolit – v žádném případě nemění, rádi bychom se k tomuto problému ještě jednou vrátili. Některé světové i „domácí“ události dnešních dnů poskytují dobrou příležitost k poukázání na jednu další, dříve jen okrajově zmíněnou záležitost volebního problému: jde o smysl voleb pro moderní svět, respektive o to, co vše je pro naplnění tohoto smyslu – skrze realizaci voleb – ochoten udělat.

NigredoJe třeba mít neustále na paměti, že samotná účast na volbách je přitakáním pravidlům a především za nimi stojícím motivům těch, kteří moderní svět utvářejí. Samotná volba je jen iluzorní, jelikož to podstatné, jakási esence byla již podstrčena a volič si vybírá jen z několika jejích, pouze v povrchních aspektech se lišících, podob. Zřením této esence byly předešlé, již výše odkázané články, v nichž jsme poukázali na její – z absolutního hlediska nulovou, ne-li zápornou – hodnotu.

Z tohoto dále vyvozujeme poznání, že modernímu světu je v zásadě jedno, koho lidé volí, důležité je pro něj jen to, aby se vůbec volilo. Konkrétní příklady z praxe jsou takovéto:

(Celý příspěvek…)

Reklamy

Read Full Post »

Náš postoj k demokratickým „volbám“, který jsme předestřeli před časem, zůstává samozřejmě nezměněn. Ovšem stále se nezbavujeme pocitu nedostatečného objasnění tohoto postoje, což se částečně pokusíme vyřešit tímto textem. Výraz „dodatek“ je zde, v nadpise, poněkud zavádějící, slouží spíše k orientaci; tento text totiž neposkytne žádné dodatečné antidemokratické argumenty, jen shlédne ty staré, předešle představené, z odlišné, úzce specifické perspektivy: podíváme se, čím je demokracie a volby v pojetí demokratických idealistů a proč by i oni měli demokracii a volby zavrhnout.

Nigredo

Demokratický idealista je člověk, který v demokracii skutečně věří. V kontrastu s dnešní „demokratickou“ většinou, ke které rozhodně nepatří, neprzní demokratický systém na úroveň bezobsažných a z kontextu vytržených frází, sloužících k ospravedlnění – či vyloženě coby záminka – jevů jako: naplnění bezuzdné touhy po moci, která je čímkoliv, jen ne vyústěním vlastních vysokých kvalit; uspokojování neukojitelné žádostivost po majetku, po penězích; exaltování „ega“ různých celebrit, které skutečnou osobnost postrádají; pojetí „svobody“ jakožto anarchie, bez odpovědnosti;[1] pojetí „svobody názoru“, jakožto zabsolutizovaného relativismu, kdy si každý nesmysl nárokuje právo na to být „taky pravdou“ atd. Plně chápeme, že demokratický idealista to „takto nemyslel“.[2]

Demokracii označíme za doktrínu, což si žádá objasnění. Označit demokracii (a propos jakýkoliv idealistický systém-uspořádání) za nedoktrinářskou, tedy nedogmatickou, je nesmysl. Vždy je jakási autorita, dogmaticky vnímaná, z které celé uspořádání vychází – z principu, ve své podstatě naprosto jednoduchého, to nemůže být jinak, odmyslíme-li naprostou anarchii, která však vlastně již systémem-uspořádáním není. V našem demokratickém případě je onou dogmatickou autoritou idea demokracie, ideální demokracie, to, jak to tedy ten demokratický idealista „myslel“, v kontrastu s tím, že „takto to nemyslel“. Uvádět jmenovitě neodlučitelné demokratické zásady – dogmata – by bylo již jen duplikující plýtvání místem, v kontextu tohoto textu se spokojíme s těmito příklady dogmat: volby a rovnost (ať už jako univerzální lidská hodnota nebo i konkrétně jako rovné hlasovací právo v oněch volbách.) Tyto zásady plně prostupují společnost, na níž je demokracie uvalena, a společnost se jimi následně, ovšem ve svém pojetí, řídí. Proto tedy demokracii zveme doktrínou.

Demokratický idealista je tedy člověk, který vnímá a přijímá demokratickou doktrínu v její nejvyšší ryzosti ideálu.

(Celý příspěvek…)

Read Full Post »

Nevolíme!

Zanedlouho nás čeká další díl tragikomického, nikdy nekončícího seriálu jménem volby, a tak bychom chtěli k této příležitosti vydat, snad pro někoho inspirativní, prohlášení a několik krátkých úvah. Zůstaneme však plně věrni našemu přesvědčení a politiky samotné se dotkneme jen letmo a i tak s odporem.

Ubohé varieté šašků hledajících svého krále, z Ameriky importované „vítězení“ v „debatách“ zpoza pultíků televizního studia, stupidní dotazy a ještě stupidnější odpovědi bezpáteřních krys všeho druhu a další neskrývané metody k ovládnutí mas nedávají každému člověku majícímu aspoň trochu sebeúcty – lépe Hrdosti – jinou možnost než neúčastnit se voleb, nechodit volit, a tak nebýt pro ono představení dobrovolným komparzem. My, lidé z okruhu Hrdosti, nevolíme!

Nigredo

Výše popsané záležitosti jsou však jen povrchní aspekty problému, pomyslnou špičkou ledovce. Demokracie samotná je zcela neschopný systém, nedávající jinou možnost vývoje než je současný i budoucí stav (bude hůř!) Vláda manipulátorů, naprosto nesmyslné rozdělení národa do „stran“ které pak, naprosto pro nic, doslova válčí mezi sebou, nulová odpovědnost, žádná návaznost (co jedna strana zavede to druhá okamžitě zruší).

Jít volit znamená souhlasit s neduhy vypsanými výše i níže; jít volit znamená souhlasit s demokracií.

Niternější podstatou demokratického problému jsou rovná práva: pro většinu lidí jsou práva tím, čím je zbraň v rukou dítěte: nepochopenou – a nepochopitelnou – zajímavou hračkou, s kterou nemůže udělat nic dobrého. Stejně jako si dítě bude chtít hrát se zbraní, většinový lid si bude chtít hrát s právy. Jak to dopadne, když o sobě necháte rozhodovat dítě se zbraní? Dále svoboda slova: ta nemůže sloužit nikomu než manipulátorům. Kdo jiný by potřeboval hlásat něco veřejně? Lháři a šílenci nám nestojí za zmínku.
Pravda je nezávislá, ke svému vyjádření nepotřebuje mít svolení jakéhosi „práva“ bez něhož by nemohla existovat. „Právo“ je nástrojem lži.

S tím je nutně spjat proces nivelizace elity a spodiny v jednu „průměrnou“ – tedy z hlediska rozhodování zcela neupotřebitelnou – masu. Je nutné uvědomit si, že obě skupiny tím trpí: ta první nemá možnost rozvíjet své schopnosti; a ta druhá čelí nesplnitelným nárokům, jež ústí v, téměř úplně nevědomé, sebepoškozování. Nivelizací je zapříčiněno desakralizování a vulgarizování – tedy znehodnocení – veškerých hodnot. Jak můžeme dosáhnout nějaké úroveň bez hodnoty?

A na čemže je demokracie postavena, čím demokracii ospravedlňují?

Fráze o demokracii „že nic jiného není možné“ nebo „je nejmenší zlo“ nebo „je to naše hodnota“ nejsou nic jiného než prázdné floskule. Nejsou ničím podloženy. Fráze „Nic jiného není možné“: To říkal vždy každý režim. Použití minulého času v předešlé větě je samo o sobě důkazem nepravdivosti předmětné teze. Navíc toto slyšíme tím častěji, čím více je režim neschopný. „Síla o sobě mnoho nemluví, a kde je pravá její idea, tam je i ona sama.“ – Ladislav Klíma.
„Nejmenší zlo“: Není. Dokaž opak! Pro chytráky: dokazovat se dá jen že něco je, ne opak, že něco není. „Demokracie je naše hodnota“: naše ne a už jsme řekli proč…

Silný nic z výše popsaného nepotřebuje (a naskýtá se otázka, proč by měl vládnout někdo jiný?): demokracie je tedy apologií slabosti, nemohoucnosti, neschopnosti, nesoudržnosti a dalších negativních vlastností. Proč je chtít?

Od voleb jsme se tedy dostali zdánlivě docela daleko – ve skutečnosti jsme ovšem v samém jádru problému! Jít volit – vůbec nehledě na to koho! – znamená řídit se výše uvedenými pravidly a zákonitostmi, podporovat je, udržovat je při životě a zajišťovat tak jejich kontinuitu.

Zdravý rozum však říká, že je třeba radikálně přehodnotit veškeré hodnoty!

A že bych snad já, autor tohoto textu, v jiném zřízení trpěl, nemohl publikovat tento text, vůbec nežil atd.? Kde jsem napsal, že hájím něco o sobě a pro sebe? A pak, co vy o mně víte?

***

Viz také náš text Nevolíme – dodatek: demokratickým idealistům

 

Read Full Post »